Svet-Stranek.cz
Reportéři vždy a všude!
TV - Nora

Záříjové reportáže (sariiove reportase):Reportéři vždy a všude!

Záříjové reportáže (sariiove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Deník Desmonda Forda - 18. kapitola

Nevím, o čem teď psát. Od mého pobytu v hrobu se stalo mnoho věcí, ale nechci přeskakovat. Začnu tedy tam, kde jsem skončil. V kontejneru mezi bezdomovci...

*

Když jsem se vzbudil, postel Brunea byla prázdná. Mé staré oblečení bylo pryč, místo něj na židli leželo nové, mnohem teplejší a pohodlnější. Jakési džíny, černé tričko s dlouhými rukávy, mikina bunda, klasika...
Kde je má zbraň? Uvědomil jsem si. V mém oblečení jsem měl schovaný samopal. Teď už tam ale nebyl. S úlevou jsem však zjistil, že samopal leží pod mou postelí. Nechal jsem ho tam. Teď ho nebudu potřebovat. Prošel jsem skrz díru ve zdi do velké síně, kde vše kypělo životem. Nevěděl jsem, kolik bylo hodin, zřejmě jsem ale spal něco přes půl dne. Kromě ohnišť ve stěnách a v barelech sem svítil slabý paprsek světla skrz tunel. Nikde jsem neviděl žádnou známou tvář. V místnosti bylo asi dvacet lidí, kteří nosili různé bedny, jedli, pili nebo si jen tak povídali. Nikoho z nich jsem však neznal. Přišel jsem k jednomu, který stál osamoceně opodál. Opíral se o zeď těsně vedle krbu a kouřil cigaretu. Na jeho vyholené hlavě tkvělo černé tetování. Nějaký čínský znak.
„Ehm..Promiňte,“ řekl jsem mu nenápadně. Podíval se na mě.
„Ano, potřebuješ něco?“
„No, nevíte, kde jsou moji přátelé?“
„Ty jsi Desmond, že?“ zeptal se mě.
„Ano.“
„Výborně. Carlos s tím druhým jsou už na povrchu. Nevím, co tam dělají. Odešli asi před dvaceti minutami.“
„Aha,“ řekl jsem zmateně. „Díky. A já mám strávit celý den tady?“
„Celý den? Už je skoro večer! Celý den jsi prospal!“ řekl a usmál se. „Ale jestli chceš, můžeš jít na povrch. Výtah je támhle,“ řekl, ukázal směrem za mě a dlouze natáhl z cigarety.
„Díky,“ odpověděl jsem mu stručně a odešel jsem. Výstřední chlapík, řekl jsem si.
Došel jsem až ke kovovému mřížovanému výtahu, podobného, jako se používá na staveništích a zmáčkl jsem červené tlačítko. S hlasitým zavrzáním se otevřely dveře a já vstoupil dovnitř. Výtah s rachotem začal stoupat vzhůru. Slabé světlo, které z místnosti svítilo do výtahu pomalu mizelo. Výtah osvětlovala jen malá žárovka.

*

Stoupal jsem pár sekund, než výtah vyjel na místo. Otevřel jsem dveře a vstoupil jsem na kovové schodiště. Čerstvý vzduch byl nesrovnatelně příjemnější, než vzduch v podzemí. Schody byly z boku budovy, byl jsem asi tři metry nad zemí. Přímo pode mnou byla skupinka lidí, které jsem viděl již dnes v noci. Poznal jsem mezi nimi i albína. Po žebříku jsem slezl dolů mezi ně. Opět hustě sněžilo a mrzlo, takže se zahřívali u barelu. Bylo jich méně, než v noci.
„Ahoj, Desi!“ vykřikl ke mně albín. Pokynul jsem mu na pozdrav. „Tak jakpak ses vyspal? A co nové oblečení, sedne ti?“
„Ano, díky. Nevíte, kde je Brune s tím druhým?“ došel jsem mezi ně. Jeden z nich mi nabídl šálek horké kávy. Nesmírně mě zahřála. Ani nevím, jak dlouho jsem ji neměl.
„Ten druhý je Carlos. A nevím, kam šli. Vím jen, že nejdřív odešel někam Carlos a pak vyšel ten druhý, ten se vydal úplně jiným směrem.“
„Aha...“ promyslel jsem, za kterým z nich chci vlastně jít. „Kudy šel Brune?“
„Ten se šel jen projít. Nevím kam. Je to ale už celkem dlouho, co odešel. Nejspíš ho už nezastihneš.“
„A ten upír? Carlos?“ zeptal jsem se znovu.
„Ten šel za Miraltou,“ odpověděl stručně.
„Mi- co?“ vůbec jsem mu nerozuměl. Myslel jsem, že to je nějaké znamení nebo kód.
„Miralta. To jé jméno jedné ženy žijící za městem v jakési malinké jeskyňce.“
„Aha,“ odpověděl jsem zmateně. „A co teda teď mám dělat?“
„Můžeš si jít lehnout.“
„Prospal jsem celý den. Teď se mi moc spát nechce.“
„Tak se běž seznámit s ostatními,“ odpověděl a ukázal směrem ke kontejneru.
„Super,“ řekl jsem ironicky a obrátil jsem se směrem od nich. Vyšel jsem z uličky na ulici. Konečně jsem se octl mezi lidmi. Chodili kolem mě. Já pro ně byl jen kolemjdoucí, oni pro mě vysvobození. Zase jsem se jednou cítil jako normální člověk.

*

Vydal jsem se nalevo. Bylo mi jedno, kam půjdu. Chtěl jsem se zase projít mezi lidmi. Zamířil jsem do blízkého obchodního centra. Bylo v něm plno lidí. Cítil jsem se mezi nimi bezpečně. Neměl jsem u sebe peníze, nemohl jsem si bohužel nic koupit, ale to mi ani tolik nevadilo. Stejně jsem chodil mezi regály v různých obchodech. Chodil jsem takhle několik hodin, dokud se úplně nesetmělo. Procházel jsem se po celém okolí, nejen po obchodním centru, ale jen tak daleko, abych si zapamatoval cestu zpátky. Asi v deset večer jsem se vrátil zpět do uličky, kde už na mě čekal albín společně s Carlosem.
„Desmonde? Kde jsi byl?!“ zařval na mě najednou Carlos a vyrazil směrem ke mně.
„Trošku se projít. Promiň,“ odpověděl jsem mu a zastavil jsem se. Byl celý udýchaný a na tváři měl ošklivou jizvu.
„Mně se neomlouvej! O mně nejde. Tady jde o TEBE! Tobě jde o život, já tě jen chráním. Prosím tě, až se budeš chtít příště takhle toulat, dej o tom někomu vědět.
„On o tom věděl,“ řekl jsem a ukázal jsem na světlého, který se zahříval u barelu.
„Ne, nevěděl. Jen tě viděl odcházet. On není obeznámen o naší situaci! Neví, že nás možná sledují a že tě chtějí zabít! On neví NIC!“
„Dobře, dobře, příště si dám pozor,“ řekl jsem nepřítomně, ale přesto mě jeho slova vyvedla z míry. Stále se to omílalo dokola. Chtějí tě zabít, si v nebezpečí, jdou po tobě, sledují tě a tak dále... Bylo mi z toho pomalu špatně. Obešel jsem Carlose a vlezl jsem do výtahu. nechtěl jsem znovu absolvovat cestu kontejnerem. Sjel jsem až dolů a vešel jsem do pokoje. Brune tam stále nebyl. Lehl jsem si na postel a přivřel jsem víčka.

*

Před devíti měsíci...
„Paní Fordová, potřebujeme vědět, kdy jste je viděla naposledy! Víme, že je to pro vás těžké, ale jen tak nám můžete pomoci,“ řekl policista sedící s plačící ženou na gauči. Jakmile se žena dozvěděla informaci, zhroutila se a nemohla tomu uvěřit. Celé jejich setkání plakala a nevydala ze sebe ani hlásku.
„Bylo to před pár dny...“ začala žena, vysmrkala se a pokračovala: „Desmond u mě byl na návštěvě...“ odmlčela se a opět se rozplakala.
„Pokračujte prosím,“ pokynul ženě policista. Ta s obtížemi pokračovala, mezi jejím projevem byly dlouhé odmlky, přesto policistům pomohla. Řekla jim, že naposledy manžela viděla, když odešel z jejich bytu, to bylo před 14 lety. Od té doby o něm neslyšela. Její syn byl u ní naposledy na návštěvě asi před týdnem a když ho celé ty dny nemohla sehnat, zavolala policii, která v jeho bytě našla stopy po zápase. Oba dva se pohřešují čtyři dny. Otec, Christopher byl naposledy viděn v obchodě, kde ho dva dny před zmizením viděla nějaká žena.Takhle nějak zněl případ policisty Owena McBriana.
Po celém městě nebylo po nikom z nich ani stopy. Jako by se vypařili. Ale kam by se mohli podít? Oba dva ve stejný den? Někdo je musel unést, to je podle stop po zápase jasné, ale kdo a proč? Nebyla to nijak zvlášť bohatá rodina, ničím se mezi ostatními nevyznačovala, ale přece oba zmizeli. Synovi, Desmondovi bylo 26 let, jeho otci 51. Desmond pracoval na letišti při kontrolování cestujících, jeho otec prý byl nějaký pojišťovák. Další podrobnosti o jeho povolání mu jeho manželka nesdělila, moc toho nevěděla, prý se vracel pozdě večer unavený, takže se moc nevyptávala.
Owen odešel z bytu společně s jeho pomocnicí a zároveň partnerkou, Juliet.
„Co si o tom myslíš?“ zeptala se Juliet Owena, jakmile se za nimi zaklaply dveře.
„Nevím, půjdu si prověřit zaměstnání jeho táty a pak trestní rejstřík toho Desmonda.“
„Ok. Kdybys něco zjistil, dej mi vědět. Jdu se podívat do toho jeho bytu,“ řekla, otočila se na podpatku a přešla na druhou stranu silnice. Owen jí zamával a odešel druhým směrem na policejní stanici k počítači.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 28. 9. 2021!


Fakta - Bulvár 83

Deník Desmonda Forda - 3. kapitola
Z břicha mi začalo téct obrovské množství krve. Nevím, co mám dělat. Jediné, na co jsem se zmohl bylo to, že jsem si na břicho hodil svou už tak dost špinavou a potrhanou košili. Aspoň o trošku jsem tím zmenšil krvácení. Ale to mi asi nepomůže, pokud mám žít dál a dopsat tenhle deník. Takže abych pokračoval...

*

Jakmile jsem vyšel ze dveří, už mě „potkal“ první problém. Přede mnou byly tři chodby. Překvapivě jedna vedla nalevo, jedna napravo a jedna rovně. Napadla mě klasická otázka: „Kam teď?“ Vydal jsem se napravo. Měl jsem štěstí, že můj první problém byl jen takových rozměrů. Poděkoval jsem za to Bohu, poněvadž jsem byl už od útlého dětství praktikující katolík. Dal bych cokoliv za to, abych si v tu dobu ještě někdy mohl zajít na mši. Rychle jsem zahnal takové myšlenky a vydal jsem se asi dva metry širokou chodbou. Vypadala jako nemocniční. Celá natřená na bílo, stejně jako místnost, ve které jsem byl ještě před chvílí zavřený. I když kolem nikdo nebyl, stejně jsem se tam v té opuštěné chodbě styděl. Neměl jsem před kým, ale stejně jsem se styděl. Takže moje první starost tehdy nebyla přežít, nebo dostat se odtamtud, ale prostě si najít nějaké oblečení. Vím, asi jsem zvláštní, ale to jsem prostě já. Nikde jsem neviděl žádné dveře, tak jsem prostě jen šel rovně a doufal jsem, že někam dojdu. Nic jiného mi nezbývalo.
Asi po dvou minutách chůze po té chodbě, kde jsem nenašel nic zajímavého jsem přímo přede mnou uviděl kovové dveře. Chodba tam končila, jen ty dveře. Rozeběhl jsem se k nim a zabral za kliku. K mému velkému údivu byly odemčené. Otevřel jsem dveře a pomalu vešel dovnitř. To, co v něm bylo, mě ale překvapilo ze všeho nejvíc.

*

Byl to skvěle zařízený pokoj. Postel, stůl, židle, dokonce i lednice, prostě dokonale zařízený pokoj se vším všudy. Zůstal jsem tam stát s otevřenou pusou. Myslel jsem, že blázním a že to celé byl jen sen, ale nebyl. Zaklepal jsem hlavou, abych opět zahnal myšlenky a došel jsem po krásném zeleném koberci ke skříni.Otevřel jsem ji a našel jsem v ní jeden skvěle vyžehlený černý oblek s košilí, páskem, kravatou i botami. Včetně spodního prádla a kalhot. Rychle jsem to na sebe hodil. Šel jsem se podívat do zrcadla, které viselo uvnitř skříně. Vypadal jsem jako tučňák. Ještě se tak učesat a vzít si sluneční brýle a byl bych jako ty gorily slavných lidí v televizi.
Otevřel jsem lednici, která se nacházela na okraji menší kuchyňky. Celý ten pokoj byla vlastně jedna místnost. V jednom rohu byla kuchyně. V druhém rohu bylo umyvadlo a menší zrcadlo. Přímo uprostřed zdi na konci pokoje byla obrovská postel. Ale prozatím mě nejvíc zajímala lednice. Teď už mě nic nemohlo překvapit. V lednici bylo plno jídla. Ryby, pizza, pití, jogurty, prostě všechno možné. Vzal jsem si pizzu a dal ji do sporáku. Měl jsem obrovský hlad. Zavřel jsem sporák a z lednice jsem si vzal nějakou limonádu. Nevím proč, ale najednou mě přešly všechny starosti. Jako bych najednou byl doma. Nezajímal jsem se o to, kde jsem. Nezajímal jsem se o to, jak se odsud dostanu. Nezajímal jsem se ani o to, jestli to všechno vůbec přežiji a jestli se vrátím domů. Prozatím jsem byl doma tady.

*

Ležel jsem asi deset minut na posteli a jen tak jedl pizzu. Nevěděl jsem, co mám dělat potom. Nemohl jsem tu zůstat. Musel jsem něco dělat. Ale nevěděl jsem co. Najednou mě z přemýšlení vytrhlo zaklepání na dveře. Vylekal jsem se a omylem jsem hodil pizzu do vzduchu. Spadla vedle postele. Klepání bylo čím dál intenzivnější. Vstal jsem z postele a hledal něco, čím jsem se mohl bránit. V místnosti nebyly žádné nože. Určitě byli ti „Oni“ připraveni na to, že při jejich příchodu se budu chtít bránit.
„Pane Forde! Otevřete ty dveře!“ ozvalo se za dveřmi. Vybavila se mi scéna, kterou jsem zažil předtím, než jsem se objevil tady. Tehdy mi dva neznámí muži zaklepali na dveře a řekli mi, že je můj otec mrtvý a že ho zabili nějací upíři. Připadalo mi to tak dávno. „Prosím Vás, otevřete ty dveře!“ ozývalo se pořád za dveřmi. Jakmile jsem totiž vešel, tak jsem zamkl dveře, poněvadž jsem něco takového čekal. „Je mi líto, Desmonde, ale když nás nevpustíte dovnitř, budeme muset ty dveře otevřít násilím,“ ozval se za dveřmi druhý, úplně jiný hlas. Byli tam dva muži, možná i víc. Nikdy jsem se nepral, oni měli určitě pistole nebo tak něco. Neměl jsem nejmenší šanci na to, že bych se ubránil.
„Co po mně vlastně chcete? Kdo jste?“ řval jsem na ně přes dveře.
„Chceme vám pomoci,“ ozvalo se za dveřmi.
„Pomoct? S čím? Mně je krásně! Mně BYLO krásně, dokud mi jeden z vašich lidí nevrazil nějakou pos*anou šipku do srdce!“ řval jsem na ně rudý vzteky. Měl jsem pocit, že bych mohl vyrazit dveře a všechny je zmlátit na jednu hromadu s tím vztekem, co jsem měl v sobě. „Jdeme dovnitř,“ ozval se za dveřmi povel. Za dveřmi jsem slyšel, jak se ti muži přeskupují nebo co. Slyšel jsem jen kroky. Myslel jsem, že dveře hodlají vypáčit nebo vyrazit, ale to oni ne. Odemknout nemohli, poněvadž jsem měl klíče pořád v zámku.

*

Pak jsem si uvědomil, jak je to všechno zvláštní. Na začátku jsem se mohl vydat jakoukoli chodbou. Tak jak věděli, že dojdu zrovna sem? Nebo když si se mnou mohli dělat všechno, co chtěli, měli mě v hrsti, znali to tu, tak proč mě nechali dojít až sem a zamknout se tu? Neměl jsem ale čas nad tím přemýšlet. Měl jsem čas jen se schovat, poněvadž jsem uslyšel přímo u dveří tikání. Na dveře umístili bombu.
Skočil jsem za postel a přikrčil se. Ozvala se obrovská rána a všechno zavalil dým. Na okamžik mi zalehly uši a zabolela mě hlava. Muži vtrhli dovnitř, dezorientovaného mě sebrali ze země a odnesli z místnosti. Tahali mě po té chodbě, kterou jsem přišel do pokoje. Došli jsme až k místnosti, kde jsem byl na začátku zavřený. Ale dali se tou chodbou, která vedla rovně. Na chvilku jsem upadl do bezvědomí a probudil jsem se spoutaný na židli v tom mém krásném kvádru, které teď bylo od prachu a špíny. Byl jsem v tmavé místnosti. Všude byla naprostá tma, až na lampu, která mi svítila přímo do obličeje, takže jsem neviděl nic okolo.

*

Zní to jako v nějakém béčkovém filmu s FBI, že jo? Ale tohle všechno se stalo, takže musím pokračovat dál...

*

Jako obvykle jsem měl spoutané ruce i nohy a přivázané je k židli. Světlo mi svítilo do obličeje a navíc mě strašně bolela hlava. Vážně super den.
„Sluší vám to v našem obleku, pane Forde,“ ozval se hlas někde zpoza lampy. Byl zhruba někde v mé výšce, takže jsem si odvodil, že lampa je na stole a daná osoba, která ke mně mluvila sedí za stolem.
„Děkuji. Vám to určitě taky sluší. Ale začínáte už být poněkud trapní s tím svazováním. Nechcete mi k čertu říct, co se to tu děje? A proč mě tu vlastně držíte? Nic jsem vám neudělal!“ tu poslední větu jsem na ně doslova zařval.
„Máte pravdu. Nic jste nám neudělal. Ale uděláte,“ řekl ten hlas. Byl to hrubý, nízký a drsný hlas.
„Jak to sakra myslíte, že vám něco udělám?“ zeptal jsem se ho.
„Budete pro nás muset něco udělat. Jestli víte, jak to myslím,“ odpověděl mi na to.
„Ne, to fakt nevím.“
„Lovil jste někdy, pane Forde? Střílel jste někdy, nebo zacházel s výbušninami?“ položil mi tuhle divnou otázku.
„Cože? Proč se mě na to sakra ptáte?“
„Protože to nejspíš budete potřebovat,“ opět záhadně jako vždycky mi ten muž odpověděl. „Jak to sakra myslíte?“ zeptal jsem se ho už po několikáté.
„Budete muset prokázat vaše schopnosti, pane Forde,“ řekl muž a najednou jsem slyšel, jak nabil svou pistoli. Tenhle zvuk jsem znal z filmů, ale dělal jsem, jakože to neslyším.
„Proč bych měl něco prokazovat? Řekne mi už konečně někdo, o co tady vlastně jde?“ „Protože jestli chcete, aby vaše matka žila, tak se k nám budete muset přidat a pomáhat nám s vyvražděním těch krvelačných bestií, které zabily vašeho otce.“

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Slečna Mannová!

Searched by potihcpd - 27. 9. 2021!


Deník Desmonda Forda - 17. kapitola

Zvuky nahoře ustaly. Slyším jen jakési jemné a tlumené rány. Doufám, že už se to blíží...

*

Upír se svalil na zem a zařval na nás, ať provedeme totéž. Nezbývalo mi nic, než ho poslechnout. Brune už dávno ležel na zemi, když já jsem dopadal do mokrého sněhu. Od sochy nás dělilo pouhých pár metrů. Byl to jediný provizorní úkryt v okolí, nezbývalo nám tedy nic jiného, než se vydat tam. Upír to věděl dávno přede mnou, takže nám oběma pokynul, ať se plazíme za ním. Snažil jsem se nevnímat, že kolem nás létají kulky. Naštěstí ani jedna nemířila někam blíže k nám. Po zemi jsme se doplazili až ke kolenu sochy. Střelba ustala. Já však stále nebyl klidný. Útok mě naprosto rozrušil, ještě nikdy po mně nikdo nestřílel. Byl jsem úplně nervózní. Jediné, co mě trochu uklidňovalo byl ledově klidný výraz upíra, který nás doprovázel.
„Co teď?“ zeptal se Brune se stejně zděšeným výrazem ve tváři, jako jsem měl já.
„Teď bychom asi měli něco dělat,“ odpověděl upír. Doufal jsem, že to nemyslel vážně a že má opravdu něco v plánu. Tehdy jsem ho naštěstí ještě neznal.
„A co asi?“ ptal se ho opět Wayce.
„Nemáš u sebe ještě tu zbraň?“ odpověděl mu proti otázkou upír. Až teď jsem si uvědomil, že Brune má u sebe stále tu zbraň, kterou jsme na hřbitově vzali jednomu z mužů. Jednomu z mužů, který teď byl mrtvý. Mou vinou...
Střelba mě přivedla zpátky k rozumu. Kulky opět začaly létat vzduchem. Zarývaly se do země posypané rozváleným sněhem. Slyšel jsem, jak vrážejí do sochy, za kterou jsme se skrývali. Cítil jsem její vibrace. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem tu noc přežil. A že to bylo perná noc.
Brune vytáhl zpod košile promočenou zbraň a otřel ji rukou. Upír si ji od něj vzal a odjistil ji. „Co chcete dělat?“zeptal jsem se ho zmateně.
„Strčit si ji do řitě. Co se asi tak většinou dělá s pistolí?“ sotva dořekl větu, hbitě vstal ze země a přímo si stoupl. Opět to udělal nesmírně rychle. Stejně tak rychle, jako letěla kulka, kterou vystřelil a která neomylně zasáhla svůj cíl, jak jsem po chvíli zjistil. Střelba okamžitě ustala.
„Můžete vstát,“ řekl upír a obešel sochu. Vykročil směrem k útočníkovi. Já a Brune jsme mezitím vstali a oprášili jsme ze sebe sníh. Tuto noc jsme byli stále mokří. Podíval jsem se směrem k upírovi a vydal jsem se jeho směrem. Brune zůstal na místě a opíral se o sochu. Nejspíš byl stále v šoku. Došel jsem až k upírovi, který stál mezi stromy, odkud se předtím ozývala střelba. Stál u postavy, která ležela bez jediného pohybu na zemi. Byla mrtvá, to jsem věděl hned, jakmile ustala střelba. Tuto noc další mrtvý. Kolem těla se do sněhu vpíjela rudá krev. Z toho pohledu se mi zvedal žaludek.

*

Mrtvý muž byl stejně oblečený, jako člověk, kterého před nedávnem na hřbitově zastřelil William. Ten člověk, který za námi na Arlingtonský hřbitov přijel autem, aby seřval Williama, že nás z centrály odvedl. Takže i muž, který teď ležel přede mnou byl člen organizace. Upír měl pravdu. Opravdu se nás snažili zabít. Ale proč? Upír se k němu sehnul a sebral malou zbraň, které ležela kousek od mrtvého. Vím jen, že to byl samopal, víc nedokážu odhadnout. Upír mi zbraň podal. Beze slova jsem ji přijal. Doufal jsem, že ji nebudu muset použít, ale pro jistotu jsem si ji strčil za pas.
„Jsme ve špatné situaci. Organizace věděla, že tu budeme,“ pronesl upír a kopl do mrtvoly. „Co z toho vyplývá?“ zeptal jsem se a popošel jsem o krok blíže k upírovi.
„Že mezi upíry je infiltrován někdo z organizace. Není tam bezpečno. Musíme změnit původní plán,“ opět věta, která mě vážně nesmírně uklidnila...
„A co teda budeme dělat?“
„To, co řeknu.“
„A to jest?“
„Zmlkni už. Nemáme čas. Musíme vyrazit,“ rázně odpověděl upír a vyrazil směrem k Bruneovi, který stál u sochy a nervózně se rozhlížel. Cestou do mě vrazil ramenem. Upír došel až k Wayceovi a řekl mu, že si tu pistoli nechá. Brune samozřejmě neměl nic proti. Upír tedy zastrčil pistoli pod sako a vyšel směrem na sever, zpátky do centra D.C. Brune na mě ani nepočkal a vyšel za upírem. Jak jsem později zjistil, upír se jmenoval Carlos. Po chvíli jsem vyrazil za nimi. Naposledy jsem se podíval na mrtvolu ležící na zemi. Tuto noc mi těch mrtvých přišlo nějak moc. Raději jsem na to přestal myslet a vydal jsem se směrem za Brunem a Carlosem.

*

Kráčeli jsme asi půl hodiny. Procházeli jsme zasněžené uličky města. Sníh stále padal, ale méně hustěji, než předtím na hřbitově. Zima mi ale byla pořád stejná. Celý jsem se klepal, byl jsem promrzlý až na kost a v té promoklé košili mi taky nebylo zrovna příjemně. Snažil jsem se jakkoliv zahřát, ale nešlo to. Záviděl jsem Carlosovi jeho dlouhé sako.
„Mni se na prsou. Ruce se o sebe postarají sami,“ řekl upír, aniž by se na mě otočil. Zařídil jsem se podle jeho rady. Po chvíli mi opravdu začalo být o trochu větší teplo. Šli jsme po chodníku podél silnice. V D.C. bylo stále rušno, i když bylo něco kolem tří hodin ráno. Já už byl nesmírně unavený. Myslel jsem, že každou chvíli usnu. Vzpomněl jsem si na svůj vyhřátý byt s postelí, gaučem, televizí...
„Tudy,“ pronesl Carlos a zahnul do temné postranní uličky. My s Brunem jsme udělali totéž. Ulička nebyla moc široká, asi tak jen dva metry. Vedla mezi dvěma obytnými domy. Na každém z nich bylo ze strany kovové schodiště, asi tři metry nad námi. Připomínala mi uličku, ve které Tolan přišel o svůj zrak. Najednou jsem si na něj vzpomněl. Pokud mu Evelynn neřekla kde jsem, musel si dělat starosti. Snad mu to Evey vysvětlila.
Carlos kráčel rázným krokem na konec uličky. Vzadu nic nebylo, až na zeď, u které stál barel a v něm hořel oheň. Kolem barelu samozřejmě banda bezdomovců, kteří si v této chladné noci nad plameny ohřívali ruce. Nevěděl jsem, proč Carlos kráčel právě k nim...
„Dobrý večer,“ pozdravil tiše Carlos. Všichni bezdomovci se na něj obrátili. Bylo jich asi 5. Měli na sobě špinavé bundy, pod čepicemi dlouhé, mastné a nemyté vlasy. V plnovousu měli plno tajících vloček, které jim tam zrovna napadaly. Nikdo nevypadal z naší návštěvy překvapen.
„Á, zdravím, Carlosi.,“ odpověděl ten, co stál nejdále od nás. Očima přejel po Bruneovi a poté padl pohledem na mě. Vypadal z nich nejčistší. Jako jediný měl krátké a vlnité světlé vlasy. Jeho džínová bunda vypadala, že ho před chladem moc nechrání, ale on to na sobě nedával znát.
„Potřebujeme u vás pár dní zůstat. Organizace se o nás začala zajímat, takže potřebujeme útočiště. Je to možné?“ zeptal se Carlos. Pár dní? Takže se do centrály pár dní nevrátíme? Zděsil jsem se. To budeme přespávat s bezdomovci u popelnic s krysami?
„Ale jistě. Jako doma,“ pronesl blonďatý bezdomovec. V té tmě to nebylo moc poznat, ale nejspíš to byl albín.
„Díky,“ řekl Carlos a otočil se opět zpátky k nám. Bezdomovci se taktéž všichni otočili a začali si sborově zpívat. „Takže. Nemáte se čeho bát. Tohle jsou ti nejdůvěryhodnější lidé v celém městě. A nebojte se. Nebudete spát venku. Budete mít své pokoje, budete mít co jíst. Oni nejsou to, co vypadají.“

*

„Takže to nejsou bezďáci?“ zeptal se Brune. Jeden z nich se výhružně otočil a zavrčel na Brunea. Ten dělal, jako že to nevidí.
„Ne, nejsou,“ řekl jen Carlos a opět se otočil k nim. Došel až k tomu albínovi a něco mu zašeptal. Ten jen přikyvoval. Poté směřoval svá slova na mě.
„Takže ty jsi Desmond Ford. Hezké jméno. Můj táta měl Forda. Béžového. Ale to je teď jedno. Prý máš nějaké nadání,“ řekl. Jeho slova mě překvapila. Ne to s tím Fordem, ale to s tím nadáním.
„No... nevím, jestli se tomu dá říkat nadání,“ odpověděl jsem mu tiše a stydlivě jsem se díval do země.
„Trénovali vás dva v organizaci?“ zeptal se opět. Oba dva jsme s Brunem pokývali hlavou na znamení souhlasu. „Co vás trénovali?“
Slova se ujal Brune. „Většinou střelbu, pěstní souboje a-“
„Samé nesmysly,“ skočil Bruneovi do řeči albín a pokračoval, „musíte se učit mnohem důležitější věci. Věci, které budete potřebovat pro život.“
„To se zas budeme muset něco učit? Na to vám kašlu,“ řekl pohrdavě Brune, „proč bychom se zase měli něco učit?“
„Abyste přežili...“
„To zvládneme i bez toho,“ namítl ještě pohrdavějším tónem Brune.
„Uvidíme později,“ řekl albín a usmál se.
„Dost řečí. Oba dva jsou unavení. Dnes měli pernou noc,“ řekl Carlos a pokračoval: „Mohl bych je ubytovat?“. Ubytovat? Zajímalo mě, KAM nás tady chce ubytovat.
Albín odpověděl: „Ale jistě, jako doma,“ a přívětivě se usmál. Jako doma... To určitě.
„Tak pojďte, mládežníci,“ řekl Carlos a došel směrem k velkému kontejneru. K mému zděšení ho otevřel.
„No to snad ne?! Tam já nevlezu!“ řekl Brune a o krok ustoupil.
„Nic jiného ti nezbývá,“ řekl Carlos a mrkl na něj jedním okem. Poté se elegantně přehoupl přes okraj kontejneru a skočil dovnitř. Sako za ním jen zavlálo. Žádná rána, která by připomínala Carlosův dopad na odpadky nebo na dno kontejneru se neozvala. Neozvalo se vůbec nic.
„Co to jako má být?“ zděšeně a zároveň posměšně se zeptal Brune. Já došel až k okraji kontejneru. Podíval jsem se dolů a usmál jsem se.
„Jejich útočiště,“ řekl jsem a jako před chvílí Carlos jsem přeskočil okraj kontejneru...

*

Zvuky jsou stále blíž. Myslím, že už jsou přímo nade mnou. Už bylo na čase. Začínám omdlévat, krev se nedá zastavit, hlava mě bolí a kyslík dochází. Měli by si pospíšit...

*

Nedopadl jsem na dno, ani na odpadky, jak by se dalo u normálního kontejneru očekávat. Tenhle nebyl normální. Dopadl jsem do jakéhosi tunelu, podobného klouzačce. Jeho začátek byl vyhloubený do dna a poté pokračoval pod zem. Spadl jsem přímo do něj a doklouzal jsem se až na tvrdou, vlhkou podlahu. Zvedl jsem se ze země. Přede mnou stál Carlos a čekal, až za mnou dopadne i Brune. Po chvilce se dočkal. Wayce vyletěl z tunelu po hlavě s ohromným řevem. Vstal, oprášil se a veškeré své nadávky vyjádřil jediným pohledem, kterým se podíval na Carlose. Ten se jen usmál, otočil se na podpatku a odcházel.
Stáli jsme nejspíš v bývalé kanalizační stoce. Ze stropu kapala na zem voda do kaluží, které po každém dopadu kapky vydaly zvuk, jenž se rozléhal po celé, nepříliš velké místnosti. Hala byla obložená kamennými deskami. Její obyvatelé leželi u zdí pod jakýmisi provizorními přikrývkami. Nebyli ale oblečení jako jejich soukmenovci nahoře v uličce. Měli na sobě normální oblečení, jako nosí každý člověk na světě. Ničím se od ostatních lidí nahoře nelišili, až na jejich místo k žití. Bylo jich asi patnáct, dle mého odhadu. Do zdí bylo proraženo několik děr, které sloužily jako vchody do jednotlivých pokojů a dalších místností pod zemí. Po celé místnosti byla nepravidelně rozmístěná ohniště. Strop byl šikmý a v nejvyšším místě stropu byla díra, která odváděla veškerý kouř z haly. Měli to tu opravdu pěkně zařízené a navíc tu bylo mnohem větší teplo, než nahoře.
Carlos nás s Brunem odvedl do jakéhosi pokoje. Prošli jsme dírou ve zdi a vešli jsme dovnitř. Nebyly tu žádné dveře, ale to nám nevadilo. V pokoji byly dvě postele s přikrývkami, uprostřed nevelké místnosti hořel uvnitř barelu oheň a pro větší komfort byla u země do zdi vyhloubená malá díra s ohněm, která měla sloužit jako krb. Bylo tu o poznání větší teplo, než v předchozí hale. S Brunem jsme oba dva ze sebe svlékli mokré a studené oblečení, já jsem schoval samopal od Carlose pod hromadu oblečení, takže jsme si jen ve spodním prádle lehli do teplé postele a okamžitě jsme oba dva usnuli. Snažili jsme se nemyslet na to, co se dělo tuhle noc a co se bude dít dál. Prozatím jsme byli v bezpečí...

*

Na vrchu rakve slyším kroky. Už se dokopali až ke mně. Záchrana je blízko!

*

Tolan, Evelynn a Carlos stáli ve vyhloubené jámě s lopatami. Kolem nich ležela na zemi mrtvá těla, na která dopadaly sněhové vločky. Kopali tiše, nikdo si jich nevšiml. Dokopali se až ke svému cíli. Na dně jámy ležela černá rakev z masivního dřeva. Pokrývka zeminy na rakvi byla ještě čerstvá, někdo ji tu zakopal nedávno...
„Carlosi, otevřete to, prosím,“ řekla Evelynn a vylezla z jámy. Tolan s obtížemi udělal totéž. Jeho orientace byla i přes jeho handicap dokonalá. Carlos nečekal, protože věděl, že času moc nezbývá. Klekl si k víku rakve a zvedl ruku do výše. Poté ji s nesmírnou rychlostí do víka zabořil. Prsty projely tvrdým dřevem. Dlaní Carlosovi projela nesmírná bolest, ale nevnímal to. Znovu se napřáhl a opět vrazil ruku do jiného místa na víku. Zpod nehtů mu vytryskla krev. Nevnímal to. Světlo měsíce osvítilo ležícího v rakvi. Vypadal zubožený, unavený, zraněný...
Upír udělal ještě jednu díru do rakve, aby narušil strukturu víka. Obě ruce vrazil do děr. Chvilku se připravoval. Poté s neuvěřitelnou sílou odtrhl vrchní část dřevěného víka a vyhodil ho z jámy. Nyní viděl přímo do obličeje postavy, která ležela v rakvi. Opatrně ji z rakve vytáhl. Byla do půl těla nahá, na břiše měla přitisknutou prokrvácenou košili. Byla v bezvědomí. Carlos s postavou v náručí vyskočil z rakve a poté ji opatrně položil na bílou zem. Postava pomalu otevřela oči.
„Vítej mezi živými, Desmonde...“

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 21. 9. 2021


Fakta - Bulvár 81

Deník Desmonda Forda - 2. kapitola
Začíná mě bolet už i hlava. Nejspíš na tom jsem hodně špatně. Jak by mi taky mohlo být dobře, když jsem ještě před hodinou stál na šibenici a před dvaceti minutami jsem měl v břiše šíp. Ale to už předbíhám. Budu muset pokračovat tam, kde jsem minule skončil...

*

Probudil jsem se se strašnou bolestí hlavy. Cítil jsem, jak ležím na studené podlaze se svázanýma rukama a nohama. Radši jsem nechal zavřené oči, poněvadž jsem se děsil toho, co uvidím, když je otevřu. Nic jsem si nepamatoval. Netušil jsem, proč jsem tam ležel, proč jsem byl svázaný a proč mě tak ukrutně bolela hlava. Jediné, co jsem věděl bylo to, že už bych měl otevřít oči. I když jsem měl ukrutný strach, oči jsem po menším váhání otevřel.
Do očí mi okamžitě vtrhlo ostré bílé světlo. Radši jsem je ihned zavřel. Pro příště jsem měl ponaučení. Oči jsem radši otevíral pomaličku, aby si přivykly. Chvilku jsem tam ležel s pootevřenýma očima, než jsem je otevřel úplně.
Zjistil jsem, že ležím v jakési oválné místnosti, která byla celá natřená na bílo. Neviděl jsem žádné dveře. Jen jsem se díval do zdi. Zděsilo mě taky, že tam ležím nahý. Proto mě tak studila podlaha. Nevím, odkud se bralo tak ostré bílé světlo. Nikde jsem neviděl jedinou lampu, nebo nějaký jiný zdroj světla.
Ale nejdivnější mi přišlo to, co tam vůbec dělám. Snažil jsem se vzpomenout, co se dělo, ale na nic jsem si nepamatoval. Absolutně na nic. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zkuste si taky představit, že byste se probudili, ani nevíte proč, a leželi byste svázaní a nazí v nějaké naprosto cizí holé místnosti. V takové situaci jsem byl já. Tak co jsem taky měl začít dělat jiného, než ječet a řvát o pomoc.
„HALÓÓÓ! KDE TO JSEM?! POMOZTE MI! HALÓÓÓ! CO SE TO TU SAKRA DĚJE?!“ začal jsem ječet jako o život. Doufal jsem, že mi někdo odpoví, ale doufal jsem marně. Žádná odpověď mi nepřišla. Žádná.

*

Asi po pěti minutách řvaní jsem si uvědomil, že to je k ničemu. Rozhodl jsem se proto, že jediný způsob, jak se z téhle šlamastyky dostat, je osvobodit se z těch provazů. Začal jsem zjišťovat, jak jsou provazy uvázané a kde všude jsou, aby se mi pak lépe rozvazovaly. Tohle vše jsem zjistil, ale to nejlepší co jsem zjistil bylo, že provazy nejsou moc utažené. Přišlo mi to divné. Když už mě sem zavezli a měli tolik času mě svázat, tak proč to takhle „odflákli“?
Využil jsem toho a začal jsem s osvobozováním. Za chvilku jsem měl volné ruce. Uvolněnýma rukama jsem si rozvázal i nohy. Byl jsem už celý volný. S nesmírnými obtížemi jsem vstal, ale povedlo se mi to až na druhý pokus, protože při tom prvním se mi tak zamotala hlava, že jsem si musel sednout. Když jsem stál pevně na nohách, poprvé jsem se mohl rozhlédnout po místnosti, ve které jsem byl.
Jak už jsem zjistil z předchozího zkoumání, byla to oválná místnost, která měla v průměru zhruba 6 metrů. Vysoká byla asi dva metry. To, co jsem hledal, jsem našel hned, jakmile jsem se otočil. Přímo za mnou byly kovové dveře obarvené na bílo. Ihned jsem se k nim rozeběhl a zabral za kliku. Jak se dalo čekat, byly zamčené. Začal jsem do nich bušit, mlátit a křičet o pomoc, ale žádná odpověď. Bušil jsem vší silou, kopal, ječel, ale všechno marně. Došlo mi, že je to k ničemu. Přemýšlel jsem, jak se odsud dostat. Nic jsem u sebe neměl, byl jsem tam nahý. Nemohl jsem si tudíž otevřít dveře násilným způsobem.
Uvědomil jsem si, že v místnosti je obrovské horko. Po čele mi tekly kapky potu. Setřel jsem je a otřásl si ruku, aby kapky stekly. Ale když jsem se podíval na kapky potu, které kapají na zem, najednou jsem si vzpomněl na to, co se dělo předtím, než jsem se tu objevil. Nejdřív se mi díky kapičkám potu zobrazil jen pohled na skleničky vody, jak padají nějakým dvěma mužům v obleku k nohám, pak jsem si ale vzpomněl na všechno. Na mého otce, na ty dva muže, na to jak jsem převrhl stůl a jak do mě střelili uspávací šipku a odvezli mě sem. Cestu jsem si ale nepamatoval.
Dostal jsem poslední zoufalý nápad, jak se odtud dostat. Nejspíš to nevyjde, pomyslel jsem si, ale byla to má poslední naděje.
„NIKOMU NIC NEŘEKNU! NIKOMU! PŘÍSAHÁM!“ řval jsem, protože mě nejspíš zavřeli právě kvůli tomu, že bych mohl někomu říct tuhle informaci. Proto jsem jim taky odpřísáhl, že si tajemství nechám pro sebe.
Vyšlo mi to. Slyšel jsem, jak se za mnou otevřely ty kovové dveře. Byl jsem volný.
„No sláva...“ řekl jsem si a vyšel jsem ze dveří.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Slečna Mannová!

Jiný svět - 15. kapitola
„Takže...co teď?“ zeptal se Gavner po dlouhé odmlce. Pan Topol právě dokončil své vyprávění o Strážcích krve. Tedy o takzvaných „Dharmech“.
Trojice seděla uprostřed velké síně Perty Vin-Grahla. Ze stropu tryskaly ohromné ledové vodopády, přes hluk dopadající vody je snad nebylo slyšet. Jeden ale nikdy neví. Právě proto Kurda Gavnerovi odpověděl: „Neměli bychom moc dlouhou dobu setrvávat na jednom místě. Naší prioritou je nyní najít Shancuse.“ Gavner potichu přikývl, ale Topol zakroutil hlavou.
„Především se odsud musíme dostat živí. To je hlavní. Shancus počká, teď hlavně musíme-“
„Tak to ne. Shancus je desetiletý chlapec! Nemůžeme jen tak utéct za cenu toho, že možná zemře. Musíme ho zachránit!“ vykřikl najednou blonďatý upír.
„Je to zbytečné riziko. Mohli bychom všichni možná i zbytečně zemřít. Ale je to vaše rozhodnutí. Takže jdeme najít Shancuse,“ řekl a zvedl se z chladné země. Poté se vydal směrem k východu, aniž by počkal na Gavnera a Kurdu, kteří stáli za ním. Jakmile ho dohnali, zeptal se Kurda: „Víte, kde by mohl být?“ směřoval svá slova na něj.
„To nevím. Strážce se s ním přemístil. Nemohou se ale přemisťovat moc daleko, takže stále je někde v hoře.“ Pomalu nahlédl do chodby před síní a vyšel ven.
„Měli bychom to tu prozkoumat od největší síně po nejmenší,“ navrhl Gavner.
„Souhlasím,“ řekl Kurda. Hibernius opět zakroutil hlavou.
„Síní jsou tu stovky. Po cestě můžeme potkat mnoho Strážců, kterým bychom se neubránili. Jak jste viděli, nejspíš spolupracují s těmi démony, co poletují venku.“
„Takže co navrhuješ? Budeme stát na místě a čekat?“ šeptem se zeptal Gavner.
„Ne. Navrhuji vrátit se zpátky do Popravčí síně, kde jsme začali. Bylo tam mnoho zbraní a navíc i portál.“
„Portál? Jaký portál?“ zeptal se Kurda.
„Ta zelená díra, co vedla do země. Měli jste pravdu, je to Suddovo dílo a slouží k přesouvání po celém světě z místa na místo. Takže by mohl sloužit jako jakási úniková cesta. „Dobrá,“ kývl pomalu a nejistě Gauner, „ale bez Shancuse tam nevlezu!“ „Jak myslíš,“ kývl Hibernius.
„Ale stejně tam nemůžeme jít hned. Nejdřív musíme Shancuse NAJÍT!“ řekl Kurda a podíval se za roh, jestli tam někdo není. Bohudík byla chodba liduprázdná, jen tam byla obrovská kaluž krve. Ale žádné tělo. Trojice vkročila do další chodby a všichni se vyhnuli louži.
„To není tak úplně pravda...Mám plán,“ pronesl tiše Hibernius...

*

„Arro?! Kde je Arra?!“ vyhrkl najednou Darren a za sprintu klepl do Vandžova ramene. Ten se se zděšeným výrazem otočil. Za nimi byl slyšet jen pleskot křídel, ale po Aře ani stopy. Vandža však běžel dál. „Musíme se pro ni vrátit!“ zařval Darren.
„Nemůžeme! Je mrtvá! Poběž!“ řval a chytil Darrena za rukáv. Poté vzal Harkata do náruče, aby je nezdržoval, poněvadž se oproti upírům šinul rychlostí šneka. Všichni tři vyběhli z jeskyně na prostranství, které se rozprostíralo na vrchu skály.
„Co teď?“ zeptal se udýchaný Harkat. I ten krátký běh ho zmohl. Démoni už pomalu vylétávali z jeskyně.
„Za mnou!“ křikl Vandža a chytil Darrena opět za loket. Poté rychle došel k okraji skály, kde se podíval dolů a poté se zavěsil na okraj a slezl ještě asi metr dolů, aby ho nebylo vidět. Tam zaryl nehty hluboko do skály. „Pojďte!“ Darren ani chvilku neváhal a udělal totéž. Harkat měl ale problémy. Zavěsil se proto visícímu Vandžovi na záda. Démoni přelétli přes okraj a letěli dál do pustiny, aniž by si všimli trojice visící na skále. Jakmile houf přeletěl, vylezli opět na vršek. Darren ani chvilku neváhal a rozeběhl se zpátky do chodby a na dřevěné schody, kde naposledy viděl Arru. „Darrene! Počkej!“ řval Vandža, ale nebylo to nic platné. Darren proběhl dlouhou chodbou, vyhloubenou do skály a došel až k dřevěným schodům.
„Arro!“ zařval do tmy, ale žádná odpověď. V tu chvíli za ním dorazil i Vandža s Harkatem. Všichni tři se dívali po celé síni, ale nikde nic neviděli. Žádný pohyb, ani žádné bezvládné tělo, nic.
„Kam se k sakru poděla?“ mumlal si pod vousy Vandža.
Darren opatrně seběhl po nestabilních schůdcích, ale ani pod schody nic nenašel. Všichni tři poté prohledávali všechny rohy místnosti, nikde nic. Jen ta brána u zadní stěny, která neměla žádnou kliku, ani žádný zámek. Darren se na bránu zamyšleně díval a přemýšlel, jestli Arra nemohla utéct tam. Vandža vytušil jeho myšlenku, když viděl, jak Darren sleduje bránu, proto řekl: „To je nesmysl. Ta brána je obrovská, Arra by ji sama neotevřela.“
„Asi máš pravdu,“ řekl potichu a pokračoval: „Ale kde teda je?!“ zběsile se rozhlížel po síni. V tu chvíli se stalo něco, co ticho a zmatek přerušilo. Brána se pomalu začala otevírat a všechny tři najednou ozářil silný paprsek světla. Všichni si zakryli oči rukou, aby světlu na chvíli přivykli. Všichni se dívali, co se to za bránou děje. Viděli jen nejasné obrysy čehosi, co vypadalo jako lidská postava.
Jakmile si oči přivykly světlu, všichni tři nestačili překvapením dýchat. To co viděli jim všem naprosto vyrazilo dech. Darrenovi vhrkly do očí slzy.
„Lartene...?“ vykoktal potichu.

*

Steve se pomalu po zádech sunul k popraskané zdi už tak téměř rozpadlé budovy.
„Po-počkejte!“ koktal a snažil se uklidnit šedivého upíra, který se k němu pomalu blížil se zakrvácenou kudlou v ruce. Vypadal šíleně. Vlasy a oblečení celé od krve, stejně tak boty a lem rudého pláště, který tahal po zemi.
„Já vím, co jsi za zrůdu...“ šeptal potichu a sevřel pevněji kudlu. Steve se mezitím doplazil až ke zdi. „Vím, že to kvůli TOBĚ vedeme tu nesmírně krvavou válku s vampýry. Ty jsi způsobil smrt mnoha mých přátel...Snad jim nyní pomsta dopřeje trochu klidu!“
Steve nebyl schopen jediného slova. Sledoval upíra, který vypadal, že naprosto zešílel. Přímo mu to čišelo z očí. „Sbohem, Leonarde...“ Seba se pomalu napřahoval s kudlou v ruce. Nestihl to. V okamžiku se venku ozvala střelba a řev démonů. Vesnicí procházela kolona přeživších. Jak Steve moc dobře věděl, pár lidem se konečně podařilo démony přemoci. Po cestě sem jich nalezl několik mrtvých. Většinou měli rozstřílený obličej. Vypadalo to docela morbidně. Seba se zarazil a začal se rozhlížet. Steve toho využil, sebral veškeré zbývající síly, rychle vstal a srazil Sebu na zem. Poté přeskočil barový pult a vyběhl ze dveří. V tom chaosu venku si nikdo nevšiml, že z budovy někdo vyběhl. Seba se uvnitř malého baru rychle oklepal, vytáhl z pochvy krátký meč a vyběhl do vřavy ven. Asi třicet lidí bojovalo s démony, kteří na ně nalétávali ze vzduchu. Seba to oněměný pozoroval. Pak se ale vzpamatoval a rozeběhl se k jednomu muži, který ležel na zemi a držel se za nohu. Tedy spíše za pahýl, který mu zbyl. Nohu mu utrhl démon, který se ležícího zrovna chystal rozcupovat celého.
Seba skočil mezi upíra a démona. Ten se na chvíli zastavil, ale poté vycenil zuby a vystartoval ještě rychleji. Seba však stihl zareagovat a uhnul. Když kolem něj démon prolétával, upír mu bodl meč hluboko do oka. Démon se těsně před mužem ležícím na zemi zastavil, zavrávoral a dopadl na zem mrtvý.
„Díky...“ špitl tiše a vystrašeně.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol.

By Slečna Mannová!

Searched by potihcpd - 20. 9. 2021!
#Deník Desmonda Forda - 16. kapitola
Stáli jsme s Brunem bez jediného pohybu a sledovali jsme oči neznámého, ve kterých se odráželo vše, co se tyčilo za mnou. Oba dva jsme přemýšleli, co nám to vlastně teď řekl. Jeho slova se stále odrážela mezi mramorovými stěnami památníku. Doznívala nám v uších jako ozvěna. Byl to jeden z upírů. Já i Brune jsme na něj vyjeveně zírali, jako kdyby to byl sám Ježíš. Nevěřili jsme tomu. William nás poslal za upírem. Za jedním z těch, které my jsme celou dobu lovili, které jsme měli zabíjet, které měl sám William zabíjet. Tak proč nás za ním poslal? „Ano, William se stýká s upíry,“ dořekl za mě mou myšlenku nahlas upír. Moc dobře věděl, co se odehrává v našich hlavách. Věděl, že nám myšlenky běhají jako o překot. Ani jeden jsme nevěděli, co máme dělat. Do centrály netrefíme, za Williamem se vrátit nemůžeme, protože už nejspíš dávno odešel. Takže naše jediná jistota byla nyní ten upír, který tu teď stál před námi a téměř se nám vysmíval do tváře. Proč nás sem vlastně posílal? Za upírem? Může nám snad nějak upír pomoct? Doufal jsem, že ano. Poprvé za bůhvíjak dlouhou dobu se mé tužby vyplnily, ale o tom až později. Všechno mi docházelo pomalu. Nevím, jak dlouho jsme tam s Brunem stáli a přemýšleli bez jediného slova, upíra ale nic nevyvedlo z míry. Když nás sem William poslal, musel vědět, že tu bude tenhle „člověk“ čekat. Musel s námi tedy mít nějaké další záměry.
„Proč tu jste?“ zeptal jsem se ho rázně a překvapivě sebejistě. „Čekám tu na vás dva,“ odpověděl tiše upír a podíval se nejdříve na Brunea a poté přešel pohledem ke mně. „Proč?“ položil jsem mu další otázku. „Abych vám pomohl.“
„Proč byste nám měl pomáhat?“ zeptal se pro změnu Brune a popošel o krok blíže k upírovi. Jeho ruka se zbraní namířenou na neznámého se stále třásla nervozitou. Pořád ještě na ní byly zřetelné kapky krve. „Protože mi to bylo přikázáno a protože byste bez mé pomoci jistě nepřežili!“

*

Jeho slova mi zněla v uších, jako kdybych stál přímo pod zvoncem v kostele. Nepřežili, nepřežili, nepřežili... Co bychom nepřežili? Nejspíš nás někdo opravdu chtěl zabít? Ale kdo a proč? Další a další otázky...
Brune přešel narážku na to, že možná nepřežijeme bez mrknutí oka a věnoval se pouze první části oznámení. „Bylo ti to přikázáno? Od koho?“
„Od vašeho známého. Od Williama,“ řekl upír a opět se posměšně zašklebil. „A proč nás teda William neochrání sám?!“ zeptal jsem se já po dlouhé odmlce. Pořád jen William. „Protože on má mnohé jiné věci na práci, než ochraňovat vás dva.“
„Před čím by nás měl ochránit?!“ má slova zazněla ve velké síni nečekaně výhružně. Kamenné oči Abrahama Lincolna to s ledovým klidem pozorovaly, stejně tak jako chladné mramorové stěny. „Před centrálou. Před organizací, do které jste se vy dva nedávno přidali. Před organizací, která nesmyslně vraždí nás, náš rod...“
„Proč by-„ nadechoval se Brune, aby se opět na něco zeptal. Upíra to zřejmě vytočilo. „Dost otázek!“ zařval. Jeho řev mi téměř prorazil bubínky. Ráznost jako v jeho hlase jsem u nikoho jiného nezažil. Upír bez jediného slova přešel mezi sloupy u vchodu do památníku. Oba dva jsme to sledovali. Brune na něj nepřestával mířit svou zbraní, která se teď třásla o poznání více. Upír jakoby si zbraně ani nevšiml. Postavil se přímo mezi dva ohromné sloupy, které se tyčily přímo ve středu lajny těchto sloupů. Měsíc mu svítil přímo do obličeje a vrhal stín na taktéž mramorové ohromné dlaždice, na kterých jsme postávali. Stín měl dlouhý. Dotýkal se téměř kamenného křesla, na kterém hrdě seděl prezident Lincoln. Sněhově bílý měsíc se tyčil nízko nad špicí Washingtonského Kapitolu. Stín Washingtonského památníku zářil přímo směrem k nám. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem v životě viděl.
Přestal jsem se soustředit na upíra, který mezi sloupy shodil kápi na zem. Pod dlouhým pláštěm, který mu teď ležel u nohou měl na sobě dlouhé černé kalhoty a sako. Poté sáhl pod sako a vytáhl plátěný klobouk, přesně takový, jaký se nosil v padesátých letech minulého století a nasadil si ho na hlavu. Z tajemného muže se najednou vyklubal elegantní gentleman.
„Jdete se mnou?“ prohodil přes rameno a vydal se po schodech dolů. Do čerstvě napadaného sněhu vyšlapoval ohromné šlápoty. Vítr mu pofoukal tvář a odvlál mu vlasy z tmavě modrých očí, do kterých svítil měsíc. Jako první se za upírem vydal Brune. Neustále na něj mířil nabitou zbraní. Já vyšel do větru za nimi.

*

Kráčeli jsme ulicemi rychle a tiše. Raději jsme se neptali upíra, kam to jdeme. Nejspíš by nám to neprozradil. Oba dva jsme tiše přemýšleli, kam nás to upír vede a na čí je vlastně William straně, proč po nás jde naše vlastní organizace a co se to vlastně sakra děje. Já si však nebyl jistý, jestli vůbec na všechny tyto otázky chci znát odpovědi. William se stal v centrále mým nejbližším přítelem, až na Tolana jsem tam jiného neměl. Proto pro mě bylo obrovským šokem, když jsem zjistil, že se Will stýká s upíry.
Cestou jsme téměř nikoho nepotkali. Kráčeli jsme dlouho, než jsme došli na místo. Od Lincolnova památníku jsme se dali doprava, přešli jsme silnici a zašli jsme do parku mezi stromy. Došli jsme až na kraj k řece a poté jsme kráčeli jen podél ní. V podstatě jsme šli celou dobu po trávě, takže jsme nikoho nepotkali. Snad až na bezdomovce, kteří se váleli cestou pod stromy.
Kam jdeme mi došlo, až když jsem spatřil Jeffersonův památník, anglicky takzvaný Jefferson Memorial, který je postavený na počest třetího amerického prezidenta Thomase Jeffersona, který se proslavil hlavně autorstvím Deklarace nezávislosti. Je to oblý kamenný památník taktéž jako Lincolnův památník podpíraný sloupy a uvnitř se také nachází socha prezidenta, na jehož počest je památník postaven. Avšak socha narozdíl od Lincolna v Lincolnově památníku stojí (nikoliv sedí) uprostřed místnosti.
Jeffersonův památník mě vytrhl z přemýšlení. Tudy jsem chodíval s otcem, když jsme chodili na procházky po památkách. Šli jsme tu samou trasu. A náš konečný cíl byl také stejný. The Awakening.
Tzv. The Awakening, neboli Probuzení, je mohutná socha na samotném jižním cípu jakéhosi poloostrova, který se ve Washingtonu nachází a který jaksi „trčí“ přímo do řeky. Na jeho cípu se nachází tato socha, která ale není jen tak obyčejná. Je to socha vlastně zakopaná v zemi. Socha vyobrazuje Boha, kterému zpod země trčí pouze vousatá hlava, ruce a kolena. Tato socha nemá ve světě obdoby a mé vždycky nesmírně oslovovala. A také tam jsme došli s naším novým společníkem. K soše Probuzení. Její ruce mířily k temnému nebi ozařovanému měsícem, stín ruky vypadal na bílé zemi strašidelně. Jako ruka trčící z hrobu. Po zádech mi přeběhl mráz a na rukou se mi udělala husí kůže. Stále mi byla nesmírná zima a začal jsem kýchat.

*

Zasněně jsem se díval na ruku trčící k nebi a vzpomínal jsem na dětství, když vtom do mě vrazil Brune. Šťouchl do mě rukou. Podíval jsem se na něj, co chce. Pokynul mi hlavou směrem k soše a ke stojícímu upírovi, který se na sochu upřeně díval a stál na místě.
„Co se děje?“ zeptal jsem se. Zamžoural jsem skrz padající sníh směrem k soše. Nikde nic.
„Viděl jsem pohyb. Někdo tam je,“ řekl potichu upír. „Hloupost. Mohl to být stín. Proč jdeme právě se-“ upír Brunea opět přerušil. „Někdo tam určitě je, na to ani nemusím mít upíří oči,“ pronesl tiše upír a otočil se k nám. „Naučím vás jeden trik, jak to zaručeně poznáte. Používá ho tajná policie, když hledá někoho podezřelého v davu lidí. Dělejte to, co vám řeknu. Upřeně se zadívejte na jedno místo, na jeden bod. Pouze na jeden, jakýkoliv. Soustřeďte se na něj. Poté budete vnímat veškerý pohyb a lépe ho uvidíte, než když přejíždíte očima po celém prostoru. Takto mnohem snáze uvidíte podezřelý pohyb. Musíte se soustředit POUZE na jedno místo a nedívat se nikam jinam.
Zařídil jsem se podle jeho rady. Přejel jsem pohledem na nehet sochy. Upřeně jsem se soustředil na ten jeden bod a na žádný jiný. Sledoval jsem jen ten bod. Začal jsem lépe vnímat okolí, padání vloček, pohyb stromů v rytmu větru. Vypadalo to, jako když se díváte na mraveniště a kolem se hemží samí mravenci. Konečně jsem to spatřil. Mezi stromy v temnotě se cosi hýbalo. Vnímal jsem to naprosto zřetelně, i když jsem se soustředil pouze na jedno malinké místo. Mezi stromy se cosi hnulo.
„Vidím ho,“ řekl potichu Brune. Já pouze přitakal hlavou na znamení, že ho také vidím. „Já ale vidím něco víc!“ zařval najednou upír. Nestačil jsem to všechno vnímat. Vím jen, že mě upír najednou strčil na zem, stejně tak Brunea. Dopadl jsem tvrdě na zasněženou trávu. Opět mokrý. Tohle všechno se seběhlo během sekundy. Upír najednou zvýšil na nevídanou rychlost. Poté jsem si všiml, proč nás strčil na zem. Všiml jsem si malé černé věci, která vyletěla zpoza stromů a vzdušným obloukem mířila k nám. Granát. Upír se bleskurychle rozběhl. Ještě, než granát stačil dopadnout vyskočil vysoko do vzduchu. Odrazil se nohama s nesmírnou silou, až vzduch kolem něj odletěl, takže pod ním byla jen promočená holá země. Vyletěl do vzduchu vstříc granátu. Letěli naproti sobě. Obdivoval jsem jeho odvahu nebo naopak šílenství. Doufal jsem, že to neudělá. Ale on to opravdu udělal. Ve vzduchu rychle sevřel granát do ruky a mrštil s ním ještě za letu směrem k řece. Tohle všechno se událo v mžiku sekundy, mrknutí oka by bylo pomalejší.
Granát neškodně žbluňkl ve vodě. Chvilku se nic nedělo. Asi po dvou sekundách se ozvala ohlušující rána. Vybouchl pod hladinou. Vyzdvihl obrovské množství vody, která vyletěla ve sloupcovém tvaru do vzduchu. Poté zase dopadla zpátky. Oba dva jsme s Brunem stále leželi na zemi. Upír dopadl na zem také. Párkrát se překulil a poté vstal, oklepal ze svého saka sníh jako by se nic nestalo a řekl: „Právě proto vás dva musím chránit.“
Sotva dořekl větu, kolem ucha mu prosvištěla kulka.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 14. 9. 2021!


Fakta - Bulvár 81

Jiný Svět - 14. kapitola
Kurda před sebe vrhl kudlu a trefil jednoho ze Strážců do nohy. Ten ale vypadal, jako by kudlu v holeni vůbec necítil. Kurda se na to němě díval a ani si nevšiml Démona, který se za ním valil po čtyřech. Gavner s Topolem se rozběhli dopředu směrem ke Strážci, který držel Shancuse. Ten ale najednou zmizel. Do slova a do písmene zmizel. I s Shancusem. „Shancusi!!!!“ zařval Gavner a mihnul se k jednomu ze Strážců. Ten se ani nestačil rozkoukat a už mu z břicha trčel zakrvácený krátký meč. Topol jakoby ani nebojoval. Byl několikanásobně rychlejší než normální Upír. Nebyl skoro ani vidět. Jako by se na Strážce jen podíval a ti už leželi na zemi. Za pár desítek sekund se všichni Strážci váleli na zemi mrtví, nebo omráčení.
„Nedorazíme je?“ zeptal se Kurda a podíval se na Gavnera.
„Ne. Jakmile je někdo v boji porazí, zabijí se sami. Pro ně je to potupa, když je někdo v boji porazí. Já jsem mezi nimi vyrůstal. Znám je lépe než vy. S nimi si už nemusíme dělat starosti,“ řekl Topol a klekl si k jednomu z nich a zatáhl mu víčka. Takhle to udělal se všemi z nich.
„Moment, kam zmizel ten démon?“ vyjekl najednou Gavner a rozhlížel se kolem sebe. Kurda dělal to samé.
„Zmizel,“ řekl tiše Topol a dál klečel a zavíral mrtvým Strážcům oči, „Měl hlídat toho Strážce. Je to něco jako jeho hlídací pes. Bude ho doprovázet všude. Dokud nezemře, tak bude jako jeho ocásek,“ dokončil větu Hibernius.
„Nechcete nám už o sobě konečně něco říct? Víte toho o nich nějak podezřele moc. Co když k nim patříte? Co když jste jejich špeh? Jak vám můžeme věřit?“ řekl Gavner a poněkud pevněji sevřel svůj meč. Zavládlo ticho. Bylo slyšet pouze kapání krve na zem z oblečení tří bojovníků.
Pan Topol měl na sobě dlouhý černý plášť a svůj typický cylindr. Občas se na něm objevila skvrna krve. Cípy pláště měl ale úplně promáčené krví. Kurda měl na sobě také plášť, ale světle fialový. Pod ním měl bílou košili, na které už ale nebylo vidět téměř žádné bílé místo bez rudé krve. Gavner se svou obvyklou hnědou plátěnou košilí, rovněž od krve, rozcuchanými vlasy a padajícími hnědými tepláky vypadal jako vandrák. „Tak jak ti můžeme věřit?“ zopakoval svou otázku Gavner.
„Nežádám po vás, abyste mi věřili. Chci jenom, abychom našli Shancuse. Můžete se mě pokusit zabít. Nebyla by to ale dobrá volba. Za prvé byste přišli o dalšího člověka, který vám pomáhá a za druhé riskujete, že vás zabiji. Nedoporučuji vám to. Ale můžu vám klidně odpřísáhnout, že udělám všechno pro to, abych vám pomohl a abychom našli Shancuse. Toť vše,“ promluvil dlouze Hibernius. Oba dva upíři se na něj jen chvilku dívali a pak se na sebe podívali.
„Dobrá, věříme vám. Ale chceme po vás ještě jednu věc. Řekněte nám vše, co víte o těch Strážcích. Mohlo by nám to dost výrazně pomoci. Řekněte nám všechny jejich slabiny, jejich historii, kde žijí, odkud přišli a tak dále. Souhlasíte?“ řekl mu Kurda a tázavě se na něj podíval.
„Dobrá. Řeknu vám vše, co o nich vím. Tohle není ale zrovna vhodné místo. Měli bychom si najít něco...tajnějšího,“ řekl Pan Topol a vstal ze země.
„O jednom takovém místě vím,“ řekl Kurda, otočil se a zamířil směrem ke Knížecí Síni.

*

Harkat, Darren, Arra a Vandža utíkali směrem ke starým dřevěným ztrouchnivělým schodům. Vandža se občas otočil a vrhnul po démonech šuriken. Nebylo mu to ale nic platné. Kůže Démonů byla tvrdá jako kámen.
„Pospěšte si!“ ječela Arra a utíkala nahoru po schodech směrem ven z nitra téhle smrtící hory. „Kam hodláte běžet potom? Démoni za námi, Démoni před námi. Kam poběžíme?“ řval za běhu Darren.
„Není to jedno? Prostě...“ musel se na chvilku vydechnout Harkat částečně kvůli běhu a částečně kvůli jeho „alergii“ na kyslík. Potom pokračoval: „Prostě utíkejte!“
Všichni utíkali nahoru po schodech, co jim nohy stačily. Schody ale nevypadaly, že takový nápor vydrží. Každou chvíli bylo slyšet praskání dřeva. Úplně vepředu běžel Harkat, hned za ním v těsném závěsu za ním běžel Vandža s Darrenem. Asi dva metry za nimi Arra, která už skoro nemohla. Přes pleskot křídel nebylo skoro nic slyšet. Ani řvaní Darrena, ať Harkat zrychlí. Arra najednou upadla. Zakopla levou nohou o jeden z dřevěných schodů a upadla tvrdě spánkem přímo na dřevěné zábradlí. Před očima jí najednou vyrašily hvězdičky. Asi tři sekundy neviděla vůbec nic. Slyšela jen pleskot křídel a ječení Ocků a Démonů. Najednou se jí zrak vrátil. Podívala se nad sebe, jestli tam Darren, Vandža a Harkat pořád jsou. Ale ti už tam nebyli. Nejspíš už vyběhli nahoru a ležící Arry si nevšimli. To byl její konec.

Cítila, že Démoni jsou čím dál blíž a blíž. Vrávoravě vstala, ale zase upadla od rány do hlavy.
Potom už se jí povedlo vstát. Jednou rukou se přidržovala zábradlí a v druhé držela krátký zkrvavený meč. První Démon už byl asi jen pět metrů daleko a blížil se k ní téměř nadzvukovou rychlostí. Arra se potichu pomodlila k Upířím Bohům a naposledy švihla mečem po Démonovi. Potom uslyšela obrovskou ránu a najednou tma a ticho.

*

Kurda, Gavner a Topol seděli ve „sprchách“ Upírů. Byla to síň Perty Vin-Grahla. „Takže, bude to na dlouho, takže se pohodlně usaďte a nepřerušujte mě. Jasný?“ Oba dva Upíři mlčky přitakali a napjatě poslouchali. „Jak už jsem řekl, vyrůstal jsem mezi Strážci. Narodil jsem se vlčici. Patřil jsem mezi čtyřčata. Dvě děti byly vlci, ti zemřeli, dvě z těch čtyřčat ale přežily. Jedno z těch dvou žijících jsem byl já. Neptejte se mě, jak jsem se mohl narodit vlčici. To je na dlouho,“ řekl Topol když viděl, jak Kurda otevírá pusu s tázavým výrazem. „No, ale ta vlčice také nebyla jen tak obyčejná. Myslím že pořád ještě žije. Byla obrovská. V podstatě kouzelná,“ Pan Topol se na chvilku odmlčel a napil se vody, která tekla po podlaze. Potom zase pokračoval: „Jednou do našeho stáda přišla skupinka Strážců a odvlekla mou matku i se mnou. Mou sestru tam nechali. Odvlekli nás do nějakého tábora. Bylo jich pár. Kolem padesáti. Většinou jenom tak posedávali a potichu spolu komunikovali svým „mrtvým“ jazykem a nebo se trénovali v boji. Byli ale naprosto nemotorní. Bojovat neuměli vůbec. Mě a mojí matku si přinesli kvůli tomu, že si mysleli, že bychom oba dva mohli mít zvláštní schopnosti. A měli pravdu. Oba dva jsme se projevovali zvláštními schopnostmi. Má matka už jen proto, že porodila člověka a já jsem se po roce začal přemisťovat. Měl jsem obrovskou sílu a byl jsem strašně rychlý. Chtěli z nás vycvičit bojové tvory. Naučil jsem se jejich řeč. Lidskou řeč jsem tehdy ještě vůbec neuměl. Vůbec jsem tehdy nevěděl, že existuje něco, jako lidé. Pro mě existovali jen Strážci a vlci. Proto jsem se také velmi divil, když mi jednou jeden ze Strážců řekl, že vedou už dlouho válku s rasou jménem lidé. Ten, kdo mi to řekl tam byl můj jediný přítel. Kromě mé matky samozřejmě. Tihle dva byli jediní, kteří se ke mně chovali normálně. Ostatní mě tam pořád mlátili, nebo na mě řvali a nadávali mi. Jeden z těch Strážců, jmenoval se myslím Jughead, my vysvětlil o Strážcích všechno. Řekl mi, že kdysi žili v podzemí, ale lidé je odtamtud vytlačili. Proto jsou tak bledí. Nebyli zvyklí na sluneční svit. Proto nebyli vůbec opálení,“ Pan Topol se na chvilku odmlčel a podíval se na Kurdu s Gavnerem, kteří ho pořád se zaujatým výrazem poslouchali a občas přikývli.

„Jughead tedy byl jediný, kdo se o mě staral. Hrál jsem s ním různé hry, učil mne bojovat a vysvětloval mi o nich vše. Můj vcelku poklidný život ale přerušil příchod jednoho Upíra, jménem Paris Nebess.“
„Paris?!“ vyjekl najednou Gavner, „On k vám přišel Paris?“
„Ano. Přišel s nabídkou, která se nedala odmítnout. Za to, že jim budeme dávat svou krev nám budou dávat orgány svých mrtvých druhů jako potravu a budou nám pomáhat v bojích. Všichni Strážci s nadšením přijali. Tehdy to vlastně nebyli Strážci. Tehdy si říkali Dharmové. Já společně s Dharmy a Jugheadem jsem odešel do Upíři hory. Má matka se ale vrátila ke svému stádu. To jsem ji viděl naposledy,“ Topol se znovu odmlčel. „V Upíří hoře jsem se měl jako v ráji. Strávil jsem tam dvanáct let. Perfektně jsem se naučil ovládat lidskou řeč. Upíři mě naučili své zvyky a tradice. Byl jsem v podstatě něco mezi Upírem a Strážcem Krve. Pak se ale stala ta strašná věc,“ Topol se dlouze zadíval do země a zmlknul.
„Co se stalo?“ zeptal se Kurda a posunul se o něco blíž k Panu Topolovi.
„Strážci mě zničehožnic vyhnali z hory. Ani jsem se nemohl rozloučit s Jugheadem ani s Upíry. Jednou v noci mě prostě vzbudili, zavázali mi oči a odvedli mě z hory. Oči mi rozvázali až uprostřed lesa a nechali mě tam. Bylo mi asi dvacet. Neměl jsem vůbec ponětí, kde to jsem. Byl jsem sice vychováván v tvrdých podmínkách, ale tohle bylo i na mě moc. Tímhle způsobem jsem doopravdy poznal Strážce. Na Jugheada jsem ale nikdy nezapomněl. To je celý můj příběh. O nich ale vím to, že se velice bojí světla. Ani tolik jim neubližuje, ale bojí se ho. To je jejich Achilleova pata. Jako zbraně používají buďto ty takzvané bodáky, které určitě už znáte a nebo používají luky a otrávené šípy. Jsou to v podstatě kanibalové. Živí se orgány svých zemřelých. Jinak mají v podstatě ten samý jídelníček jako normální lidé. Jak už jsem řekl, pocházejí z podzemí. Žili zhruba 100 metrů pod hladinou moře. I když to bylo v horách, tak si našli jeskyni kde žili. Měli tam stany, ale trénovali se venku. V noci. A ještě jedna velice důležitá věc, voda je zabíjí. Jedna kapka vody na ně dopadne, a rozežere se jim kůže a roztaví maso. Musí to ale být pouze voda. Krev, nebo třeba mléko jim neublíží vůbec. Vodu ale nemohou pít. Proto pijí pouze mléko nebo krev, jako Upíři. To je to hlavní, co byste měli vědět.“

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol.

By Slečna Mannová!

Deník Desmonda Forda - 1. kapitola
Rozhodl jsem se, že si budu psát deník pro případ, že bych doopravdy zemřel. Nikdy nevíte, co může číhat za dveřmi. Proto bych taky chtěl zaznamenat to, co jsem za svůj život udělal. Není toho zrovna málo, protože osud mi přichystal ne zrovna lehký život. Takže proto tu teď ležím nejspíš na smrtelné posteli s dírou v břiše, krvácím, bolí mě žaludek - snad ještě deník stihnu dopsat. Kdyby ne, tak... Doufejme, že se to nestane a že tenhle deník aspoň k něčemu bude. Docházejí mi síly, takže bych si měl pospíšit. Takže...

*

Jak už jste jistě poznali, mé jméno je Desmond Ford. Ani nevím, jak jsem tohle jméno dostal. Snad kvůli automobilce, nevím. Každopádně to je teď jedno. Narodil jsem se v malém městečku ve Washingtonu. Tatínek jezdíval kvůli práci každý den brzo ráno do Washingtonu D. C. Prý pracoval na něčem velmi důležitém, ale on přede mnou i před mou matkou tajil, co vlastně dělá. Rodiče se kvůli tomu často hádali, ale já si na jejich hádky časem zvykl. Ale prvních pár let to bylo k nevydržení. Má matka se často sebrala a odešla ke své matce, ale pak se vždy vrátila.
Ale jednou, když mi bylo tak zhruba dvanáct let se pohádali víc než obvykle. Tatínek přišel obzvlášť pozdě a to mou matku rozlítilo natolik, že otci dala facku. Tu noc se otec naštval, sbalil si kufry a někam odjel. To bylo naposledy, co jsem ho viděl. Matka hodně brečela. Každý den. Žili jsme spolu sami do mých dvaceti let. Nechtěl jsem ji moc opouštět, když jsme teď byli bez otce. Stal jsem se takovým „maminčiným mazánkem“. Ale mně to nevadilo. Avšak nemohl jsem napořád být se svou matkou, tak jsem si jeden den našel vlastní bydlení. K mému údivu nic nenamítala, tak jsem šel. Bydlel jsem nedaleko od ní a často ji navštěvoval. Žilo se mi krásně. Měl jsem slušnou práci, slušný plat, matka nedaleko a nikdo mě s ničím neobtěžoval. Kdyby se ovšem jednoho dne něco nezvrtlo tak, jako se to zvrtává v trapných typických amerických filmech.

*

Ležel jsem si na pohovce a díval se jako každý den na bůhvíco, když najednou někdo zazvoní u dveří. Bylo asi 11 večer. Nikdo mě nikdy nenavštěvoval, až na mou matku, která přicházela vždy dopoledne, tak mi to přišlo divné. Podíval jsem se kukátkem, kdo to je. Stáli tam dva muži v obleku. Uhlazení, navonění, učesaní. Vypadali jako dealeři. Pořádně bohatí dealeři. Kdybych věděl, kdo jsou ti muži, nejspíš bych tenkrát vyskočil z okna. Ale já to nevěděl, tak jsem jim otevřel. Nejspíš to byla největší chyba, co jsem kdy v životě udělal...
„Dobrý večer, pane Forde. Máte na nás prosím chvilku č
návštěvníků stránky
celkem344 675
tento týden1 500
dnes134