Svet-Stranek.cz
TV-Nora!
TV - Nora

Říjnové reportáže (riinove reportase):TV-Nora!

Říjnové reportáže (riinove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Deník Desmonda Forda - 8. kapitola

Ani nevím, jak dlouho jsem odpočíval. V téhle rakvi čas běží neuvěřitelně pomalu. Jedno ale vím. Můj zdravotní stav se zhoršil. Krev už mi sice tolik netekla díky tomu, že jsem rány obvázal svou košilí, ale začínala se mi motat hlava. Zajímalo by mě, jaká asi smrt bude. Bude to bolet? Doufám, že ne. Za tu dobu jsem zažil bolesti až dost, o další rozhodně nestojím. Mám ale málo času a vás, aspoň doufám, zajímá co se dělo dál...

*

Doufal jsem, že Tolan bude v pořádku. Sice jsem ho vůbec neznal, ale nikdy jsem nezažil ničí smrt. Až na mého otce. Ale u toho ani nevím, jestli vlastně zemřel. Poskytl jsem Tolanovi první pomoc a čekal, jestli se neprobudí. Samozřejmě jsem opět štěstí neměl, takže se neprobudil. Klečel jsem u něj a přemýšlel jsem, co mám dělat. Mám počkat na pomoc? Nebo běžet za tou ženou a pomoct jí pronásledovat upíry? Určitě má dost posil, které jsou mnohem zkušenější, než já. Nejlepší bude, když počkám tady a pokusím se pomoct Tolanovi. Dva upíři sice z budovy uprchli, ale z té se pořád ozývala střelba. Nepochybně bylo upírů v budově mnohem víc, než dva. Zajímalo by mě, jak vlastně ty naše boje probíhají. Nějak jsem si nedokázal představit upíra se samopalem v ruce. Možná to bude tím, že jsem nikdy neviděl žádného upíra. A když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani žádný samopal. Leda v televizi. Často jsem se takhle v televizi koukal na různé gangsterky. Zbožňoval jsem je. Dívat se na chlápky v kabátech a černých kloboucích, kteří střílejí z auta po svých pronásledovatelích, to bylo pro mě něco. Moment, chlápci v černých kloboucích a kabátech, to mi něco připomíná. Něco, co jsem viděl sotva před pár minutami. Upíři se oblékali stejně, jako tihle gangsteři v 50. letech. Zajímalo by mě proč, ale získali si tím mé sympatie. Hned jsem si ale vzpomněl na to, co provedli Tolanovi a veškeré sympatie byly rázem pryč.
Z přemýšlení mě vyrušila obrovská dunivá rána, která zněla uvnitř budovy z vyšších pater. Nikdy jsem to na živo neslyšel, ale dokázal jsem si odvodit, co to asi bylo za ránu. Uvnitř vybuchl granát. Zajímalo by mě, která strana ho použila. My nebo upíři? Tipoval bych to na nás, ale jeden nikdy neví.

*

Seděl jsem chvíli u Tolana, dokud z budovy najednou nevyběhl jeden z lidí, které jsem viděl už v autobuse. Byl to jakýsi mladík, který vypadal dokonce mladší než já. Měl krátké blonďaté vlasy a modré oči. Odhadoval jsem, že mu může být tak devatenáct. Svou koženou bundy měl celou od krve, což mě vyvedlo z míry. A navíc měl zbraň. Ale ne jednu, ale hned dvě! Ale pokud si dobře pamatuji, Will každému rozdal po jedné pistoli. Tak kde vzal tu druhou? „Ty tam! Pojď mi pomoct! Musíme ho odnést někam do bezpečí!“ zařval jsem na toho chlapce. Doběhl ke mně a přidřepl si k Tolanovi. Podíval se na něj a dvěma prsty mu na zápěstí zkontroloval tep. Pak mu přiložil ucho k srdci. „Je naživu,“ řekl mladík a zvedl hlavu. Podíval se mi zpříma do očí. „Co se mu stalo?“ zeptal se mě. „Támhlety dveře,“ukázal jsem prstem na dveře, „se rozletěly a on stál před nimi. Praštily ho do hlavy. Od toho má tu ránu na čele,“ řekl jsem a ukázal jsem na Tolanův obličej. „Může mít prasklou lebku. Potřebuje pomoc,“ řekl mi mladík. „A kde tady seženeme pomoc?“ zeptal jsem se ho zmateně.
„To právě nevím,“ odpověděl mi a na chvíli se odmlčel. Potom pokračoval: „Ty doběhneš sehnat někde pomoc, já tu s ním počkám,“ řekl mi. Nezbývalo mi nic jiného, než ho poslechnout. Lepší plán jsme neměli. Aniž by jsem tušil, kde tu pomoc seženu, rozeběhl jsem se vstříc davu na ulici. Vběhl jsem mezi ně a zběsile jsem se rozhlížel. Ani jsem nevěděl, po čem se to vlastně rozhlížím.
Můj pohled padl na telefonní budku. Rozeběhl jsem se k ní a vešel dovnitř. Pak jsem si ale uvědomil, jestli je moudré zavolat sanitku. Přijede sem, uslyší střelbu a zavolá policii. Tu už ale určitě někdo zavolal. Tak jsem vzal sluchátko a vytočil číslo na záchranku.
„Záchranná služba, Washintgton D.C.“ „Dobrý den, prosím Vás, rychle jsem přijeďte. Můj přítel si poranil hlavu a je v bezvědomí. Na hlavě má obrovskou bouli, prosím, přijeďte sem.“
„Kde se nachází raněný?“ „No, tady...“ „Ale v jaké ulici?“ „Aha. No, to já vlastně nevím...Je to stará velká nepoužívaná budova na severním konci města. Je tu velký dav lidí.“ „Pane, musíte mi upřesnit vaší pozici. Takhle bude trvat velice dlouho, než vás najdeme. Nemůžete nějak zjistit název ulice, popřípadě podrobněji popsat okolí?“ zeptala se mě operátorka. „No, je tu-“ najednou se ozvala střelba někde velice blízko mě. Kulky proletěly telefonem, který „vybouchl“. Ozvala se rána ze sluchátka, které jsem měl stále u ucha. Teď nemám jak zavolat. Telefon byl hluchý. Rozhlédl jsem se kolem sebe, kdo to vystřelil. Zděsil jsem se.

*

Přímo proti mně běželi dva upíři. Nejspíš ti, kteří předtím zranili Tolana. Černé klobouky, černé kabáty. Neměli žádné zbraně.
Ty kulky vystřelila žena, kterou jsem ten den také viděl. Žena, která po mně chtěla, abych jí sekl. Běžela za útočníky a střílela po nich svými dvěma pistolemi. Jedna z kulek zasáhla telefon. Rychle jsem vyšel z budky a postavil jsem se útočníkům do cesty. Ani jsem nevěděl, co to dělám. Zbraň jsem sice pořád měl v ruce, ale střílet jsem s ní neuměl. Tak co budu dělat? Útočníci byli čím dál blíž. Zamířil jsem pistolí na nohy jednoho z nich. Nikdy předtím jsem zbraní nemířil, leda vzduchovkou. Ale jak už jsem říkal, v tu chvíli jsem si vůbec neuvědomoval, co dělám. Myšlení jsem měl zatemněné. Jako by mě hnalo něco jiného. Pečlivě jsem zamířil a čekal, až útočníci budou blíž. Běželi mnohem rychleji, než žena, která je pronásledovala. Jeden z nich si mne všiml a v poslední chvíli se snažil zabrzdit a vběhnout do postranní uličky. Bylo ale pozdě. Zmáčkl jsem spoušť.
Slyšel jsem, jak kulka vyletěla ze zbraně a jak proráží vzduch. Slyšel jsem, jak sviští prostorem. Upír nestihl nijak zareagovat. Kulka letěla přímo na jeho nohy. Nedokázal uhnout.
Zaryla se mu hluboko do nohy. Přímo do kolene. Upír s urputným řevem spadl na zem. Nemohl nic dělat. Druhý upír se zastavil, letmo se na padajícího upíra podíval. „Běž,“ řekl potichu upír ležící na zemi. Druhý jen kývl a zaběhl do postranní uličky. Jejich pronásledovatelkyně už dávno zastavila a jen se udiveně dívala. Já ostatně taky. Upír se snažil odplazit taky, ale nešlo to. Kulka ho zcela ochromila. Klobouk ležel asi metr od něj, takže jsem mohl vidět jeho obličej. Jeho obličej se nijak nelišil od normálních smrtelníků. Chlapík středního věku, vypadal vcelku jako gentleman. Knírek, jinak měl tvář hladce oholenou. Přišel jsem k němu blíž. Díval se na mě lítostivým pohledem. Nevěděl jsem, co to znamená.
Namířil jsem na upíra zbraň a chystal se vypálit. Nevěděl jsme proč, toho „člověka“ jsem vůbec neznal. Možná měl i dokonce ženu i děti. V tu chvíli jako by ze mě vymizela veškerá lítost. Naštěstí k nám přiběhla pro mě už dost známá dáma a přerušila mě. „Nech ho. Potřebujeme ho živého!“ řekla mi. Chvilku jsem váhal, ale pak jsem sklonil zbraň. Tázavě jsem se podíval na ženu. „Co s ním bude dál?“ zeptal jsem se jí. „Odvedeme ho k nám do centrály.“ Zpoza kabátu žena vytáhla pouta a spoutala upírovi ruce a nohy. Když se dotkla jeho levé nohy, ve které měl kulku, upír se zajíkl bolesti. Žena jakoby si toho nevšímala mu nandávala pouta dál. „Same! Pojď jsem!“ zařvala najednou žena na jakéhosi muže v davu. Ten se otočil a ještě s dalším mužem doběhl k nám. Oba dva nesli nosítka. „Naložte ho a odvezte,“ řekla jim žena a ukázala na upíra ležícího na zemi. „Jistě, madam,“ řekl jí Sam, pokynul druhému muži a pak položili upíra na nosítka. Jak bylo vidět, upír měl nesmírné bolesti.Až teď jsem si uvědomil, co jsem to vlastně udělal. Podíval jsem se na zbraň, kterou jsem držel v ruce. Poprvé v životě jsem si vystřelil a hned takhle...
„Výborně,“ řekla mi žena, „to se ti povedlo. Jak že se to jmenuješ?“ zeptala se mě. „Desmond,“ odpověděl jsem jí nepřítomně. „Perfektní, Desmonde. Will na tebe bude hrdý. Teď už můžeme jít domů.“ „Jo, domů...“

*

Podivilo mě, že tomu říká domov. Pro mě to rozhodně domov nebyl. Pro mě byl domov můj malý byt s televizí, gaučem a teď asi pořád ještě rozbitým stolem...
Uvědomil jsem si, že jsem vlastně už půl roku neviděl svou matku. Došlo mi, jak se musí cítit. Najednou jí zmizím ze života. Většinu věcí jsem si uvědomil na tom chodníku. Uvědomil jsem si, jak moc mi má matka chybí. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí běžný život. Uvědomil jsem si, že je teď ze mě lovec upírů. Uvědomil jsem si, jak je to divné. Uvědomil jsem si spoustu věcí, až na jednu dost zásadní věc. Vlastně tu nejzásadnější věc.
To je ta, že nejlepší by pro mě bylo, kdybych si tehdy na tom chodníku přiložil zbraň ke spánku a stiskl spoušť...

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 15. 10. 2019!


Fakta - Bulvár 139

Létem s námi
Stručný návod na nezbláznění se z letních omezení těchto stránek.

Zdravíčko, již dlouho jsem vás touto formou neoslovoval, naposledy před půl rokem, z čehož se posledních pár let stala poměrně silná tradice.

Jestli čekáte po přečtení výše stvořených řádků něco světoborného, tak se bohužel těžce mýlíte, v tomto článku zábavu ani nějaké významnější poučení neshledáte.

Já vám totiž povím jeden příběh. Příběh o tom, jak to bude. Tak.

Posledním červnovým týdnem klasicky končí příval pravidelných článků. Již několikrát jsme projeli bohatou článkovou historii těchto stránek pomocí nekonečné série Fakta - Bulvár a já slibuji, že v tom budeme pokračovat i nadále. Je však třeba doplnit seriál o novinky, a proto se FaBu odmlčí na červenec a srpen, aby vám v září mohlo poodhalit několik zbrusu nových dílů!
Nejinak tomu bude se sérii z DS blogu. První zářijový týden se můžete těšit na 3. kapitolu Deníku Desmonda Forda a nyní je opravdu předčasné prozrazovat, zda-li se dočkáme již tentokrát dlouho očekávaného pokračování.
No a s jinými články víte jak to je - třeba budou...

Rubrika Aktuality vám naopak přináší perfektní zpravodajský novinkový servis týkající se těchto stránek bez ohledu na roční období, takže nezapomeňte sledovat pravidelně nové příspěvky, ať vám něco neuteče. A budete-li mít chuť, rozhodně vyjádřete svůj názor v pravidelně aktualizované Aktuální anketě.

Volnost prázdnin je patrna i v Diskuzích. Na jednu stranu pravidla nerušíme, všechna bezvýhradně platí, ale na druhou stranu zase žádná nová nepřidáváme a admini budou určitě též k různým drobným pochybením shovívaví. Taktéž očekávejte jejich delší odezvu, neb si budou zcela jistě vybírat své zasloužené dovolené.

Za zmínku stojí ještě plánovaná rekonstrukce rubriky Starší, na kterou bohužel nezbyly v loňském rozpočtu finance, ale věřím, že by se mohla v letošní prázdninové odmlce uskutečnit.

Nakonec je třeba popřát příjemné strávení letních dní a zachovejte nám věrnost!

Lined up by potihcpd - 1. 7. 2019!

Provozní doba diskuzí o Vánocích 2018
Zde jsou popsány provozní doby diskuzí a některé další informace. Jedná se o aktuální dobu Vánočních prázdnin (23. 12. 2018 - 2. 1. 2019). Omluvte tyto suché informace, které však musí vyjít na povrch.
23. 12. 2018
Diskuze
- veškeré diskuze v provozu jako v jiný běžný víkend
Admini
- k dispozici jako v jiný běžný víkend
24. 12. 2018
Články
- nebude vydán článek Fakta – Bulvár 109 – bude tak učiněno 7. 1. 2019
Diskuze
- Diskuze, Tématická diskuze a Stříhací diskuze v provozu nonstop; Plus diskuze v provozu od 0:00 do 1:59 a od 7:00 do 16:00 vč.; Spam diskuze v provozu od 0:00 do 0:59 a od 5:00 do 16:00 vč. (noční provoz neřídí Firefox); jsou zakázány vulgarismy a urážení adminů ve všech diskuzích po celý den
Anketa
- v případě naplnění bude změněna nejdříve 27. 12. 2019
Admini
- k dispozici pouze chvílemi a to max. do cca 16 hodin; akutní stížnosti směřujte na email, mobil, jinak až 27. 12. 2019
25. 12. 2019
Články
- nebude vydán článek Steve Leonard a vampýři - konec – bude tak učiněno 8. 1. 2019
Diskuze
- Diskuze, Tématická diskuze a Stříhací diskuze v provozu nonstop; Spam diskuze jako v neděli (okénko od 0:00 do 0:59 vč. je zrušeno; noční provoz neřídí Firefox); Plus diskuze UZAVŘENA
Anketa
- v případě naplnění bude změněna nejdříve 27. 12. 2018
Admini
- k dispozici pouze chvílemi; akutní stížnosti směřujte na email, mobil, jinak až 27. 12. 2018
26. 12. 2018
Diskuze
- Diskuze; Tématická diskuze a Stříhací diskuze v provozu nonstop; Spam diskuze jako v neděli (noční provoz neřídí Firefox); Plus diskuze UZAVŘENA
Anketa
- v případě naplnění bude změněna nejdříve 27. 12. 2018
Admini
- k dispozici pouze chvílemi; akutní stížnosti směřujte na email, mobil, jinak až 27. 12. 2018
27. 12. 2018 – 30. 12. 2018
Diskuze
- veškeré diskuze v provozu jako v jiné běžné pracovní dny, resp. běžnou sobotu
Admini
- budou se snažit být vám k dispozici jako ve většině běžných pracovních dní, resp. sobotu
31. 12. 2018
Články
- nebude vydán článek Fakta – Bulvár 109 – bude tak učiněno 7. 1. 2019
Diskuze
- Diskuze, Tématická diskuze a Stříhací diskuze v provozu nonstop; Plus diskuze jako v běžný víkend (prodloužena do ranních hodin 1. 1. 2019); Spam diskuze jako v neděli (noční provoz řídí Firefox)
- nebude změněno téma v Tématické diskuzi – bude tak učiněno 14. 1. 2019
Anketa
- v případě naplnění bude změněna nejdříve 2. 1. 2019
Admini
- k dispozici pouze chvílemi a to max. do cca 12 hodin; akutní stížnosti směřujte na email, mobil, jinak až 2. 1. 2019
1. 1. 2019
Články
- nebude vydán článek Steve Leonard a vampýři - konec – bude tak učiněno 8. 1. 2019
Diskuze
- Diskuze, Tématická diskuze, Spam diskuze (noční provoz řídí Firefox) a Stříhací diskuze v provozu nonstop; Plus diskuze v provozu od 0:01 do 5:59 a dále jako v jiný běžný pracovní den
Anketa
- v případě naplnění bude změněna nejdříve 2. 1. 2019
Admini
- k dispozici pouze chvílemi; akutní stížnosti směřujte na email, mobil, jinak až 2. 1. 2019
2. 1. 2019
Diskuze
- veškeré diskuze v provozu jako v jiný běžný pracovní den
Admini
- k dispozici jako v jiný běžný pracovní den

Děkuji za přečtení a za pochopení a přeji příjemné prožití svátků!

Powered by potihcpd - 24. 12. 2018!

Searched by potihcpd - 14. 10. 2019!


Deník Desmonda Forda - 7. kapitola

Doufám, že mi ty baterky ještě vydrží. Pokud přestane svítit, psaní v téhle rakvi by pro mě bylo docela problém. Ale k věci. Do téhle chvíle ten příběh nebyl „nic moc“, tohle snad bude lepší. Poslali mě do první akce...

*

Probudil jsem se jako vždy ve své krásné posteli, na kterou jsem si za toho půl roku vcelku zvykl. Oblékl jsem se a vyšel jsem ven. Jako vždy už na mě čekal William. Ale dnes neměl svůj obvyklý černý oblek, ale byl oblečený v černé kožené bundě a v tmavě modrých džínech. To mě dost překvapilo, protože jsem ho celou tu dobu viděl jen v kvádru. „Pojď rychle,“ řekl mi a rychlým krokem se vydal na druhou stranu, než jsme chodili vždycky. Na nic jsem se nevyptával a šel jsem za ním. Cestou jsem přemýšlel, co se to děje, kam to jdeme a co se vlastně bude dít.
Došli jsme k velkým dveřím. William vzal za kliku a otevřel dveře. Vešli jsme do jakési vstupní haly. Po dlouhé době jsem opět viděl denní světlo. Pokaždé, když mě na chvíli osvítily paprsky slunce, jejich teplo mě jaksi naplňovalo zevnitř. Nedokážu to úplně popsat, ale bylo to hezké.
Ale zpátky k tomu, co se stalo. Jak už jsem řekl, bylo to typická vstupní hala. Velká místnost s jakousi recepcí, všude plno lidí, vepředu místnosti skleněné otáčivé dveře. Jako v bance.
Došli jsme až ke vchodovým dveřím. Že jsou vchodové mi došlo, když jsem uviděl, co se děje za nimi. Probíhal tam normální běžný život. Jezdila tam auta, lidé chodili po chodnících, prostě každodenní rutina. Pro mě to ale bylo něco úplně jiného. Něco mnohem lepšího...
Z přemýšlení mě vytrhl William, který mi do náruče hodil to samé oblečení, jako měl on. Koženou bundu a kalhoty. „Vezmi to na sebe. Rychle, nemáme čas.“ To bylo jediné, co mi řekl. Musel jsem ho poslechnout. Sundal jsem svou plátěnou košili a plátěné kalhoty. Stál jsem tam přede všemi jen v trenkách. Myslím, že na to ale byli zvyklí. Nikdo si mě nevšímal, tak jsem na sebe rychle hodil to, co mi William dal a stoupl si k němu. „Pojď za mnou. A ne, nic ti neřeknu, vše se dozvíš na místě,“ odpověděl mi na otázku, kterou jsem ještě ani nepoložil. Měl mě prokouknutého.

*

Došli jsme ke skupince lidí, všichni stejně oblečení, jako my. Stoupl jsem si k nim do hloučku. Většina z nich vypadala stejně zmatená, jako já. Bylo nás tam asi šest. William si stoupl před nás a jednou tleskl, aby upoutal pozornost. Všichni se najednou přestali dívat do země a podívali se dopředu na Williama. „Není čas na zbytečné otázky. Jste povoláni do vaší první akce. Všichni jste se na to trénovali dlouhou dobu, tak jdeme na to. Ale nejdřív potřebujete menší ochranu,“ řekl nám všem a pokynul muži, který stál opodál. Ten k němu přiběhl a podal mu koženou brašnu. William ji položil na zem, klekl si a brašnu rozepnul. Pak z ní vytáhl něco, co jsem viděl jen ve filmech. Vytáhl z ní asi sedm pistolí a každému dal po jedné. Většina z nás na zbraň koukala jako na zjevení.
„Umí tady někdo z vás s tímhle zacházet?“ zeptal se William. Jeden člověk se nervózně přihlásil. „Výborně. Pro vás ostatní: Rychlokurz ovládání. Tohle je excelentní zbraň. Takzvaný Desert Eagle. Tady má spoušť. Tu asi každý z vás zná. Tady je pojistka, takže si teď všichni zbraň zajistěte, ať nikomu nic neuděláte. Tímhle se vyndává zásobník, když by vám náhodou došel. Každý z vás ale pro jistotu dostane dva zásobníky. Jeden nikdy neví. Střílejte jen, když k tomu dostanete povel. Je to všem jasné?“ každý mlčel jako hrob.
„Výborně. Jdeme!“ zavelel William rázně a vyšel ze dveří. Všichni se vydali za ním. Já vyšel jako poslední. Rozhlédl jsem se po okolí a na chvíli jsem se zastavil. Konečně jsem byl zase zpátky na ulici. Konečně jsem se chvíli cítil jako normální člověk. Díval jsem se nalevo i napravo. Pozoroval jsem lidi, jak jdou po přechodu, auta, která stojí na červenou. Každý si žije svůj vlastní život. Proč takový život nemůžu mít já?
„Desi! Pojď honem!“ zavolal na mě William z menšího černého autobusu, který na nás čekal před budovou. Rozeběhl jsem se k němu a vběhl dovnitř.

*

Autobus se zastavil před velkou, opuštěnou budovou. Byla to stará a skoro rozpadlá tmavá budova s vytřískanými okny. Doufal jsem, že bude opravdu opuštěná, ale jako vždycky jsem doufal špatně. Jak jsem se zanedlouho dozvěděl, nebyla ani zdaleka opuštěná.
William vstal ze sedadla a došel doprostřed autobusu. „Jsme tady. Nyní vás seznámím s aktuální situací. Uvnitř této budovy by se měl údajně nacházet jeden z příslušníků upírů. Takže, naším úkolem není ho zabít, ale pouze odchytit. Naši lidé už jsou uvnitř budovy a pátrají po něm, takže my jsme jen posily. Budeme hlídat všechny východy, kdyby se upír pokusil utéct. Pokud to nebude jednání sebeobrany, v žádném případě po něm nestřílejte, maximálně na nohy nebo na jinou k ,životu nepotřebnou‘ část těla. Z budovy vedou pouze tři východy, když nepočítáme okna. Jedny hlavní dveře a dva zadní východy. Rozdělíte se do dvojic a každá dvojice si vezme jeden východ. Takže, nějaké dotazy? Nejsou, výborně. Vylezte!“

*

William nás rozdělil do dvojic jako ve školce a každému přidělil jeden východ. Já jsem byl s nějakým chlápkem, který se snažil tvářit drsně. Krčili jsme se schovaní za popelnicemi v postranní uličce. Hlídali jsme malé kovové dveře. Všude bylo naprosté ticho. Nudil jsem se, tak jsem si začal s tím druhým „lovcem“ povídat.
„Hm, asi na to není vhodná chvíle, ale jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho. „Tolan,“ odpověděl mi stručně. „Tolan? Co to je za jméno?“ zeptal jsem se.Tolan se na mě jen podíval a mlčel. Pak se zase začal dívat směrem ke dveřím. „Dobře, promiň. Už mlčím.“
Seděli jsme tam takhle celých dvacet minut. Začínala být zima a tma. Co jsem odhadoval, bylo tak osm večer. Cesta autobusem byla totiž velmi dlouhá, jeli jsme téměř celý den. Kousek od nás se rozsvítila pouliční lampa. „Jak se vlastně dozvíme, že akce skončila?“ zeptal jsem se mého spolupracovníka. „Netuším. Nejspíš nám to William přijde oznámit. Každopádně tu počkáme, dokud se něco nestane.“ „Jako třeba co?“ zeptal jsem se ho. Najednou se uvnitř budovy ozvala střelba. Někdo zjevně objevil upíra a upír se zjevně bránil.
„Jako třeba tohle!“ zařval Tolan a rozeběhl se ke dveřím, potom si stoupl těsně vedle nich a čekal se svou zbraní v ruce. Rozeběhl jsem se za ním a stoupl jsem si na druhou stranu. Nervózně jsem vytáhl z kapsy bundy svou zbraň a odjistil ji. Stáli jsme tak u dveří a čekali. Zpoza dveří se pořád ozývala střelba. Zničehonic se ale ozvala i z vyšších pater. Zároveň se ale ozývala i u nás. Ale jak to? William nám přece řekl, že v budově je upír jen jeden. A i kdyby, že nemáme moc střílet. Tak jak to, že se pořád dokola ozývala střelba? A navíc hned z několika míst. Něco se stalo.
S Tolanem jsme oba dva nervózně čekali. Cítil jsem, jak mi po čele stéká horký pot. Byl jsem snad ještě nervóznější, než když jsem kdysi dávno čekal na zkoušky u maturit. A to už je co říct. „Já na to kašlu. Jdu dovnitř!“ řekl najednou Tolan, stoupl si přede dveře a namířil na zámek pistolí. „Ale William říkal-“ „Je mi fuk co říkal nějaký negr, prostě jdu dovnitř!“ zařval na mě a opět otočil hlavu směrem ke dveřím a chystal se vystřelit na zámek, který byl to jediný, co ho dělilo od vnitřku budovy.

*

Než ale stihl vystřelit, stalo se něco, co mi doslova vyrazilo dech. Dveře se najednou rozlétly dokořán a praštily Tolana přímo do obličeje. Tolan spadl na zem a nehýbal se. Já nebyl schopen nic udělat. Jen jsem se díval na Tolana ležícího na zemi. Pak jsem se podíval na dveře. Vyběhly z nich dvě postavy v černých dlouhých kabátech a v černých klouboucích. Teď mi došlo, že naši muži střílejí právě po nich. Slyšel jsem, jak se kulky zarážejí do stěny přede mnou. Dvě postavy se rozhlédly kolem sebe. Nejdřív se podívali na Tolana a pak na mě. Stál jsem tam vyděšený s pistolí v ruce a nevěděl jsem, co mám dělat.
„Tady je jeden naživu!“ řekl jeden druhému. Oba dva se na mě otočili a asi dvě sekundy jsme se na sebe dívali. Ve tmě jsem ale nebyl schopen rozpoznat jejich obličeje. Jedním jsem si ale byl jistý. Byli to upíři. „Zabijeme ho?“ zeptal se jeden toho druhého. „Ne. Nemá to smysl. Pojď. Musíme jít!“ odpověděl mu ten druhý a chytil ho za rameno. Oba dva se potom otočili a odběhli nesmírně rychle na rušnou ulici. Pak zmizeli v davu, který se shromáždil kolem budovy a byl zvědavý, co se to tam děje. Ze dveří najednou vyběhla pro mě už známější osoba. Byla to ta žena, která mě nedávno nutila, abych ji sekl šavlí. I když jsem jí předtím neviděl do obličeje, byl jsem si jistý, že je to ona. Podívala se na mě a zaječela: „Kam běželi?!“ Nesměle jsem ukázal směrem k davu prstem. Ona poté vytáhla dvě pistole zpod svého kabátu a také se rozeběhla k davu za upíry.
Opět jsem byl zmatený a nevěděl jsem co mám dělat, tak jsem si jen dřepl k Tolanovi a ujistil se, že je v pořádku. Tak jsem tam vedle něj klečel nevím jak dlouho a čekal jsem, co se bude dít dál...

*

Takhle nějak dopadla moje první akce. Moc úspěšná nebyla. Aspoň tehdy nikdo nepřišel k úrazu. Až na Tolana. Ale teď si dám na chvilku se psaním pauzu. Z břicha mi teče čím dál více krve a já potřebuji síly. Na chvilku si odpočinu...

To be continued!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 8. 10. 2019!


Fakta - Bulvár 138

Letnění
Opět zase po roce, stejně jak na Vánoce, jsem tu ve stejný čas, s článkem potrápím vás, přestože mám zpoždění, snad problém to není, tak zanechte klení a pusťte se do čtení!

Přes prázdniny jak to bývá,
potřebujeme odpočinek
a neboť později se stmívá,
raději než psaním písmenek,
trávíme čas v přírodě
nebo jinak, to je fuk,
buďme s tím proto v pohodě,
že nenapíšeme sem ani ťuk.

(Další FaBu a pokračování série Arra Plachetová v září, jiné články spíš výjimečně.)

Co nového se stane?
Nový článek snad vytane?
Výročí nějaké mine?
Aktuality jsou uspané?
Nebojte,
tato funkce stránek neustane!

(Aktualizace ankety nebude pravidelná, aktuality však nic neprošvihnou.)

A v mnohých diskuzích,
bloudíme často v kruzích,
co třeba tématu změna?
Další až v září bude obměna,
elektriku tedy vypneme?
Firefoxe na noc sem pošleme,
gghhddoo ať nespamuje,
ha, v spamdiskuzi dobře jí je,
i všem ostatním přejeme shovívavost,
jistě pochopí naši menší starost.

(Diskuze bez omezení s nočním řízením Firefoxe, možnou pozdější adminí odezvou, ale stálým přísným dohledem nad spamery mimo příslušná pole.)

Co očekáváte od obrázků?
Jsou to místa našich zkazků,
dávných,
krásných,
slavných,
slastných,
to už je tolik lét...

Díky za přečtení řádků a v zaří oslavíme 10 let!

(Překladový komentář odstavce netřeba.)

Wroted by potihcpd - 30. 6. 2018!

Zkouška z Pracovního práva
V zimním semestru třetího ročníku čeká studenty Právnické fakulty pouze jedna povinná zkouška a to z Pracovního práva.

Pracovní právo ("PP") je bráno trochu méně vážně studenty, jelikož se nejedná o tzv. státnicový předmět, tedy předmět, který není zkoušen u státnic. Otázek je 80, rozděleny jsou do dvou bloků po 40. Jedná se o takový průměrný počet i rozdělení je více méně tradiční. Předmětu předcházely dva semestry jeho výuky, přičemž nebyla povinná docházka a první semestr byl zakončen celokatedrálním zápočtem, který nebyl obzvláště těžký, ale zase se na něj studenti museli připravit.

J. Ko. a J. Š. se začali učit ve čtvrtek 18. 1., přičemž jejich předchozí znalosti PP byly zanedbatelné. J. Š. občasně navštěvoval semináře pana docenta Hůrky, ale znalosti jen trochu pomohly u mála otázek. Jako učící materiál se používal čerstvě vytvořený dokument od Jitule Seidlové, který měl pouhopouhých 45 stran, což u povinných předmětů nebývá ani polovina. Hned od začátku ale bylo jasné, že dokument nestačí a jako druhá učební pomůcka se používala učebnice, kterou J. Š. stáhl v práci. Učebnice sloužila hlavně podpůrně, primární byl stále dokument. Občas se ještě používal sešit J. Š., který pomáhal u některých otázek ve druhé polovině.

Plán byl takový, že na klasické učení bylo 5 dní 18. - 22. 1.,přičemž 21. měl J. Š. zápas a tak se učilo pouze do 15:00 a pak chvíli ještě večer. J. Š. měl poté na opakování jeden den a 23. šel na zkoušku, zatímco J.Ko. šel až 25., a tak měl na opakování dny tři. Na jeden den učení vycházelo zhruba 16 otázek, což se ukázalo jako přiměřený počet.

Samotné učení probíhalo u J. Ko. doma za standardních podmínek. Učícím se dařilo dodržovat stanovené tempo a ani s materiály nebylo moc problémů. PP se dá rozdělit na dvě části a to na PP individuální (které řeší především vztahy zaměstnanec zaměstnavatel) a PP kolektivní (zde se jedná především o práci odborů či jiných zástupců zaměstnanců). Postupem času se přišlo na to, že zvláště v části kolektivní, se mnoho otázek značně prolíná, a tak se de facto celkový počet otázek zmenšil, což přišlo vhod zvláště poslední den.

J. Š. měl na opakování jeden den a ten využil absolutně. Začal již v 8:30 a šel spát až v 5:00 další den. Vstával už v 6:30 a zhruba v 7:45 vyrazil do školy. Zkoušení mělo oficiálně probíhat až od 9:00, ale den předem došel e-mail, že zkoušení bude probíhat o hodinu dříve, což sice znamenalo o hodinu méně opakování, ale mělo to i jednu dobrou výhodu.

Na tuto zkoušku byli v SISu napsání zkoušející, ale u každého termínu dva, a tak student nevěděl, který z těch dvou ho bude zkoušet. Tradovalo se sice, že ten první napsaný zkouší první polovinu abecedy,ale neví se, jak moc je tato informace pravdivá, i když vcelku odpovídala. J.Š. šel k dvojici Pichrt, Hůrka, přičemž doufal, že pravidlo bude platit a zkoušet ho bude Hůrka, kterého měl na seminářích a jevil se příjemně, ale nutno upozornit, že i na Pichrta nebyly reference nějak příšerné. J. Ko. oproti tomu měl dvojici Štefko, Tomšej, oba se skvělými referencemi. J. Ko. nemá tak jasné, v jaké bude polovině abecedy, ale přesto se očekávalo, že bude u Tomšeje.

J. Š. tím, že dostal od Hůrky email o dřívějším zkoušení, byl utvrzen v tom, že to bude právě on kdo ho bude zkoušet. Na řadu šel už ve třetí dvojici společně s jedním klukem. Vytáhl si otázky A13 Počítání času; lhůty a doby v pracovním právu a B8 Pracovní cesta, cestovní náhrady a přeložení. Obě otázky byly spíše průměrné, hlavní bylo, že se vyhnul otázkám A23 a 24, které uměl velmi slabě.Zkoušení probíhalo velmi příjemně a skončilo známkou 2. Nutno podotknout, že důvodem 2 byla chyba, která byla uvedená i v dokumentu.

J. Ko. šel nakonec podle očekávání k Tomšejovi a opravdu to bylo velice příjemné zkoušení. Vytáhl si spíše pěkné otázky a dostal po zásluze za 1.

Celkově se zkouška jevila spíše jako lehčí a učení 6-7 dnů jako odpovídající. Šlo asi o zkoušku, na kterou byli učící se doposud nejlépe připraveni. Také zkoušející byli velice příjemní a z doslechu takoví byli snad úplně všichni. Další příjemností bylo to, že zkoušený si mohl vybrat, ke komu půjde. Jako lehké mínus bych bral mluvení bez přípravy - ani během mluvení druhého si zkoušený nemohl napsat pár poznámek.

Těžkost zkoušky: 4/10

Zkoušející: 8,5/10

Kvalita materiálů: 6,5/10

By čegi 16. 3. 2018!

Searched by potihcpd - 7. 10. 2019!


Deník Desmonda Forda - 6. kapitola

Jak tu teď tak ležím, tak si uvědomuji, jak jsem vlastně měl bizarní život. Bylo to jako sen. Přesně jako ve filmech. Přijdou tajemní chlápci s nabídkou životní příležitosti, já to „přijmu“ (sice proti mé vůli ale přece) a pak ze mě udělají profesionálního zabijáka. Ale to už zase předbíhám. Ještě, že u sebe mám jako vždy nastartovanou tužku a papír. Snad mi to na celý ten můj „snový“ život vystačí...

*

Tehdy to pro mě bylo hodně tvrdé. Každý den jsem vstával v 5 hodin ráno, na což jsem vůbec nebyl zvyklý a každý den jsem chodil spát někdy o půlnoci. Takže se mi stávalo, že jsem několikrát během dne usnul.
Pokaždé to bylo to samé: ráno, hned po „krásném“ probuzení, mě Will vytáhl z pokoje, šli jsme do nějaké jídelny, ve které bylo strašně moc lidí, tam mi dali jakousi hustou tekutinu, které chutnala jako...ani nevím jako co. Nedá se to popsat. Po snídani jsem šel s Willem do posilovny, kde jsme trénovali v ringu. Tam jsme byli denně tak tři hodiny bez přestávky. Poté jsme šli opět do jídelny napapat se té samé lahodné tekutiny, které jsem měl za tu dobu už po krk. Teď si uvědomuji, že jsem to jedl celého půl roku, nic jiného, než tu tekutinu...ble! Odpolední program byl taky super. První tři měsíce jsme celé dny trénovali jen boj, ale poslední tři nebo čtyři měsíce to bylo jiné. Myslím, že to probíhalo asi takhle...

*

Šli jsme s Williamem chodbou, kterou jsme chodili každý den. Tahle chodba vedla k posilovně, kde jsem trávil většinu času. Tentokrát ale William přešel dveře do posilovny a šel chodbou dál někam, kde jsem nikdy nebyl. „Kam to jdeme?“ zeptal jsem se ho zmateně.
William mi neodpověděl a šel dál. Už jsem si zvykl na to, že mi někdy neodpovídal, tak jsem se ho dál neptal a jen šel za ním. Zahnuli jsme doleva do chodby, kde narozdíl od ostatních prostor nikdo nebyl. Docela mě to děsilo, i když jsem nevěděl proč. Nevím to ani teď. Pár minut jsme procházeli prázdnými chodbami, až jsme došli k velkým dveřím. „Vejdi,“ řekl mi William a pokynul směrem ke dveřím. „Ty tam se mnou nepůjdeš?“ za tu dobu jsme si automaticky začali tykat. Byl to jediný člověk, kterého jsem tam znal. „Já tam nesmím,“ řekl mi a opět mi pokynul ke dveřím. „Dobře,“ opověděl jsem mu, chytl jsem kliku, zabral za ni, otevřel dveře a vešel dovnitř. Dveře za mnou William zaklapl. A nejspíš je i zamkl.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla spoře osvětlená, ale stejně jsem poznal dost na to, aby mě to dost vyděsilo. Byla to velká kamenná síň. Vypadalo to, jako když je vyhloubená do skály. A nejspíš taky byla. Podél stěn byly opřené všelijaké starověké zbraně. Halapartny, meče, sekery, kopí i štíty, prostě všechno, na co si člověk vzpomene. Místnost byla dlouhá tak 20 metrů a široká zrovna tak. Uprostřed síně na zemi leželo velké plátno.
„Haló? Je tu někdo?“ řval jsem na celou síň. Žádná odpověď. Nejspíš zase nějaká zkouška, pomyslel jsem si... Najednou mě z přemýšlení vytrhla ruka, která mě chytla pod krkem a svalila mě na studenou kamennou podlahu. Praštil jsem se do temene a cítil jsem, jak mi po hlavě začala téct krev. „Co to ku*va...“ řekl jsem. Najednou mě někdo kopl do ramene. A znovu. Znovu a znovu...

*

To už jsem nevydržel a protože jsem byl za ty tři měsíce celkem dost vycvičený v boji, nohu jsem zachytil a otočil s ní, ve snaze vyvést útočníka z rovnováhy. Povedlo se. Viděl jsem ve slabém světle obrysy člověka, jak zavrávoral. Využil jsem toho a rychle jsem vstal a dal ruce před hlavu, jak mě to učili. „Jsi horší, než jsem myslela,“ ozvalo se najednou ze tmy.„Myslela?“ zeptal jsem se zmateně. „Jo. Klasická odpověď. Každý nováček si myslí, že jsem chlap. Doufala jsem, že se objeví někdo, kdo by mě tipl na ženskou. Jak se zdá, asi se nikdo neobjeví,“ mluvila ta neznámá vysokým hlasem, který mi k jejímu stylu boje vůbec neseděl. „Jak by tě někdo mohl tipnout na ženskou, když na něj takhle zezadu skočíš a celou dobu na tebe nevidí?“ otázal jsem se jí pohrdavě. „A to je právě to, čemu tě tady naučím. Budu tvá nová cvičitelka. Naučím tě tomu, co tě Will naučit nemohl. Zbystřím všechny tvoje smysly. Po pár měsících se mnou budeš někdo jiný.“ Těmihle slovy mě dostala. Už po několikáté jsem tu slyšel nějaký projev, který jsem slyšel leda ve filmech.
„Proč se neukážeš? Proč pořád mluvíš ze tmy?“ „Sama nevím. Tak pojď,“ řekla a stále šla ve stínech. Vydala se směrem ke středu místnosti, která byla naštěstí slabě osvětlená. Těsně před matrací se ale zastavila, takže jsem jí stejně obličej nespatřil. Řekla mi, ať zajdu pro nějakou zbraň. Jen jednu. Pro jakou chci. Chvilku jsem jen tak stál a pak se otočil a šel směrem k podstavcům, na kterých stály zbraně. Přišel jsem k nim a chvilku se rozhlížel po vhodné zbrani. Vzal jsem do ruky jakousi zahnutou šavli. Potěžkal jsem ji v ruce, ještě nikdy jsem takovou zbraň v ruce neměl. Otočil jsem se směrem ke středu místnosti a šel jsem tam se zbraní v ruce. Postavil jsem se přímo na matraci a otočil jsem se směrem k ženě, která pořád stála ve stínu. „Pojď blíž,“ řekla mi. Poslechl jsem ji. „Tak a teď mě sekni,“ další příkaz, který jsem opět nepochopil. „Prosím?“ „Jsi hluchej?“ zeptala se mě. „To ne, ale...“ „Tak mě sekni!“ zaječela na mě. „Ale já...“ „Věděla jsem to. Končíme. Nemáš na to,“ řekla, otočila se a došla ke dveřím. Pak vyšla z místnosti. Na chvilku jsem ve světle zahlédl její dlouhé tmavě hnědé vlasy. Stál jsem tam zmatený v té kamenné hale se zbraní v ruce a přemýšlel, co se to stalo...

*

No jo, tehdy jsem byl dost zmatený. Škoda, že jsem ji tenkrát vážně nebodl, všechno by teď možná bylo jinak...

To be continued!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 1. 10. 2019!