Svet-Stranek.cz
Nová éra začíná zde!
TV - Nora

Květnové reportáže (kvetnove reportase):Nová éra začíná zde!

Květnové reportáže (kvetnove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Deník Desmonda Forda - 30. kapitola

„Christophe? Můžeš na chvilku?“ nakoukl do dveří Carlosova pokoje Gabriel. Na hlavě měl naraženou čepici tak, že mu skoro nebylo vidět do očí. Christoph se rozloučil s Carlosem a společně jsme vyšli do vstupní haly, která se zdála být čím dál víc zakouřená.
„Co se děje?“ zeptal se albín, jakmile se za námi zavřely dveře.
„Nahoře,“ ukázal Gabriel na výtah, „tam nahoře jsme viděli na ulici postávat dva chlápky v kabátech. Stáli tam asi minutu a sledovali nás, jakmile jsme je uviděli, tak rychle odešli. Vypadali jako zaměstnanci centrály.“
„Rozpoznal jsi jejich obličeje? Jak vypadali?“ ptal se Christoph zaraženě.
„Jeden byl černoch. Plešatý. Druhý měl spíše světlé vlasy, ani jednoho jsem nikdy neviděl a nikdo z ostatních taky ne,“ kroutil hlavou Gabriel. Malá hnědá očka pomrkávala, poněvadž na řasách měl Gabriel stále ještě sněhové vločky. Okamžitě mi v mysli vyrašily vzpomínky na člověka, který mě sem přivedl, říkal jsem si ale, že to nemohl být on.
„William…“ ozvalo se za mnou zničehožnic. Zprudka jsem se otočil, Christoph zrovna tak.
Stál tam Carlos s obvázanou půlkou hrudníku a ramene. Dokázal stát na nohou.
„Prosím?“ vykulil oči Christoph.
„Byl to William,“ zopakoval Carlos trpělivě odpověď.
„Jak to víš, že to byl zrovna on?“
„Nevím, tuším. Neznám nikoho jiného, kdo by věděl, kde je naše útočiště a kdo by odpovídal popisu. S Williamem jsem už týdny nemluvil, nejspíš mě hledá.“
„Ano, myslím, že jsem slyšel, jak se o někom bavili. Někoho tu hledali,“ přikývl Gabriel se zamyšleným výrazem.
„Jestli byli z centrály, hledali mě,“ řekl jsem já.
„Ne. Oni už dávno vědí, že tu jsi. To už jsme řešili. Tihle nebyli z centrály, ta nás sleduje čtyřiadvacet hodin v kuse. Tohle byl někdo jiný,“ řekl Christoph.
„Musel to být William. Jen by mě zajímalo, kdo byl ten člověk, co byl s ním,“ drbal se Carlos pravou rukou na bradě. Levou ruku nemohl používat kvůli svému zranění.
„Můžeme ho ještě stihnout?“ otočil se Christoph na Gabriela.
„Nejspíš ne. Před Vánoci jsou venku davy lidí, je to asi minutu, co odešli. Teď je už nenajdeme,“ zakroutil hlavou.
„To je škoda,“ vzdychl si Christoph, „Carlosi, máš nějaký kontakt s Williamem?“ směřoval své otázky pro změnu na Carlose.
„Už dlouho ne. Naposledy jsem ho viděl, když Desmond utekl z centrály.“
„No nic, teď je pro nás prvotní se připravit na invazi centrály,“ řekl, se všemi se mlčky rozloučil a pomalu odkráčel.

*

„Kam mě to vedete?!“ škubal sebou Tolan, ale nebylo mu to nic platné. Drželi ho pevně. I kdyby se jim vysmekl, nedokázal by utéct. Neměl ponětí, kde se právě nachází. Prvních pár odboček a chodeb měl ještě jakžtakž přehled o tom, kde se právě nachází, tady však nikdy nebyl. Najednou se s ním muži, kteří ho vedli, zastavili. Bylo slyšet, jak zadávají nějaký kód. Poté otevření dveří. Tolanovi náhle došlo, kde jsou. Sám tu nedávno byl. Avšak při úplně jiné příležitosti. Zadával sem kód, který neměl znát, který mu oznámil jeden ze zaměstnanců, který už chtěl skoncovat s centrálou. Před pár dny tu Tolan sám zadával kód, aby se dostal na chodbu, která vede do kanceláře Alana Blunca. Tam ho vedli. Tušil, co ho tam čeká. Odhalili ho.
Strážní vykročili i s Tolanem na mramorovou podlahu, která dodávala této chodbě typický zvuk kroků. Každý, kdo na chodbě nyní stál, rázem přestal tyto zvuky vydávat. Každý se zastavil, aby se mohl lépe podívat na zajatce, kterého vedli do kanceláře. Dovedli ho až ke dveřím, které vedly přímo do kanceláře. Otevřeli mu a on vešel dovnitř. Tentokrát sám, žádní strážní. Rázem všechny zvuky ustaly. Bylo slyšet jen nervózní oddychování.
„Pojďte blíž,“ ozvalo se najednou. Tolan se vylekal. Byl to hlas Alana Blunca. Nikdy předtím ho neslyšel, ale byl si jistý, že je to on. Tolan uposlechl jeho příkazu, či spíše žádosti. Popošel o pár kroků blíže. Najednou ho někdo jemně uchopil za předloktí a odvedl ho o pár kroků dopředu.
„Natáhněte pravou ruku před sebe,“ ozval se znovu Bluncův hlas. To on Tolana držel.
Tolan opět poslechl. Natáhl dlaň se slabě sevřenými prsty. Narazil na sklo. Na skle bylo znát, že je venku chladno.
„Cítíte to?“ Zeptal se Blunc.
„Myslíte…Myslíte okno?“ zeptal se překvapeně Tolan.
„Ano, přesně tak, okno,“ kývl Blunc, to však Tolan nemohl vidět. „Jestlipak víte, co se za tímto oknem nachází?“ na chvíli se odmlčel. „Je to Washington D.C. Jistě ho velmi dobře znáte, je to překrásné město. Čerstvě nasněžilo, je to překrásný pohled. Má kancelář je v nejvyšším poschodí, mám výhled na celé město,“ pyšnil se.
„Pane, nerozumím, co tu po mně vlastně chcete. Proč jste mě přivedl?“ Tolan sám ale tušil odpověď. Věděl, že odhalili spiknutí, jeho zradu, krádež. Připravoval se na trest. Cítil, jak se mu stahuje žaludek.

*

„Je to opravdu překrásný pohled. Krásnější neznám. Miluji to. Vždy, když mám na srdci smutek či trápení se podívám z okna a rázem je mi na světě o mnoho lépe.“
„Pane, proč mi tohle říkáte?“
„Je obrovská škoda, že toto nemůžete vidět. Bez tohoto pohledu bych nepřežil. Kdybych o něj přišel, zemřel bych. Miluji toto město jako nic na světě, udělal bych pro něj cokoliv. Velice lituji, že nemůžete spatřit tuto překrásnou scenérii,“ napil se horkého skořicového čaje, který měl položený na stole. Jeho vůně se rozplývala celou místností.
„Dáte si šálek?“ nabídl Alan Tolanovi.
„Proč ne,“ pokrčil rameny Tolan. Rázem bylo slyšet přelívání teplého čaje z konvice do hrnku. Alan ho Tolanovi podal i s podšálkem a dvěma cukry. Tolan si oba hodil do čaje, vycáknutá voda mu lehce pařila ruku. Tolan zamíchal lžící a napil se. Byl to výborný čaj. Alan se napil také a poté se slastně nadechl.
„Jak jste oslepnul?“ Blunc se posadil na pohodlné křeslo pro hosty, které stálo naproti jemu pracovnímu stolu. Bylo to poprvé, co na tomto místě seděl, jinak vždy sedával jen ve svém křesle zády k oknu. Své schůze začínal vždy v určitou hodinu tak, aby mu slunce svítilo do zad a jeho kolegům na schůzi do očí. Nebyl tak vidět Alanův výraz ve tváři, jeho mimika.
„Stalo se to při mé první akci. Už si nepamatuji, kde to bylo. Jel jsem tam společně s Williamem. Obklíčili jsme budovu a naši vtrhli dovnitř, já a jistý Desmond Ford jsme hlídali boční východy. Neuhlídali jsme je. Dveře se rozrazily zrovna, když jsem stál za nimi. Uhodily mě do hlavy, já oslepl. Sám nevím, jak je to možné,“ pokrčil Tolan rameny a opět se zlehka napil, aby si nespálil rty.
„Tragické. Ale jak vidím, velmi dobře jste se s tím vypořádal. Kdo je vaším cvičitelem?“ ptal se se zájmem ředitel centrály.
„Jmenuje se Evelynn. Je skvělá, velmi mi pomohla, pane,“ kývl Tolan.
„To rád slyším.“

*

Chvilku bylo ticho. Každý srkal svůj čaj. Tolanovi v mysli stále lpěla jedna myšlenka. Kdy? Kdy už se zeptá na to, co dělal v ten a ten večer, kde byl, až ho chytnou silné ruce a odvedou ho do cely či rovnou na popraviště. Nic takového však nepřišlo.
„Jaké to je, být slepý?“ zeptal se Blunc.
„Prosím, pane?“ nerozuměl otázce.
„Jaké to je, být slepý? Co cítíte, je něco jinak? Zhoršil se váš život?“
„No...To je těžká otázka, pane. Zprvu to pro mě bylo velmi těžké se přizpůsobit, ale jakmile mě začala Evelynn cvičit, začínalo se to zlepšovat. Ale ano, myslím, že se můj život zhoršil, dost podstatně. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vidět jako každý jiný člověk,“ zasnil se Tolan.
„Chápu vás. Nemohl bych bez zraku žít, je to ten nejkrásnější smysl, který máme. Povězte mi, říkal jste, že se váš život zhoršil?“ Blunc opět vstal. Šálek byl z půlky plný. Tolan se sotva dvakrát napil.
„Ano, zhoršil, pane. Ale dá se s tím žít.“
„Máte pravdu,“ odmlčel se na chvíli. „Poslyšte, chtěl byste se pomstít tomu upírovi, co vám to udělal?“ Tolan se zamyslel a zarazil. Něco takového nečekal. Odpověď sám neznal.
„Nejsem si jistý, pane,“ zlehka se dotkl okna.
„Výborně. Já totiž vím, kdo to udělal. Ten upír, co ten večer byl u vás je jeden z nejhorších, co na široširém světě existují. Jeho srdce je plné nenávisti. Vybíjí si zlost na nevinných lidech, jako jste vy.“
„Pane, já...“ Nedokončil Tolan větu, poněvadž ho Blunc přerušil.
„Ten upír se nyní nachází v bunkru pod zemí, zalezlý jako krysa. Čeká na náš další útok, bojí se cokoliv udělat. My neútočíme, chceme ho nechat vypěnit, ať se naplní strachem a zlobou, pak bude snadná kořist.“
„Pane, nebudu se nikomu mstít, nechci znovu otevírat staré rány. Je to za mnou, žiji současností,“ zakroutil Tolan hlavou.
„Myslíte si, že je možné, aby vás oslepily dveře?“ položil další zvláštní otázku Alan.
„Ano pane, je to možné, jak vidíte,“ Tolan nevěděl, co odpovídat. Začínaly ho štvát takovéhle otázky, jako kdyby se mu Blunc vysmíval.
„Dobrá. Vás ale dveře neoslepily,“ zakroutil hlavou.
„Prosím?“ zakuckal se Tolan čajem.
„Ne, byl to jed, který vám někdo vlil do oka. Žádné dveře.“ Tolan mlčel. Nevěděl, co říct. Nevěřil Bluncovi, ale často přemýšlel nad tím, jestli je vůbec možné, aby na následky takovéhoto zranění člověk oslepnul. „Jak jsem říkal, tento upír sen nyní nachází v bunkru pod starým skladištěm v centru D.C. Za pár dní provedeme útok, jestli chcete, můžete se ho zúčastnit.“
„Ne, nechci, pane. A když dovolíte, rád bych nyní odešel,“ otočil se Tolan a mířil směrem ke dveřím, stále se šálkem v ruce.
„Ten, kdo vám vlil jed do oka, se vydával za vašeho přítele. Znáte ho. Jel s vámi autobusem do akce. Vy jste seděl s ním. Je to upír už od začátku, chtěl se jen infiltrovat. Poté se na něj ale přišlo, tak uprchl,“ Blunc věděl, že tohle Tolana zastaví. A taky že ano. Pomalu se zastavil a vstřebával to, co mu Blunc řekl.
„Jmenoval se Desmond Ford. To on vám zničil život!“

To be continued!
All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 29. 5. 2018!


Fakta - Bulvár 89

Deník Desmonda Forda - 10. kapitola
Přemýšlím, jak to mám všechno napsat. Za prvé nevím, jestli mi vyzbyde tolik papíru na psaní, za druhé musím jen doufat, že mi nedopíše propiska a jestli vůbec budu schopen napsat pár souvislých vět s tím, jak se mi stále třesou ruce. Proč vlastně tenhle deník píšu? Sám nevím. Asi abych si zkrátil čas, než to přijde. Ale otázka je: než přijde co? Na co tu čekám?
No, tyhle filosofické otázky vás určitě nezajímají...


*

„Co to mělo znamenat? Kdo byl ten chlap?“ zeptal jsem se zmateně Evey a Willa. „Slyšel jsi. Byl to náš šéf,“ odpověděl stručně Will.
„A proč tu byl?“ ptal jsem se dál.
„Přišel Ti pogratulovat, ne? Je za co gratulovat,“ řekla pro změnu Evey. Na chvíli jsem se zamyslel. Moje první akce, sejmu upíra, přiběhne šéfík a poblahopřeje mi. Nevím proč, ale přišlo mi to divné. Ještě divnější mi ale přišlo, jak se tvářili Will a Evey.
„Dělá to často?“ podíval jsem se na Williama.
„Co tím myslíš?“ odpověděl mi William.
„No, jestli takhle často chodí za nováčky a gratuluje jim,“ řekl jsem.
„Ne. Tohle je poprvé. Jsi sice výjimečný případ, ale stejně je to zvláštní. Pro mě vždycky byl něco jako povrchní puberťák. Moc často nevychází z kanceláře a když už, tak jen, aby někoho seřval.“
„Tak to je ale dobře, ne? Myslím tím to, že za mnou přišel.“ Will ani Evey neodpověděli. Jen mlčky seděli a dívali se do země. „Nemohl bych se jít podívat za Tolanem?“
„Aha. Ty myslíš toho novice. Ten je ve třetím patře. Pokoj 36,“ řekl Will.
„Celý půl rok chodím z jedné místnosti do druhé pořád tu samou trasu, až na tu cvičebnu, ve které jsem byl s Evey a až teď jsem se odtud dostal ven. Jinak jsem tu nikdy nechodil. Ani jsem nevěděl, že je tu víc pater. A Ty mi jen tak mimoděk řekneš, že je ve třetím patře na pokoji 36?“
„Máš pravdu, zavedu Tě tam,“ řekl Will.

*

Will vstal a šel ke dveřím, já a Evey jsme udělali totéž. Will otevřel a vyšel na chodbu.
„Půjdeš s námi, Evelyn?“ zeptal se Will.
„Ne, musím si ještě něco zařídit. Mějte se,“ řekla a rozloučila se s námi. Pak odkráčela chodbou doleva. My jsme se vydali doprava.
„Mám dotaz,“ řekl jsem Willovi při cestě za chlapcem.
„Odpovím ti na všechno, pokud to nebude něco, na co bych odpovídat nechtěl,“ řekl mi a kráčel dál.
„Aha. Jasně. Takže... jak probíhají ty vaše boje? To prostě přijdete do budovy a začnete po nich střílet? A jak jste věděli, že v té budově někdo je? A další věc. Celý půl rok se učím pouze boj muž proti muži a to bez jakýchkoliv zbraní, kdežto jak jsem viděl, vy jen střílíte. Proč se neučím nic víc?“
„Říkal jsi jeden dotaz,“ odpověděl stručně. „Ale dobrá, když to vše chceš vědět, budiž,“ řekl najednou. „Naše boje neprobíhají tak, jak si myslíš. Nejdříve pošleme do budovy vyjednavače, kteří se snaží upíry přesvědčit, aby se vzdali. V drtivé většině případů to nevyjde. Ten zbytek je, když je upír pouze jeden a když je vystrašený. To jsou zhruba 3,5% případů. Další odpověď: Na tu budovu jsme dostali tip. Máme informátory všude, i na policii. Vždy, když je nahlášena nějaká podezřelá činnost, informují nás. Tak jsme se dozvěděli i o posledním případu,“ dokončil William.
„Na jednu otázku jsi neodpověděl, takže Ti přidám další.“ William vzdychl a poté přikývnul, ať se ptám. „Takže ten předchozí: Proč se celý půl rok učím jen box a podobné bojové sporty?“
„Protože to je to, co budeš potřebovat nejvíce. I když se ti to teď nezdá, je to pravda. Vedení bylo proti, abych tě učil tímto způsobem, ale já myslím, že obzvlášť ty to jednou budeš potřebovat. Věř mi.“
„Proč vždycky já...No nic. Další dotaz. Proč k té budově nepřijela žádná policie, záchranáři, nic? Byl tam dav lidí a každý slyšel střelbu a někdo viděl i to, jak jsem postřelil upíra. Někdo určitě musel zavolat policii nebo záchranku. Tak proč nikdo nepřijel?“
„Protože policie ani záchranáři se do našich věcí netlačí. Naše úřady spolupracují už od dob jejich založení. Když jim někdo zavolá o něčem takovémhle, vždycky nejdřív zavolají nám, než tam někoho pošlou. Tentokrát jsme jim řekli, že ti kdo střílí jsou naši muži, takže policie ani záchranáři nebyli potřeba. Jak už jsem ti říkal v tvém pokoji, naši doktoři patří mezi nejlepší ve státech. Nepotřebujeme záchranku.“
„Dobře, díky,“ odpověděl jsem mu.

*

Zbytek cesty k tomu mladíkovi na lůžko jsem přemýšlel o tom, co mi William řekl o jejich spolku. A proč jsem já tak výjimečný, když jsme v podstatě nic důležitého nevykonal? Co se to se mnou děje? Proč zrovna já mám tenhle speciální trénink?
Vyšli jsme po schodech do třetího patra. Tady jsem nikdy nebyl. Okny prosvítalo do chodby světlo měsíce. Měsíc jsem neviděl už bůhvíjak dlouhou dobu, stejně jako slunce. Zastavil jsem se u okna a pozoroval noční Washingtonský život. Jak rád bych byl mezi nimi. Podíval jsem se na oblohu. Paprsky luny mě ozařovaly, stejně jako nedávno paprsky slunce. Po tváři mi stekla slza. Opět jsem si vzpomněl na svou matku. Začalo se mi po ní stýskat. V mé mysli se mi vyrojily myšlenky na domov. Na můj pohodlný gauč, televizi, teplou večeři, na mou drahou maminku. Dal bych cokoliv, abych se k ní mohl vrátit. Abych s ní nepromrhal všechen ten čas. Ale teď je pozdě na to bědovat. Teď jsem tady a už to nezměním. Musím se s tím jednou provždy smířit. Domů už se nejspíš nevrátím.
„Tady je to,“ řekl najednou Will a zastavil se u dveří, které byly podobné, jako u mého pokoje. Na dveřích bylo napsáno velkým písmem: OŠETŘOVNA
Will zabral za kliku a vešel dovnitř. Ocitli jsme se v jakési menší místnosti s malou recepcí, za kterou seděla žena v bílém oděvu, jako nosí zdravotní sestry. Will přišel k pultu a zeptal se na pokoj 36. Žena odpověděla: „Jděte přímo touto chodbou rovně a po chvíli budete mít po levé straně pokoj 36,“ William poděkoval a pokynul mi, ať jdu za ním. Šli jsme podle instrukcí té „sestřičky“. William se zastavil u pokoje číslo 36 a vešel dovnitř. Vypadalo to jako typický nemocniční pokoj. V rohu místnosti na stropě připevněná televize, kterou jsem neviděl velice dlouhou dobu. Na pravé straně pokoje ležel na lůžku Tolan. Vedle lůžka měl noční stolek, na něm ovladač a sklenici s vodou. Kolem hlavy měl obvaz, který mu zakrýval ránu na čele. Ležel obličejem k nám, ale neviděl nás. Spal. Teda aspoň jsem doufal, že spí. Nevěděl jsem, jestli má zavřené oči, poněvadž ty měl také převázané obvazem. Nevěděl jsem proč. Tak jsem se na to zeptal Willa.
„Proč má ten obvaz kolem očí?“
„No, je tu něco, co jsem ti neřekl. Po té ráně se Tolanovi přihodila taková menší nehoda uvnitř hlavy.“
„Jaká nehoda?“ podivil jsem se a trochu jsem se vyděsil.
„Víš, kvůli té ráně přestaly Tolanovi fungovat určité nervy a Tolan...oslepl.“

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Slečna Mannová!

Deník Desmonda Forda - 11. kapitola
Přemýšlel jsem, že bych začal jednotlivé události datovat. Možná to bude přehlednější, když budete vědět, kdy se ta určitá věc stala. Ale nevím, jestli si na všechna data vzpomenu, tak radši budu psát jen určité časové úseky, kdy se to nejspíš stalo.
Takže, to, co vám popíšu teď se stalo někdy v listopadu roku 2012.


*

Dostal jsem nový pokoj. Prý za můj výkon v mé první akci. Aspoň tak mi to řekl William. Od té akce proběhly asi tři měsíce. Byl jsem tu už téměř celý školní rok. Bylo to zvláštní. Celé tři měsíce se nic neděje a najednou mi William řekne, že dostávám nový pokoj. Dřív jsem přebýval pouze v jakési nepřehledné „díře ve zdi“ s malou postýlkou a umyvadlem. Pak ještě pár židliček a stůl. Byl jsem za to rád. Mé nové útočiště mělo okna, gauč, televizi, vlastní menší kuchyňku. Pokoj se podobal tomu, do jakého mě zamkli při mé první návštěvě. Tomu pokoji, který potom téměř vyhodili do povětří.
Většinu času jsem strávil dívání se z okna na ulice města nebo díváním se na televizi. Pokud jsem tedy netrénoval. Můj jednotvárný tréninkový program, obsahující jen boxování v ringu s Williamem se rozšířil o střelbu. Dostal jsem pokaždé tu samou zbraň, jako při mé první akci. Desert Eagle. Učil jsem se střílet přesněji, rychleji a efektivněji. Nejčastěji mě učili střílet na hlavu při přímém souboji, na nohy při pronásledování nebo na ruce při přestřelce. Ačkoliv jsem při mém prvním výstřelu do upíra předvedl brilantní výkon, na cvičišti se mi moc nevedlo. Jen občas se mi povedlo strefit terč a nikdy ne tam, kam jsem měl. Patřil jsem mezi nejhorší střelce z nováčků. Nejlepší byl ten mladík, který se mnou zachraňoval Tolana. Jmenoval se Brune Wayce.

*

Tolan na tom byl stále špatně. Na levé oko naprosto oslepl, pravé občas vidělo jen jakési skvrny. Abych mu to usnadnil, poprosil jsem Willa, jestli by Tolan nemohl bydlet se mnou na pokoji. William to povolil, takže jsem pomohl Tolanovi nastěhovat se ke mně. Snažil se žít jako normálně, ale nešlo to. Často jsem ho v noci slyšel, jak se rozplakal. Neměl to lehké. Doufal jsem, že by se pro něj mohla najít nějaká pomoc. A mé naděje se vyplnily. Evelyn za mnou a za Tolanem jednou přišla s nabídkou, kterou Tolan nemohl odmítnout. Kdysi mi říkala, že zbystří a zdokonalí mé smysly. A právě to chtěla Evey udělat s Tolanem. Chtěla využít jeho handicap, jako jeho přednost. Pokoušela se vylepšit jeho smysly, které mu ještě fungovaly. Pravidelně spolu trénovali v síni vytesané do skály. Nejdřív Tolan začínal tím, že ho Evey postavila doprostřed místnosti a z určitých míst okolo něj mu říkala jakési věty. On měl poslouchat a snažit se přijít na to, co mu jeho cvičitelka říkala. Bylo to přesně jako při doktorských prohlídkách. Měl si tak zdokonalit sluch a pokusit se jím nahradit neúplný zrak. Tolan tak dostal alespoň malou naději. Ale abych se vrátil ke mně. Od té doby co se to Tolanovi stalo, tak se leccos změnilo. Nevím proč, ale od té doby jsem se začal mnohem méně vídat s Willem. Byl mnohem častěji zaneprázdněný, než dřív. Viděli jsme se jen na mých tréninkových cvičeních. Častokrát jsem se ho ptal, proč už nemá tolik času. Nikdy mi nějak jasněji neodpověděl tak, abych si z toho mohl něco vyvodit.
Když jsem měl Tolana na pokoji, častokrát jsme spolu hovořili. Dozvěděl jsem se, jak se sem dostal on. Dost mě to udivilo. Prý mu už jako malému zemřeli oba dva rodiče. Dostal se tedy do dětského domova. Přišlo mi to divné, že taky přišel o rodiče, jako já. Se mnou to ale naštěstí bylo jiné, já tedy údajně ztratil jednoho z rodičů. Ale dál. V domově ho prý šikanovali a nikdo ho tam neměl rád, do té doby, dokud neodešel. Musel opustit domov v 18 letech. Od té doby se jen potuloval a hledal práci. Nevěděl o žádných svých příbuzných. Až jednou se mu ozval jakýsi muž, který tvrdil, že hledá přesně typy, jako je on. Nabídl mu dobře placenou práci a Tolan s nadšením přijal. Tak se dostal sem.
Něco jsem si z toho odvodil. Organizace tedy hledala hlavně typy bez rodin, kteří nemají co ztratit a nemají komu vyzradit tajemství toho, že na světě jsou opravdu upíři. Ale proč si vybrali mě? Nejspíš asi vážně kvůli mému otci. Zřejmě doufali, že jsem zdědil jeho talent a jak se zdá, opravdu jsem ho zdědil. Ale proč jsem ho dokázal využít jen při akci? Proč mi to na tréninku nikdy nešlo? To jsou otázky, na které bohužel nikdo neznal odpověď.

*

Dlouhé dny čekání „na něco“ prolomilo tiché zaklepání na dveře jednoho nedělního večera. To už byl konec listopadu.
Vstal jsem z gauče a šel jsem otevřít dveře. Tolan ležel na pohovce a poslouchal okolní zvuky.
„To je Evey. Vždycky klepe takhle,“ řekl. Jeho sluch se začínal opravdu zlepšovat.
Měl pravdu. Za dveřmi opravdu stála jeho cvičitelka, Evelyn.
„Ahoj, Desmonde,“ pozdravila mě a poté i mého spolubydlícího.
„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se jí.
„Já bych potřebovala věcí...“
„Dobře, tak proč jsi tady?“
„William s Tebou potřebuje mluvit. Poslal mě pro tebe. Prý je to naléhavé.“
„Dobrá. A kde je?“ zeptal jsem se. Za chvíli jsem šel po schodech do přízemí. Přímo tam, kde jsem se měl převléct na mou první akci. Zajímalo mě, co po mně asi Will může chtít takhle večer. Sešel jsem schody a otevřel dveře do vstupní haly. Bylo tam téměř vylidněno, až na „recepčního“ a pár lidí, kteří se potulovali kolem. Ten, kdo pro mě poslal stál u točitých dveří na konci místnosti s Brunem.
Došel jsem rychlým krokem po mramorové podlaze až k nim. William mi jen pokynul hlavou na pozdrav, Brune udělal totéž.
„Co se děje? Co potřebuješ?“ zeptal jsem se.
„Jdeš do akce. I s Waycem,“ řekl a ukázal na Bruna.
„Co? Proč mi nikdy nemůžeš říct: ,Zítra jdeš do akce‘ nebo aspoň: ,Připrav se na zítřek‘, ale ne, ty musíš vždycky hrr.“
„Dělej. Tady máš tvou oblíbenou,“ podal mi mou zbraň.
„Proč jen já a Brune? Kde jsou ostatní?“ ptal jsem se pořád.
„Protože vy dva jste na to nejvhodnější.“
Proč zase já...

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Slečna Mannová!

Searched by potihcpd - 28. 5. 2018!


Deník Desmonda Forda - 29. kapitola

„Můžete mi někdo vysvětlit, jak se tohle, setsakra, mohlo stát?!“ řval Alan Blunc na ochranku. Muž v modré uniformě se jen zaraženě díval do země, jako malé dítě, které stojí na hanbě.
„Odpovězte!“ zařval ještě jednou a přiblížil svůj obličej těsně k tváři muže, stojícího před ním.
„Nevím, pane,“ odpověděl, aniž by se na svého nadřízeného podíval.
„Vy mi tedy tvrdíte,“ řekl a rychle se otočil k obrovskému oknu ve své pracovně. Svůj projev směřoval na muže z ochranky, kteří stáli za ním. „Vy mi tvrdíte, že se do MÉ kanceláře, do nejhlídanější kanceláře budovy, někdo vloupal ve dvě ráno, i když za dveřmi stála ochranka a kancelář byla hlídána kamerovým systémem, ale přesto si nikdo ničeho nevšiml?!“ Díval se z okna na kopulovitou střechu Kapitolu a z jeho výrazu bylo poznat, že ho muži, kteří stojí za ním, přivádí k šílenství.
„Pane, nevíme, jak je to možné…“ nervózně řekl jeden muž z ochranky.
„Tak to okamžitě zjistěte! Chci vědět, kdo to byl!“ otočil se a zařval Blunc.
„Jistě, pane,“ přikývli všichni a co nejrychleji vyšli z kanceláře, jen se za nimi zaprášilo. Nikdo nechtěl schytat další ze záchvatů hněvu Blunca.
Tomu všemu přihlížel Morgan Borley, Bluncův pobočník.Také mu samozřejmě vrtalo hlavou, kdo to mohl udělat. Měl pár adeptů, které si chtěl „proklepnout“. Důvod však znal moc dobře. Znal ho i Alan Blunc, znal ho každý z centrály. Důvod, proč byla kancelář vykradena. Bylo to nad slunce jasné.
Centrála je infiltrována. Každý to věděl. Jen málokdo si to však chtěl připustit. A nejvíc ze všech Alan Blunc. Nejhorší odhady mluvili o deseti až patnácti infiltrovaných. Byl to neskutečný počet. Morgan se nervózně drbal na hlavě. Měl Bluncovi říct své tipy nebo ne? Nemohl ho zradit, nemohl zradit centrálu a neříct mu to, zároveň však nesouhlasil s jeho názory a přesvědčeními. Jeho způsoby řešení problémů především Morganovi neseděly. Nemohl jen tak nečinně stát a sledovat, jak chce vyhubit ženy a děti v tom bunkru. Právě stál na křižovatce. Na jakou stranu se měl dát? Na stranu maniaka, který ho však vytáhl z těžké životní situace nebo na stranu těch „lidí“, kteří žili dole v podzemí a nutně potřebovali pomoc?
„Pane?“ rázně se zeptal Morgan. Alan se na něj zuřivě otočil.
„Pane, myslím že vím, kdo se sem vloupal…“

*

Tolan se rychle zvedl z pohovky. Dříve se musel zvedat hodně pomalu, aby se mu něco nestalo, aby nešlápl vedle či něco podobného, nyní však měl pohyb naučený. Rázným krokem došel ke dveřím, na které před chvílí někdo zaklepal. Bylo to rázné a hlasité zaklepání, Evelynn to nebyla. Většinou však Tolana nikdo jiný nenavštěvoval.
Nahmatal kliku a otevřel dveře.
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Pojďte prosím s námi,“ ozvalo se. Tolan ani nestačil nic říct a už ho brali za oba lokty a odváděli ho kamsi do neznáma. Dveře za ním někdo zaklapl. Tolan sebou necukal, věděl, že by to bylo marné. Jen kráčel dál směrem, kterým ho vedli. Netušil, kam jde.

*

Byl jsem dost vyděšený z toho, co mi Samael řekl. Vyděšený a překvapený, samozřejmě. Něco takového jsem vůbec nečekal, ale vysvětlovalo to mnoho věcí. Proč mi tehdy na hřbitově brali krev, proč mě chce centrála zabít nebo přivézt na svou stranu a proč upírům jde tolik o mou záchranu. Hlavou mi však dumala jedna věc. A o té jsem si potřeboval promluvit s nějakým upírem. Jediný upír, kterého jsem v bunkru znal, byl Carlos, který konečně byl schopen mluvit.
„Carlosi?“ zeptal se potichu Christoph. U Carlova lůžka jsme seděli jen já a on, Carlos ležel do půl těla na nejpohodlnější posteli, která se v bunkru našla. Jeho ruka byla celá obvázaná, doktor však tvrdil, že jí za pár dní bude moci plnohodnotně používat díky jeho upíří krvi.
„Carlosi, můžeš mluvit?“ ptal se Christoph.
„Ano,“ kývl Carlos.
„Dobrá. Jak se cítíš?“
„Jak myslíš,“ řekl Carlos a pravou rukou si ukázal na zakrvácené rameno.
„Dobrá. Špatná otázka. Pamatuješ si, kdo na Tebe zaútočil?“ začal Christoph s výslechem.
„Ano, pamatuji. Zas tak špatně na tom nejsem, jen mě bolela ruka,“ zasmál se Carlos.
„Ne, byl si na tom hodně špatně, kulky byly nejspíš něčím napuštěné, byl jsi v bezvědomí. Doktorům se jen těsně podařilo Tě zachránit. A teď povídej, kdo Tě napadl a jak dopadl Joseph.“
„Joseph? Kdo je Joseph?“ zeptal jsem se já.
„Je to muž, kterého jsem měl kontaktovat, aby se k nám připojil v obraně bunkru,“ odpověděl mi pro změnu Carlos. Já jen přikývl.
„Nedopadl zrovna slavně. Narazil jsem na něj kousek od Jeffersonova památníku, nejspíš o nás ale centrála věděla. Byla by nesmírná náhoda, kdyby nás jen tak potkali,“ řekl Carlos.
„A jak teda dopadl. Je naživu?“ ptal se s nadějí v hlase Christoph.
„Ne. Napálili to do něj jak do Corleoneho u pomerančů, nestačil jsem mu pomoct,“ odvrátil hlavu Carlos.
„Byl to upír?“ zeptal jsem se já.
„Ne, kdysi žil tady v bunkru. Byl to výtečný bojovník, ale hlavně diplomat. Doufali jsme, že by nám mohl pomáhat s verbováním,“ odpověděl mi Christoph.
„Kolik lidí ještě máte na seznamu?“ ptal jsem se dál.
„Pět nebo šest,“ odpověděl Christoph trochu zaraženě.
„Pět nebo šest? Tolik lidí nám má pomoci ubránit bunkr?“ trochu mě to vyděsilo. Počítal jsem, že chtějí naverbovat desítky lidí, ne jen pár jedinců. Mé pochybnosti o tom, že bunkr ubráníme, se ještě více prohloubily.
„Každá pomocná ruka se hodí, tyhle lidi známe a mají zkušenosti s bojem, pomůžou nám více než dost. Ale stačit to v žádném případě nebude,“ zachmuřeně odpověděl Christoph.
„Říkali doktoři, kdy budu schopen boje?“ zeptal se Carlos.
„Byla to má první otázka na ně,“ řekl Christoph a pokračoval, „prý do pár dnů.“
„No vidíš, na Vánoce budeš fit!“ Zvolal jsem, abych trochu odlehčil situaci. Oba dva se slabě pousmáli. Na jejich tvářích však byl znát strach, zoufalství, bezmoc…
Aby taky ne. Útok na bunkr byl očekáván v každé chvíli. Žádný z obyvatel bunkru nevěděl, proč ještě nikdo nezaútočil, nikdo nevěděl, na co čekají. Bylo to čekání, na jehož konci byla jen smrt…

*

„Tady to je,“ řekl muž a zastavil se u malé postranní uličky. Owen se také zastavil a se zájmem do ní nahlédl. Tři nebo čtyři bezdomovci si ohřívali ruce u barelu, ve kterém hořel oheň. V této zimě se nebylo čemu divit. Byla to nejstudenější zima za poslední tři desítky let.
Ulička byla docela široká, na konci byla vysoká posprejovaná zeď. Vlevo bylo jen pár kontejnerů a kovové dveře, všechno pod kovovým schodištěm, které vedlo na střechu. Jeden z bezdomovců si všiml, že se Owen se svým společníkem zastavili a prohlížejí si uličku. Zpozorněl. Moc dobře věděl, co se v poslední době děje. Normální lidé se snažili bezdomovce a zapadlé uličky ignorovat, pokud se nejednalo o policisty, kterých tu bylo v poslední době taktéž požehnaně. Tihle nevypadali ani na jedno, ani na druhé.
„Je to jeden z nich?“ zeptal se Owen, aniž by se na muže, který stál vedle něj, otočil. Stále se díval do uličky a sledoval bezdomovce.
„Nemyslím si,“ zakroutil muž hlavou a podrbal se na holé hlavě rukou, velkou jako medvědí tlapa.
„Půjdeme tam?“ nedočkavě se Owen pořád ptal. Toužil po pomstě.
„Ne, ještě není čas, nejsi připraven,“ opět zakroutil hlavou.
„Jak tohle můžeš vědět?“ vyjel na něj Owen.
„Prostě to vím. Já tě učím, já budu rozhodovat, kdy jsi a nejsi připraven. Teď pojď. Už tak jsme vzbudili dost pozornosti.“
To byla také pravda. Bezdomovci už si všimli, že to nejsou jen běžní lidé, kteří si prohlíží ulice D.C.

To be continued!
All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 22. 5. 2018!


Deník Desmonda Forda - 8. kapitola
Ani nevím, jak dlouho jsem odpočíval. V téhle rakvi čas běží neuvěřitelně pomalu. Jedno ale vím. Můj zdravotní stav se zhoršil. Krev už mi sice tolik netekla díky tomu, že jsem rány obvázal svou košilí, ale začínala se mi motat hlava. Zajímalo by mě, jaká asi smrt bude. Bude to bolet? Doufám, že ne. Za tu dobu jsem zažil bolesti až dost, o další rozhodně nestojím. Mám ale málo času a vás, aspoň doufám, zajímá co se dělo dál...

*

Doufal jsem, že Tolan bude v pořádku. Sice jsem ho vůbec neznal, ale nikdy jsem nezažil ničí smrt. Až na mého otce. Ale u toho ani nevím, jestli vlastně zemřel. Poskytl jsem Tolanovi první pomoc a čekal, jestli se neprobudí. Samozřejmě jsem opět štěstí neměl, takže se neprobudil. Klečel jsem u něj a přemýšlel jsem, co mám dělat. Mám počkat na pomoc? Nebo běžet za tou ženou a pomoct jí pronásledovat upíry? Určitě má dost posil, které jsou mnohem zkušenější, než já. Nejlepší bude, když počkám tady a pokusím se pomoct Tolanovi. Dva upíři sice z budovy uprchli, ale z té se pořád ozývala střelba. Nepochybně bylo upírů v budově mnohem víc, než dva. Zajímalo by mě, jak vlastně ty naše boje probíhají. Nějak jsem si nedokázal představit upíra se samopalem v ruce. Možná to bude tím, že jsem nikdy neviděl žádného upíra. A když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani žádný samopal. Leda v televizi. Často jsem se takhle v televizi koukal na různé gangsterky. Zbožňoval jsem je. Dívat se na chlápky v kabátech a černých kloboucích, kteří střílejí z auta po svých pronásledovatelích, to bylo pro mě něco. Moment, chlápci v černých kloboucích a kabátech, to mi něco připomíná. Něco, co jsem viděl sotva před pár minutami. Upíři se oblékali stejně, jako tihle gangsteři v 50. letech. Zajímalo by mě proč, ale získali si tím mé sympatie. Hned jsem si ale vzpomněl na to, co provedli Tolanovi a veškeré sympatie byly rázem pryč.
Z přemýšlení mě vyrušila obrovská dunivá rána, která zněla uvnitř budovy z vyšších pater. Nikdy jsem to na živo neslyšel, ale dokázal jsem si odvodit, co to asi bylo za ránu. Uvnitř vybuchl granát. Zajímalo by mě, která strana ho použila. My nebo upíři? Tipoval bych to na nás, ale jeden nikdy neví.

*

Seděl jsem chvíli u Tolana, dokud z budovy najednou nevyběhl jeden z lidí, které jsem viděl už v autobuse. Byl to jakýsi mladík, který vypadal dokonce mladší než já. Měl krátké blonďaté vlasy a modré oči. Odhadoval jsem, že mu může být tak devatenáct. Svou koženou bundy měl celou od krve, což mě vyvedlo z míry. A navíc měl zbraň. Ale ne jednu, ale hned dvě! Ale pokud si dobře pamatuji, Will každému rozdal po jedné pistoli. Tak kde vzal tu druhou?
„Ty tam! Pojď mi pomoct! Musíme ho odnést někam do bezpečí!“ zařval jsem na toho chlapce. Doběhl ke mně a přidřepl si k Tolanovi. Podíval se na něj a dvěma prsty mu na zápěstí zkontroloval tep. Pak mu přiložil ucho k srdci.
„Je naživu,“ řekl mladík a zvedl hlavu. Podíval se mi zpříma do očí. „Co se mu stalo?“ zeptal se mě.
„Támhlety dveře,“ukázal jsem prstem na dveře, „se rozletěly a on stál před nimi. Praštily ho do hlavy. Od toho má tu ránu na čele,“ řekl jsem a ukázal jsem na Tolanův obličej.
„Může mít prasklou lebku. Potřebuje pomoc,“ řekl mi mladík.
„A kde tady seženeme pomoc?“ zeptal jsem se ho zmateně.
„To právě nevím,“ odpověděl mi a na chvíli se odmlčel. Potom pokračoval: „Ty doběhneš sehnat někde pomoc, já tu s ním počkám,“ řekl mi. Nezbývalo mi nic jiného, než ho poslechnout. Lepší plán jsme neměli. Aniž by jsem tušil, kde tu pomoc seženu, rozeběhl jsem se vstříc davu na ulici. Vběhl jsem mezi ně a zběsile jsem se rozhlížel. Ani jsem nevěděl, po čem se to vlastně rozhlížím.
Můj pohled padl na telefonní budku. Rozeběhl jsem se k ní a vešel dovnitř. Pak jsem si ale uvědomil, jestli je moudré zavolat sanitku. Přijede sem, uslyší střelbu a zavolá policii. Tu už ale určitě někdo zavolal. Tak jsem vzal sluchátko a vytočil číslo na záchranku.
„Záchranná služba, Washintgton D.C.“
„Dobrý den, prosím Vás, rychle jsem přijeďte. Můj přítel si poranil hlavu a je v bezvědomí. Na hlavě má obrovskou bouli, prosím, přijeďte sem.“
„Kde se nachází raněný?“
„No, tady...“
„Ale v jaké ulici?“
„Aha. No, to já vlastně nevím...Je to stará velká nepoužívaná budova na severním konci města. Je tu velký dav lidí.“
„Pane, musíte mi upřesnit vaší pozici. Takhle bude trvat velice dlouho, než vás najdeme. Nemůžete nějak zjistit název ulice, popřípadě podrobněji popsat okolí?“ zeptala se mě operátorka.
„No, je tu-“ najednou se ozvala střelba někde velice blízko mě. Kulky proletěly telefonem, který „vybouchl“. Ozvala se rána ze sluchátka, které jsem měl stále u ucha. Teď nemám jak zavolat. Telefon byl hluchý. Rozhlédl jsem se kolem sebe, kdo to vystřelil. Zděsil jsem se.

*

Přímo proti mně běželi dva upíři. Nejspíš ti, kteří předtím zranili Tolana. Černé klobouky, černé kabáty. Neměli žádné zbraně.
Ty kulky vystřelila žena, kterou jsem ten den také viděl. Žena, která po mně chtěla, abych jí sekl. Běžela za útočníky a střílela po nich svými dvěma pistolemi. Jedna z kulek zasáhla telefon. Rychle jsem vyšel z budky a postavil jsem se útočníkům do cesty. Ani jsem nevěděl, co to dělám. Zbraň jsem sice pořád měl v ruce, ale střílet jsem s ní neuměl. Tak co budu dělat? Útočníci byli čím dál blíž. Zamířil jsem pistolí na nohy jednoho z nich. Nikdy předtím jsem zbraní nemířil, leda vzduchovkou. Ale jak už jsem říkal, v tu chvíli jsem si vůbec neuvědomoval, co dělám. Myšlení jsem měl zatemněné. Jako by mě hnalo něco jiného. Pečlivě jsem zamířil a čekal, až útočníci budou blíž. Běželi mnohem rychleji, než žena, která je pronásledovala. Jeden z nich si mne všiml a v poslední chvíli se snažil zabrzdit a vběhnout do postranní uličky. Bylo ale pozdě. Zmáčkl jsem spoušť.
Slyšel jsem, jak kulka vyletěla ze zbraně a jak proráží vzduch. Slyšel jsem, jak sviští prostorem. Upír nestihl nijak zareagovat. Kulka letěla přímo na jeho nohy. Nedokázal uhnout.
Zaryla se mu hluboko do nohy. Přímo do kolene. Upír s urputným řevem spadl na zem. Nemohl nic dělat. Druhý upír se zastavil, letmo se na padajícího upíra podíval.
„Běž,“ řekl potichu upír ležící na zemi. Druhý jen kývl a zaběhl do postranní uličky. Jejich pronásledovatelkyně už dávno zastavila a jen se udiveně dívala. Já ostatně taky. Upír se snažil odplazit taky, ale nešlo to. Kulka ho zcela ochromila. Klobouk ležel asi metr od něj, takže jsem mohl vidět jeho obličej. Jeho obličej se nijak nelišil od normálních smrtelníků. Chlapík středního věku, vypadal vcelku jako gentleman. Knírek, jinak měl tvář hladce oholenou. Přišel jsem k němu blíž. Díval se na mě lítostivým pohledem. Nevěděl jsem, co to znamená.
Namířil jsem na upíra zbraň a chystal se vypálit. Nevěděl jsme proč, toho „člověka“ jsem vůbec neznal. Možná měl i dokonce ženu i děti. V tu chvíli jako by ze mě vymizela veškerá lítost. Naštěstí k nám přiběhla pro mě už dost známá dáma a přerušila mě.
„Nech ho. Potřebujeme ho živého!“ řekla mi. Chvilku jsem váhal, ale pak jsem sklonil zbraň. Tázavě jsem se podíval na ženu.
„Co s ním bude dál?“ zeptal jsem se jí.
„Odvedeme ho k nám do centrály,“ zpoza kabátu žena vytáhla pouta a spoutala upírovi ruce a nohy. Když se dotkla jeho levé nohy, ve které měl kulku, upír se zajíkl bolesti. Žena jakoby si toho nevšímala mu nandávala pouta dál. „Same! Pojď jsem!“ zařvala najednou žena na jakéhosi muže v davu. Ten se otočil a ještě s dalším mužem doběhl k nám. Oba dva nesli nosítka. „Naložte ho a odvezte,“ řekla jim žena a ukázala na upíra ležícího na zemi.
„Jistě, madam,“ řekl jí Sam, pokynul druhému muži a pak položili upíra na nosítka. Jak bylo vidět, upír měl nesmírné bolesti.Až teď jsem si uvědomil, co jsem to vlastně udělal. Podíval jsem se na zbraň, kterou jsem držel v ruce. Poprvé v životě jsem si vystřelil a hned takhle...
„Výborně,“ řekla mi žena, „to se ti povedlo. Jak že se to jmenuješ?“ zeptala se mě. „Desmond,“ odpověděl jsem jí nepřítomně.
„Perfektní, Desmonde. Will na tebe bude hrdý. Teď už můžeme jít domů.“
„Jo, domů...“

*

Podivilo mě, že tomu říká domov. Pro mě to rozhodně domov nebyl. Pro mě byl domov můj malý byt s televizí, gaučem a teď asi pořád ještě rozbitým stolem...
Uvědomil jsem si, že jsem vlastně už půl roku neviděl svou matku. Došlo mi, jak se musí cítit. Najednou jí zmizím ze života. Většinu věcí jsem si uvědomil na tom chodníku. Uvědomil jsem si, jak moc mi má matka chybí. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí běžný život. Uvědomil jsem si, že je teď ze mě lovec upírů. Uvědomil jsem si, jak je to divné. Uvědomil jsem si spoustu věcí, až na jednu dost zásadní věc. Vlastně tu nejzásadnější věc.
To je ta, že nejlepší by pro mě bylo, kdybych si tehdy na tom chodníku přiložil zbraň ke spánku a stiskl spoušť...

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Slečna Mannová!

Fakta - Bulvár 88

Deník Desmonda Forda - 9. kapitola
Z břicha už mi krev přestala téct. Mám kliku. Zatím. S hlavou to ale bylo horší. Bolela mě jako střep. Od bolesti se mi občas zamlžily oči. Ještě, že mám zvýšenou imunitu vůči bolesti.
O tom vy vlastně nevíte, takže dál...


*

Co teď mám dělat? Žena se Samem a dalším, pro mě neznámým, mužem se někam vytratili i s upírem na nosítkách. Bylo to zvláštní. Poprvé v životě jsem si opravdu vystřelil a hned tak přesně. Čím to bylo? Jako by se ze mě stalo monstrum...Chtěl jsem toho upíra zabít. Ani jsem nevěděl proč. Byl to divný pocit. Jak už jsem říkal, bylo to, jako by ze mě všechny city vymizely. V tu chvíli jsem nemyslel na nic jiného, než na to, abych zabil upíra. Stala se ze mě nelítostivá zrůda. Stál jsem tam na chodníku se zbraní v ruce a cítil jsem se jako vrah. Podíval jsem se na pistoli a pak na krvavou skvrnu na chodníku. Už asi po sté jsem si položil otázku: PROČ JSEM TO UDĚLAL???
Měl bych jít za Tolanem a tím mladíkem, který ho hlídá, řekl jsem si. Zastrčil jsem pistoli do vnitřní kapsy mé kožené bundy. Vypadal jsem jak ti drsní motorkáři, co se prohání na dálnicích a frajeří před ostatními. Kdybych tak mohl být jedním z nich a ne tím, čím jsem se stal...

*

Přešel jsem silnici a došel až k budově, ve které už střelba ustala. Rozhlédl jsem se v davu, jestli někde neuvidím někoho známého. Nikdo, samozřejmě. Lid se pomalu rozcházel. Přišlo mi divné, že nikde nebyla policie, ani sanitka. Nic. Zahnul jsem do postranní uličky, ve které jsem se schovával s Tolanem a číhal jsem na upíry. V matném světle pouličních lamp jsem zahlédl Tolana, který ležel na zemi a u něj sedící dvě osoby. Ten hoch nejspíš zavolal pomoc.
Přišel jsem k nim a zeptal se, jak na tom je. Blonďatý mladík se na mě podíval.
„Á, tady jsi. Zavolal jsem pomoc,“ řekl a ukázal na osobu, která klečela zády ke mně u Tolana. Ta se na mě také ohlédla. Byl to William.
„Zdravím,“ řekl mi.
„Tak jak na tom je? Bude v pořádku?“ ptal jsem se jich podruhé.
„Přežije to,“ odpověděl mi William a stále klečel u Tolana. Zašíval mu ránu na čele.
„Co se to dělo uvnitř té budovy? Říkal jsi přece, že tam má být JEDEN upír.“
„Ano. To jsme si všichni také mysleli. Teprve když jsme dojeli na místo jsem se dozvěděl od našich lidí, že tam je upírů vícero.“
„A to je kolik?“ zeptal jsem se ho na další otázku.
„Hodně, věř mi,“ řekl Will.
„A pochytali jsme je?“
„Ne. Většina z nich uprchla ještě předtím, než jsme vůbec přijeli. Naší muži poté vtrhli dovnitř a prohledávali budovu. Upíři se skrývali v několika menších místnostech po celé budově. Měli jsme na ně málo mužů,“ odpověděl.
„Ale já se ptal, jestli jste nějakého chytli.“ William chvíli váhal, podíval se na mě, pak svěsil hlavu a dál ošetřoval Tolana.
„Ne,“ řekl mi stručně.
„Škoda. A kolik byste jich měli mít?“ zeptal jsem se.
„Nemáš těch otázek nějak moc?!“ zařval najednou William, vyskočil ze země a chytl mě pod krkem.
„Uklidni se!“ zařval na něj mladík, který také seděl u Tolana. William se na mě ještě chvíli díval, pak povolil sevření mého krku a pustil mě. Chvilku jsem popadával dech.
„Promiň, promiň,“ řekl jsem mu a pak jsem pokračoval: „Já jen, že jestli by stačil jeden, tak máme vystaráno. Jednoho jsem totiž chytil...“ William se na mě pomalu otočil.
„Ty jsi jednoho CHYTIL???“

*

Ležel jsem na posteli ve svém pokoji. Vedle mě seděl William a žena, která mě cvičila také. Ta, co po mně chtěla, abych ji bodl. Řekla mi své jméno. Jmenovala se Evey. Stále jsme se bavili o tom, co se stalo v té budově a hlavně před budovou. Už po několikáté jsem Williamovi popisoval, jak se to stalo. Evey mu to potvrzovala, ale on tomu stále nemohl uvěřit. Kdo by taky věřil. Mladý nováček, který nikdy neměl v ruce žádnou zbraň trefí za běhu upíra přímo do kolene. Já sám bych tomu nevěřil i kdybych nevěděl, že ta osoba byla upír.
„Takže Ty jsi tam stál a volal jsi záchranku, v tom Ti kulky zničily spojení a Ty jsi vyšel ven a střelil toho upíra přímo do nohy, ten druhý upír zaběhl do postranní uličky. Chápu to dobře?“
„Naprosto,“ odpověděl jsem mu. Ten se ještě po několikáté nevěřícně podíval na Evey, která přitakala. V té tmě ve vytesané místnosti jsem neměl příležitost prohlédnout si Evey. Jediné, čeho jsem si tehdy všiml byly její dlouhé hnědé vlasy, které jsem neviděl nikdy jinak, než rozpuštěné. Měla světle modré velké oči, které se vždy upřeně dívaly do očí člověku, se kterým Evey mluvila. To toho druhého dosti znervózňovalo, jak jsem poznal na vlastní kůži.
Nebyla moc vysoká, ani moc svalnatá. Kdybych ji potkal na ulici, zřejmě bych ji ničím nerozlišoval od ostatních. Ale já ji bohužel nepotkal na ulici...
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se mě Will.
„Sám nevím. Prostě jsem vyšel ven a přestal jsem myslet na všechno ostatní. Nikdy jsem nechtěl nikoho zastřelit, ale v tu chvíli jsem k němu pocítil obrovskou nenávist. Nevím proč. Tak jsem zamířil a vystřelil. Měl jsem holt štěstí,“ řekl jsem, usmál jsem se a pokrčil jsem rameny.
„Sakra velké štěstí,“ přitakal William a zakýval hlavou.
„To nebylo štěstí...“ řekla Evey a narozdíl od Williama zakroutila hlavou.
„Tak co to bylo?“ zeptal jsem se zmateně.
„Um, talent, geny, kdo ví? Každopádně jsi to zdědil po svém otci. Byl to z nás nejlepší střelec. Škoda ho. Dokázal ze sta metrů trefit člověka do hlavy obyčejnou pistolí. Doufejme, že si to opravdu zdědil a že to nebyla jen náhoda, jak říkáte vy dva.“

*

Zamyslel jsem se nad tím. Možná to byla pravda. Z toho, co si otce pamatuju to byl normální chlapík. Nevypadal na takového, jako ho tady všichni popisovali. Z Eveyny „definice“ mého otce vypadal jako komiksový hrdina s nadpřirozenými schopnostmi. Třeba jsem potomek Spider-mana, nebo Batmana...
„Jak je Tolanovi?“ zeptal jsem se Willa.
„Už se z toho dostává. Naši doktoři patří mezi nejlepší ve státě. Postarají se o něj,“ odpověděl mi. Potěšilo mě to. Neznal jsem ho, ale přece potěšilo. „Mimochodem, jak se Ti líbila tvá první akce?“ zeptal se mě Will.
„No, bomba. Mého spolupracovníka sejmou do hlavy, rozstřílel jsem upírovi nohu na salát, takže se ze mě stal zabiják upírů. Kdo by si přál víc...“
„To je pravda,“ řekl William a usmál se.
„Ale nikdo nepřišel o život, to je dobré,“ řekl jsem.
„No, to není tak úplně pravda. Dva z našich lidí nepřežili výbuch granátu,“ řekl mi William smutně.
„Takže ten granát hodili oni? Ten nebyl náš?“ zeptal jsem se.
„Byl, ale řekněme, že upíři mají trochu zbystřené reflexy,“ řekl William a na chvíli se odmlčel. „Víš, jeden z nás hodil do té místnosti granát. Upíři ho ale slyšeli už předtím. Tedy ještě, než granát u nich v té místnosti vybouchl a než vůbec dopadl na zem ho ve vzduchu zachytili a hodili nám ho zpátky. A my už ho nechytli.“
„Bum?“
„Bum,“ odpověděl mi Will.
„Nechtěli byste mi o těch upírech něco říct?“
„A co tím jako myslíš?“ odpověděla mi otázkou Evey.
„Nevím. Nic jste mi o nich neřekli. Nevím, jestli mají jiné schopnosti než lidé, co dělají, a tak dále.“
„Na to by ses měl ptát spíše Evelyn. Ví toho o upírech víc, než kdokoliv jiný. Takže své otázky směřuj na ní.“
„Dobrá, takže Evey. Řekni mi o nich prosím vše, co víš. Vše, co bych mohl potřebovat. Prosím,“ požádal jsem Evey.
„Dobrá. Takže...Nikdo vlastně neví, kde se tu upíři vzali. Už ve středověku lidé mluvili o upírech. Nynější lidé si myslí, že jsou to žvásty. Většina z nich žvásty nejsou. Upíři tu existují už od pradávna. Žili tu s námi a nadále žijí, ale nedávají o sobě znát. Upír mohl s Tebou klidně pracovat v tvé práci a Ty jsi o tom neměl ani tušení.“

*

Na chvíli se odmlčela a pokračovala.
„Vzhledem se nijak neodlišují od běžných smrtelníků. Ale kdyby si měl srovnat jejich schopnosti s našimi, objevil by jsi celkem vážné nedostatky.“
„Například?“ zeptal jsem se jí.
„Například to, že věděli, že jeden z nás hodí granát ještě předtím, než ho hodil. Ne, že by předvídali budoucnost, ale buďto slyšeli, jak náš člověk granát odjistil, nebo ho nějakým způsobem viděli, to my nevíme. Každopádně mají v mnohém vyvinutější smysly, než my. Běhají rychleji, jsou silnější, bystřejší. A doufejme, že ne i inteligentnější. Mají dokonalé plány, počítají se vším. Téměř se nedají překvapit. Pokud bys potkal nějakého upíra a byl bys sám a beze zbraně, byl bys blázen, kdyby ses mu postavil...“
„Aha...A třeba že lítají mi říct nechcete?“
„O ničem takovém nevíme,“ usmála se Evey. Její smích přerušilo otevření dveří. Dovnitř vešel člověk, kterého jsem tu nikdy předtím neviděl. Byl to vyšší muž s hrubými rysy a s pečlivě učesanými krátkými vlasy na pěšinu. Něčím mi připomínal Hitlera. Za ním vešli do místnosti další tři muži, kteří na sobě měli stejné obleky, jako William. Nejspíš to byli bodyguardi toho muže. Jakmile vešel do místnosti, Will a Evey se okamžitě zvedli ze židlí a pozdravili. Nevěděl jsem kdo to je, tak jsem udělal totéž.
„Posaďte se,“ pokynul nám muž. „Desmonde, vy nemusíte. Mé jméno je Alan Blunc. Jsem předsedou OENO.“ Vyjeveně jsem na něj zíral. Měl s sebou tři gorily, které ho hlídaly v jeho vlastní společnosti a byl to nejspíš boss celé téhle organizace, jak jsem pochopil. Netušil jsem, že má nějaké jméno. „Asi nevíte, co to znamená. Organizace pro Eliminaci Nežádoucích Osob, tedy jak vy je nazýváte, upírů. Slyšel jsem o vašem úspěchu ve vaší první akci, tak jsem vám přišel pogratulovat. Nesmírně se podobáte svému otci. Tedy ve vašem umu. Doufejme, že vám to vydrží,“ řekl pan Blunc, usmál se na mě a poplácal mě po rameni. „No nic, měl bych jít, čeká mě nějaká práce,“ řekl, otočil se na patě a vyšel ze dveří. Bodyguardi vyšli za ním a zavřeli dveře. Na první pohled mi ten muž přišel sympatický, ale tehdy jsem si neuvědomil, že zdání může klamat. A zklamalo.
William a Evey se na sebe jen vyjeveně podívali a nepřítomně zakroutili hlavou. Nejspíš je to udivilo. Nevěděl jsem proč. Bohužel...

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Slečna Mannová!

Searched by potihcpd - 21. 5. 2018!


Deník Desmonda Forda - 28. kapitola

Potemnělou místnost zničehonic osvítilo na pár setin ostré světlo, poté zhaslo. Jen to místností prosvištělo. Po chvíli znovu, znovu a znovu.
Postava s kšiltovkou a slunečními brýlemi se krčila u velkého pracovního stolu. Přímo proti ní bylo velké okno, ze kterého bylo možno vidět celý Washington. Budova nebyla až tak vysoká, ale výškou se téměř rovnala Kapitolu. Pod oknem vedla frekventovaná silnice, která i teď v noci hýřila životem. Na ulicích postávali klepoucí se postavy, zachumlané do kabátů či bund.
Muž v brýlích si neohrabaně narovnal čepici na hlavě a dál fotil papíry, které ležely na stole. Byly tam nákresy nejnovější zbraně centrály, to ale muž nevěděl. Byl totiž slepý.
Začal se přehrabovat mezi papíry na stole. Bylo jich velmi mnoho. Muž ale neměl čas, vyfotit všechny. Ty vyfocené si skládal na hromádku nalevo, nevyfocené napravo. Fotil tak rychle, jak to jen šlo. Právě se nacházel v samém srdci centrály. V kanceláři Alana Blunca. Zde se shromažďovaly veškeré mozky organizace, veškeré dokumenty a spisy. Přímo před velkým oknem se nacházel velký pracovní stůl z masivního dřeva, jehož okraje byly pozlacené. Za stolem stálo několik kožených křesel, které hleděly přímo směrem k hlavnímu stolu a z okna ven. Při jakýchkoliv schůzích tady přes světlo vyzařující z okna do místnosti nebylo vidět Bluncovi do obličeje. Návštěvníkům to nahánělo strach, Bluncovi pocit moci a uspokojení.
Muži zbývalo pouze pár papírů. Všechny je rychle vyfotil. Mohl jen doufat, že blesk z místnosti nikdo neuvidí. Dveře na chodbu však byly utěsněné, jedinou možností, jak mohl někdo vidět blesk bylo tedy obrovské okno. Na ulici si mohl blesku kdokoliv všimnout a dát vědět hlídačům, kteří stále přecházeli po chodbě. V tu chvíli by byl muž mrtvý. To však nesměl. Ne proto, že by samozřejmě zemřít nechtěl, ale proto, že na těchto papírech závisely životy stovek, ba i tisícovek lidí. Nemohl si dovolit chybovat.
Muž srovnal vše na své místo tak, jak to bylo předtím. S obtížemi našel veškeré šuplíky, vše srovnal do předchozí polohy. Nemohli si dovolit, aby Blunc pojal byť jen podezření, že někdo zjistil jeho plány. Nyní si nemohli dovolit riskovat.
Kamery ho naštěstí zachytit nemohly. V kamerovém středisku centrály měl přítele, který mu pomohl. Ve chvíli, kdy se dostal do kanceláře jeho přítel pustil záznam z minulé noci, při které se samozřejmě nic nestalo. Vypadalo to tedy, jako kdyby v místnosti nikdo nebyl. Se vstupem do místnosti to však tak snadné nebylo. Trvalo velice dlouho, než našel někoho, kdo by byl ochoten se přidat ke spiknutí proti centrále, podařilo se mu to však. Jeden hlídač mu poskytl klíče a čas na to, aby se mohl dostat dovnitř.

*

Jakmile srovnal vše zpátky, strčil fotoaparát do vnitřní kapsy od bundy. Poté přešel ke dveřím z těžkého dřeva. Jindy bývávaly zamčené, nyní však ne. Muž přiložil ucho ke dveřím a pečlivě naslouchal. Jeho sluch byl vyvinutější, než u běžných lidí. Všechny jeho smysly byly díky postižení zraku potřebnější a tudíž i vyvinutější.
Na chodbě se ozývala pravidelná chůze, po každém pátém kroku krátké a nenápadné zapísknutí. Domluvený signál muže s hlídačem, který zrovna obcházel po chodbě. Muž rychle otevřel dveře kanceláře a vyšel na chodbu. Tam už na něj dozorce čekal. Muž za sebou rychle zamkl a díky sluchu našel hlídkujícího muže, který čekal před ním. Poté mu vrátil klíče. Ten jen mlčky přikývl, to však muž nemohl vidět. Vydal se rychlým krokem dlouhou chodbou. Každou chodbu a místnost v této budově, každou píď, každý milimetr měl odpočítaný na kroky. Moc dobře věděl, kam má teď jít, kolik kroků to tam je a jak se tam dostat. Nikoho nepotřeboval. Dokázal sám přejít přes celou budovu bez jediného zaváhání. Po několika minutách dorazil ke dveřím. Nemusel ani ohmatávat zeď a okolí, moc dobře věděl, že se dveře nachází přímo před ním. Rázně zaklepal a vešel dovnitř.
„Tolane!“ ozvalo se. Byla to Evelynn. Už na něj čekala v jeho pokoji a popíjela z keramického hrnku kávu. Ten teď položila na světle modrý podšálek, který ležel na stole.
„Evelynn,“ přikývl Tolan a podal jí fotoaparát, který mezitím vytáhl zpod bundy. Ta si jej rychle vzala do ruky a posadila se zpět na židli. Tolan došel až ke své posteli, kde se usadil a čekal na názor na fotky, které vyfotil. Svou kšiltovku hodil na malý stolek u čela postele. Evelynn si pečlivě prohlížela fotky, které Tolan nafotil. Na každou se dívala několik desítek sekund. Chtěla znát každý detail o plánu útoku na bunkr. Každý výstřel, o kterém budou vědět dopředu by mohl pomoci. Hledali cokoliv, co by jim mohlo pomoci odvrátit rostoucí hrozbu.
„Jsou to všechny papíry, které jsi tam našel?“ ptala se.
„Ano,“ přikývl Tolan a natáhl se na měkkou postel.
„Takže jsi tam nic víc nenašel…“ ujišťovala se Evelynn.
„Už jsem říkal, že ne.“
„Nevadí,“ kývla Evelynn hlavou a přejela na další fotku. U té se zarazila. Chvilku přemýšlela a poté se pomalu zeptala. „Tolane? Neslyšel si někdy něco o robotech tady v centrále?“
„Prosím?“ zaujatě odpověděl Tolan.
„Na tomhle papíře je…něco jako ruka nějakého robota,“ prohlížela si pečlivě fotku, přibližovala a oddalovala jednotlivé části papíru.
„To je hloupost. Možná jsem to jen špatně vyfotil.“
„Určitě je to ruka. Je to dlouhé, kovové, na konci zakončené nějakými dvěma malými tyčkami. Po celém obvodu té ruky jsou nějaké šrouby, závity a podobné věci. Nepřipomíná ti to nic?“
„Myslím, že ne…“ zamýšlel se v duchu Tolan. O něčem takovém slyšel poprvé v životě. Musel to určitě být jen nějaký časopis, co se Tolanovi v Bluncově pracovně omylem přimíchal pod ruku.
Evelynn zakroutila hlavou a překlikla na další obrázek. Na něm už nic zajímavého nebylo, jen mapy bunkru. Proto fotoaparát odložila a dala se do řeči s Brunem.
„Co myslíš, že by to mohlo být?“ ptala se.
„Netuším, možná se zajímá o techniku. Nebyl to nějaký časopis?“ odpověděl Tolan a prázdnýma očima hledal Evelynn.
„Není. Je to jeden z papírů ohledně útoku na bunkr. Počkej, pro jistotu se podívám znovu,“ řekla a opět uchopila fotoaparát. Zapnula ho a přejížděla fotky s tím, že se chce opět podívat na kovovou ruku. U jednoho z obrázků se však zarazila.
„Co se stalo?“ zaregistroval Tolan to, že Evelynn zničehonic přestala klikat a zarytě mlčela, jako kdyby se snažila něco přečíst.
„Co to má být?“ divila se a nevěřícně kroutila hlavou. Na obrázku před ní byl záznam o koupi starého letadla a obrázek velkého černého dopravního letounu.

*

„Christophe!“ ozvalo se najednou z hlavní místnosti bunkru. Byl to Gabriel. Celý uřícený se vypotácel z výtahu. Christoph vběhl mezi přihlížející dav, který se u něj shromáždil. Gabriel podpíral krvácejícího Carlose, který se držel za levé rameno. Vypadal, že ho to nesmírně bolí. Byl celý promočený a taktéž uřícený, jako kdyby právě uběhl maratón. Pravou ruku měl přehozenou přes Gabrielovo rameno. Jeho typický energický výraz byl ten tam, byl schován pod rouškou bolesti a únavy.
„Carlosi!“ přiběhl k nim Christoph společně se mnou. Když přišli, já si s Brunem povídal u nás v pokoji. Christoph vypadal velmi zděšeně z toho, co viděl. „Carlosi, příteli, co se Ti stalo?!“ vzal ho do náruče a odnesl do jakéhosi „zdravotnického“ pokoje. Tam ho posadil na postel, mezitím k němu přiběhlo mnoho dalších lidí, kteří mu strhli rukáv jeho promáčené košile. Déšť téměř smyl krev, bylo však vidět, že rána velmi krvácí. Carlos měl proděravělé rameno. Vypadalo to, jako kdyby mu kulka proděravěla kost. Snažil se nic nedávat najevo, ale každý z nás věděl, že nesmírně trpí. Musel běžet velmi dlouhou trasu, proto se ho prozatím nikdo nevyptával, co se mu stalo. Věděli jsme však, že ho nikdo nesledoval. Carlos by se do bunkru nevracel, kdyby věděl, že ho někdo sleduje.
„Kulka proletěla skrz!“ řekl jeden ze zdravotníků. „Ztratil mnoho krve.“
„Jak dlouho potrvá rekonvalescence?“ ptal se zlomeným hlasem Christoph. Mezitím se díval Carlosovi do přivřených očí.
„Týden, možná dva,“ pokrčil neurčitě rameny.
„Carlosi? Carlosi, vnímáš mě?“ ptal se Christoph Carlose.
„J-jo…“ odpověděl zmoženě Carlos.
„Co se ti stalo?“
„Postřelili mě…“ jakmile to dořekl, vyjekl, poněvadž mu do rány nalili dezinfekci. Nejspíš zažíval nesmírná muka.
„Kdo?“ vyptával se dál Christoph. Vypadal velmi ustaraně a vystrašeně.
„Nevím…“ řekl zmoženě Carlos.
„Nebyli z centrály?“ snažil jsem se pomoct já.
„Kdyby byli z centrály, řekl by to. Carlos muže z centrály pozná, tohle byl někdo jiný,“ kroutil hlavou Schmankott a podrbal se na bílé hlavě.
„Běžte radši pryč, potřebuje si odpočinout,“ začali nás odhánět zdravotníci z bunkru, kteří se ke Carlosovi seběhli. Christoph jen kývnul hlavou a začal odvádět všechny lidi z místnosti. Poté jsme vyšli my dva. Zaklaply se za námi těžké, železné dveře. Byla to jedna ze dvou místnosti v bunkru, která měla zavřený vchod a měli do ní přístup jen určití lidé, pokud ovšem někdo neměl nějaké zranění.
„To centrála?“ vyhrkl jsem na Christopha, jakmile se za námi zavřely dveře.
„Netuším. Až bude schopen mluvit, promluvíme s ním. Teď si potřebuje odpočinout. Nevím, z čeho může být tak zmožený. Nejspíš dlouho běžel nebo ho něčím praštili do hlavy, něčím ho omámili, vážně nevím,“ Christoph se na chvíli zamyslel. „Tohle ale nevypadá na dílo centrály,“ zakroutil hlavou.
„Jak to myslíš?“
„Sám jsi slyšel. Carlos tvrdil, že to centrála nebyla.“
„Kdo by to byl jiný?“ zděsil jsem se, že by nás hledal ještě někdo jiný, než centrála. „Co policie?“ napadlo mě.
„To je možné. Ale jako nejlepší možnost mi to nepřijde. Policie by hned nestřílela a Carlos by jim snadno unikl. Tohle byl někdo jiný,“ kroutil stále hlavou.
„Myslíš, že nás objeví?“ ptal jsem se.
„Už dávno jsme ti říkali, že o našem úkrytu vědí. Kolikrát ti to mám ještě říkat? Oni vědí, že se schováváme tady,“ řekl a přiblížil ke mně svůj obličej. Zblízka jeho bledá tvář vypadala strašidelně.
„No jo, dobře,“ pokrčil jsem rameny. Christoph se poté otočil a odešel za ostatními, kteří už diskutovali, co se stalo. Všiml jsem si, že se najednou Brune někam vytratil, ale nevšímal jsem si toho.

*

„Samaeli!“ zakřičel jsem na plešatého muže, který šel přede mnou. Otočil se a zastavil. Já za ním doběhl. Na tetování na jeho hlavě se leskly kapičky potu. „Samaeli, co dělal Carlos venku?“ zeptal jsem se ho.
„Zeptej se Christopha,“ odpověděl ledabyle a otáčel se, já ho ale chytl za rameno a zastavil.
„Samaeli, prosím, pověz mi to. Každý tu přede mnou něco tají,“ naléhal jsem na něj jako malé dítě. Na mnoho otázek jsem neznal odpovědi a rozhodl jsem se, že konečně chci vědět víc.
Samael si hlasitě povzdychl.
„Slyšel jsi už o tom, že Christoph rekrutuje nové lidi na obranu bunkru, ne?“ Já jen mlčky přikývl. „Dobrá. To Carlos dělal venku,“ řekl jednoduše a čekal, co odpovím.
„Takže on byl venku rekrutovat nové, neznámé lidi, aby se k nám přidali?“ přišlo mi divné, že by jen tak nabírali nové lidi, nové bezdomovce, které jen tak potkají na ulici.
„Ale ne, nabíráme staré lidi, aby se k nám přidali znovu. Je jich spousta, většina se ale přidat nechce,“ kroutil Samael hlavou a díval se zamyšleně do země.
„Aha,“ řekl jsem zmateně. Ve vzduchu se mísila vůně deště, který do bunkru tekl skrz tunel, společně s kouřem, který unikal z barelů a z krbů, zapálených uvnitř děr ve zdech. V poslední době jsem byl cítit jen kouřem a zprvu mě z toho dosti bolela hlava, pak jsem si ale začal zvykat.
„Jak vidíš, zřejmě mu ale přemlouvání nevyšlo,“ pokrčil rameny a znovu se chystal odcházet. Mně ale tkvěla v mysli ještě jedna otázka. A to velmi zásadní.
„Samaeli, počkej ještě,“ řekl jsem potichu. Samael Gorrany se jen neochotně otočil.
„Můžu se zeptat ještě na něco?“
„No, do toho,“ pokynul rukou, ať pokračuji, ale z jeho obličeje bylo jasně poznat, že ho otravuji.
„Centrála ví, že jsem v tomhle bunkru, chtějí mě zabít, i když nevím proč. Nevím, proč mě ještě nesebrali a proč mě nechávají téměř volně vycházet a odcházet, to pro mě až tak zásadní není. Mě zajímá jedna věc,“ odmlčel jsem se na chvíli. Na Samaelovi bylo znát, že ho to začínalo zajímat.
„Proč jsem tak důležitý? Proč mě chce centrála zabít a proč mě sakra chráníte a nevydáte mě?“ vyhrkl jsem to velmi rychle, ale Samael mi přesto rozuměl. Bylo na něm poznat, že tušil, že se zeptám na něco takového.
„O tom já nic nevím,“ pokrčil rameny a otočil se. Věděl jsem, že lže. Nedíval se mi do očí, snažil se svou lež zamaskovat. Já ale věděl, že jméno Gorrany v bunkru něco znamená. I když mezi ostatními nebyl vůbec oblíbený a nikdo ho tu neměl rád, každý věděl, co dokáže a Christoph, jediný, kdo mu v bunkru