Svet-Stranek.cz
Jsme rádi, že jsme Vámi navštěvováni!
TV - Nora

Listopadové reportáže (listopatove reportase):Jsme rádi, že jsme Vámi navštěvováni!

Listopadové reportáže (listopatove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Deník Desmonda Forda - 6. kapitola

Jak tu teď tak ležím, tak si uvědomuji, jak jsem vlastně měl bizarní život. Bylo to jako sen. Přesně jako ve filmech. Přijdou tajemní chlápci s nabídkou životní příležitosti, já to „přijmu“ (sice proti mé vůli ale přece) a pak ze mě udělají profesionálního zabijáka. Ale to už zase předbíhám. Ještě, že u sebe mám jako vždy nastartovanou tužku a papír. Snad mi to na celý ten můj „snový“ život vystačí...

*

Tehdy to pro mě bylo hodně tvrdé. Každý den jsem vstával v 5 hodin ráno, na což jsem vůbec nebyl zvyklý a každý den jsem chodil spát někdy o půlnoci. Takže se mi stávalo, že jsem několikrát během dne usnul.
Pokaždé to bylo to samé: ráno, hned po „krásném“ probuzení, mě Will vytáhl z pokoje, šli jsme do nějaké jídelny, ve které bylo strašně moc lidí, tam mi dali jakousi hustou tekutinu, které chutnala jako...ani nevím jako co. Nedá se to popsat. Po snídani jsem šel s Willem do posilovny, kde jsme trénovali v ringu. Tam jsme byli denně tak tři hodiny bez přestávky. Poté jsme šli opět do jídelny napapat se té samé lahodné tekutiny, které jsem měl za tu dobu už po krk. Teď si uvědomuji, že jsem to jedl celého půl roku, nic jiného, než tu tekutinu...ble! Odpolední program byl taky super. První tři měsíce jsme celé dny trénovali jen boj, ale poslední tři nebo čtyři měsíce to bylo jiné. Myslím, že to probíhalo asi takhle...

*

Šli jsme s Williamem chodbou, kterou jsme chodili každý den. Tahle chodba vedla k posilovně, kde jsem trávil většinu času. Tentokrát ale William přešel dveře do posilovny a šel chodbou dál někam, kde jsem nikdy nebyl. „Kam to jdeme?“ zeptal jsem se ho zmateně.
William mi neodpověděl a šel dál. Už jsem si zvykl na to, že mi někdy neodpovídal, tak jsem se ho dál neptal a jen šel za ním. Zahnuli jsme doleva do chodby, kde narozdíl od ostatních prostor nikdo nebyl. Docela mě to děsilo, i když jsem nevěděl proč. Nevím to ani teď. Pár minut jsme procházeli prázdnými chodbami, až jsme došli k velkým dveřím. „Vejdi,“ řekl mi William a pokynul směrem ke dveřím. „Ty tam se mnou nepůjdeš?“ za tu dobu jsme si automaticky začali tykat. Byl to jediný člověk, kterého jsem tam znal. „Já tam nesmím,“ řekl mi a opět mi pokynul ke dveřím. „Dobře,“ opověděl jsem mu, chytl jsem kliku, zabral za ni, otevřel dveře a vešel dovnitř. Dveře za mnou William zaklapl. A nejspíš je i zamkl.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla spoře osvětlená, ale stejně jsem poznal dost na to, aby mě to dost vyděsilo. Byla to velká kamenná síň. Vypadalo to, jako když je vyhloubená do skály. A nejspíš taky byla. Podél stěn byly opřené všelijaké starověké zbraně. Halapartny, meče, sekery, kopí i štíty, prostě všechno, na co si člověk vzpomene. Místnost byla dlouhá tak 20 metrů a široká zrovna tak. Uprostřed síně na zemi leželo velké plátno.
„Haló? Je tu někdo?“ řval jsem na celou síň. Žádná odpověď. Nejspíš zase nějaká zkouška, pomyslel jsem si... Najednou mě z přemýšlení vytrhla ruka, která mě chytla pod krkem a svalila mě na studenou kamennou podlahu. Praštil jsem se do temene a cítil jsem, jak mi po hlavě začala téct krev. „Co to ku*va...“ řekl jsem. Najednou mě někdo kopl do ramene. A znovu. Znovu a znovu...

*

To už jsem nevydržel a protože jsem byl za ty tři měsíce celkem dost vycvičený v boji, nohu jsem zachytil a otočil s ní, ve snaze vyvést útočníka z rovnováhy. Povedlo se. Viděl jsem ve slabém světle obrysy člověka, jak zavrávoral. Využil jsem toho a rychle jsem vstal a dal ruce před hlavu, jak mě to učili. „Jsi horší, než jsem myslela,“ ozvalo se najednou ze tmy.„Myslela?“ zeptal jsem se zmateně. „Jo. Klasická odpověď. Každý nováček si myslí, že jsem chlap. Doufala jsem, že se objeví někdo, kdo by mě tipl na ženskou. Jak se zdá, asi se nikdo neobjeví,“ mluvila ta neznámá vysokým hlasem, který mi k jejímu stylu boje vůbec neseděl. „Jak by tě někdo mohl tipnout na ženskou, když na něj takhle zezadu skočíš a celou dobu na tebe nevidí?“ otázal jsem se jí pohrdavě. „A to je právě to, čemu tě tady naučím. Budu tvá nová cvičitelka. Naučím tě tomu, co tě Will naučit nemohl. Zbystřím všechny tvoje smysly. Po pár měsících se mnou budeš někdo jiný.“ Těmihle slovy mě dostala. Už po několikáté jsem tu slyšel nějaký projev, který jsem slyšel leda ve filmech.
„Proč se neukážeš? Proč pořád mluvíš ze tmy?“ „Sama nevím. Tak pojď,“ řekla a stále šla ve stínech. Vydala se směrem ke středu místnosti, která byla naštěstí slabě osvětlená. Těsně před matrací se ale zastavila, takže jsem jí stejně obličej nespatřil. Řekla mi, ať zajdu pro nějakou zbraň. Jen jednu. Pro jakou chci. Chvilku jsem jen tak stál a pak se otočil a šel směrem k podstavcům, na kterých stály zbraně. Přišel jsem k nim a chvilku se rozhlížel po vhodné zbrani. Vzal jsem do ruky jakousi zahnutou šavli. Potěžkal jsem ji v ruce, ještě nikdy jsem takovou zbraň v ruce neměl. Otočil jsem se směrem ke středu místnosti a šel jsem tam se zbraní v ruce. Postavil jsem se přímo na matraci a otočil jsem se směrem k ženě, která pořád stála ve stínu. „Pojď blíž,“ řekla mi. Poslechl jsem ji. „Tak a teď mě sekni,“ další příkaz, který jsem opět nepochopil. „Prosím?“ „Jsi hluchej?“ zeptala se mě. „To ne, ale...“ „Tak mě sekni!“ zaječela na mě. „Ale já...“ „Věděla jsem to. Končíme. Nemáš na to,“ řekla, otočila se a došla ke dveřím. Pak vyšla z místnosti. Na chvilku jsem ve světle zahlédl její dlouhé tmavě hnědé vlasy. Stál jsem tam zmatený v té kamenné hale se zbraní v ruce a přemýšlel, co se to stalo...

*

No jo, tehdy jsem byl dost zmatený. Škoda, že jsem ji tenkrát vážně nebodl, všechno by teď možná bylo jinak...

To be continued!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 28. 11. 2017!


Fakta - Bulvár 66

Dnešní referendum o vzniku republiky dopadlo nerozhodně
27. listopadu 2009
205 / 405 - Dneska se konalo před týdnem oznámené referendum o vzniku republiky ve Kvartě A. Kluci hlasovali o vzniku republiky, holky zase, zda by se ke klukům v případě jejího vzniku chtěly připojit. Referendum provázelo mnoho výtržností, podařilo se však dospět k výsledku. Ten byl nerozhodný. Hlasování bude pokračovat příští týden, už jen u holek.


Minulý pátek / minulé guru vyvěsili republikáni na nástěnku oznámení o konání referenda na dnešek. Předem se dohodlo, že kluci a holky budou hlasovat odlišně. Riskovalo se tím rozbití celotřídní společnosti (v případě, že by kluci republiku schválili, ale holky ji odmítly), ale pro někoho je toto ohebnější řešení lepší, než rozhodnutí celé třídy najednou. Kluci hlasovali o tom, zda chtějí, aby vznikla ve Kvartě A republika, holky zase o tom, zda by chtěly v té republice být také, pokud by ji ovšem kluci schválili.

Tomuto rozdělení byly vytknuty hlavně dvě věci a to proč nemá jedna strana otázku té druhé. Tedy proč nemůžou kluci ovlivnit účast holek v republice a proč si nemůžou holky založit vlastní republiku, pokud by ji chtěly a klučičím hlasováním by neprošla. Odpověď na druhou je prostá, tedy že holky nemůžou od kluků očekávat že zorganizují vznik jejich vlastní republiky. Pokud by holky byly chtěly mít vlastní stát, referendum o jeho vzniku by si byly musely udělat samy. Na námitky kluků se zase odpovídalo tím, že by nebylo dobré jednotu třídního režimu rozbíjet, pokud by holky republiku s kluky chtěly.

Dneska ráno přinesl J. Fa. do školy hlasovací urnu. J. Š. vytiskl vlajku zaniklé Republiky Tercie A a hlasovací lístek pro každého ze třídy. Přípravy se začaly až po první hodině. Na urnu byla přilepena vlajka, vystřihl se do ní podlouhlý otvor na hlasy a nakonec byla na několika místech přelepena izolepou (jednalo se patrně o krabici od bot a bylo potřeba i přelepit cenovku a čárový kód...). Poté kluci rozdali hlasovací lístky, někteří anarchisté je však nechtěli a vzali si je až později.

Se zazvoněním na velkou přestávku v 9:55 vhodil P. Š. do urny první hlasovací lístek, následovaný několika dalšími. Do urny bylo vhozeno i několik zbytečností, spamů, ty však až tolik neškodily, jako přímé útoky na urnu. Po prvních hlasech byla urna přenesena do učebny fyziky 405. Po chvíli dorážení na J. Fa., který urnu hlídal a zapisoval hlasující, se podařilo holkám V. F., A. M. a L. Ko. zmocnit hlasovací krabice. Urna skončila u J. He., která ji vyhodila z okna... Naštěstí se J. Fa. podařilo urnu zachytit, když ještě nesklouzla z parapetu dolů (ze čtvrtého patra), a vyvázla jen s lehkou trhlinou, která byla za chvíli spravena.

Urnu čekaly ještě další zážitky. Hned po natržení ji P. V. polil vodou. Poté, co trhlinu hlídači urny zalepili strčil P. V. do T. N., a ten spadl na urnu, kterou „rozplácl“. Zde však byla opravena jednodušeji, byla narovnána. Na konci velké přestávky se ještě holkám povedlo navzdory nelibosti těch, co urnu hlídali nakreslit na urnu spam. Většina lidí odhlasovala během velké přestávky. Hlasování trvalo ještě další dvě, během kterých už hlasovalo pouze minimum lidí.

Referendum bylo ukončeno ve 12:05, jak bylo oznámeno, ale vzhledem k tomu, že skupině AjNj odpadala poslední hodina musely být výsledky sečteny už během páté vyučovací hodiny - dějepisu. U kluků dosáhla volební účast 100% a žádný kluk ve škole nechyběl. Z 16 holek bylo ve škole přítomno 11 (68,75%) a pouze 7 (43,75%) jich hlasovalo.

Lístky se staly po otevření urny (ta byla roztrhána na kusy a neví se, kde skončila...) terčem hromadného útoku. Po vítězných bojích se volební komisi podařilo shromáždit všechny lístky kromě jednoho klučičího s odpovědí „ANO“, který holky roztrhaly. Po zahájení hodiny začalo sčítání hlasů.

Ze sedmi odevzdaných holčičích hlasovacích lístků jeden nebyl vyplněný (avšak okolí bylo nejpospamovanější ze všech) a byl označen za neplatný. Další asi dva či tři lístky od holek měly přeškrtnuté slovo „také“ v odpovědi, že by republika měla zahrnovat také holky, a nahradily jej slovem „pouze“. To se však volební komise rozhodla ignorovat (neboť měla pouze kontrolovat, zda je některý ze čtverečků označen) a lístky prohlásila za platné. Jeden lístek byl protržen v půlce, ty však k sobě seděly a lístek byl uznán. Zbytek holčičích lístků byl bez vady.

Referendum u holek se skončilo jednohlasně, všech šest (37,5%) platných lístků hlasovalo pro „TAKÉ HOLKY“, tedy šest k nule (100% : 0%). Všechny Klučičí lístky (bylo jich 16) byly všechny označeny za platné, ale výsledek referenda u kluků byl nepříjemný: osm proti osmi (50% : 50%). Obojí výsledky potvrdilo přepočítání, pořád během páté vyučovací hodiny.

Otázka, která vyvstala s tímto nerozhodným výsledkem byla rychle vyřešena. Řešení vychází z toho, že kdyby republika vznikla, holky by v ní byly také, tedy ať je jim dána příležitost se zapojit i do hlasování o jejím vzniku vůbec. Dnešní referendum tedy rozhodlo, že jednota režimu holek a kluků rozbita nebude. Jde jen o to, zda bude mít celá třída dále anarchii nebo zda vznikne republika. O tom budou příští týden rozhodovat už jenom holky, protože kluci se už v této věci vyjádřili.

Nakonec bych chtěl poděkovat všem hlasujícím, kteří se zdrželi bezpodstatných útoků na hlasovací urnu. Přeji hezký zbytek večera,

Firefox!

Nový Archív článků TV-Nora
Z důvodů nedostatku místa v minulém archívu článků TV-Nora (http://cusatalon-archiv.freepage.cz) jsme se rozhodli vytvořit archív nový, v lepší podobě a co možná nejkvalitnější. Místa je na této doméně dost, takže zde v budoucnosti najdete nejspíš vše, co kdy bylo napsáno. Za drobné chyby se omlouváme a budeme se snažit je minimalizovat. Stránky jsou spuštěny při příležitosti nového roku republikánského kalendáře!
Adresa těchto stránek je:
http://cusatalon-archiv.wgz.cz
Těšíme se na vaší návštěvu a doufáme, že zde budete spokojení. Případné připomínky pište do tamní Diskuze.

Operated by potihcpd!

Searched by potihcpd - 27. 11. 2017!


Deník Desmonda Forda - 5. kapitola

Začíná mi tu docházet kyslík a je tu celkem těsno. Doufám, že tenhle deník někdo vůbec objeví, i když kdo by jen tak otevřel rakev na hřbitově. Možná hrobník. Ale ten asi ne. Nebo vykradač hrobů. To už je pravděpodobnější. Ale to vás asi nezajímá, takže pokračujme...

*

Z bezvědomí jsem se probudil po nevím jak dlouhé době. Už to bylo po několikáté, co jsem se za těch pár dní probudil, aniž bych věděl kde. Zase se opakovali. Jako vždy jsem otevřel oči. Ležel jsem na tvrdé nepohodlné posteli v jakési cele. Posadil jsem se na postel a rozhlédl se kolem sebe. Čtvercová místnost s kamennými zdmi, jednou postelí, lavorem s vodou („záchod“) a dveřmi. Pochopitelně zamčenými. Až po chvilce jsem si uvědomil, jak strašně mě bolí hlava a proč jsem byl vlastně v bezvědomí. Promnul jsem si boule na hlavě. Při každém doteku to strašně bolelo. Podíval jsem se na sebe a zjistil jsem, že mám na sobě čistou košili a jakési plátěné kalhoty. To bylo tak všechno. Krev ze mě naštěstí byla smytá. Vstal jsem, došel až ke dveřím a tam na ně zaklepal. Doufal jsem správně. Dveře se otevřely. Vyšel jsem z cely a přede dveřmi na mě čekal někdo, koho bych tam čekal ze všech „nejraději“ - William.

*

„Tak, jakpak jste se nám vyspal?“ zeptal se mě ironicky. „No báječně.“ „Takže můžeme začít?“ zeptal se mě. „S čím?“ otázal jsem se ho zmateně. „No s vaším výcvikem přece. Copak jsem vám o vašem výcviku ještě neříkal?“ Na to jsem mu neodpověděl, jen jsem se na něj podíval jak nejnaštvaněji jsem uměl. „Asi ne.Tak vám to říkám teď. Jdeme,“ řekl mi a vydal se dlouhou chodbou nalevo od mé cely. Zřejmě už jsme byli jinde, než mě předtím zbil. Chodbo byla lemována okny, takže jsem poprvé za nevím jak dlouhou dobu viděl sluneční světlo. Bylo mi to ale vcelku jedno.
„Teď jsem si vzpomněl, co to mělo být s tím pokojem? Jak jste mě tam zamkli a pak jste to tam vyhodili do vzduchu. Co to mělo znamenat?!“ zeptal jsem se Williama, který kráčel rázným krokem přede mnou. „To byla zkouška, Desmonde,“ odpověděl mi. „Zkouška čeho?“
„Zkouška vaší reakce na neznámé prostředí,“ řekl mi William. „A jak jsem uspěl?“ zeptal jsem se znovu. „Velmi špatně...“

*

Pokračovali jsme dál tou chodbou. Cestou jsme míjeli několik lidí. Ženy i muže. Muži byli oblečení v kvádrech a ženy taky většinou v nějakém formálním oblečení. Bylo tam hodně rušno. Připadal jsem si aspoň na chvíli jako doma.
„Jsme tady,“ řekl najednou William a zastavil se u nějakých dveří. Vytáhl z kapsy saka klíče, strčil je do zámku a odemknul. Potom zmáčkl kliku a otevřel. „Prosím, pane Forde,“ řekl mi a pokynul, ať jdu první.„Běžte radši Vy,“ řekl jsem mu. „Jak myslíte,“ odpověděl a vešel do místnosti. Vešel jsem hned za ním a zaklapl jsem za sebou dveře. Byli jsme v jakési posilovně. Všude bylo posilovací nářadí, uprostřed místnosti ring, činky a pár namakaných chlápku, kteří zvětšovali objem svých svalů. Nevypadali ale, že by to potřebovali. „Tak pane Forde, začněme s vaším výcvikem.“ „A v čem mě budete vycvičovat?“ zeptal jsem se ho. „Neměl jste těch otázek už moc, Desmonde?“ řekl na to. „No jo, už mlčím.“ „Takže posiloval jste někdy, pane Forde? Dělal jste někdy nějaký bojový sport?“ „Hmm, asi ne,“ odpověděl jsem mu. „Asi?“ zeptal se. „No, určitě ne.“ „Pral vy jste se vůbec někdy? Víte jaké to je, dát někomu pěstí?“ pokládal mi další a další otázky. „Ne, nevím.“ „Dobrá, praštěte mě,“ řekl mi.
„Cože? Jak to myslíte, praštěte mě?“ „Copak vy nevíte, co to znamená do někoho praštit?“ „No, vím...ale...“ „Prostě mi dejte pěstí, jakou největší umíte, nebo já dám jednu vám,“ řekl mi. To mě přesvědčilo. Napřáhl jsem se a dal jsem mu největší ránu, jaké jsem byl tehdy schopný. Vrazil jsem mu pěstí přímo do tváře. Ozvalo se ostré křupnutí, ale ne z jeho tváře, ale z mojí ruky. Luplo mi v kloubech a vytryskla mi z nich krev. S ním to ani nehnulo. Stál dál stejně nehybně jako předtím.

*

„To muselo bolet...“ řekl mi. „Nechte si toho! Víte, jak to bolí?!“ ječel jsem na něj. „Věřte mi, že za tu dobu, co tu budete zažijete mnohem více bolesti, než jen odřené klouby,“ odpověděl mi na to. „Ou.“ „Ano. To tedy Ou.“
„Takže. Už víme, že jste nikdy nebojoval. To hned napravíme,“ řekl mi. „Tak moment, moment. O bojování nebyla vůbec řeč! Neříkali jste mi náhodou, že můj otec jen seděl a vyhledával upíry?“ zeptal jsem se jich zmateně. „Tohle že jsme vám řekli?“ odpověděl otázkou a usmál se. „No, jste až moc důvěřivý, pane Forde. To se vám snadno vymstí. Jednou,“ otočil se a šel směrem k ringu uprostřed místnosti. Tak jsem šel za ním. Došli jsme až k prázdnému ringu. Došlo mi, na co teď dojde řada. Jen jsem doufal, že nebudu muset bojovat s jedním z těch namakaných chlápků. Ale kdopak by tam potom zbýval? Náš milý „malý“ William. A s ním jsem měl docela špatné zkušenosti. No, neměl jsem tehdy moc dobrý vyhlídky.
„Takže, sundejte si prosím vrchní část oblečení a běžte do ringu,“ řekl mi a začal si sundávat svoje sako. „A to jako proč?“ zeptal jsem se ho opovržlivě. „Protože jinak dostanete opět pěstí, milý Desmonde.“ To mě zase přesvědčilo. Sundal jsem si tu svou košili a vlezl si dovnitř. Stoupl jsem si doprostřed a čekal jsem, co se bude dít. Pak si za mnou vlezl William, taky jen v kalhotech. „Takže...“ začal William, prokřupal si prsty a krk, pak mi dal jako vždy pěstí, která mě svalila na zem.
„Zase to začíná...“ pomyslel jsem si v duchu.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 21. 11. 2017!


Fakta - Bulvár 65

Larten Hroozley - 6. část

Nikdo nemohl strachem a úžasem ani dýchat. Pouze se na nebe dívali s otevřenými ústy a v očích se jim odrážela ta náramná podívaná. Svistot křídel těch démonů se rozléhal po celém, mrtvém kraji. Vřeštěli tak, že z toho lidem praskaly bubínky. Malá skupinka upírů se na to dívala z dálky s otevřenými ústy a napětím se nemohla vůbec hnout.
Vandža zareagoval jako první. Arra pořád klečela u mrtvého Lartena. Upíří kníže se zelenými vlasy zařval na Darrena a Harkata: „UTÍKEJTE!!!“, které se rozlehlo po celém kraji, stejně jako svistot křídel a řev těch obludných stvoření Osuda. Darrena s Harkatem ani nemusel nikdo pobízet. Proti takové přesile by nebojovalo snad ani milion těch nejodvážnějších upírů na světě. Darrenovi se naposledy zaleskla v očích slza a jeho oči naposledy klesly k zakrvácené postavě Lartena. Pak se už ale otočil a rozeběhl se k horám, které se za nimi znenadání objevily. Až teď si uvědomil, co se stalo s krajinou kolem. Žádné stromy. Žádné keře. Žádná zeleň. Všude jen pusto. Jako na poušti. Až na ty kaluže krve. Z nebe pořád kapala krev. Každý byl úplně zmáčený od krve. Ale normální krev to nebyla. Tahle barvila. Normální krev by pouze zmáčela a oblečení by se zabarvilo do ruda. Teď se ale zabarvovalo úplně všechno. Vandžovy zelené vlasy teď měly ohavně rudou barvu. Darren s Harkatem utíkali bok po boku. Darren se za běhu otočil a uviděl, jak jsou už démoni blízko. Vandža do nebe vrhl šuriken, chytl Arru za loket, hodil si ji na záda a začal míhat. Doběhli Darrena s Harkatem a zastavili se, aby jim oba stačili v tempu. Arra už slezla z Vandži a tak mohli začít míhat s Darrenem a Harkatem na zádech.

*

Démoni jim byli v patách. Suddovo „řehnění“ bylo slyšet pořád i na tak velkou dálku, jako kdyby se jim posmíval do ucha. Ti pekelníci už byli skoro nad nimi, když v tu chvíli najednou začala v některých místech pukat země a začaly se objevovat díry stejné velikosti.
Chvilku se s dírami nic nedělo, když z nich najednou začali vylézat obří červi, kteří se skládali z několika článků. Byly velcí asi jako když si k sobě lehnou dva dvoumetroví chlapi. Pohybovali se podobně jako hadi. Nebylo poznat, kde mají hlavu. Pouze když jste je prohlédli zblízka, tak bylo vidět, že na zadní části těla mají takový malý ostrý zahnutý hrot s jedem.
Všichni na to s úžasem při běhu zírali jako na osmý div světa. Ale tohle by se tam klidně dalo zařadit. Každý při běhu přemýšlel, co se to stalo a kde se to ocitli. Na Zemi už určitě nebyli. Cestou občas někdo spadl do kaluže krve. Démoni už byli úplně nad nimi. Nikdo nevěděl, proč na ně ještě nezaútočili. Zrovna ve chvíli, když všichni zaběhli do skal se démoni rozdělily na dvě poloviny a elegantním pohybem se obrátili a mířili zpátky. Démoni začali klesat. Trojice Upírů s jedním lidičkou běžela ve skalách suchou cestou. Tady krvi bránily skály, které vrhaly prapodivné stíny na cestu, po které tahle prapodivná skupinka běžela.
„Připadá mi to tu nějak povědomé,“ řekl Vandža a začal se rozhlížet kolem. Teď už jenom šli a neběželi, protože se domnívali, že už je démoni přestali pronásledovat. Tedy aspoň pro tuhle chvíli.
„Mně taky,“ přitakala Arra. Darren si to taky myslel. Právě se nacházeli v úzkém úbočí mezi dvěma skalami. Na zemi, mezi skalami ležely trny, ale žádné křoví. Pouze trny.
„Moment, není to náhodou cesta k...“ přemýšlel Darren.
„UPÍŘÍ HOŘE!!!“ zařval Vandža vítězoslavně a při jekotu vyskočil do vzduchu. “On nezměnil svět. Přenesl nás do budoucnosti. Prý to Sudd umí. Umí přenášet do jiných světů, do jiných dimenzí. Dokáže přenášet i časem. Ale proč to udělal? To zas určitě bude nějaký jeho pitomý vtípek. Už mě s těmi jeho ,vtípky‘ pěkně štve,“ dokončil větu Vandža s nenávistí v očích.
„Dobře. Předpokládejme, že nás vážně přenesl časem. Co teda budeme dělat? Budeme se jen tak nečinně potulovat po téhle krásné a úrodné krajině?“ řekl naštvaně Darren, kterému pořád slzely oči od smrti jeho učitele.
„A co jako navrhuješ jiného? To nejlepší co můžeme udělat, je někde se utábořit. Upíří hora už je asi dávno troska. Musíme tu založit tábor. I kdyby jsme hodlali jít do Upíří hory a riskli bychom, že ještě existuje, je moc daleko. Tábor tu založit musíme,“ odpověděl mu zvýšeným hlasem Vandža.
„Dobře. Ale chci se vrátit pro Lartena,“ řekl Darren a utřel si slzu, která mu tekla po tváři. „ZBLÁZNIL SES?!?!“ zařval Vandža. „Tam se vrátit nemůžeme. Pořád tam jsou ty zrůdy. Zabili by nás. Viděl jsi, kolik jich je? Nebo tam k nim hodláš přijít a říct: ,Promiňte, ale mohli bychom si milostivě vzít tohoto mrtvého pána? Děkujeme a hned zase půjdeme. Na shledanou?‘ Tohle jim hodláš říct? Tak si běž! Nikdo ti nebrání!“ ječel Vandža teď už zrudlý vzteky.
„Nemluv takhle o Lertenovi!!!“ zaječel Darren, stoupnul si a došel, taky zrudlý vzteky, přímo k Vandžovi tak, že si dýchali do obličeje. Vandža zaťal ruce v pěst a jednou rukou si vytáhnul šuriken. Darren vytáhl meč z pochvy a napřáhl se s ním.
„NO TAK TO BY SNAD STAČILO, NE???“ zaječela Arra s červenýma uslzenýma očima, vběhla mezi ně a odtrhla je od sebe. „Chováte se jako malé děti. Takhle by jsme k ničemu nedospěli. Teď musíme držet spolu. Založíme tu tábor a vy se už sakra přestaňte hádat!“ říkala Arra a otáčela hlavou od jednoho ke druhému.
„Musíme držet spolu,“ pravil Harkat, „jinak nepřežijeme!!! Tohle je něco jiného než jsme znali...tohle je Jiný Svět...“

To be continued!
All rights reserved! ©2009 by Cusatalon spol.

By Slečna Mannová!

Tlach 17
Co mám asi podle vás napsat? Nemám, žádné téma...Už jsem všechno napsal. Napsal jsem toho tolik, že už fakt nevím o čem psát. A o ničem už jsem taky psal, tak jaký má tohle smysl? Proč vlastně píšu, když vůbec netuším o čem mám napsat. Není to paradox nebo stupidita? Mám nad tím přemýšlet? Ne, to je ohraný...to už tu bylo, o tom psát nemůžu. Sice bych mohl, ale neudělám to, to by vás nebavilo. Vezměme to tedy vyřazovací metodou: Něco inteligentního? Jako mohl bych, ale takové věci do tlachu nepatří, záleží na tom, co to je. Ale teda nic takového mě rozhodně teď napadá, takže myslím, že se mnou souhlasíte, když od tohoto ustoupím, protože tohle by pak ani nebyl tlach, kdybych sem psal inteligentně. Tak co třeba něco bulvárního, nečekaného, sprostého? Asi to samý, co u těch inteligentních věcí, do tlachu to pravděpodobně nepatří, ale myslím, že bych klidně mohl nějaký tlach trochu „okořenit“ nebo myslíte, že ne? No tak alespoň dneska ne, to bude nejspíš optimální. Jenže víte co, bylo by to asi nejjednodušší, protože pak je tu další možnost a to je filozofie a na tu si myslím, že dnes přímo nemám. Je čtvrtek a to je dost výmluvné i bez toho aniž bych to sem psal. Takže jsem si vlastně všechna témata vyřadil...nejsem já líný? Už bych ale fakt měl začít, přece tu nebudu psát stále hovadiny o ničem. A o tom přece tlach není. Ten má mít nějakou krásnou rozvinutou, někdy složitou otázku nebo silnou kvalitní poezii a ne nějaké hloupé téma. Proč já to píšu? Mám psát dál nebo to smazat. Souboj s každým slovem se stává nesnesitelným. Nevím asi to nezvládnu. Věříte mi ještě? Jsem jako autor dobrý? Já teda teď se moc jako král necítím, je mi trapné všechno házet na čtvrtek, ale co mi zbývá jiného? Avšak nevzdám to, když už jsem si skoro vybral. Jenže jak psát dál, když nevím o čem a jak. Já vlastně neumím psát, já jenom své hloupé myšlenky (tedy myslím dle mě, že jsou hloupé) píšu sem. Vůbec nad tím nepřemýšlím, nekoukám kolik jsem toho napsal. Tuším, že vás to nebaví? Jenže, co když jo? Co když ode mě očekáváte nějaký přímý vyřešený problém? A co když vám ho nepodám? Budete na mě naštvaní? Zanevřete na moje články, mojí práci, můj spam? Hele spam! Ale ne, o tom už jsem psal. Tak pak je to těžké o něčem psát, když už jsem psal o všem. Hele asi to ukončím, tohle nemá smysl. Já se prostě dneska nevymáčknu a ano sem tragéd. Jsem zkrachovanec, který nedokáže vyplodit ani jeden blbý tlach, jednu malou myšlenku, pár spojených vět. Ne, já jsem slabý a zapomenutý autor. Odpusťte mi to, ale nic jiného než tohle jsem napsat nedokázal. Článek bez tématu, to je úroveň. Aspoň, že je to zařazené mezi tlachy, sem se to hodí. Dobrou noc!

Tlach 17 - by potihcpd!

Searched by potihcpd - 20. 11. 2017!


Deník Desmonda Forda - 4. kapitola

Válím se tu v obrovské kaluži krve. Skoro se začínám bát, abych se neutopil, když jsem v malé rakvi. I když to bych asi dřív vykrvácel, než by se tahle rakev naplnila mou krví, ale k tomu se dostanu. Teď bych měl pokračovat ve vyprávění...

*

„COŽE?! Jak to do pr*ele myslíte, že zabijete mou matku?!! Okamžitě mě odsud pusťte, vy šmejdi!“ ječel jsem na ně. „Uklidněte se, pane Forde. Vše vám vysvětlíme, když se uklidníte. Ano?“ řekl mi ten hlas. „Tak to teda ne! Já se nehodlám uklidňovat! Vysvětlíte mi už konečně, o co tady jde?!“ nemohl jsem se uklidnit. Zkuste si taky představit, že jste spoutaný u židle a oznámí vám, že zabijí vaší matku, pokud nebudete spolupracovat. „Jediné, co vám teď můžeme říct, nebo vlastně nabídnout, je práce pro nás. Proto jsme vás navštívili. Rádi bychom, aby jste zastal místo Vašeho otce.“ „Co?! To jako že bych pobíhal po světě s pistolkou a zabíjel ty vaše vymyšlený zrůdičky, protože mi to nakecal nějaký vykuk? Tak to pardon, ale NA*RAT je moje odpověď!“ řekl jsem jim zpříma do očí, i když jsem byl podělaný strachy, co mi za to provedou. „Jak myslíte. Ralphe! Zapni to!“ zařval najednou ten hlas zpoza lampy. „Ralphe? Kdo je sakra Ra-“ moji otázku přerušilo ostré světlo, které mě na okamžik oslepilo. Všude se to rozzářilo a chvíli jsem nic neviděl. Přivřel jsem oči.
Po zhruba třech sekundách jsem je otevřel a podíval se na místnost kolem sebe. Byla to typická vyslýchací místnost, jako je k vidění ve filmech. Přesně jako v detektivkách, na které jsem se díval, když jsem ještě ležel doma a chlastal pivo. Přede mnou byl kovový stůl, dlouhý asi metr, na něm lampa a za stolem, přímo naproti mně, seděl ten muž. Nalevo od stolu bylo podlouhlé zrcadlo, za kterým se podle filmů nacházelo několik dalších policistů, v mém případě „Lovců upírů“. Za mužem, který byl se mnou v místnosti byla jen holá stěna, takže dveře by měly být za mnou, pokud tu vůbec nějaké dveře jsou. Ten chlap mě vytrhl z přemýšlení, když na mě znovu začal mluvit. „Když na vás neplatí tohle, pane Forde, budeme muset zkusit něco jiného,“ řekl ten muž, vstal ze židle a přišel ke dveřím, které byly za mnou. Třikrát na ně zaklepal a dveře se otevřely. Muž odešel a pak se asi tři minuty nedělo nic. Po těch třech nekonečných minutách čekání, co se mnou bude se dveře znovu otevřely a vešel někdo úplně jiný. Byl to černoch, plešatý černoch.

*

„Dobrý den, mé jméno je William,“ řekl ten chlap a podal mi ruku. „Jak ti mám asi podat ruku, když sem spoutaný, chytráku?“ řekl jsem mu na to opovržlivě. „To se dá velice snadno napravit,“ řekl mi a vytáhl z kapsy klíče. Pak udělal něco velmi „šlechetného“. Sundal mi pouta. To byla další věc, kterou jsem nepochopil. „Tak pokračujme,“ řekl William a sedl si na židli naproti mně. „Mé jméno je William,“ řekl znovu a natáhl se přes celý stůl, aby mi podal ruku. Chvíli jsem se na něj díval, dokud neřekl: „To je první krok ke seznámení, mezi dvěma osobami, představení se a podání si rukou, pane Forde,“ řekl ten muž.
„Jsi gay?“ řekl jsem.
„Doufám, že nikoliv, Desmonde,“ odpověděl mi na to. „Tak proč se se mnou chceš seznamovat? Moje jméno znáš, tak proč bych ti ho měl říkat? Přestaň už hrát tuhle blbou hru a řekni mi, co se to tu sakra děje?“ „Všechno vám mile rád vysvětlím, když budete chvilku v klidu. Jste v klidu?“ zeptal se mě „Will“.
„Na*rat.“
„Zjevně ne. Tak jinak,“ řekl ten muž a trochu znervózněl. „Řeknu ti to všechno na rovinu. Jsi jenom nanicovatý chudák, který se akorát válel a nebyl schopný najít nějaký smysl v životě. Teď máš první a nejspíš poslední příležitost se chopit svého osudu a najít ten smysl. Stačí říct ano a všechno bude v pořádku. Tak co?“ „Nech si tyhle proslovy někam do filmu. Vím, že mojí matku nemáte a že jí nechcete zabít,a taky že jste jen banda nějakých úchylů, který si hrají na ,lovce‘,“ řekl jsem mu. „Jak myslíte,“ řekl mi už po několikáté, ale tentokrát vstal ze židle a z kapsy svého saka vytáhl boxera a nasadil si ho na ruku. „Co hodláte udělat, sakra?!“ zařval jsem na něj. „Jen to, co je potřeba pro nás a pro vás nejvíc.“ řekl mi.

*

Po téhle větě mi dal takovou ránu pěstí do obličeje, jakou jsem nikdy nezažil. V nose jsem cítil křupnutí a bolestivé štípání. Cítil jsem tam taky teplou krev, která mi z něj okamžitě vytryskla. Začalo mi dunět v hlavě a pískat v uších. Zamlžilo se mi před očima. Z té rány jsem doslova oněměl, takovou jsme ještě nikdy nedostal, ještě nikdy jsem se nepral, tak není divu, že mě ta rána shodila ze židle. Ten muž se ke mně sehnul, chytl mě pod krkem a zvedl mě zpátky nahoru. Tam mi vrazil další.
Když jsem se asi popáté válel na zemi, tak se ke mně opět sklonil a zeptal se: „Tak co, pane Forde. Pořád stejná odpověď?“ V té chvíli bych jim odsouhlasil cokoliv, proto jsem mu řekl: „Dobře. Udělám, co si přejete,“ a s tou větou jsem vyprskal několik kapek krve, které se jen přidaly k té louži, která byla pode mnou. Byl jsem celý od krve a podlaha taky. I Will měl oblečení a hlavně ruce od krve. „Chytrá odpověď. Tak pojďte. Jste celý zřízený,“ řekl mi a zvedl mě, pak mě podepřel a zaklepal na dveře. „Vždyť jsi mi to udělal ty, cucáku,“ řekl jsem mu. „Máte pravdu, a můžu to udělat kdykoliv znovu,“ řekl mi. „To radši ne, díky,“ odpověděl jsem mu a hned na to jsem upadl do bezvědomí.

*

Tak takhle nějak to bylo. Byla to ta nejhorší nakládačka, co jsem do té doby dostal. Kdybych tehdy věděl, kolik takových mě ještě čeká, i mnohem horších a nejenom nakládaček, radši bych se tehdy od toho „Williama“ nechal zabít...

To be continued!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 14. 11. 2017!


Fakta - Bulvár 64

Tlach 16
Zdravím vás vážení čtenáři tohoto nejubilejního tlachu!

Tento tlach je poměrně podivný, je věrným doslovným opisem včetně gramatických chyb, překlepů i různých nepochopitelných podivností.
Autorem následujícího podivuhodného textu jsem já, i když to sám nepoznávám. Tento text jsem nalezl u mě na stole napsaný na zmačkaném papíře a místy i na stole červenou pastelkou. Celý papír byl vlhký. Původně jsem myslel, že se jedná o mé sliny. Ty ale nevoní po mentolu, eukalyptu a lihu.
Jedná se o jakousi báseň. Její první část je za střízliva a je nezajímavá. Na tomto místě to ale již začíná být lepší.
Poznámka autora – snažil jsem se to opsat co nejpřesněji jako je to na originále, ale náš server nedovoluje určité grafické vychytávky jako například velký nápis „SPAM!!“ přes celý text.

Noční rybník

Himbajs

(střízlivá část)

...A pak vyjde měsíc nad obzor
akaPRR již ztácí dozor
napijemse na dozor!
Nalejmi
ALPIČKŮŮŮ

Naleaj mi pivo!
Zapal mi cígo!
Nallej mi alpičku!
Zapalmi cígo!!

PIVO!

Vihul vihul startičk
ŮŮŮ
vyhul vihul spartičk
ŮŮŮ
vihul vipyj alpičk
ŮŮŮ
ŮŮŮ

SPAM!

G!! (velké psací) Gyx! Gyxňy Gyx! Kurva jak se pyše G? (myšleno nejspíše „Q“)
Kurva moi hlava!
Bolímě halava
dálava! (pokus o usměváčka)

GYX!

Tlach 16 - by Himbajs!

Republikáni dneska oficiálně oznámili konání referenda
20. listopadu 2009
205 - Republikáni dneska vyvěsili na nástěnku oznámení o konání celotřídního referenda v pátek. Kluci budou hlasovat o vzniku republiky, holky se zase budou moct rozhodnout, zda by chtěly být v republice také nebo ne. Hlasování má prý proběhnout profesionálně: s vytisknutými hlasovacími lístky pro každého a s hlasovací urnou.


Referendum se uskuteční den před prvním výročím vzniku Republiky Tercie A (RTA), které podle gregoriánského kalendáře připadá na sobotu. Zajímavější však je, že to bude poslední den prvního roku v terciánském kaledáři. Je poněkud diskutabilní, zda se ještě jedná o první rok, neboť terciánský „prosunete“ končí gregoriánsky 22. listopadu (nebo 21. pokud se jedná o přestupný rok). Pět dní (či šest) do výročí vzniku republiky vyplňují takzvané „dny lidových oslav“ (terciánsky: tni litovik oslav - zkratka „tlo“), které nejsou součástí žádného měsíce, ale řadí se jaksi volně k předchozímu roku.

Myšlenky na vznik nové republiky pochopitelně začaly hned s koncem RTA před půl rokem, ale každý věděl, že tehdy by podobný pokus byl k ničemu. Vážně se o obnovení republiky začalo uvažovat v posledních několika dekádách. Hlavními otázkami byly účel republiky a role holek v republice.

Tedy, k čemu bude republika? Nutno se ohlédnout: k čemu byly ty minulé? Republika Sekundy A bylo kvůli distancování se kluků od holek a lepší organizaci při křídových výpravách. Ukázala se navenek velmi silná, protože během ní dosáhlo území patřící naší třídě maxima, ale vnitřně velmi slabá, nikdy se v ní nepodařilo sestavit vládu.

RTA měla za úkol naopak sblížit kluky a holky a obnovit panství první republiky, ale nyní spíše mírovou cestou. Byla uzavřena série spojenectví, ale přesto se mírumilovná republika dostala do konfliktu s tehdejší Sekundou B. Mezitím narůstala nespokojenost u holek, které neměly plná práva. Mohly sice hlasovat, ale ne kandidovat. To by se prý mělo v nově připravované republice změnit.

Účel nynější republiky má být více obrácen dovnitř než do zahraničí. Opět se má zaměřit na sblížení kluků s holkami (pokud v ní budou, viz níže), podpořit společné třídní akce. Má se snažit upevňovat tradice naší třídy, prohloubit kulturu a třídní uvědomění. Zahraniční politiku ovšem nelze zcela vypustit. Dá se očekávat, že bude prosazován podobný kurs jako loni, avšak situace byla změněna válkou mezi sekundami (skončila příměřím, podrobnosti někdy jindy) a samozřejmě dvěma novými primami. S ozbrojeným konfliktem se bude počítat ještě méně než loni, přesto však bude vydržována pravidelná armáda místo dobrovolné domobrany.

Republikáni dneska mezi pátou a šestou vyučovací hodinou vyvěsili na třídní nástěnku oznámení o konání referenda o vzniku republiky. Referendum bude sice celotřídní, ale kluci a holky budou mít jinou otázku. Zatímco kluci budou rozhodovat o existenci republiky, holky budou mít možnost si zvolit, zda by v ní chtěly být také, pokud by ovšem prošla referendem u kluků. Takže možným výsledkem bude i klučičí republika bez holek, ta by měla asi trochu jiné zaměření, hlavně by se špatně realizoval plán sbližování a spíš by se po vzoru předchozích republik orientovala do zahraničí.

Každý, kdo v den referenda bude ve škole obdrží ráno hlasovací lístek s otázkou, možnostmi odpovědí a pokyny k hlasování. Velký důraz se klade také na anonymitu hlasování. U J. Fa. se pod dohledem ostatních členů volební komise (ta asi nebude pevně určena, je pravděpodobné, že se bude skládat z hloučku republikánů a anarchistů dohlížejících, aby se J. Fa. hlasování nepokusil zfalšovat) bude nacházet hlasovací urna. Bude přelepená izolepou a každý hlasující do ní vloží přeložený hlasovací lístek. Volební komise si bude pouze zaznamenávat, kdo už hlasoval, aby směl každý hlasovat jen jednou.

Hlasování má trvat dvě hodiny a deset minut. Před vyučováním a během první přestávky se budou konat přípravy referenda a hlasování začne v 9:55 s velkou přestávkou. Bude trvat celou velkou přestávku i dvě následující. Hlasovat bude možné i během vyučovacích hodin, ale to se neočekává a ani nedoporučuje. Hlasování se skončí se začátkem páté vyučovací hodiny, tedy ve 12:05. Poté v průběhu poslední přestávky se volební urna otevře a hlasy sečtou. Výsledky budou k dispozici téhož dne, pravděpodobně budou k dispozici v článku zde nebo osobně u některého člena volební komise. Oficiálně budou ohlášeny na nástěnce až po víkendu.

Republikáni se rozhodli klást důraz na rovnoprávnost kluků a holek. Je přitom jasné, že když holky nebojují v armádě, tak nemůžou kandidovat na post velitele armády a podobně. Proto bude pravděpodobně zřízen mechanismus, který umožní přibližně vyrovnané zastoupení kluků a holek v Senátu či Státní radě nebo jiné instituci, která bude republikou zřízena. Holky i kluci si přitom zvolí funkce, které by v parlamentu rádi viděli. Některé funkce (třeba jako velení armádě) budou čistě klučičí, jiné zase pouze holčičí a budou snad i smíšená křesla, na které možno zvolit jak kluka, tak holku. Volební právo pro holky by v tomto případě bylo samozřejmostí. Pokud by holky republiku odmítly, byly by funkce podobné jako loni.

Oznámení na nástěnce se končí jasnými slovy: „Výsledkem referenda buď vznikne ve Kvartě A republika zahrnující kluky i holky nebo republika zahrnující pouze kluky nebo republika nevznikne.“ Nikdo nemůže vědět, jak to dopadne, je možné, že republika vůbec nevznikne a nevznikla by ani v případě, kdyby ji holky přijaly, ale neprošla by u kluků. Potom by si ji musely zorganizovat samy holky.

Během nadcházejícího týdne budou asi republikáni více objasňovat své cíle, co se týče republiky a přibližovat všem, co hodlají v případě vzniku republiky dělat. Každopádně nás čeká zajímavý týden s napínavým koncem! Přeji příjemný večer,

Firefox!

Searched by potihcpd - 13. 11. 2017!


Deník Desmonda Forda - 3. kapitola

Z břicha mi začalo téct obrovské množství krve. Nevím, co mám dělat. Jediné, na co jsem se zmohl bylo to, že jsem si na břicho hodil svou už tak dost špinavou a potrhanou košili. Aspoň o trošku jsem tím zmenšil krvácení. Ale to mi asi nepomůže, pokud mám žít dál a dopsat tenhle deník. Takže abych pokračoval...

*

Jakmile jsem vyšel ze dveří, už mě „potkal“ první problém. Přede mnou byly tři chodby. Překvapivě jedna vedla nalevo, jedna napravo a jedna rovně. Napadla mě klasická otázka: „Kam teď?“ Vydal jsem se napravo. Měl jsem štěstí, že můj první problém byl jen takových rozměrů. Poděkoval jsem za to Bohu, poněvadž jsem byl už od útlého dětství praktikující katolík. Dal bych cokoliv za to, abych si v tu dobu ještě někdy mohl zajít na mši. Rychle jsem zahnal takové myšlenky a vydal jsem se asi dva metry širokou chodbou. Vypadala jako nemocniční. Celá natřená na bílo, stejně jako místnost, ve které jsem byl ještě před chvílí zavřený. I když kolem nikdo nebyl, stejně jsem se tam v té opuštěné chodbě styděl. Neměl jsem před kým, ale stejně jsem se styděl. Takže moje první starost tehdy nebyla přežít, nebo dostat se odtamtud, ale prostě si najít nějaké oblečení. Vím, asi jsem zvláštní, ale to jsem prostě já. Nikde jsem neviděl žádné dveře, tak jsem prostě jen šel rovně a doufal jsem, že někam dojdu. Nic jiného mi nezbývalo.
Asi po dvou minutách chůze po té chodbě, kde jsem nenašel nic zajímavého jsem přímo přede mnou uviděl kovové dveře. Chodba tam končila, jen ty dveře. Rozeběhl jsem se k nim a zabral za kliku. K mému velkému údivu byly odemčené. Otevřel jsem dveře a pomalu vešel dovnitř. To, co v něm bylo, mě ale překvapilo ze všeho nejvíc.

*

Byl to skvěle zařízený pokoj. Postel, stůl, židle, dokonce i lednice, prostě dokonale zařízený pokoj se vším všudy. Zůstal jsem tam stát s otevřenou pusou. Myslel jsem, že blázním a že to celé byl jen sen, ale nebyl. Zaklepal jsem hlavou, abych opět zahnal myšlenky a došel jsem po krásném zeleném koberci ke skříni.Otevřel jsem ji a našel jsem v ní jeden skvěle vyžehlený černý oblek s košilí, páskem, kravatou i botami. Včetně spodního prádla a kalhot. Rychle jsem to na sebe hodil. Šel jsem se podívat do zrcadla, které viselo uvnitř skříně. Vypadal jsem jako tučňák. Ještě se tak učesat a vzít si sluneční brýle a byl bych jako ty gorily slavných lidí v televizi.
Otevřel jsem lednici, která se nacházela na okraji menší kuchyňky. Celý ten pokoj byla vlastně jedna místnost. V jednom rohu byla kuchyně. V druhém rohu bylo umyvadlo a menší zrcadlo. Přímo uprostřed zdi na konci pokoje byla obrovská postel. Ale prozatím mě nejvíc zajímala lednice. Teď už mě nic nemohlo překvapit. V lednici bylo plno jídla. Ryby, pizza, pití, jogurty, prostě všechno možné. Vzal jsem si pizzu a dal ji do sporáku. Měl jsem obrovský hlad. Zavřel jsem sporák a z lednice jsem si vzal nějakou limonádu. Nevím proč, ale najednou mě přešly všechny starosti. Jako bych najednou byl doma. Nezajímal jsem se o to, kde jsem. Nezajímal jsem se o to, jak se odsud dostanu. Nezajímal jsem se ani o to, jestli to všechno vůbec přežiji a jestli se vrátím domů. Prozatím jsem byl doma tady.

*

Ležel jsem asi deset minut na posteli a jen tak jedl pizzu. Nevěděl jsem, co mám dělat potom. Nemohl jsem tu zůstat. Musel jsem něco dělat. Ale nevěděl jsem co. Najednou mě z přemýšlení vytrhlo zaklepání na dveře. Vylekal jsem se a omylem jsem hodil pizzu do vzduchu. Spadla vedle postele. Klepání bylo čím dál intenzivnější. Vstal jsem z postele a hledal něco, čím jsem se mohl bránit. V místnosti nebyly žádné nože. Určitě byli ti „Oni“ připraveni na to, že při jejich příchodu se budu chtít bránit.
„Pane Forde! Otevřete ty dveře!“ ozvalo se za dveřmi. Vybavila se mi scéna, kterou jsem zažil předtím, než jsem se objevil tady. Tehdy mi dva neznámí muži zaklepali na dveře a řekli mi, že je můj otec mrtvý a že ho zabili nějací upíři. Připadalo mi to tak dávno. „Prosím Vás, otevřete ty dveře!“ ozývalo se pořád za dveřmi. Jakmile jsem totiž vešel, tak jsem zamkl dveře, poněvadž jsem něco takového čekal. „Je mi líto, Desmonde, ale když nás nevpustíte dovnitř, budeme muset ty dveře otevřít násilím,“ ozval se za dveřmi druhý, úplně jiný hlas. Byli tam dva muži, možná i víc. Nikdy jsem se nepral, oni měli určitě pistole nebo tak něco. Neměl jsem nejmenší šanci na to, že bych se ubránil. „Co po mně vlastně chcete? Kdo jste?“ řval jsem na ně přes dveře. „Chceme vám pomoci,“ ozvalo se za dveřmi. „Pomoct? S čím? Mně je krásně! Mně BYLO krásně, dokud mi jeden z vašich lidí nevrazil nějakou pos*anou šipku do srdce!“ řval jsem na ně rudý vzteky. Měl jsem pocit, že bych mohl vyrazit dveře a všechny je zmlátit na jednu hromadu s tím vztekem, co jsem měl v sobě. „Jdeme dovnitř,“ ozval se za dveřmi povel. Za dveřmi jsem slyšel, jak se ti muži přeskupují nebo co. Slyšel jsem jen kroky. Myslel jsem, že dveře hodlají vypáčit nebo vyrazit, ale to oni ne. Odemknout nemohli, poněvadž jsem měl klíče pořád v zámku.

*

Pak jsem si uvědomil, jak je to všechno zvláštní. Na začátku jsem se mohl vydat jakoukoli chodbou. Tak jak věděli, že dojdu zrovna sem? Nebo když si se mnou mohli dělat všechno, co chtěli, měli mě v hrsti, znali to tu, tak proč mě nechali dojít až sem a zamknout se tu? Neměl jsem ale čas nad tím přemýšlet. Měl jsem čas jen se schovat, poněvadž jsem uslyšel přímo u dveří tikání. Na dveře umístili bombu.
Skočil jsem za postel a přikrčil se. Ozvala se obrovská rána a všechno zavalil dým. Na okamžik mi zalehly uši a zabolela mě hlava. Muži vtrhli dovnitř, dezorientovaného mě sebrali ze země a odnesli z místnosti. Tahali mě po té chodbě, kterou jsem přišel do pokoje. Došli jsme až k místnosti, kde jsem byl na začátku zavřený. Ale dali se tou chodbou, která vedla rovně. Na chvilku jsem upadl do bezvědomí a probudil jsem se spoutaný na židli v tom mém krásném kvádru, které teď bylo od prachu a špíny. Byl jsem v tmavé místnosti. Všude byla naprostá tma, až na lampu, která mi svítila přímo do obličeje, takže jsem neviděl nic okolo.

*

Zní to jako v nějakém béčkovém filmu s FBI, že jo? Ale tohle všechno se stalo, takže musím pokračovat dál...

*

Jako obvykle jsem měl spoutané ruce i nohy a přivázané je k židli. Světlo mi svítilo do obličeje a navíc mě strašně bolela hlava. Vážně super den.
„Sluší vám to v našem obleku, pane Forde,“ ozval se hlas někde zpoza lampy. Byl zhruba někde v mé výšce, takže jsem si odvodil, že lampa je na stole a daná osoba, která ke mně mluvila sedí za stolem. „Děkuji. Vám to určitě taky sluší. Ale začínáte už být poněkud trapní s tím svazováním. Nechcete mi k čertu říct, co se to tu děje? A proč mě tu vlastně držíte? Nic jsem vám neudělal!“ tu poslední větu jsem na ně doslova zařval. „Máte pravdu. Nic jste nám neudělal. Ale uděláte,“ řekl ten hlas. Byl to hrubý, nízký a drsný hlas. „Jak to sakra myslíte, že vám něco udělám?“ zeptal jsem se ho. „Budete pro nás muset něco udělat. Jestli víte, jak to myslím,“ odpověděl mi na to. „Ne, to fakt nevím.“
„Lovil jste někdy, pane Forde? Střílel jste někdy, nebo zacházel s výbušninami?“ položil mi tuhle divnou otázku. „Cože? Proč se mě na to sakra ptáte?“ „Protože to nejspíš budete potřebovat,“ opět záhadně jako vždycky mi ten muž odpověděl. „Jak to sakra myslíte?“ zeptal jsem se ho už po několikáté. „Budete muset prokázat vaše schopnosti, pane Forde,“ řekl muž a najednou jsem slyšel, jak nabil svou pistoli. Tenhle zvuk jsem znal z filmů, ale dělal jsem, jakože to neslyším. „Proč bych měl něco prokazovat? Řekne mi už konečně někdo, o co tady vlastně jde?“ „Protože jestli chcete, aby vaše matka žila, tak se k nám budete muset přidat a pomáhat nám s vyvražděním těch krvelačných bestií, které zabily vašeho otce.“

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 7. 11. 2017!


Fakta - Bulvár 63

Dva roky třídního nápisu, dva roky jednoty kluků
15. listopadu 2009
104 - Přesně před dvěma lety se stala jedna z nejdůležitějších zlomových událostí naší třídy. Kluci na protest proti jednání holek vyvěsili na nástěnku červený nápis „KONĚ PATŘÍ DO SALÁMU!“. Nápis byl okamžitě vystaven útokům holek a to přimělo dosud válčící kluky se sjednotit a čelit tomuto ohrožení. Tento den ukončil éru občanských válek a zahájil období jednoty. Také však vyhrotil konflikt mezi kluky a holkami, který se podařilo zahladit až na lyžařském výcviku o čtyři měsíce později.


Naše třída je známá tím, že má velmi bohatou historii. Období Primy a začátku Sekundy bylo naplněno řadou občanských válek. Nejprve to byla vyčerpávající půlroční válka mezi Jankínií a Dobrus Winnus, poté následovaly tři konflikty v takzvaném búrském období. Přibližně v první polovině října 2007 se začalo u některých kluků projevovat vlastenecké cítění, když byl vyvěšen mezi klučičí a holčičí nástěnku třídní uzel. Ten však nevedl ke sjednocení, ale k dalšímu konfliktu, neboť na něj hrstka „klíčenkářů“ začala útočit.

Při této příležitosti založil J. Fa. jakožto přesvědčený ochránce uzlu Řád sekundánských Guardierů. Jeho člena se staly také L. Kn. a P. V. a Guardieři spolu s ostatními strážci uzlu klíčenkáře brzy porazili. Zanedlouho však třídní uzel zmizel (ukázalo se, že ho měl J. Ko. ve skříňce).

Znakem Guardierů byl bílý guardierský kříž (vycházel z maltézského, ale měl na koncích ramen ostny) na modrém poli. Jejich tradiční zbraní byla obouručná krátká láhev, ale známější byli díky jejich přilbě z mikiny, která způsobovala charakteristický vysoký hlas. Guardierská hymna si vzala za refrén starý proti kacířský popěvek „Za pravdu“ (Za pravdu život svůj položíme, s kacíři velmi krutě naložíme), který byl proložen dvěma oslavnými slokami na Guardiery. (Melodie této hymny byla spolu s názvem popěvku přejata Republikou Tercie A, která jen vytvořila nový text.)

Následovalo období velmi bohaté na kulturu. Ta se nesla ve středověké atmosféře, v guardierském duchu. Konala se řada gladiátorských zápasů, později se rozmohlo posílání anket. Toto na první pohled zlaté období třídy mělo však mnoho záporů. Sekunda A mělo čím dál, tím více problémů, byla to nejhorší třída na škole (pan profesor J. Ši., 2007), v tomto období se vystřídali tři třídní předsedové (L. L., J. L., J. P.) a těmito událostmi vzniklá atmosféra byla v ostrém kontrastu s oslnivou obrozeneckou kulturou podzimu 2007.

Kolem přelomu října a listopadu došlo ke zformování cheatmanů (podle vytváření kódovacího systému) pod vedením J. Ko., kteří se odtrhli od vytváření kódu sekundánštiny. Cheatmani se brzy začali orientovat proti Guardierům. Poté co se cheatmani přejmenovali na Řád Wesnothských rytířů, kvůli dezerci P. V. již bylo jasné, že ke konfliktu s Guardiery musí dojít. Wesnothští rytíři měli nad Guardiery díky dříve zahájenému náboru obrovskou početní převahu. Guardieři se považovali za elitní jednotky a proto zpočátku odmítali urychlené rozšiřování řadu. Přestože Guardieři vzdorovali pozoruhodně dlouho, neměli šanci zvítězit.

Ve středu 14. listopadu 2007 se konaly třídní schůzky, kvůli kterým byla třídní nástěnka oblepena obrázky zvířat (zejména koní, psů a koček). Dalšího dne, 15. listopadu 2007 zavládlo u kluků rozčarování, protože tyto obrázky je narozdíl od holek nijak nereprezentovaly a začali požadovat jejich sundání ze třídní nástěnky - alespoň přesunutí na nástěnku holek. Více však kluky pobouřilo, že je holky zase podepsaly na tabuli. Holkám bylo dáno tří-přestávkové ultimátum na očištění třídní nástěnky. Holky však obrázky nesundaly.

Ve třídě bylo v tu chvíli cítit obrovské napětí. Guardieři i Wesnothští rytíři ukončili boje (i když ne oficiálně) a začali spolupracovat na společném postupu proti holkám. Brzy se na třídní nástěnce objevil červený nápis na papíru A4: KONĚ PATŘÍ DO SALÁMU! Holky se na tuto léčku nachytaly, stržením tohoto nápisu vyvolaly u kluků obrovské pobouření z toho, že na třídní nástěnce ony mohou mít, co chtějí a kluci ne. Kluci si na svojí nástěnku vyvěsili tentokrát větší nápis (na čtyřech papírech A4) se stejným heslem, aby holkám ukázaly, že na svojí nástěnce může mít každý, co chce, ale na třídní ne. Poté, když se už kluci po stržení prvního nápisu cítili oprávněni strhnout i obrázky holek, nástěnkářky je rychle sundaly.

Holky, které byly nyní donucené klukům ustoupit se začaly dožadovat svěšení třídního nápisu (jak ho kluci nazvali), když už ony sundaly obrázky a útržky z novin z hlavní nástěnky. Kluci odmítli s argumentem, že to je jejich nástěnka, na které mohou mít cokoliv, stejně tak holky si mohou na svojí nástěnky vyvěsit svoje obrázky (ty tam také vyvěsily i včetně nápisu „Koně nepatří do salámu!“).

Po selhání vyjednávání se dala nevycvičená hrstka holek do pohybu s cílem strhnout nápis z nástěnky kluků. Nyní už sjednocená armáda kluků však měla z předchozích válek vynikající zkušenosti a útoky holek hravě odrazila. Pro lepší ochranu třídního nápisu vymezili kluci pět oblastí (tzv. sektorů - viz. rubrika obrázky) s pravidelnými hlídkami. Obsadili nejdůležitější místa ve třídě (i mimo ni) a strategické body. Je třeba říct, že nejslavnějším hlídaným územím se stal sektor 5, ležící jako jediný mimo třídu. Chránil přístup do třídy a hlídal i záchody 103, pokud by se holky v rámci bojů pokusili tento záchod blokovat.

Tímto dnem se začalo dlouhé období nevraživosti mezi kluky a holkami. Měl však mnohem větší význam - armáda kluků už zůstala definitivně sjednocena,
od té doby nebyla v naší třídě žádná občanská válka! Tento den se dá považovat za den založení Republiky Sekundy A, neboť ta nikdy neměla oficiální datum vzniku. Sjednocená armáda se po vítězství nad holkami orientovala na tehdejší Primu B, která nakonec jejímu tlaku ustoupila a zavázala se platit tributy.

Třídní nápis byl vyvrcholením období třídního obrození, ale stinné stránky třídy se projevovali pořád silněji, až skončili v prosincových událostech, které se překrývaly s křídovými výpravami. Nápis byl během Sekundy jednou zrestaurován, jinak se udržel až do jejího konce, v Tercii už obnoven nebyl.

Firefox!

Larten Hroozley - 5. část

Lartenovi projela břichem bolest, jakou nikdy ještě nezažil. Cítil, jak mu kůl vtrhl do žaludku a prorazil ho. Cítil, jak mu teplá krev promáčí už tak rudý plášť a jak se mu prolévá po celém těle. Už věděl, jaké to je umírat. Bylo to přesně takové. Cítil, jak mu odcházejí smysly. Viděl pouze bílé a černé fleky. Slyšel jenom nějaké huhňání. Něco jako „ATENE!!!“ Občas se mu trošku zostřil zrak a viděl nad sebou černé oblouky, které se skláněly velmi těsně u něho. Jeden z nich se ho dokonce dotýkal na rtech. Potom uslyšel pár svištění a zběsilé výkřiky hrůzy. Nemohl se hýbat. Všechny černé oblouky najednou zmizely, pouze jeden se nad ním skláněl. Potom ale přiběhl další a odvedl toho, co se nad ním skláněl. Potom další svist a nějaká tekutina mu začala promáčet rameno. Potom se k němu přiblížil další oblouk a ucítil, jak mu něco dýchá na rameno. To bylo to poslední co cítil.
Najednou s ním jakoby něco trhlo a on „vyšel“ ze svého těla. Začal stoupat vzhůru. Pak se mu vrátil zrak. Tak to bylo vždycky v černobílých pohádkách, na které se díval jako malý. Otočil se a díval se na sebe jakoby ze shora. Viděl sám sebe. Nic jiného. Jakoby ležel na černé ploše.
Poté se otočil znovu a díval se na hvězdy. Stoupal pořád výš a výš. Naposledy se otočil a pak odešel do ráje. Nebo si to aspoň myslel...

*

Před třiceti minutami.
Darren, Harkat, Vandža a Arra běželi lesem podle Lartenových stop. Vandža měl na zádech Darrena a Arra Harkata. Oba dva míhali. Sledovali ho takhle už asi dva týdny. Teď ale měli tu správnou stopu. Narazili náhodně na stopu jeho krve na nějaké staré babičce, která šla parkem. Doběhli až na pole. Tam si už museli odpočinout. Arra už nestačila tempu Vandži. Sundala si Harkata ze zad a na chvilku si sedla.
„Musíme jít dál Arro. Nesedej si. Pak už se nezvedneš,“ řekl Vandža a začal zvedat Arru. Ta se mu vzpírala.
„Už nemůžu. Nechte mě tady. Běžte dál. Doženu vás podle stopy,“ řekla a vytrhla se mu. „Ale ne. Ty to zvládneš. Jen musíš...“ říkal Vandža, ale větu nedokončil protože Arra najednou vyjekla : „TICHO!!!“
„Co je! Nech mě domluvit. Chci ti jen poradit sakra!“ zařval Vandža.
„Ale ne. Buď sakra ticho. Slyším výstřely. Támhle odtamtud,“ řekla Arra a přitom ukazovala směrem k lesu. Vandža se rozběhl směrem k lesu a hned za ním Darren. Arra pořád seděla na zemi a nemohla vstát. Přiběhl k ní Harkat a pomohl jí vstát. Oba dva se potom rozeběhli za Vandžou a Darrenem směrem k lesu za zvuky boje.
Cestou se domluvili, co udělají. Darren si vyleze na strom a Arra taky. Harkat bude s Vandžou ve křoví a vyběhnou na útočníky. Arra si vylezla na strom a podívala se dolů na houštinu. Něco se tam dělo, ale neviděla to pořádně. Najednou už ale ze stromu seskočil Darren a s vražednými slovy se vrhl doprostřed dění na houštině. Tohle je ta správná chvíle! Arra ani chvilku neváhala, vytáhla meč a seskočila ze stromu. To co viděla uprostřed těch stromů, se jí v hlavě bude promítat dokonce jejího života. Na zemi ležel Larten a měl v sobě krvavé průstřely, vedle něj seděl Pán vampýrů s pistolí v ruce a vedle vampýra leželo mrtvé tělo s kulkou v hlavě. Jak může vampýr střílet? Ale v druhé ruce držel ještě něco jiného. Držel v ní dlouhý, ostrý, dřevěný a vražedný KŮL! A než Arra stihla něco udělat, vampýrovi došlo, že tohle už nevyhraje a tak už se otáčel a zvedal ze země. Pak se ale na pár setin zarazil, jakoby přemýšlel, usmál se, otočil se a vrazil Lartenovi kůl do břicha!
Lartenovi se zamlžily oči a hlava mu spadla na zem. V jeho zamlžených očích bylo najednou prázdno. Už tam nebyla ta bojovná jiskra, jako dřív. Už tam bylo pouze prázdno.
Steve odmihl do křoví a zmizel. Vandža po něm ještě stihl hodit šuriken, ale netrefil se.
Arra doběhla k Lartenovi a sedla si k němu. Vandža s Darrenem si klekli k ní. Darren se rozbrečel. Harkat pouze stál opodál a jeho zelené oči se najednou zakalily. A i když to u lidičků není možné, ukápla mu slza z oka. Arra ani chvilku neváhala a Lartena políbila. Líbala ho tam asi minutu. Nemohla přestat. Brečela a líbala ho tam, v místě kde mu ten vampýr prohnal kůl břichem a zavraždil ho. Najednou se z křoví něco vyhrnulo. Bylo to snad ještě hnusnější a vražednější stvoření, než jakýkoli Vampýr.


*

B[B]yl to ten nejpodivnější „člověk“, jaký kdy existoval. Měl žluté holinky, žlutý kabát, žlutou buřinku a na krku hodinky ve tvaru srdce.
„Vítám vás v mém království smrti. Byl bych rád, kdybyste se seznámili s mojí menší armádou,“ řekl O. Sudd. Potom dal u levé ruky ukazováček a prostředníček k sobě, vložil si dva prsty do úst a zahvízdal.
Chvilku se nic nedělo. Zničehonic se ale všechny stromy jakoby rozplynuly a nebe se zabarvilo do ruda. Žádné mraky, žádné slunce. Půda byla jakoby suchá. Jako kdyby nastal Konec světa. Ale to nebylo to nejhorší. Z nebe začalo pršet. Ale nebyl to normální déšť. Z nebe kapala krev! To úplně nejhorší se ale rýsovalo v dáli. Byly tam obrysy obřích čtyřnohých tvorů s červenou kůží, s dlouhými vražednými drápy a rohy a každý měl pár křídel. Najednou přešli z běhu do letu. Roztáhly svá křídla, která měla asi 4 metry rozpětí a s dlouhým táhlým výkřikem se vznesli do vzduchu. Jakoby místo nebe byli jen ti DÉMONI.
„SEZNAMTE SE S MOJÍ MENŠÍ ARMÁDOU!!!!“ zaječel ten vražedný a krutý kliďas a sám Osud!

To be continued!
All rights reserved! ©2009 by Cusatalon spol.

By Slečna Mannová!

Searched by potihcpd - 6. 11. 2017!