Svet-Stranek.cz
Jsme rádi, že jsme Vámi navštěvováni!
TV - Nora

Říjnové reportáže (riinove reportase):Jsme rádi, že jsme Vámi navštěvováni!

Říjnové reportáže (riinove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Deník Desmonda Forda - 2. kapitola

Začíná mě bolet už i hlava. Nejspíš na tom jsem hodně špatně. Jak by mi taky mohlo být dobře, když jsem ještě před hodinou stál na šibenici a před dvaceti minutami jsem měl v břiše šíp. Ale to už předbíhám. Budu muset pokračovat tam, kde jsem minule skončil...

*

Probudil jsem se se strašnou bolestí hlavy. Cítil jsem, jak ležím na studené podlaze se svázanýma rukama a nohama. Radši jsem nechal zavřené oči, poněvadž jsem se děsil toho, co uvidím, když je otevřu. Nic jsem si nepamatoval. Netušil jsem, proč jsem tam ležel, proč jsem byl svázaný a proč mě tak ukrutně bolela hlava. Jediné, co jsem věděl bylo to, že už bych měl otevřít oči. I když jsem měl ukrutný strach, oči jsem po menším váhání otevřel.
Do očí mi okamžitě vtrhlo ostré bílé světlo. Radši jsem je ihned zavřel. Pro příště jsem měl ponaučení. Oči jsem radši otevíral pomaličku, aby si přivykly. Chvilku jsem tam ležel s pootevřenýma očima, než jsem je otevřel úplně.
Zjistil jsem, že ležím v jakési oválné místnosti, která byla celá natřená na bílo. Neviděl jsem žádné dveře. Jen jsem se díval do zdi. Zděsilo mě taky, že tam ležím nahý. Proto mě tak studila podlaha. Nevím, odkud se bralo tak ostré bílé světlo. Nikde jsem neviděl jedinou lampu, nebo nějaký jiný zdroj světla.
Ale nejdivnější mi přišlo to, co tam vůbec dělám. Snažil jsem se vzpomenout, co se dělo, ale na nic jsem si nepamatoval. Absolutně na nic. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zkuste si taky představit, že byste se probudili, ani nevíte proč, a leželi byste svázaní a nazí v nějaké naprosto cizí holé místnosti. V takové situaci jsem byl já. Tak co jsem taky měl začít dělat jiného, než ječet a řvát o pomoc.
„HALÓÓÓ! KDE TO JSEM?! POMOZTE MI! HALÓÓÓ! CO SE TO TU SAKRA DĚJE?!“ začal jsem ječet jako o život. Doufal jsem, že mi někdo odpoví, ale doufal jsem marně. Žádná odpověď mi nepřišla. Žádná.

*

Asi po pěti minutách řvaní jsem si uvědomil, že to je k ničemu. Rozhodl jsem se proto, že jediný způsob, jak se z téhle šlamastyky dostat, je osvobodit se z těch provazů. Začal jsem zjišťovat, jak jsou provazy uvázané a kde všude jsou, aby se mi pak lépe rozvazovaly. Tohle vše jsem zjistil, ale to nejlepší co jsem zjistil bylo, že provazy nejsou moc utažené. Přišlo mi to divné. Když už mě sem zavezli a měli tolik času mě svázat, tak proč to takhle „odflákli“?
Využil jsem toho a začal jsem s osvobozováním. Za chvilku jsem měl volné ruce. Uvolněnýma rukama jsem si rozvázal i nohy. Byl jsem už celý volný. S nesmírnými obtížemi jsem vstal, ale povedlo se mi to až na druhý pokus, protože při tom prvním se mi tak zamotala hlava, že jsem si musel sednout. Když jsem stál pevně na nohách, poprvé jsem se mohl rozhlédnout po místnosti, ve které jsem byl.
Jak už jsem zjistil z předchozího zkoumání, byla to oválná místnost, která měla v průměru zhruba 6 metrů. Vysoká byla asi dva metry. To, co jsem hledal, jsem našel hned, jakmile jsem se otočil. Přímo za mnou byly kovové dveře obarvené na bílo. Ihned jsem se k nim rozeběhl a zabral za kliku. Jak se dalo čekat, byly zamčené. Začal jsem do nich bušit, mlátit a křičet o pomoc, ale žádná odpověď. Bušil jsem vší silou, kopal, ječel, ale všechno marně. Došlo mi, že je to k ničemu. Přemýšlel jsem, jak se odsud dostat. Nic jsem u sebe neměl, byl jsem tam nahý. Nemohl jsem si tudíž otevřít dveře násilným způsobem.
Uvědomil jsem si, že v místnosti je obrovské horko. Po čele mi tekly kapky potu. Setřel jsem je a otřásl si ruku, aby kapky stekly. Ale když jsem se podíval na kapky potu, které kapají na zem, najednou jsem si vzpomněl na to, co se dělo předtím, než jsem se tu objevil. Nejdřív se mi díky kapičkám potu zobrazil jen pohled na skleničky vody, jak padají nějakým dvěma mužům v obleku k nohám, pak jsem si ale vzpomněl na všechno. Na mého otce, na ty dva muže, na to jak jsem převrhl stůl a jak do mě střelili uspávací šipku a odvezli mě sem. Cestu jsem si ale nepamatoval.
Dostal jsem poslední zoufalý nápad, jak se odtud dostat. Nejspíš to nevyjde, pomyslel jsem si, ale byla to má poslední naděje.
„NIKOMU NIC NEŘEKNU! NIKOMU! PŘÍSAHÁM!“ řval jsem, protože mě nejspíš zavřeli právě kvůli tomu, že bych mohl někomu říct tuhle informaci. Proto jsem jim taky odpřísáhl, že si tajemství nechám pro sebe.
Vyšlo mi to. Slyšel jsem, jak se za mnou otevřely ty kovové dveře. Byl jsem volný.
„No sláva...“ řekl jsem si a vyšel jsem ze dveří.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann- 31. 10. 2017!


Fakta - Bulvár 62

Larten Hroozley - 4. část

Nůž trefil jednoho vampýra do ramene a ten překvapeně vyjekl.
Další vampýr se otočil směrem k místu odkud vylétl nůž, ale už to nestihl, protože se mu hlava skutálela na zem, poněvadž ji Larten useknul svým krátkým mečem.
Larten se rozhlédl. Další postava najednou odběhla pryč do lesa. Upalovala pryč co nejdál od Lartena. Bylo ale na ní něco divného. Neběhala tak rychle, jako Vampýr. Možná to vůbec nebyl Vampýr. Když se Upír díval po postavě, která prchala pryč do lesa, najednou mu někdo zabořil do kotníku nůž.
Larten zařval a skácel se na zem. To mu ale zachránilo život. V tom místě, kde měl Larten předtím hlavu teď proletěla kulka. Ten co utíkal, byl vampán!!!
Upír se pokoušel najít něco, čím by se mohl krýt. Ocitl se ale v prekérní situaci. Z jedné strany se po něm sápal vampýr s nožem v rameni, který se ho pokoušel zabít i přes smrtelné zranění a z druhé strany po něm střílel vampán. Co teď?
Neměl už moc času na přemýšlení. Pokusil se setřást polomrtvého vampýra, to se mu ale nepovedlo. Neměl vůbec sílu v noze, protože v ní měl pořád nůž a nemohl vůbec hýbat s chodidlem. Nemohl na něj ani došlápnout. Kolem břicha mu prolétla další kulka. Neměl už žádný čas, ale zabít se nechtěl nechat. Potom uslyšel další svist kulky, ale ta teď neminula svůj cíl. Trefila Lartena do ramene a prolétla na druhou stranu. A když prolétla na druhou stranu, trefila ještě vampýra, co se mu sápal po noze, do hlavy.
Jeden je kaput. Ale toho dalšího už Larten neměl šanci stihnout zabít, než mu prolétne kulka hlavou.

*

Larten ležel bezmocně na zemi a nemohl se vůbec hýbat. Jenom otáčet hlavou a to s hodně velkým úsilím. Do takovéhle situace se nikdy nedostal. Křoví začalo šustit a pak se rozhrnulo. Vyšel z něj ten vampán ale za ním ještě někdo jiný. Šel za ním už zase ten skrček Leopard a zlomyslně se smál. Larten tehdy měl pravdu. V jeho krvi je víc zla, než v jakémkoli jiném vampýrovi.
Steve držel v ruce policejní pistoli. Kde ji vzal? A netrefil ho on? To by se Steve mohl vážně tak ponížit? Oba dva došli až k němu. Vampán se rozhlížel po okolí a kontroloval ho puškou, kterou držel v ruce. Občas se mrknul koutkem očka po Lartenovi. Na jeho výrazu bylo něco povědomého, Larten ale nevěděl co. Nad uchem měl vytetované velké červené tiskací V a měl vyholenou hlavu. Někoho mu hrozně připomínal, ale jeho obličej si nedokázal zařadit. Ticho přerušil Steve: „Tak tě tu máme. Slavného Lartena Hroozleyho. Tuhle chvíli jsem si představoval hrozně dlouho. Víš jak jsem se na ni těšil? Říkal jsi, že v mé krvi je zlo. Teď už vím, že tam není. Já nejsem zlý. Je to pouze nenávist. Ale nechci tě zabít pistolí, to není pro upíry v módě. Zabiji tě jinak. Proženu ti kůl srdcem. Budeš umírat pomalu. A nebude to bezbolestné. Bude tě to pořádně bolet. A nepřežiješ to ani náhodou. Tuhle chvíli předpověděl i sám O. Sudd,“ povídal Steve s nenávistí v očích.
„Zabij si mě jak chceš. Stejně tuhle válku nepřežiješ. Ty jsi doopravdy zlý!“ V tu chvíli Steve vytáhnul kůl z brašny a napřáhl ho. "Jsi ještě větší parchant než ten tvůj kamarádíček Gannen. Gannen aspoň bojoval mečem a nedržel se vzadu. Ty si vystřelil pistolí. Nejsi správný vampýr,“ dál pokračoval Larten.
„Ale budu, pokud se to nikdo nedoví. Nikdo o tom zatím neví,“ řekl Steve.
„Ale ví,“ odpověděl Larten a ukázal na vampána, který stál opodál.
„Ten už o tom neví,“ řekl Steve se zlověstným výrazem v očích. „RUDY!“ zavolal si Steve vampána. Rudy? Jaký Rudy? Jediný Rudy, kterého Larten znal byl pouze Rudy von Ruka. Ale ten to nemohl být. Nemohl...

*

„Ale ano Lartene, bohužel jsem to já,“ řekl Rudy, jakoby četl Lartenovy myšlenky, „je mi to líto. Ale donutili mě. Ale můžu to napravit,“ dořekl Rudy a namířil zezadu pušku Stevovi na hlavu. Steve se zděsil, ale pak se usmál.
„Víš jak se tomuhle říká, Rudy?“ zeptal se Steve jakoby nic. „Zrada. A ta se trestá smrtí,“ dokončil Leopard větu a bleskově se otočil, čímž měl nad Rudym výhodu. Ten nestihl zareagovat a Steve trefil Rudyho přímo mezi oči. Rudy spadl na zem a krev se rozlévala všude kolem.
„Rudy...“ zašeptal Larten ještě předtím, než se Steve otočil.
„A teď ty. Poslední věta, kterou uslyšíš je...“ nedokončil větu Steve,
„...že tě zabiju!!!“ zařval někdo jako dokončení věty. Autorem těchto slov byl Darren, který najednou skočil za stromu a rozběhl se ke Stevovi. Z druhé strany se vynořil z křoví Harkat s Vandžou a z dalšího stromu seskočila Arra a všichni běželi ke Stevovi. Stevovi už nezbývalo nic jiného, než utíkat. Ale ještě než utekl, něco udělal. Napřáhl se kůlem a bodl ho Lartenovi do břicha!

To be continued!
All rights reserved! ©2009 by Cusatalon spol.

By Slečna Mannová!

Střípky - 12. 11. 09
Po dlouhé době, kdy zde bylo moc článků na to abych psal, jsem se rozhodl, že něco napíši a nelituji toho!

Jsem tu já potihcpd a aktuality jsou tu se mnou!
Pojďme na to!!!

Čtvrtek

Zkusím konečně poodhalit s ohledem na aktuální dění v souvislostech. Ano, tento týden byl na průzkumné testíčky znalostí opravdu pestrý. Psali jsme snad ze všeho, co vás jen napadne vyjma matiky, náboženství, španělštiny, němčiny (k tomu přijdou podrobnosti později) a nepodstatných předmětů (HV, VV, TV, IVT) což opravdu není málo...

Jestli správně počítám, je to celkem 8 testů a to jsem nepočítal ještě zítřejší možný druhý z fyziky. Většinu testů máme za sebou, zítra nás čekají ještě dva a já se zeptal na názor jednoho z redaktorů TV-Nory:

Co si myslíš o tomto týdnu z hlediska učení?
Bylo to strašné! První tři písemky, na ty jsem se hodně učil, na ty dnešní už moc ne. Učení vyčerpává, škola momentálně plní opak svého úkolu tím, že se písemky vzájemně kryjí, žák se pořádně nenaučí ani na 1. Profesor může mít depresi z toho, že je špatný, když mají žáci špatné známky nebo se jim smát.
Dalo se na to naučit?
Hmmm, jo. Ale naučitelné to je jen pro šprty. Tím že každý den kromě dneška píšeme jen 1, to nebylo až tak strašné než kdyby to bylo třeba 2, 2, 3 (jako písemky za den). Záleží od látky a od předmětu. 1. tři byly dost na učení, ty dnešní skoro vůbec...
Jak to vidíš s výsledky a co bys vzkázal čtenářům?
Na výsledky se dívám pozitivně, jedničky až dvojky, i když ještě nevím, co mi dá Ivča. Čtenářům bych vzkázal dík, že mi psali z čeho se to píše a popřál jim hodně štěstí. Taky bych jim poradil, ať se o víkendu odreagují u Age, zopakují si esperanto, poslouchají Schnuffla a dívají se u toho na mapu Evropy ;-)... a šetří na pračku, hodí se to!
Ok, děkuji Firefoxovi za vyčerpávající odpovědi a přeji mu hodně klidu a zdaru!
I já děkuji; vám také :-)

No tak tady to máte! Týden byl strašný a ještě neskončil! I přesto se však stále můžeme těšit a radovat se i v krušných chvílích i když občas dost těžko hledám záminky...

Kompozice

Minulý nebo předminulý týden přišla kompozice. Bylo to v pátek to si pamatuji takže asi minulý. Asi se ptáte z čeho, protože se to vás možná netýkalo a máte pravdu! Pokud nejste ze skupiny AjNj, tak jste se to mu vyhnuli. Ano skutečně, přišla kompozice z němčiny od naší milované prof. E. G. Byla smrtící, skutečně! Ano myslím to vážně a když řeknu smrtící tak to tak skutečně je. Nejenom, že jsme ji pro její délku museli psát déle než 100 minut, nejenom, že její oprava bude trvat další 4 hodiny, ale jsem přesvědčen, že by s tím měl problémy i rodilý němec i kdyby jen časové problémy...proto myslím, že tohle od Foresta nebyl dobrý tah a doufám, že se z toho ponaučí.

Ještě bych dodal, že když nejlepší a nejchytřejší člověk ze třídy dostane z této kompozice 2 (ano myslím M. Mo.), tak opravdu nemáte velké naděje na dobré umístění. Bylo to smrtící a nečekané jak už jsem řekl. Sice Firefox před tímto testem říkal, že by to napsal na 2-, ale nikdo mu nevěří! Ostatně třeba si to bude moci zkusit...

Poslední zprávou je, že zítra se koná Společenský večer a naši reportéři na něm samozřejmě nebudou chybět! Tak dobrou noc s očekáváním lepších dnů...

Powered by potihcpd!


P. S. Asi jste si všimli, že přibyla nová možnost barvení a formátování textu. Tenhle článek je samozřejmě designově přehnaný, ale to jen proto, že jsem si to chtěl užít tuto novou možnost. Myslím, že se nemusíte bát, o své prosté jednoduché neformátované, příp. jen lehce editované články nepřijdete. Určitě se najde spousta líných nebo nestíhajících autorů, pro které je tato možnost moc pomalá a složitá. Ale samozřejmě se s touto formou budete nově setkávat!

Searched by potihcpd - 30. 10. 2017!


Deník Desmonda Forda - 1. kapitola

Rozhodl jsem se, že si budu psát deník pro případ, že bych doopravdy zemřel. Nikdy nevíte, co může číhat za dveřmi. Proto bych taky chtěl zaznamenat to, co jsem za svůj život udělal. Není toho zrovna málo, protože osud mi přichystal ne zrovna lehký život. Takže proto tu teď ležím nejspíš na smrtelné posteli s dírou v břiše, krvácím, bolí mě žaludek - snad ještě deník stihnu dopsat. Kdyby ne, tak... Doufejme, že se to nestane a že tenhle deník aspoň k něčemu bude. Docházejí mi síly, takže bych si měl pospíšit. Takže...

*

Jak už jste jistě poznali, mé jméno je Desmond Ford. Ani nevím, jak jsem tohle jméno dostal. Snad kvůli automobilce, nevím. Každopádně to je teď jedno. Narodil jsem se v malém městečku ve Washingtonu. Tatínek jezdíval kvůli práci každý den brzo ráno do Washingtonu D. C. Prý pracoval na něčem velmi důležitém, ale on přede mnou i před mou matkou tajil, co vlastně dělá. Rodiče se kvůli tomu často hádali, ale já si na jejich hádky časem zvykl. Ale prvních pár let to bylo k nevydržení. Má matka se často sebrala a odešla ke své matce, ale pak se vždy vrátila.
Ale jednou, když mi bylo tak zhruba dvanáct let se pohádali víc než obvykle. Tatínek přišel obzvlášť pozdě a to mou matku rozlítilo natolik, že otci dala facku. Tu noc se otec naštval, sbalil si kufry a někam odjel. To bylo naposledy, co jsem ho viděl. Matka hodně brečela. Každý den. Žili jsme spolu sami do mých dvaceti let. Nechtěl jsem ji moc opouštět, když jsme teď byli bez otce. Stal jsem se takovým „maminčiným mazánkem“. Ale mně to nevadilo. Avšak nemohl jsem napořád být se svou matkou, tak jsem si jeden den našel vlastní bydlení. K mému údivu nic nenamítala, tak jsem šel. Bydlel jsem nedaleko od ní a často ji navštěvoval. Žilo se mi krásně. Měl jsem slušnou práci, slušný plat, matka nedaleko a nikdo mě s ničím neobtěžoval. Kdyby se ovšem jednoho dne něco nezvrtlo tak, jako se to zvrtává v trapných typických amerických filmech.

*

Ležel jsem si na pohovce a díval se jako každý den na bůhvíco, když najednou někdo zazvoní u dveří. Bylo asi 11 večer. Nikdo mě nikdy nenavštěvoval, až na mou matku, která přicházela vždy dopoledne, tak mi to přišlo divné. Podíval jsem se kukátkem, kdo to je. Stáli tam dva muži v obleku. Uhlazení, navonění, učesaní. Vypadali jako dealeři. Pořádně bohatí dealeři. Kdybych věděl, kdo jsou ti muži, nejspíš bych tenkrát vyskočil z okna. Ale já to nevěděl, tak jsem jim otevřel. Nejspíš to byla největší chyba, co jsem kdy v životě udělal...
„Dobrý večer, pane Forde. Máte na nás prosím chvilku času?“ řekl jeden z nich a nepatrně se uklonil, což jsem nepochopil.
Nejdřív jsem si myslel, že to jsou nějací obchodníci, kteří mi chtějí nabídnout nějaké jejich zboží, ale na to mi přišli moc...elegantní. Nevím, jak to jinak popsat. Tak jsem jim odpověděl že ano a co chtějí.
„Nemohli bychom prosím na chvíli dovnitř? Jedná se docela o soukromou záležitost a nechci, aby nás někdo slyšel,“ řekl ten druhý z nich. „Kdo by nás jako tady mohl slyšet?“ zeptal jsem se, protože tohle mi přišlo už hodně divné. „Prosím, pane Forde,“ řekl ten první. „Nevidím jediný důvod, proč by jsem to měl dělat,“ řekl jsem jim a už jsem se chystal zavřít dveře, když jeden z nich řekl něco, co mě doslova porazilo.
„Možná proto, že váš otec dnes zahynul a vy jste jediný, kdo nám může pomoci.“
Strnul jsem na místě a musel jsem se chytit dveří, abych neupadl. Zamotala se mi hlava a udělalo se mi špatně od žaludku.
„Můžeme tedy dovnitř?“ zeptal se muž. Okamžitě jsem jim otevřel dveře a vpustil je dovnitř. V garsonce jsem měl sice nepořádek, ale to mi teď vůbec nevadilo. Jestli mluví pravdu, jestli je můj otec opravdu mrtvý, tak....

*

„Můžeme se posadit?“ zeptal se ten druhý muž, který doteď mluvil méně. „Jistě. Tady se posaďte...“ řekl jsem jim a ukázal na ještě rozválenou pohovku. „Promiňte, já jsem jen...trošku...dezorientovaný,“ řekl jsem jim a napil se vody, která stála na stole. „V pořádku. Chápeme to. Nejspíš je pro vás velká rána, že se to dozvídáte takhle.“ „Takže je to pravda?“ zeptal jsem se jich, i když jsem sám věděl odpověď i přesto, že jsem ty muže nikdy v životě neviděl a neměl jsem důvod jim věřit, tak jsem sám věděl v hloubi duše, že mluví pravdu...
„Bohužel. Je nám to líto. Nejspíš vás ale zajímá, jak se to stalo a proč jsme vlastně přišli. Nemáte prosím něco k pití? Bude to nejspíš na dlouho.“ „Jistě. Tady prosím,“ řekl jsem jim a podal jim dvě sklenice vody, „tak co se teda stalo? Proč jste tady? Pochybuji, že to je jen kvůli tomu, abyste mi to řekli," řekl jsem jim.
„Máte pravdu. Proto tu nejsme,“ řekl ten druhý a na chvilku se odmlčel. Bylo neuvěřitelné, jakou souhru spolu měli. Nejspíš si tenhle rozhovor nacvičovali dostatečně dlouho.
„Váš otec Vám asi nikdy neřekl o své práci, že?“ pokračoval jeden z nich. „Ne, to neřekl. Vy o tom něco víte?“ zeptal jsem se jich zmateně a docela mě v tu chvíli naštvalo, že tihle dva cizí muži vědí o mém otci víc, než jeho samotný syn. „Ano, víme. Měl byste o jeho práci něco vědět. Měl totiž...velice zvláštní práci. Určitě vám o ní nikdy nic neřekl. Taky k tomu měl důvod. Měl byste se psychicky připravit na to, že nám nebudete věřit a že nás okamžitě, jakmile se to dozvíte, vykážete z vašeho bytu, z vašeho domu, z vašeho života. Připraven?“ zeptal se jaksi tajuplně výmluvnější muž.
„Snad ano, povídejte,“ řekl jsem jim plný zvědavosti.

*

„Dobrá. Tak tedy... Vím, že je možná složité to pochopit. Nedivím se vám. Přijdou k vám dva naprosto cizí muži a začnou vám vykládat o vašem otci, ale to co právě uslyšíte je vše čirá pravda. Takže... Váš otec pracoval ve speciálním odděleni Washingtonské vlády. Na oddělení, o kterém vědělo jen pár zasvěcených lidí. Prezident a samotní pracovníci. Pracovalo tam zhruba 200 lidí...“ začal muž.
„Přejděte k věci, prosím,“ řekl jsem jim, poněvadž jsem začínal ztrácet trpělivost. „Jistě omlouvám se. Tito lidé se zabývali celkem zvláštním jevem, který se vyskytuje po celém světě, ale ví o nich jen pár lidí. „O nich?“ zeptal jsem se s nechápavým výrazem. „Ano, jde totiž o Upíry, Desmonde. Žijí po celém světě. Jsou jich stovky. Jsou to krvelačná stvoření, která pouze sají lidem krev a snaží se nás zabít. Proto je naším úkolem eliminovat je a to jakýmkoliv způsobem. Váš otec o nich věděl a pracoval v tomto oddělení. Vyhledával pro naše účely upíry. Pár z našich lidí jsou profesionální zabijáci. Váš otec byl nedávno zabit jednou z těchto bestií. Zjistili, kdo je vyhledává a zavraždili ho. Je nám to líto. Víme, že to je pro vás asi rána a že je těžké nám věřit, ale tohle všechno je pravda,“ dokončil svůj projev.
„Takže vy přijdete do mého domu, oznámíte mi, že mého otce zavraždili nějací upíři a snažíte se mi namluvit, že je to pravda?“ zeptal jsem se a nevěřil jsem vlastním uším. „Všechno tohle je bohužel pravda. Prosím, věřte nám,“ řekl druhý muž, který během vyprávění mlčel. „Ven. Ven! Ven z mého bytu! NIKDO mi tu nebude vykládat takovýhle blbosti! Vypadněte!“ zařval jsem na ně a prudce jsem vstal, čímž jsem převrhl stůl se vším, co na něm bylo. „Je nám líto, že to takhle berete, ale pokud nehodláte spolupracovat, jste pro nás nebezpečný. Je nám to líto,“ řekl jeden z nich a vytáhl na mě pistoli. „Co hodláte dělat?!!“ zařval jsem na ně. „To, co je potřeba." řekl muž se zbraní a zmáčkl spoušť.
Ze zbraně vystřelila šipka, která mě trefila do hrudi. Na chvilku se mi zamotala hlava, upadl jsem, praštil se hlavou o stůl a pak už si nic nepamatuji...

*

Tohle je první část z mého deníku. Omlouvám se, ale víc si pro tuto chvíli nepamatuji. Nemám moc sil, ale proto musím brzy pokračovat...

To be continued!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 24. 10. 2017!


Fakta - Bulvár 61

Larten Hroozley - 3. část

Na lavičce seděla stará babička a četla si noviny. Takhle to dělala vždycky. Každý večer si sem sedla a četla denní tisk.Dnes se ale stalo něco zvláštního. Měla dojem, jako by ji celou dobu někdo sledoval. A to už i dnes odpoledne se stalo něco divného.
Šla normálně po ulici jako vždy, když v tom uslyšela zběsilé dýchání a kolem ní se prořítil asi 20-letý hoch. Ale nevypadal normálně. Měl dlouhé šedivé vlasy, i když byl mladý a tvář měl jakoby tmavší než normální lidé. Ale ne, jako černoši, ale takovou nachovou. A když se kolem ní prořítil, z úst mu kapala krev a ta kápla babičce na kabát. Pokoušela se ji setřít kapesníkem, ale nepovedlo se jí to úplně. A tak teď seděla na lavičce s pocitem, že jí někdo sleduje.
Najednou se v křoví za lavičkou něco pohnulo. Sice to neviděla, ale slyšela to. Jakoby tam něco chrastilo. Potom sebrala všechnu odvahu, co měla, a ohlédla se za sebe. Na první pohled si všimla, jak se tam mihlo něco oranžového. To musí být veverka, Pomyslela si a zasmála se svojí pošetilosti, protože si myslela, že je to ten vrah co řádí ve městě a saje jim krev. Ale sotva to domyslela, z křoví za ní něco vyskočila a spadlo to přímo na ni. Ve vzduchu se ještě stihla přetočit a spadla na záda. Když dopadla, skokem vedle ní dopadl nějaký muž s obrovskou jizvou na levé tváři a s oranžovým ježkem. Ten najednou vykulil oči.
„Pardon, omlouvám se, to je omyl,“ řekl rychle a najednou zmizel.
„No toto....“ pomyslela si babička a šla domů.

*

Jak se mi to mohlo stát? Myslel si Larten a míhal pryč z města. Byla z ní cítit vampýří krev a měla dlouhé šedivé vlasy. Na první pohled to vypadalo, jako když je to Leonard.
Doběhl do vzdálené jeskyně za lesem a rozhodl se, že tam přenocuje.

Ráno ho probudil ostrý pach vampýři krve, který šel odněkud před jeskyní.
Vytáhl si své dva vrhací nože z opasku a svůj dlouhý meč. Pevněji sevřel jeden vrhač a pomalu přicházel podél zdi k ústí jeskyně. Zvenku slyšel nějaké hlasy. Podle odhadu tam budou asi 3 Vampýři. Upír došel až k ústí jeskyně a pomalu nahlédl ven.
K jeskyni šli zleva tři vampýři a každý za pasem jeden meč. Vypadalo to, že o upírovi, který stojí hned za rohem nevědí. Larten zkusil telepaticky, jestli není náhodou nějaká hlídka generálů nablízku. Nikdo tam ale nebyl.
Je to na mě, pomyslel si Upír, vyběhl zpoza rohu a vrhl před sebe první z nožů.

To be continued!
All rights reserved! ©2009 by Cusatalon spol.

By Slečna Mannová!

Tlach 15
Rozjímání nad bytím je už od počátku vzniku civilizace velkou neřešitelnou otázkou člověka, kterou řešit je problémem celosvětové úrovně. Proč tu vlastně jsme? Zdá se to být snadné, ale je to tak skutečně? Upozorňuji, že následný text může být pro někoho tragický...

Tak dokážeš mi říct nějaký rozumný důvod proč zrovna ty, ano ty obýváš tuto planetu? Za jakým účelem žiješ? No třeba proto, abych se stal lékařem, abych léčil nemocné a zraněné lidi. Dovol, ale tohle je k smíchu! Vždyť stejně jednou umřou? Počkej, také to můžu udělat pro uspokojení sebe a naplnění mých cílů! Pcl a ty jako neumřeš? S tímhle na mě nechoď...naplnění cílů, hm, a k čemu ti to potom bude, stejně to ztratíš. Došli ti argumenty, co?! Víš proč, protože je to smutné, ale bytí je vlastně na nic.
Nemusíš být, abys postoupil dál. Pamatovat si to nebudeš, zážitek z toho mít nebudeš, všichni umřou a proč se namáhat? Já mám ale život rád...mě to baví, můžu si dělat, co chci a i kdybych si to nepamatoval, tak v podvědomí budu mít napsáno, že jsem byl šťastný a že jsem to prožil správně! A co tam budeš mít ty? Spáchal sebevraždu, protože nedokázal žít? Vykašlal se na to! Hele, neštvi mě! Já mám pravdu vždy. To, že umřu mě naplní, pak až můžu být šťastný a užívat si...proč teď zbytečně? To, co si nepamatuješ prostě nemáš! A vůbec ta první otázka, co jsem ti položil byla jen řečnická! Co se motáš do mých úvah? Teď sis teda pěkně zavařil! Hej, co děláš, nevrážej do mě nebo spadnu a já nechci! Spadni si sám jestli chceš, ale nech mě být! Máš smůlu! Teď už je pozdě, sám se nezabiji, když jsem zjistil, že máš pravdu!!! Neměl jsi mi to vymluvit, teď půjdeš se mnou! Ne, nech mě prosím žít už skoro padám! A je to tady...(PRÁSK!) padámééé! Ty hajzle, nééé...

Bylo ráno jednoho mlhavého podzimního dne. Šel jsem po ulici na tramvaj. Nyní jsem musel jít přes opadaný sad. I v tomto špatném počasí zde bylo krásně. Přemýšlel jsem nad tím, jak je krásné žít a být tu na Zemi. Došel jsem k závěru, že žít je krásné, ale pro někoho to může být i těžké... Už vidím tramvaj v zatáčce. Přidám do kroku, na zastávku už je to ale jen pár metrů. Když tu najednou: „křup!“ Na zem přistála dvě jablka. Jedno se rozplesklo a druhé spadlo do trávy. Ve své rozveselené náladě z bytí jsem ho sebral. Bylo takové ponuré, jako kdyby nemělo rádo svět! Jako kdyby se chtělo úmyslně zabít? Nad čím asi ta jablka přemýšlela. Co to melu, jak mohla jablka přemýšlet? Sakra! Rozbíhám se, tramvaj už stojí na zastávce. Dobíhám, ale dveře jsou již zavřené! Svět je nespravedlivý a nefér! Rozmýšlím se, co s jablkem. Rozhodnu se! Ke mně byla vykonána nespravedlnost, ale já nechám tohle šikovné a určitě spravedlivé jablko žít a nesním jej. Ano to rozpláclé si to určitě zasloužilo, jinak by přežilo...nebo se snad mýlím?

Tlach 15 - by potihcpd!

Searched by potihcpd - 23. 10. 2017!


Jiný Svět - 16. kapitola

„Jste si jistý, že víte, co děláte?“ zeptal se náhle Kurda. „No, doufám, že to bude fungovat...“ odpověděl nejistě Hibernius a přidal do kroku. Gavner s Kurdou ho následovali chodbou. Každý z nich si nesl dřevěnou desku, asi 2x1,5 metru velkou, které vzali v jedné ze síní. Rychle se blížili k Popravčí síni. „Vůbec nechápu, k čemu nám tohle těžký dřevo bude!“ postěžoval si Kurda polohlasem Gavnerovi. „Taky nevím. Kam vůbec jdeme?“ zavolal Gavner na Hibernia, ten však neodpověděl. Gavner a Kurda se na sebe otočili a pochybovačně zakroutili hlavou. V tu chvíli narazili oba do Topola, který se na místě zastavil. „Jak se můžeš takhle zast-„ začal rozzlobeně Kurda, ale Topol mu dal ruku před ústa, aby mlčel. Všichni ztichli a poslouchali.
Když už chtěl Gavner promluvit, uslyšel svištění křídel. „Rychle, pojďte se schovat sem!“ špitl Topol a ukázal na místnost vedle sebe. Kurda s Gavnerem se otočili a s údivem, jak se Hibernius objevil za nimi, rychle vběhli do místnosti. Byla to jedna z Tělocvičen. Schovali se za roh a jen opatrně nahlíželi do chodby. Po krátké chvíli před vstupem prošli dva Strážci a za nimi asi 10 démonů. Poté, co prošli, vzal pan Topol dřevěnou desku a chtěl jít dál, ale Gavner ho chytil za rameno a řekl: „Nechci vám kazit váš geniální plán, ale co kdybychom prostě ten průvod sledovali?“ Hibernius se otočil a poprvé po dlouhé době se trochu pousmál a řekl: „Ano, tentokrát máš pravdu. Můj plán uděláme potom, stejně jsem ho ještě úplně nedodělal. Tak za nimi vyrazme!“
„Tak tuhle odpověď jsem nečekal,“ divil se Kurda.

*

Seba odvlekl muže na zápraží jednoho z domů. „Jste v pořádku?“ zeptal se Seba. „No, už mi bylo i lépe. Kdo jste? Předtím jsem vás tu neviděl,“ pravil muž. „Řekněme, že jsem se sem přišel mstít...“ nervózně odvětil Seba. Pak se podíval oknem do budovy a přitáhl si prostěradlo. „Tady máte tohle, nic lepšího není. Obvažte si to, snad přežijete. Já půjdu bojovat,“ dodal. „Tak hodně štěstí!“ pokusil se muž o úsměv. Seba se rozeběhl směrem k „náměstí“, pokud se rozbořené kašně tak dalo říkat. Stále zde bojovalo asi 50 přeživších. Démonů již moc nezbývalo, asi tak 5. Vypadalo to, že tady byli lidé vítězi.
Seba běžel dál městečkem hlavní ulicí směrem k lesu. Předpokládal, že Leonard bude utíkat právě sem. U posledního řadového domku u lesa jeden člověk ošetřoval raněnému ruku, vedle nich ležel mrtvý démon. Seba tam doběhl a zeptal se: „Neviděli jste tu takového divného kluka?“ Ten zraněný odpověděl: „Jo, jeden tu byl. Byl hodně zvláštní, ale zachránil nám život. Došla nám munice a tak jsme mysleli, že nás tenhle hajzl - kopl do démona vedle sebe - určitě zabije. Ale pak sem strašnou rychlostí přiběhl ten kluk, zařval na něj, vzal kus plotu a probodl mu krk.“ „A kam běžel nevíte?“ otázal se jich Seba. „Asi běžel do většího města, co je cca 10 km daleko po téhle stezce. Ptal se nás na cestu. My jsme mu řekli, že tam půjdeme taky po lepší silnici, až tu všechny démony zabijeme, ale on poděkoval a utíkal do lesa. A proč se ptáte, vy ho znáte?“ dovyprávěl druhý muž. „On je můj velmi dobrý přítel...a nechci, aby se mu něco stalo,“ dusil v sobě nenávistný smích Seba. Pak pokynul na pozdrav a rozeběhl se do lesa.
Běžel už asi 5 minut a stále rozeznával stopy Steva Leonarda. Někde stopa, někde zlomená větev nebo sešlapaná tráva. „Jsem se s těmi lidmi ani nemusel zdržovat vybavováním, bylo jasné, že půjde tudy!“ pomyslel si Seba. Najednou uslyšel zakašlání. Zastavil se a dál postupoval jen tichým plížením. Přiblížil se ke keři, kde se skrčil. Za keřem stáli tři ozbrojení vojáci a rozhlíželi se po okolí, za nimi byl vstup do jakéhosi bunkru. Teda Seba si na první pohled myslel, že to jsou vojáci. Když se však jeden natočil tváří k němu, zděsil se a skrčil se, co nejvíc mohl. Ozbrojení muži měli nachovou tvář a každý v ruce samopal. Museli to být vampýři. Ale bylo divné, že měli střelné zbraně, takhle normální vampýři nebojují. Takže to mohli být vampáni. Z přemýšlení Sebu vytrhnul výkřik z bunkru. Všichni 3 vojáci se hned sebrali a vběhli dovnitř. Seba vylezl ven ze křoví a došel před bunkr. Zkusil zabrat za kliku, dveře byly odemčené. Potichu se vkradl dovnitř. Bylo tam šero, jen nouzové osvětlení slabě osvětlovalo chodbu. Šel rovnou chodbou, na stranách byly různé kanceláře a místnosti s postelemi. Byla tam i jídelna, ale jinak nic. Došel na konec chodby na ochoz. Pod ním se rozprostírala poměrně velká místnost. Uprostřed stála malá lokomotiva s 3-mi vagóny. 2 byly osobní plné vampýrů a poslední byl prázdný, jen tam bylo pár beden. Tři vojáci z venku již doběhli k vlaku a nastoupili. Vlak se rozjel. Seba na nic nečekal, sešplhal nenápadně dolů a rychle naskočil na poslední vagón. Pak se celý vlak zahalil do temnoty tunelu.

*

Postava došla až k nim. Bylo na ní vidět hodně šrámů, krok nebyl úplně jistý jako předtím. Ale zrzavé vlasy a červený plášť dokazoval, že se skutečně jedná o Lartena Hroozleyho.
„A-ale ty si přece mrtvý...“ prolomil po minutě hluboké ticho překvapený Vandža. „Viděl jsem tě umírat!“ dodal. Chvíli bylo strašné ticho a pak Larten promluvil: „Tohle je skutečně vyprávění nadlouho a vy mi taky máte určitě co říct.“ Darren se šťastně usmál a objal Lartena: „Já jsem skutečně myslel, že už tě neuvidím.“ Larten odstrčil Darrena od sebe a řekl: „Tak dost tohohle úchylného objímání a řekněte mi, kde to jsem!“ „Vždy mi-lý Larten, to se...pozná,“ řekl Harkat a všichni se rozesmáli. „Jsme v takový hoře a nikdo vlastně neví kde. Je strašně vysoká a před chvílí tu byla ještě spousta démonů. Takže bych šel někam jinam, než se vrátí,“ řekl Vandža. „Můžeme jít do chodby, co je támhle naproti,“ navrhl Darren a ukázal směrem napravo od velké brány. „Předpokládám, že za tou bránou není nic hezkého, že jo?“ zeptal se Vandža Lartena. „Tak to máš pravdu. Tam bych už nikdy být nechtěl, jsem rád že jsem zpátky,“ odpověděl Hroozley. „No, na druhou stranu, kdybys viděl, co je venku, tak nevím, jestli bys byl tak nadšený,“ opanoval Vandža. „Myslíš ty démony, červy a podobný potvory? Tak ty přišly právě tudy, jako já,“ ukázal Larten na zavřenou bránu. Když došli k tmavé chodbě, Larten se vyděšeně zeptal: „A kde je vůbec Arra?! Až teď jsem si uvědomil, že jste jen 3!“ Vandža nervózně začal vysvětlovat: „Víš, jak my jsme sem přišli, tak se tu objevilo mnoho démonů. A my jsme museli utíkat tou chodbou támhle,“ ukázal Vandža na chodbu naproti, „a při rychlém běhu jsme Arru tak trochu ztratili...“ Vandža se na Lartena smutně podíval a chtěl pokračovat, ale někdo ho hlasitě přerušil: „...a nechali jste mě tam napospas démonům!“
Na druhé straně se objevila Arra a šla s úsměvem směrem k nim...

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol.

By potihcpd - 17. 10. 2017!


Fakta - Bulvár 60

Neskutečné příběhy skutečných lidí
Tímto zahajuji novou rubriku „Neskutečné příběhy skutečných lidí“, kde budete číst opravdu skutečné příběhy věřte nebo ne...

Neuvěřitelné sexuální příběhy

Lidé mají v sexu různé úchylky…

Ač to zní neuvěřitelně, tyhle příběhy se opravdu staly. A všechny se týkají nejoblíbenější a nejstarší lidské zábavy – sexu…

Obcoval s chodníkem
Brit Karl Watkins (20) byl opakovaně přistižen, jak leží obličejem dolů na chodníku se staženými kalhotami. Okolo jdoucí děti vyděšeně sledovaly, jak obcuje s dlažbou. Strávil 18 měsíců ve vězení. Po propuštění byl přistižen, jak si to před zrakem školačky „rozdává“ s plastikovými pytli na smetí. Skončil na psychiatrii.

Svatba s dcerkou
Obchodník z Los Angeles, Arnold, si měl v roce 1984 brát přítelkyni Carol. Její rodiče souhlasili, ale prozradili Arnoldovi, že její matka byla uměle oplodněna, protože budoucí tchán nemohl mít děti.

Ženich až po svatbě zjistil, že sperma pocházelo ze stejné banky, do níž kdysi
přispěl jako student. Pak už byl jen krok k poznání, že Carol je jedním z 807 dětí, které byly počaty díky jeho spermatu.

To byla jízda…
Švédský taxikář (34) poskytoval své „komplexní“ služby zákaznici (49), kterou vozil několik dní po Stockholmu. Konečný účet v přepočtu 168 000 Kč ji ale šokoval. Řidič vysvětloval, že částka zahrnuje 25krát sex, hotelový a telefonní účet a 25procentní daň. Celou dobu měl navíc zapnutý taxametr. Už je ve vězení.

Milovala fotbal
Klaus Winter z německé Mohuče byl posedlý fotbalovým klubem, jehož byl prezidentem. S manželkou Ute (29) se téměř nevídal, a ta se podle toho zařídila. Vyspala se z jedním hráčem klubu, pak s dalším.

Po základní jedenáctce začala vybírat z lavičky náhradníků a nakonec i z týmu veteránů. Klaus se vše dozvěděl, až když byl tak trochu „příbuzný“ s 28 hráči. Manželce odpustil, ale po pár dnech nachytal doma brankáře, pak levého záložníka a nakonec pravého útočníka. Raději se rozvedl. Klubu šéfuje dál.

Optik s harmonikou
Před soudem v belgickém Brasschaatu stanul místní optik. Než předepsal zákaznicím kontaktní čočky, chtěl po nich, aby se svlékly a nahé tancovaly, zatímco on hrál na harmoniku.

Advokát namítl, že jeho klient získal kvalifikaci v Anglii, kde prý je to zcela normální. Muž byl zproštěn obvinění, neboť ženy se svlékaly dobrovolně, ale bylo mu doporučeno, aby zanechal muzicírování v pracovní době.

Svatba pod psa
Brit Derek Jeffrey (59) ze Sussexu filmoval svatbu, ale při předání kazety svatebčanům zapomněl vymazat pár minut, kdy svěřil kameru příteli, aby natočil jeho soulož se sousedovým psem.

U soudu se hájil, že viděl porno, v němž žena souložila se zvířaty. Jelikož to prý považoval za filmový trik, rozhodl se přesvědčit se v reálu. Soudce mu neuvěřil a udělil mu šestiměsíční podmínku.

Sex s kačerem
Američanka (32) došla k závěru, že se do ní zamiloval animovaný kačer Donald. Svou lásku jí prý vyznal prostřednictvím sousedova satelitního talíře. Tam ji také soused jednou objevil, usazenou v obřím satelitu, jak naplňuje svůj milostný poměr masturbací.
Horký koláč
Američan Dwight Emburger (17) se nechal inspirovat hrdinou filmu Prci, prci, prcičky, který si z nedostatku sexu strčil penis do jablečného koláče. Jenže koláč ve filmu byl studený. Ten, který upekla Dwightova matka, byl ale čerstvý a mladík skončil v nemocnici s vážnými popáleninami penisu.

Sex s pannou
Australské město Cairns silně znervóznil případ zloděje, který se vloupal do tří sexshopů. V každém zneužil jednu nafukovací pannu zvanou Tarzanova Jane (v ČR známou jako Andula).

Worked from secret source by čegi!

Zprávy a nové informace z prvního patra
3. listopadu 2009/11. prosintse 1
101 až 105 - Proč vypukla v prvním patře válka? Kdo vyhrává? Jakou roli v ní sehrály prázdniny? Jak reagují ostatní třídy a jaké je nebezpečí vzplanutí nových konfliktů v prvním patře? Na tohle, ale i mnohé další otázky odpovídá tento článek!


Před předminulý týden / předminulou dekádu vypukla v prvním patře válka mezi Sekundou A a Sekundou B. První informace vypovídaly o pátku / strete, ale podle jiných nejmenovaných zdrojů vypukla válka den předtím a příčinu třeba hledat ještě o den zpátky. Ta je velmi kuriózní. Záminka k válce je koneckonců opravdu jen záminka, hlavně v případě sekund bylo letos jen otázkou času, kdy dojde k vážnější konfrontaci, ale takovouhle záminku asi nikdo nikdy nečekal.

V obou sekundách je anarchie, takže životní podmínky v nich nejsou jednoduché. Obě třídy jsou oslabovány častými občanskými nepokoji. Anarchii odporuje nerovnost vlivu jednotlivých osob, čímž vzniká anarchií odmítaná situace, kdy má jeden větší moc než druhý. Také v obou třídách platí vcelku přísný řád. V Sekundě A například na zalévání kytek. Služba na kytky má povinnost koupit novou kytku, jestli v jejím období třída o nějakou přijde.

Podle informací dostupných od zdrojů ze 104-ky shodili B-sekundáni v této učebně kytku. Těžko určit, kdy přesně se to stalo, Sekunda B je ve 104-ce jen ve středu 4. vyučovací hodinu a domácí Sekunda A se do své učebny vrací až po náboženské nauce Kvarty B na 6. vyučovací hodinu. Každopádně mohla Sekunda A přistihnout B-sekundány při činu přímo nebo Sekunda B kytku shodila, aniž by měla ve 104-ce hodinu, tedy by to teoreticky mohl být jakýkoliv den.

B-sekundáni se cítili příliš hrdí na to, aby na výzvu neoblíbené Sekundy A (modro-bílo-oranžové třídy, jak by se dala označit díky jakési „vlajce“, kterou představuje pozadí z krepového papíru na nástěnce ve 104-ce) shozenou kytku zvedla. Naštvaná Sekunda A, velmi citlivá na svoje květiny poté patrně vyhlásila 105-ce válku, avšak ona sama považovala odmítnutí zvednutí kytky za vyhlášení války a kladla se do role obránce.

Nové zdroje také uvedly, že Sekunda A už mnohokrát pronikla do 105-ky, ale také připustily průnik Sekundy B do 104-ky. Také naznačily, že se A-sekundánům podařilo dostat nepřítele do jakési geniální pasti, více však odmítli upřesnit. Pravdou je, že na začátku války byl A-sekundány zajat A. N. ze Sekundy B, ten se poté však sám osvobodil. Narozdíl od Sekundy B, která se na situaci dívá realisticky a tvrdí, že válka skončí nerozhodně, je 104-ka přesvědčena, že nad nepřítelem drtivě vyhrává a ten jí za krátkou dobu podlehne.

Válka měla před prázdninami vážné dopady už i na druhé patro. V době, kdy válka vrcholila nastal v prvním patře závažný problém. Každá válka má dopady na životní úroveň obyvatel. Klesají možnosti vykonávání různých činností, pro válku jsou charakteristické dlouhé fronty na místech, kde jsou tyto možnosti ojediněle poskytovány, kupříkladu jídlo.

V prvním patře válka postihla záchody 103. Jedním z problémů je nedostatek pisoárů - ve 103-ce jsou pouze tři, zatímco v druhopaterské 204-ce je jich pět. Vedle pisoárů tam jsou i tři či čtyři kabiny, přesto se ve 103-ce tvořili dlouhé fronty, zasahující i do umyvadlové mezi místnůstky a občas dokonce až na chodbu! Zoufalá situace na těchto záchodech přiměla mnohé kluky z celého prvního patra, aby za místo pro vymočení volili záchody ve druhém patře.

Záchody 205 zaznamenaly ten den také větší počet příchozích kluků, ale díky svému vysokému počtu pisoárů dokázaly bez větších problémů „odvodnit“ vedle druhého patra i přechodné uprchlíky z prvního, které válka vyhnala z jejich záchodů. Nebyly hlášeny ani žádné potyčky mezi močícími z prvního a z druhého patra. Příčina této kritické humanitární situace není zcela zřejmá. Je zde možnost, že klukům směřujícím na záchod 103 hrozí určité riziko, že se octnou v ohnisku bojů, neboť aby se došlo ke 103-ce, musí se přejít právě část chodby ležící mezi domovskými učebnami sekund, na které probíhají nejprudší boje. Pokud se bude tato krize v prvním patře prohlubovat dál i po prázdninách, bude muset zbytek školy poskytnout prvnímu patru bezodkladně humanitární pomoc. V důsledku války totiž hrozí i mnohem závažnější problémy.

Navzdory tomu, že důsledky války jsou citelné všude na prvním patře, Prima B (102) prohlásila, že boje ve větší míře nezaznamenala. Také potvrdila skutečnost, že po čtyřiadvacítce ve vyjednávání se Sekundou B nepokračovala. Zajímavý je však i vývoj v Primě A, k tomu je ale třeba ještě něco říct.

Od definitivní podoby rozvrhu se stala učebna 101 terčem mírových misí Kvarty A. Kvarta A disponuje pouze nevycvičenou dobrovolnou domobranou, každopádně díky věkovému rozdílu si Prima A nemůže dovolit klást větší odpor. A-kvartáni tráví některé pondělní, úterní a středeční volné hodiny ve 101-ce, domovské učebně Primy A. Ta zpočátku protestovala proti přítomnosti Kvarty A na svém území, ale když viděla, že A-kvartáni nezamýšlejí nic špatného, po čase vzdala i tak marnou snahu o jejich vyhnání.

Kvarta A ve 101-ce většinou hraje karty, čte si časopisy A-primánek nebo se občas i věnuje školním věcem. Hlavní účel je však pozorovatelský. Ze stanoviště v učebně 101 již minule pozorovala sekundánské boje a dneska byla svědkem tréninku armády Primy A.

Po většinu volné hodiny bojovali pouze čtyři spíše neznámí kluci. Měli prázdné láhve (každý jednu + jedna byla navíc), ale mlátili se s nimi až zdánlivě plnou silou. Výcvik byl plný řady krásných až dech vyrážejících zákroků. Kupříkladu v souboji 1 vs. 1 se na jednoho z bojující rozběhl třetí. Ten se však pohotově skrčil a mezitím bojoval dál se svým soupeřem. Nového útočníka si vůbec nevšímal, snad si nevšiml ani toho, že rozběhlý o něho zakopl, rotujíce letěl vzduchem, aby jeho nešťastný útok ukončila skříňka. Jiná situace: primán hodil ze vzdálenosti cca 1,5 metru láhev po svém soupeři, plnou silou a ve velmi velké rychlosti, ten ji však přesto velmi pohotově vykryl svojí a hned zaútočil zblízka. Trénink se hemžil ranami do hlavy, snad i kvůli povzbuzování fascinovaných A-kvartánů, kteří po chvíli dokonce vytáhli foťák...

Každopádně závěr byl ještě zajímavější - k obědu byly k dostání banány. Ty byly zpočátku odmítány jako slabá zbraň, avšak poté primáni dali na rady svých „okupantů“ a banány nakonec našly své využití... Po skončení výcviku byla zeď i skříně na úbory pro tělesnou výchovu na mnoha místech žlutě vymalovaná. Země byla pokryta čerstvou banánovou kaší a vzduchem se nesl pach rozmačkaných banánů. Vzadu ve 101-če to vypadalo podobně jako po bitvě s použitím biologických zbraní (o historii a současném stavu biologických zbraní někdy jindy). Jako dovršení výcviku následovalo mlácení se úbory z tělocviku.

Tolik jsou dnešní čerstvé i starší zprávy z prvního patra. Přeji příjemný zbytek večera!

Firefox!

Searched by potihcpd - 16. 10. 2017!


Jiný svět - 15. kapitola

„Takže...co teď?“ zeptal se Gavner po dlouhé odmlce. Pan Topol právě dokončil své vyprávění o Strážcích krve. Tedy o takzvaných „Dharmech“.
Trojice seděla uprostřed velké síně Perty Vin-Grahla. Ze stropu tryskaly ohromné ledové vodopády, přes hluk dopadající vody je snad nebylo slyšet. Jeden ale nikdy neví. Právě proto Kurda Gavnerovi odpověděl: „Neměli bychom moc dlouhou dobu setrvávat na jednom místě. Naší prioritou je nyní najít Shancuse.“ Gavner potichu přikývl, ale Topol zakroutil hlavou.
„Především se odsud musíme dostat živí. To je hlavní. Shancus počká, teď hlavně musíme-“
„Tak to ne. Shancus je desetiletý chlapec! Nemůžeme jen tak utéct za cenu toho, že možná zemře. Musíme ho zachránit!“ vykřikl najednou blonďatý upír. „Je to zbytečné riziko. Mohli bychom všichni možná i zbytečně zemřít. Ale je to vaše rozhodnutí. Takže jdeme najít Shancuse,“ řekl a zvedl se z chladné země. Poté se vydal směrem k východu, aniž by počkal na Gavnera a Kurdu, kteří stáli za ním. Jakmile ho dohnali, zeptal se Kurda: „Víte, kde by mohl být?“ směřoval svá slova na něj. „To nevím. Strážce se s ním přemístil. Nemohou se ale přemisťovat moc daleko, takže stále je někde v hoře.“ Pomalu nahlédl do chodby před síní a vyšel ven. „Měli bychom to tu prozkoumat od největší síně po nejmenší,“ navrhl Gavner.
„Souhlasím,“ řekl Kurda. Hibernius opět zakroutil hlavou. „Síní jsou tu stovky. Po cestě můžeme potkat mnoho Strážců, kterým bychom se neubránili. Jak jste viděli, nejspíš spolupracují s těmi démony, co poletují venku.“ „Takže co navrhuješ? Budeme stát na místě a čekat?“ šeptem se zeptal Gavner. „Ne. Navrhuji vrátit se zpátky do Popravčí síně, kde jsme začali. Bylo tam mnoho zbraní a navíc i portál.“ „Portál? Jaký portál?“ zeptal se Kurda. „Ta zelená díra, co vedla do země. Měli jste pravdu, je to Suddovo dílo a slouží k přesouvání po celém světě z místa na místo. Takže by mohl sloužit jako jakási úniková cesta. „Dobrá,“ kývl pomalu a nejistě Gauner, „ale bez Shancuse tam nevlezu!“ „Jak myslíš,“ kývl Hibernius.
„Ale stejně tam nemůžeme jít hned. Nejdřív musíme Shancuse NAJÍT!“ řekl Kurda a podíval se za roh, jestli tam někdo není. Bohudík byla chodba liduprázdná, jen tam byla obrovská kaluž krve. Ale žádné tělo. Trojice vkročila do další chodby a všichni se vyhnuli louži.
„To není tak úplně pravda...Mám plán,“ pronesl tiše Hibernius...

*

„Arro?! Kde je Arra?!“ vyhrkl najednou Darren a za sprintu klepl do Vandžova ramene. Ten se se zděšeným výrazem otočil. Za nimi byl slyšet jen pleskot křídel, ale po Aře ani stopy. Vandža však běžel dál. „Musíme se pro ni vrátit!“ zařval Darren. „Nemůžeme! Je mrtvá! Poběž!“ řval a chytil Darrena za rukáv. Poté vzal Harkata do náruče, aby je nezdržoval, poněvadž se oproti upírům šinul rychlostí šneka. Všichni tři vyběhli z jeskyně na prostranství, které se rozprostíralo na vrchu skály. „Co teď?“ zeptal se udýchaný Harkat. I ten krátký běh ho zmohl. Démoni už pomalu vylétávali z jeskyně. „Za mnou!“ křikl Vandža a chytil Darrena opět za loket. Poté rychle došel k okraji skály, kde se podíval dolů a poté se zavěsil na okraj a slezl ještě asi metr dolů, aby ho nebylo vidět. Tam zaryl nehty hluboko do skály. „Pojďte!“ Darren ani chvilku neváhal a udělal totéž. Harkat měl ale problémy. Zavěsil se proto visícímu Vandžovi na záda. Démoni přelétli přes okraj a letěli dál do pustiny, aniž by si všimli trojice visící na skále. Jakmile houf přeletěl, vylezli opět na vršek. Darren ani chvilku neváhal a rozeběhl se zpátky do chodby a na dřevěné schody, kde naposledy viděl Arru. „Darrene! Počkej!“ řval Vandža, ale nebylo to nic platné. Darren proběhl dlouhou chodbou, vyhloubenou do skály a došel až k dřevěným schodům. „Arro!“ zařval do tmy, ale žádná odpověď. V tu chvíli za ním dorazil i Vandža s Harkatem. Všichni tři se dívali po celé síni, ale nikde nic neviděli. Žádný pohyb, ani žádné bezvládné tělo, nic. „Kam se ksakru poděla?“ mumlal si pod vousy Vandža.
Darren opatrně seběhl po nestabilních schůdcích, ale ani pod schody nic nenašel. Všichni tři poté prohledávali všechny rohy místnosti, nikde nic. Jen ta brána u zadní stěny, která neměla žádnou kliku, ani žádný zámek. Darren se na bránu zamyšleně díval a přemýšlel, jestli Arra nemohla utéct tam. Vandža vytušil jeho myšlenku, když viděl, jak Darren sleduje bránu, proto řekl: „To je nesmysl. Ta brána je obrovská, Arra by ji sama neotevřela.“ „Asi máš pravdu,“ řekl potichu a pokračoval: „Ale kde teda je?!“ zběsile se rozhlížel po síni. V tu chvíli se stalo něco, co ticho a zmatek přerušilo. Brána se pomalu začala otevírat a všechny tři najednou ozářil silný paprsek světla. Všichni si zakryli oči rukou, aby světlu na chvíli přivykli. Všichni se dívali, co se to za bránou děje. Viděli jen nejasné obrysy čehosi, co vypadalo jako lidská postava.
Jakmile si oči přivykly světlu, všichni tři nestačili překvapením dýchat. To co viděli jim všem naprosto vyrazilo dech. Darrenovi vhrkly do očí slzy.
„Lartene...?“ vykoktal potichu.

*

Steve se pomalu po zádech sunul k popraskané zdi už tak téměř rozpadlé budovy. „Po-počkejte!“ koktal a snažil se uklidnit šedivého upíra, který se k němu pomalu blížil se zakrvácenou kudlou v ruce. Vypadal šíleně. Vlasy a oblečení celé od krve, stejně tak boty a lem rudého pláště, který tahal po zemi. „Já vím, co jsi za zrůdu...“ šeptal potichu a sevřel pevněji kudlu. Steve se mezitím doplazil až ke zdi. „Vím, že to kvůli TOBĚ vedeme tu nesmírně krvavou válku s vampýry. Ty jsi způsobil smrt mnoha mých přátel...Snad jim nyní pomsta dopřeje trochu klidu!“
Steve nebyl schopen jediného slova. Sledoval upíra, který vypadal, že naprosto zešílel. Přímo mu to čišelo z očí. „Sbohem, Leonarde...“ Seba se pomalu napřahoval s kudlou v ruce. Nestihl to. V okamžiku se venku ozvala střelba a řev démonů. Vesnicí procházela kolona přeživších. Jak Steve moc dobře věděl, pár lidem se konečně podařilo démony přemoci. Po cestě sem jich nalezl několik mrtvých. Většinou měli rozstřílený obličej. Vypadalo to docela morbidně. Seba se zarazil a začal se rozhlížet. Steve toho využil, sebral veškeré zbývající síly, rychle vstal a srazil Sebu na zem. Poté přeskočil barový pult a vyběhl ze dveří. V tom chaosu venku si nikdo nevšiml, že z budovy někdo vyběhl. Seba se uvnitř malého baru rychle oklepal, vytáhl z pochvy krátký meč a vyběhl do vřavy ven. Asi třicet lidí bojovalo s démony, kteří na ně nalétávali ze vzduchu. Seba to oněměný pozoroval. Pak se ale vzpamatoval a rozeběhl se k jednomu muži, který ležel na zemi a držel se za nohu. Tedy spíše za pahýl, který mu zbyl. Nohu mu utrhl démon, který se ležícího zrovna chystal rozcupovat celého.
Seba skočil mezi upíra a démona. Ten se na chvíli zastavil, ale poté vycenil zuby a vystartoval ještě rychleji. Seba však stihl zareagovat a uhnul. Když kolem něj démon prolétával, upír mu bodl meč hluboko do oka. Démon se těsně před mužem ležícím na zemi zastavil, zavrávoral a dopadl na zem mrtvý.
„Díky...“ špitl tiše a vystrašeně.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol.

By Mrs Mann - 10. 10. 2017!


Fakta - Bulvár 59

Prvním patrem od pátku zmítají boje
22. října 2009 - 29. listopatu 1
Chodba 1. patra / 104 / 105 - První patro se ocitlo ve válce. V pátek ji vyhlásila Sekunda A Sekundě B. To aspoň tvrdí Sekunda B. Válka je pro obě strany vyčerpávající, ale nikdo nechce ustoupit.


Nejdřív něco k historii obou tříd. Před více než rokem se ocitlo první patro na pokraji války mezi tehdejší Tercií A a Sekundou B, která byla podporována Kvartou A z druhého patra. Osamocená Tercie hledala spojence a obrátila se i na obě primy. Prima A si přála zůstat neutrální, do dějin vstoupila až později. Prima B však dospěla k závěru, že bude lepší se s Tercií A spojit a 15. října 2008 podepsali M. Mi. (III.A) a D. B. (I.B) spojeneckou smlouvu.

K obecnému ozbrojenému konfliktu nedošlo. Prima B vyvíjela nové zbraně a brzy se dostala do konfrontace s Primou A kvůli kradení houby a hadru na tabuli. Začátkem prosince do jejich sporů vstoupila opět Tercie A, která mezitím prošla změnou zřízení na republiku a chtěla zprostředkovat mír mezi oběma třídami. Prima B dala svému spojenci souhlas ke spojenectví s Primou A s tím, že i obě primy brzy uzavřou spojenectví a vznikne tak tříčlenná aliance.

5. ledna 2009 / 9. unora 1 došlo k podpisu spojenecké smlouvy mezi Republikou Tercií A (RTA), jak si Tercie A začala v prosinci říkat, a Primou A. Ve dnech 15. až 19. ledna 2009 / 19. až 23. unora 1 vznikla domluvená aliance podpisy M. Mi. (RTA), D. R. (I.B) a Š. Ch. (I.A). Aliance však byla od počátku nestabilní, mezi primami přetrvávala nevraživost kvůli podzimním sporům. Ne svá se cítila zejména Prima A, která do bitvy mezi RTA a Sekundou B 19. února 2009 / 24. presna 1 nevyslala žádné vojáky, zatímco Prima B přispěla dvěma.

4. dubna 2009 / 8. kvetna 1 Prima A oznámila, že vypoví smlouvu. Navzdory tomu, že tak neudělala bylo jasné, že s ní aliance už nemůže počítat. 27. května 2009 / 1. tservna 1 došlo k zásadní změně vlády v Tercii A (den poté přestala být republikou), která ten den alianční smlouvu vypověděla. V té době byly ještě primy smlouvou vázány, ale bylo sporné, zda pořád ještě platí, protože byla určena pro tři třídy, nikoliv pro dvě. Ve smlouvě se navíc neuvádělo, zda bude platit i příští rok, proto ji primáni považovali za bezcennou a s nástupem do Sekundy už obě třídy přestaly být spojenci.

Od této chvíle dochází k trvalému zhoršování vztahů. V obou třídách je anarchie doprovázená častými občanskými spory, avšak je mezi nimi vzájemná nenávist. Vztahy se začaly vyhrocovat během první poloviny října 2009 / v půlce listopatu 1, snad došlo i k předválečným bojům. V pátek 16. října 2009 / v stretu 23. listopatu 1 se učebnou 105 (II.B) rozšířila zpráva, že jim Sekunda A vyhlásila válku. Ve třídě nastal zmatek, nevědělo se, kdo zvěst vypustil, je možné, že byla nepravdivá. A-sekundáni však rozhodně nevinní nebyli, shromážděni u dveří 104 byli připraveni k útoku, když se na ně vyřítila méně početná domobrana Sekundy B. Ta tvrdí, že se pouze brání, pravda je však taková, že boje probíhaly spíše i u dveří do 104 než 105.

V první den války proběhly dvě bitvy, ve kterých měla Sekunda B sice navrch kvůli technologické převaze, ale proti přibližně trojnásobné přesile nemohla dosáhnout znatelných úspěchů. Další den začala jednat s Primou B a Kvartou A o spojenectví, ale jednání už další dny nepokračovala a k ničemu moc nedospěla. Po víkendu začal týden plný bojů. Obě sekundy nemají společnou volnou hodinu (pouze ve středu a v pátek končí stejně), takže museli bojovat o přestávkách.

Všechny bitvy měli podobné schéma. Obě vojska (domobrany) vytáhla z domovských učeben na chodbu, kde se bojovalo převážně pěstmi. Technologická převaha Sekundy B spočívala ve dvou křídopalech, ze kterých jsou stříleny namočené kuličky toaletního papíru, místo kříd. Sekundánský křídopal vypadá jinak než kvartánský. Zatímco ten je udělán z tvrdé ruličky od fólie či alobalu, na kterou je připevněn balónek, v Sekundě B je balónek upevněn na ustřihnuté hrdlo plastové lahve. Obojí má své výhody i nevýhody.

Počátkem týdne začal pravděpodobně narůstat počet vojáků v B-sekundánské domobraně, neboť novější informace mluví o vyrovnaném počtu sil, oproti informacím z víkendu, kdy měla Sekunda A obrovskou převahu. Asi jako odpověď na zvětšující se nepřátelskou armádu nasadila Sekunda A přibližně v úterý / neteli do výzbroje několik tvrdých obušků z časopisů. Tím by měla Sekunda A získat převahu v boji na blízkost.

Co se týče průběhu boje, konflikt se podobá „zákopové válce bez zákopů a bahna“, jak říkají sekundáni. Těžko říct, co si pod tím představit, ale jiné informace popisují vlastní boj jako neorganizovanou řežbu. To bude pravda spíše, protože obě armády nemají velitele, vojáci na sebe pokřikují a dávají „rozkazy“ jeden druhému. Na otevřeném prostranství chodby se není za co schovat a všechny zdroje říkají, že do tříd se ještě žádná bitva nedostala. Podrobné informace o konkrétních bitvách zdroje neposkytly.

Situace v obou třídách je dost špatná. Nepřetržitá týdenní válka je velmi vyčerpávající a pokud se zrovna nebojuje s nepřítelem, sekundy nejsou klidné ani uvnitř. Situace v Sekundě B je o něco horší, narozdíl od „áčka“ má větší výdaje (sehnat balónek je obtížnější než jakýkoliv starý časopis) a navíc je v Sekundě B válka nepopulární, holkám vadí, zatímco A-sekundánky své vojáky podporují a žádají ochranu před „násilným“ nepřítelem, který se často dostane až ke dveřím 104. Kromě toho má Sekunda A více kluků, tedy si může dovolit větší armádu či častější střídání vyčerpaných jednotek.

Vzhledem k tomu, že jsou obě třídy neústupné a k tomu značně vyčerpané, je pravděpodobné, že se konflikt brzy skončí. Nerozhodně. K tomu by mohly dobře posloužit blížíc se prázdniny, přes které se na konflikt „jakože“ zapomene. Co se bude v prvním patře dít potom je těžké odhadnout. Obě třídy se budou vzpamatovávat a řešit případné škody. Válka totiž zasáhly i pedagogický sbor, který mimo zásahů mírových jednotek do bitev také rozhlasově vyzývá první patro ke klidu. Zástupce ředitele O. M. dnes také varoval před škodami na školním majetku, což zřejmě také směřovalo k válčícím sekundám.

To je dneska všechno, naši váleční reportéři budou situaci sledovat i zítra a pokud válka přes prázdniny neskončí, tak i celý přespříští týden. Hezký večer.

Firefox!

Tlach 14
Nevítejte u dalšího tlachu (tlaku) aby ti dementnější z vás věděli o co jde. Dnešní tlach tentokrát nebude žádné elegické distichon (to když tak až ten příští) nýbrž sbírka geniálních vtipů vymyšlených mnou.
Poznámka autora: těmto vtipům se doopravdy nesměje každý (ozkoušeno), smějí se jim pouze lidé se smyslem pro „humor“. Některé z těchto vtipů jsou úryvky textů zcela vyndané z kontextu, něco jsou demagogické kecy, kterým se nikdo pod 2 promile prostě nedokáže smát.
Varování: při interpretaci těchto vtipů osobám starším 60-ti let neručíme za případné obtíže.

Ptá se babička Pepíčka: „Máte doma topení?“ a Pepíček na to: „JO!!!“

Víte, co dělá panda v hořícím lese? Hoří!

Víš co je v cukřence? Píšťalka! Píšťalka od konvičky!

Víš kolik má pes nohou? Dvě!

Hele auto!

Víš co dělá půllitr Pražského Měšťana v letadle vysoko v oblacích? Letí!

Židle!!! Hahahahaha

Hele, další auto!!!

Víte co vznikne zkřížením žraloka a žraloka? Monitor!

Víte proč jsou skříně ze dřeva? Aby je nesežrali slimáci!

Neběžíme... neběžíme... ovládej se, neběžíme... DĚLEJ!

Víte co dělá Tarzan v bederní roušce na jižním pólu? Třese se zimou!

Víte proč má pavouk nohy? Protože bez nich vypadá jako lentilka!

Jde kostra do hospody a říká: Rudou poezii a hadr!

Víte proč lidi dávají do pití led? Aby se jim nevypařilo!

Víte proč se 19. století říká století páry? Protože ještě neměli trávu!

By Himbajs!

Searched by potihcpd - 9. 10. 2017!


Jiný Svět - 14. kapitola

Kurda před sebe vrhl kudlu a trefil jednoho ze Strážců do nohy. Ten ale vypadal, jako by kudlu v holeni vůbec necítil. Kurda se na to němě díval a ani si nevšiml Démona, který se za ním valil po čtyřech. Gavner s Topolem se rozběhli dopředu směrem ke Strážci, který držel Shancuse. Ten ale najednou zmizel. Do slova a do písmene zmizel. I s Shancusem. „Shancusi!!!!“ zařval Gavner a mihnul se k jednomu ze Strážců. Ten se ani nestačil rozkoukat a už mu z břicha trčel zakrvácený krátký meč. Topol jakoby ani nebojoval. Byl několika násobně rychlejší než normální Upír. Nebyl skoro ani vidět. Jako by se na Strážce jen podíval a ti už leželi na zemi. Za pár desítek sekund se všichni Strážci váleli na zemi mrtví, nebo omráčení. „Nedorazíme je?“ zeptal se Kurda a podíval se na Gavnera. „Ne. Jakmile je někdo v boji porazí, zabijí se sami. Pro ně je to potupa, když je někdo v boji porazí. Já jsem mezi nimi vyrůstal. Znám je lépe než vy. S nimi si už nemusíme dělat starosti,“ řekl Topol a klekl si k jednomu z nich a zatáhl mu víčka. Takhle to udělal se všemi z nich. „Moment, kam zmizel ten démon?“ vyjekl najednou Gavner a rozhlížel se kolem sebe. Kurda dělal to samé.
„Zmizel,“ řekl tiše Topol a dál klečel a zavíral mrtvým Strážcům oči. Měl hlídat toho Strážce. Je to něco jako jeho hlídací pes. Bude ho doprovázet všude. Dokud nezemře, tak bude jako jeho ocásek,“ dokončil větu Hibernius. „Nechcete nám už o sobě konečně něco říct? Víte toho o nich nějak podezřele moc. Co když k nim patříte? Co když jste jejich špeh? Jak vám můžeme věřit?“ řekl Gavner a poněkud pevněji sevřel svůj meč. Zavládlo ticho. Bylo slyšet pouze kapání krve na zem z oblečení tří bojovníků.
Pan Topol měl na sobě dlouhý černý plášť a svůj typický cylindr. Občas se na něm objevila skvrna krve. Cípy pláště měl ale úplně promáčené krví. Kurda měl na sobě také plášť, ale světle fialový. Pod ním měl bílou košili, na které už ale nebylo vidět téměř žádné bílé místo bez rudé krve. Gavner se svou obvyklou hnědou plátěnou košilí, rovněž od krve, rozcuchanými vlasy a padajícími hnědými tepláky vypadal jako vandrák. „Tak jak ti můžeme věřit?“ zopakoval svou otázku Gavner. „Nežádám po vás, abyste mi věřili. Chci jenom, abychom našli Shancuse. Můžete se mě pokusit zabít. Nebyla by to ale dobrá volba. Za prvé byste přišli o dalšího člověka, který vám pomáhá a za druhé riskujete, že vás zabiji. Nedoporučuji vám to. Ale můžu vám klidně odpřísáhnout, že udělám všechno pro to, abych vám pomohl a abychom našli Shancuse. Toť vše,“ promluvil dlouze Hibernius. Oba dva upíři se na něj jen chvilku dívali a pak se na sebe podívali. „Dobrá, věříme vám. Ale chceme po vás ještě jednu věc. Řekněte nám vše, co víte o těch Strážcích. Mohlo by nám to dost výrazně pomoci. Řekněte nám všechny jejich slabiny, jejich historii, kde žijí, odkud přišli a tak dále. Souhlasíte?“ řekl mu Kurda a tázavě se na něj podíval. „Dobrá. Řeknu vám vše, co o nich vím. Tohle není ale zrovna vhodné místo. Měli bychom si najít něco...tajnějšího,“ řekl Pan Topol a vstal ze země. „O jednom takovém místě vím,“ řekl Kurda, otočil se a zamířil směrem ke Knížecí Síni.

*

Harkat, Darren, Arra a Vandža utíkali směrem ke starým dřevěným ztrouchnivělým schodům. Vandža se občas otočil a vrhnul po démonech šuriken. Nebylo mu to ale nic platné. Kůže Démonů byla tvrdá jako kámen. „Pospěšte si!“ ječela Arra a utíkala nahoru po schodech směrem ven z nitra téhle smrtící hory. „Kam hodláte běžet potom? Démoni za námi, Démoni před námi. Kam poběžíme?“ řval za běhu Darren. „Neni to jedno? Prostě..." musel se na chvilku vydechnout Harkat částečně kvůli běhu a částečně kvůli jeho “alergii“ na kyslík. Potom pokračoval: „Prostě utíkejte!“
Všichni utíkali nahoru po schodech, co jim nohy stačily. Schody ale nevypadaly, že takový nápor vydrží. Každou chvíli bylo slyšet praskání dřeva. Úplně vepředu běžel Harkat, hned za ním v těsném závěsu za ním běžel Vandža s Darrenem. Asi dva metry za nimi Arra, která už skoro nemohla. Přes pleskot křídel nebylo skoro nic slyšet. Ani řvaní Darrena, ať Harkat zrychlí. Arra najednou upadla. Zakopla levou nohou o jeden z dřevěných schodů a upadla tvrdě spánkem přímo na dřevěné zábradlí. Před očima jí najednou vyrašily hvězdičky. Asi tři sekundy neviděla vůbec nic. Slyšela jen pleskot křídel a ječení Ocků a Démonů. Najednou se ji zrak vrátil. Podívala se nad sebe, jestli tam Darren, Vandža a Harkat pořád jsou. Ale ti už tam nebyli. Nejspíš už vyběhli nahoru a ležící Arry si nevšimli. To byl její konec.

Cítila, že Démoni jsou čím dál blíž a blíž. Vrávoravě vstala, ale zase u