Svet-Stranek.cz
Sledujte Aktuální anketu!
TV - Nora

Březnové reportáže (presnove reportase):Sledujte Aktuální anketu!

Březnové reportáže (presnove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Deník Desmonda Forda - 30. kapitola

„Christophe? Můžeš na chvilku?“ nakoukl do dveří Carlosova pokoje Gabriel. Na hlavě měl naraženou čepici tak, že mu skoro nebylo vidět do očí. Christoph se rozloučil s Carlosem a společně jsme vyšli do vstupní haly, která se zdála být čím dál víc zakouřená.
„Co se děje?“ zeptal se albín, jakmile se za námi zavřely dveře.
„Nahoře,“ ukázal Gabriel na výtah, „tam nahoře jsme viděli na ulici postávat dva chlápky v kabátech. Stáli tam asi minutu a sledovali nás, jakmile jsme je uviděli, tak rychle odešli. Vypadali jako zaměstnanci centrály.“
„Rozpoznal jsi jejich obličeje? Jak vypadali?“ ptal se Christoph zaraženě.
„Jeden byl černoch. Plešatý. Druhý měl spíše světlé vlasy, ani jednoho jsem nikdy neviděl a nikdo z ostatních taky ne,“ kroutil hlavou Gabriel. Malá hnědá očka pomrkávala, poněvadž na řasách měl Gabriel stále ještě sněhové vločky. Okamžitě mi v mysli vyrašily vzpomínky na člověka, který mě sem přivedl, říkal jsem si ale, že to nemohl být on.
„William…“ ozvalo se za mnou zničehožnic. Zprudka jsem se otočil, Christoph zrovna tak.
Stál tam Carlos s obvázanou půlkou hrudníku a ramene. Dokázal stát na nohou.
„Prosím?“ vykulil oči Christoph.
„Byl to William,“ zopakoval Carlos trpělivě odpověď.
„Jak to víš, že to byl zrovna on?“
„Nevím, tuším. Neznám nikoho jiného, kdo by věděl, kde je naše útočiště a kdo by odpovídal popisu. S Williamem jsem už týdny nemluvil, nejspíš mě hledá.“
„Ano, myslím, že jsem slyšel, jak se o někom bavili. Někoho tu hledali,“ přikývl Gabriel se zamyšleným výrazem.
„Jestli byli z centrály, hledali mě,“ řekl jsem já.
„Ne. Oni už dávno vědí, že tu jsi. To už jsme řešili. Tihle nebyli z centrály, ta nás sleduje čtyřiadvacet hodin v kuse. Tohle byl někdo jiný,“ řekl Christoph.
„Musel to být William. Jen by mě zajímalo, kdo byl ten člověk, co byl s ním,“ drbal se Carlos pravou rukou na bradě. Levou ruku nemohl používat kvůli svému zranění.
„Můžeme ho ještě stihnout?“ otočil se Christoph na Gabriela.
„Nejspíš ne. Před Vánoci jsou venku davy lidí, je to asi minutu, co odešli. Teď je už nenajdeme,“ zakroutil hlavou.
„To je škoda,“ vzdychl si Christoph, „Carlosi, máš nějaký kontakt s Williamem?“ směřoval své otázky pro změnu na Carlose.
„Už dlouho ne. Naposledy jsem ho viděl, když Desmond utekl z centrály.“
„No nic, teď je pro nás prvotní se připravit na invazi centrály,“ řekl, se všemi se mlčky rozloučil a pomalu odkráčel.

*

„Kam mě to vedete?!“ škubal sebou Tolan, ale nebylo mu to nic platné. Drželi ho pevně. I kdyby se jim vysmekl, nedokázal by utéct. Neměl ponětí, kde se právě nachází. Prvních pár odboček a chodeb měl ještě jakžtakž přehled o tom, kde se právě nachází, tady však nikdy nebyl. Najednou se s ním muži, kteří ho vedli, zastavili. Bylo slyšet, jak zadávají nějaký kód. Poté otevření dveří. Tolanovi náhle došlo, kde jsou. Sám tu nedávno byl. Avšak při úplně jiné příležitosti. Zadával sem kód, který neměl znát, který mu oznámil jeden ze zaměstnanců, který už chtěl skoncovat s centrálou. Před pár dny tu Tolan sám zadával kód, aby se dostal na chodbu, která vede do kanceláře Alana Blunca. Tam ho vedli. Tušil, co ho tam čeká. Odhalili ho.
Strážní vykročili i s Tolanem na mramorovou podlahu, která dodávala této chodbě typický zvuk kroků. Každý, kdo na chodbě nyní stál, rázem přestal tyto zvuky vydávat. Každý se zastavil, aby se mohl lépe podívat na zajatce, kterého vedli do kanceláře. Dovedli ho až ke dveřím, které vedly přímo do kanceláře. Otevřeli mu a on vešel dovnitř. Tentokrát sám, žádní strážní. Rázem všechny zvuky ustaly. Bylo slyšet jen nervózní oddychování.
„Pojďte blíž,“ ozvalo se najednou. Tolan se vylekal. Byl to hlas Alana Blunca. Nikdy předtím ho neslyšel, ale byl si jistý, že je to on. Tolan uposlechl jeho příkazu, či spíše žádosti. Popošel o pár kroků blíže. Najednou ho někdo jemně uchopil za předloktí a odvedl ho o pár kroků dopředu.
„Natáhněte pravou ruku před sebe,“ ozval se znovu Bluncův hlas. To on Tolana držel.
Tolan opět poslechl. Natáhl dlaň se slabě sevřenými prsty. Narazil na sklo. Na skle bylo znát, že je venku chladno.
„Cítíte to?“ Zeptal se Blunc.
„Myslíte…Myslíte okno?“ zeptal se překvapeně Tolan.
„Ano, přesně tak, okno,“ kývl Blunc, to však Tolan nemohl vidět. „Jestlipak víte, co se za tímto oknem nachází?“ na chvíli se odmlčel. „Je to Washington D.C. Jistě ho velmi dobře znáte, je to překrásné město. Čerstvě nasněžilo, je to překrásný pohled. Má kancelář je v nejvyšším poschodí, mám výhled na celé město,“ pyšnil se.
„Pane, nerozumím, co tu po mně vlastně chcete. Proč jste mě přivedl?“ Tolan sám ale tušil odpověď. Věděl, že odhalili spiknutí, jeho zradu, krádež. Připravoval se na trest. Cítil, jak se mu stahuje žaludek.

*

„Je to opravdu překrásný pohled. Krásnější neznám. Miluji to. Vždy, když mám na srdci smutek či trápení se podívám z okna a rázem je mi na světě o mnoho lépe.“
„Pane, proč mi tohle říkáte?“
„Je obrovská škoda, že toto nemůžete vidět. Bez tohoto pohledu bych nepřežil. Kdybych o něj přišel, zemřel bych. Miluji toto město jako nic na světě, udělal bych pro něj cokoliv. Velice lituji, že nemůžete spatřit tuto překrásnou scenérii,“ napil se horkého skořicového čaje, který měl položený na stole. Jeho vůně se rozplývala celou místností.
„Dáte si šálek?“ nabídl Alan Tolanovi.
„Proč ne,“ pokrčil rameny Tolan. Rázem bylo slyšet přelívání teplého čaje z konvice do hrnku. Alan ho Tolanovi podal i s podšálkem a dvěma cukry. Tolan si oba hodil do čaje, vycáknutá voda mu lehce pařila ruku. Tolan zamíchal lžící a napil se. Byl to výborný čaj. Alan se napil také a poté se slastně nadechl.
„Jak jste oslepnul?“ Blunc se posadil na pohodlné křeslo pro hosty, které stálo naproti jemu pracovnímu stolu. Bylo to poprvé, co na tomto místě seděl, jinak vždy sedával jen ve svém křesle zády k oknu. Své schůze začínal vždy v určitou hodinu tak, aby mu slunce svítilo do zad a jeho kolegům na schůzi do očí. Nebyl tak vidět Alanův výraz ve tváři, jeho mimika.
„Stalo se to při mé první akci. Už si nepamatuji, kde to bylo. Jel jsem tam společně s Williamem. Obklíčili jsme budovu a naši vtrhli dovnitř, já a jistý Desmond Ford jsme hlídali boční východy. Neuhlídali jsme je. Dveře se rozrazily zrovna, když jsem stál za nimi. Uhodily mě do hlavy, já oslepl. Sám nevím, jak je to možné,“ pokrčil Tolan rameny a opět se zlehka napil, aby si nespálil rty.
„Tragické. Ale jak vidím, velmi dobře jste se s tím vypořádal. Kdo je vaším cvičitelem?“ ptal se se zájmem ředitel centrály.
„Jmenuje se Evelynn. Je skvělá, velmi mi pomohla, pane,“ kývl Tolan.
„To rád slyším.“

*

Chvilku bylo ticho. Každý srkal svůj čaj. Tolanovi v mysli stále lpěla jedna myšlenka. Kdy? Kdy už se zeptá na to, co dělal v ten a ten večer, kde byl, až ho chytnou silné ruce a odvedou ho do cely či rovnou na popraviště. Nic takového však nepřišlo.
„Jaké to je, být slepý?“ zeptal se Blunc.
„Prosím, pane?“ nerozuměl otázce.
„Jaké to je, být slepý? Co cítíte, je něco jinak? Zhoršil se váš život?“
„No...To je těžká otázka, pane. Zprvu to pro mě bylo velmi těžké se přizpůsobit, ale jakmile mě začala Evelynn cvičit, začínalo se to zlepšovat. Ale ano, myslím, že se můj život zhoršil, dost podstatně. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vidět jako každý jiný člověk,“ zasnil se Tolan.
„Chápu vás. Nemohl bych bez zraku žít, je to ten nejkrásnější smysl, který máme. Povězte mi, říkal jste, že se váš život zhoršil?“ Blunc opět vstal. Šálek byl z půlky plný. Tolan se sotva dvakrát napil.
„Ano, zhoršil, pane. Ale dá se s tím žít.“
„Máte pravdu,“ odmlčel se na chvíli. „Poslyšte, chtěl byste se pomstít tomu upírovi, co vám to udělal?“ Tolan se zamyslel a zarazil. Něco takového nečekal. Odpověď sám neznal.
„Nejsem si jistý, pane,“ zlehka se dotkl okna.
„Výborně. Já totiž vím, kdo to udělal. Ten upír, co ten večer byl u vás je jeden z nejhorších, co na široširém světě existují. Jeho srdce je plné nenávisti. Vybíjí si zlost na nevinných lidech, jako jste vy.“
„Pane, já...“ Nedokončil Tolan větu, poněvadž ho Blunc přerušil.
„Ten upír se nyní nachází v bunkru pod zemí, zalezlý jako krysa. Čeká na náš další útok, bojí se cokoliv udělat. My neútočíme, chceme ho nechat vypěnit, ať se naplní strachem a zlobou, pak bude snadná kořist.“
„Pane, nebudu se nikomu mstít, nechci znovu otevírat staré rány. Je to za mnou, žiji současností,“ zakroutil Tolan hlavou.
„Myslíte si, že je možné, aby vás oslepily dveře?“ položil další zvláštní otázku Alan.
„Ano pane, je to možné, jak vidíte,“ Tolan nevěděl, co odpovídat. Začínaly ho štvát takovéhle otázky, jako kdyby se mu Blunc vysmíval.
„Dobrá. Vás ale dveře neoslepily,“ zakroutil hlavou.
„Prosím?“ zakuckal se Tolan čajem.
„Ne, byl to jed, který vám někdo vlil do oka. Žádné dveře.“ Tolan mlčel. Nevěděl, co říct. Nevěřil Bluncovi, ale často přemýšlel nad tím, jestli je vůbec možné, aby na následky takovéhoto zranění člověk oslepnul. „Jak jsem říkal, tento upír sen nyní nachází v bunkru pod starým skladištěm v centru D.C. Za pár dní provedeme útok, jestli chcete, můžete se ho zúčastnit.“
„Ne, nechci, pane. A když dovolíte, rád bych nyní odešel,“ otočil se Tolan a mířil směrem ke dveřím, stále se šálkem v ruce.
„Ten, kdo vám vlil jed do oka, se vydával za vašeho přítele. Znáte ho. Jel s vámi autobusem do akce. Vy jste seděl s ním. Je to upír už od začátku, chtěl se jen infiltrovat. Poté se na něj ale přišlo, tak uprchl,“ Blunc věděl, že tohle Tolana zastaví. A taky že ano. Pomalu se zastavil a vstřebával to, co mu Blunc řekl.
„Jmenoval se Desmond Ford. To on vám zničil život!“

To be continued!
All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 31. 3. 2020!


Fakta - Bulvár 24

Jubileum TV-Nora
Přeju příjemné odpoledne u mého dalšího článku!

Ano!
Je to neuvěřitelné, ale TV-Nora je už s vámi více jak rok!
Za tu dobu na stránkách TV-Nora vyšlo:
-přes 100 článků
-bylo nastaveno přes 20 anket
-připraveno více jak 100 témat
-a v diskuzích bylo od vás napsáno minimálně 10 000 příspěvků

To je opravdu velký výkon. Mé díky patří mým spoluadminům, vývojářům všem reportérům a hlavně vám, pravidelným i nepravidelným návštěvníkům.
Když jsem na TV-Nora blogu, myslím někdy v květnu psal výroční článek, nemyslel jsem si, že to tu vydrží až doteď.
Avšak nedávno tu zuřila dost silná krize o existenci TV-Nory. Nedostatek lidí, velké hrozby, málo článků nižší návštěvnost. Bylo zde mnoho pokusů o zničení nebo vymazání obsahu stránek nebo odcizení celých stránek a to několikrát po sobě. Také jsem zde musel trávit více času. Došly bulvární články...
Včera byla nerozvážně smazána + diskuze adminem (nejmenovaným - už jsem mu odpustil).
To mě však dnes dovedlo k absolutnímu rozhodnutí - ke konci TV-Nory

Konec
Opravdu ruším TV-Nora. Dnes budete naposledy diskutovat v diskuzích a naposledy si číst zdejší články. Mažu i všechny její příbuzné stránky (agstudents, strihani, archiv). Prostě mě to už nebaví stále být ve střehu jestli někdo nechce ukrást nebo smazat stránky a stále vyžadovat články ode všech` hádat se se spamery v diskuzích a mazat porušovače pravidel.
Již na to nemám a proto jsem se rozhodl to tu ukončit.
Děkuji všem příznivcům, kteří vydrželi až doteď a doufám, že váš čas strávený zde nebyl pouze vyhozeným měsícem života. U mě to tak tedy rozhodně nebylo.

Loučím se s vámi mým posledním článkem na TV-Noře, který je posledním článkem TV-Nory samotné.

Přeji vám příjemný den a všem vám naposledy děkuji.

...

TV-Nora spol. ©2009 1. 4. 12:45

Epilogue wroted by potihcpd!

Vysoká aktivita v prvních dnech nové vlády
6. kvetna 1
104 - Již třetím dnem dneska vládla čtvrtá vláda RTA. Za tuto krátkou dobu se stihlo stát už mnoho věcí. 4. kvetna byl zvolen staronový ministr obchodu, definitivně odhlasovány názvy dnů v dekádě či schváleno rozdělení domovské učebny i chodbové provincie na zatím bezejmenné oblasti. Mnohem významnější byl ale dnešek, který schválil možnost politických stran či vyvěšování vládních oznámení na nástěnku.


Čtvrtá vláda pojala svůj úkol oživit republiku opravdu důsledně. První povolební událost se stala ráno dalšího dne, kdy ministr obchodu, T. N. z důvodu přílišných požadavků vlády, ze kterých byl přepracován, podal demisi. Vláda po něm požadovala rozsáhlé ekonomické reformy, zejména sestavení návrhu daňového systému. Po první vyučovací hodině byl sepsán seznam kandidátů na nového ministra obchodu, který jmény zrovna neoplýval. Skvělo se na něm pouze jméno bývalého ministra obchodu P. V. Ten byl odvolán 17. unora kvůli odmítnutí vypracovat obchodní bod alianční smlouvy s primami. T. N., který byl v této funkci 76 dní, momentálně zcela přestal účinkovat na politické scéně RTA.

Vláda se rozhodla definitivně vyřešit dva dlouhodobě diskutované problémy. Prvním z nich jsou názvy dnů v dekádě. Terciánský kalendářní systém byl uzákoněn 7. letna 1, tedy krátce po vzniku republiky. RTA se pomalu, ale jistě blíží k půl roku od svého vzniku a problém názvů dnů v dekádě ještě donedávna nebyl vyřešen. Během unora či presna bylo rozhodnuto, že názvy sedmi gregoriánských dnů zůstanou a vymyslí se pouze názvy pro zbývající tři dny v desetidenní dekádě. Ty vymyslel P. V., ale vláda je zamítla. Přesto se však začaly používat a až dnešním dnem bylo jejich používání potvrzeno i v úřední rovině. Jsou to tedy již známé dny Guru, pro osmý den v dekádě, Sarkan pro devátý a Thysis pro poslední dekádní den.

Druhým problémem byl správní systém třídy. Tento problém je o něco mladší, vznikl přibližně koncem presna a přesto, že nikdo nebyl proti prvotnímu návrhu, vláda nebyla schopna přistoupit k jeho ratifikaci. 24. presna anektovala RTA část chodby po úroveň hranice skříněk Tercie A a Tercie B, nazývanou jako Sektor 5. Při dělení chodby, kdy byla tato anexe a-terciánskými spojenci potvrzena připadlo RTA i území až na úroveň zdi mezi 104 a 105. Základní návrh byl 4. kvetna poupraven a konečné správní uspořádání spočívá v rozdělení domovské učebny RTA 104 na 4 části (přední část, kluci, holky a neutrální území zahrnující bývalý sektor 2 a dveřní uličku u nástěnky) a chodbové provincie na 2 části přesně v polovině. (Obrázek bude v blízké době k vidění v sekci obrázky.)

Potíž však vznikla v tom, jak tyto oblasti nazvat. J. Š. a V. Ch. prosazují označení „sektory“ s argumenty, že toto je již tradiční název a měl by se zachovat. J. Fa. prosazuje cokoliv jiného (kraje, země nebo regiony), neboť podle něj jsou sektory vojenské označení a pro správní systém se nehodí. Pravdou je, že ze starých sektorů by na svém místě zůstal jen Sektor 5. Státní rada název „sektory“ schválila, ale Senát byl spíš pro „kraje“, oba orgány v poměru 2:1. Předseda V. Č. poté řekl, že by souhlasil s označením „kraje“ s výjimkou Sektoru 5, kterému by jeho název zůstal. K tomuto řešení se přiklonil i V. Ch. ale dále se již nejednalo a tento problém zůstává zatím nevyřešen.

Další záležitost v této věci představuje volba zástupců jednotlivých oblastí. Správa Sektoru 5 byla přislíbena M. Mi. Kraj holek by zastupovala jako jedinou z oblastí holka a to pravděpodobně holčičí předsedkyně E. Š., pokud by funkci neodmítla. Správa zbývajících oblastí zůstává jako jejich názvy nadále nevyřešenou.

Včera se oficiálně nic zásadního nestalo. Většina dne se nesla ve veselé náladě proto, že v gregoriánském kalendáři začal měsíc „duben“ a pro první den tohoto měsíce označovaném jako „apríl“ (mezinárodní označení pro tento měsíc, od kterého se liší pouze české a polské označení) jsou charakteristické různé vtipy a žerty. Těch bylo ve škole opravdu plno, největším bylo prohození sourozenců, ale některé třídy si organizovali i své vlastní „apríly“. Večer byl poté realizován vtip týkající se fiktivního zrušení TV-Nora.

Co se týče neoficiální politické scény, začala opět stoupat hladina aktivity anarchistů v RTA. Ti se rozhodli předložit vládě návrh několika změn ke schválení nebo si je vynutit revolucí. Část vlády byla s nimi obeznámena již včera, jednat se začalo však až dnes. Představitel anarchistů J. Ko. zahrnul mezi hlavní požadavky sesazení druhého konsula a Velitele ozbrojených sil J. Fa. Dále požadoval i navrácení Sektoru 5 do rukou anarchistů. Tato věta je značně diskutabilní, kupříkladu J. Kl. neuznává, že by Sektor 5 kdykoliv patřil RTA, tedy špatné je slovo „navrácení“. J. Kl. a ani anarchisté vůbec nejsou schopni toto území vojensky uhájit před republikánskou armádou RTA. Sektor 5 je již delší dobu (24. presna 1, resp. 9. tupna 1) součástí RTA a jeho prozatím neoficiálním správcem je M. Mi. Kromě toho republikáni nikdy neuznali vznik anarchistického státu na tomto území, tedy z tohoto pohledu je výraz „navrácení“ opět nesprávný, ale z opačné strany.

V. Č. jako umírněný anarchista požadoval zavedení tzv. dnů anarchie, při kterých by nefungovala vláda a v RTA by byla anarchie a zavedení systému politických stran. Dále ještě chtěl navázat styky se všemi třídami nižšího gymnázia. J. Fa. ještě navrhl pro posílení vazby mezi lidem a vládou informovat lid o krocích vlády v podobě vyvěšování vládních vyhlášení na nástěnku.

O těchto šesti bodech začal dnes o přestávce po třetí vyučovací hodině Senát jednat. Návrh informování lidu na nástěnce Senát schválil jednohlasně. Návrh politických stran, návrh navázaní styků s třídami nižšího gymnázia i návrh dnů anarchie Senáten prošel v poměru 2:1, v témže poměru byl zamítnut návrh anarchizace sektoru 5 a Senát jednohlasně zamítl sesazení J. Fa. z postu konsula.

Státní rada jednohlasně schválila navázání styků s nižším gymnáziem, v poměru 2:0, neboť J. Š. se v tomto zdržel hlasování, návrh politických stran a v poměru 2:1 vyvěšování vyhlášení na nástěnku. V poměru 2:1 Státní rada zamítla dny anarchie.

Nejjednodušší z těchto záležitostí je informování lidu prostřednictvím nástěnky. Od zítřka bude vše na čem se vláda dohodne a schválí vyvěšeno pod novou sekci „Vládní vyhlášení“ na nástěnku. Dosud se mohl lid o vládních krocích dovědět jen při přímém zeptání politiků RTA nebo z webových stránek TV-Nora. Nyní se naskytne ještě tato další možnost, od které se očekává prohloubení vztahů mezi vládou a lidem a i možný podnět k vzniku dalších médií, zejména soukromého tisku.

Problematika navazování kontaktů je o něco složitější. S primami má RTA nejlepší vztahy ze všech tříd, je s nimi v alianci a zde není třeba co prohlubovat, maximálně se zde objevuje možnost vytvoření unie, ale na tu zatím není podle většiny ta správná doba. Se Sekundou A nemá RTA žádné styky, ale již několikrát se je navázat pokusila. V. K., nejvlivnější osoba 106 se odmítá zapojovat do konfliktů v prvním patře a k RTA má spíše negativní přístup. Je orientován spíše na 109, kam vyváží obrovská množství živého zboží. Oblast mezi dveřmi 106 a 109 je přímo zaplavena těmito zásilkami i jejich příjemci z řad b-sekundánů.

S nimi má RTA velmi špatné vztahy. Oficiálně patří 109 k RTA, ale vládce Sekundy B, J. Kol. toto nikdy neuznal (kapitulaci podepsal diplomat J. Č. 19. tupna 1) a RTA nemá nad 109 žádnou moc. Vzájemné vztahy jsou velmi napjaté a hrozí brzké vypuknutí nové války. Vztahy s Tercií B jsou pozitivní, ale v diplomatické rovině se 105 styky neexistují. V. Č také navrhuje začít si budovat pozici ve druhém patře, kde se bude RTA (či spíše už RKA) příští rok nacházet, ale to půjde obtížně, neboť vztahy obou kvart a RTA jsou velmi rozporuplné. Kvinty, sexty, septimy a oktávy jsou mimo tento diplomatický plán.

Ze všeho nejkomplikovanější je ale systém politických stran. Ten má za cíl osvětlit lidu ideje jednotlivých kandidátů. Bude existovat několik stran (P. V. navrhuje maximum 4 a 5. skupinu nestranných), které si před volbami sestaví volební program, ke kterému připojí své kandidáty do Senátu a případně i návrhy na konsulské posty. Lid bude po ukončení předvolební kampaně volit jednotlivé strany a každá strana získá za 33% hlasů jedno křeslo v Senátu. Tento systém ale mnohým přijde nedostatečný a od lehkých úprav požadují někteří až zásadní změnu celého vládního systému. O tomto se tedy bude jednat snad už zítra.

Vláda má před sebou na práci hodně věcí. Republika opět ožila, ale zároveň i narostl vliv anarchistů, kteří pochopili, že klidnou cestou se dá docílit víc, než revolucí.

Firefox!

Searched by potihcpd - 30. 3. 2020!


Deník Desmonda Forda - 29. kapitola

„Můžete mi někdo vysvětlit, jak se tohle, setsakra, mohlo stát?!“ řval Alan Blunc na ochranku. Muž v modré uniformě se jen zaraženě díval do země, jako malé dítě, které stojí na hanbě.
„Odpovězte!“ zařval ještě jednou a přiblížil svůj obličej těsně k tváři muže, stojícího před ním.
„Nevím, pane,“ odpověděl, aniž by se na svého nadřízeného podíval.
„Vy mi tedy tvrdíte,“ řekl a rychle se otočil k obrovskému oknu ve své pracovně. Svůj projev směřoval na muže z ochranky, kteří stáli za ním. „Vy mi tvrdíte, že se do MÉ kanceláře, do nejhlídanější kanceláře budovy, někdo vloupal ve dvě ráno, i když za dveřmi stála ochranka a kancelář byla hlídána kamerovým systémem, ale přesto si nikdo ničeho nevšiml?!“ Díval se z okna na kopulovitou střechu Kapitolu a z jeho výrazu bylo poznat, že ho muži, kteří stojí za ním, přivádí k šílenství.
„Pane, nevíme, jak je to možné…“ nervózně řekl jeden muž z ochranky.
„Tak to okamžitě zjistěte! Chci vědět, kdo to byl!“ otočil se a zařval Blunc.
„Jistě, pane,“ přikývli všichni a co nejrychleji vyšli z kanceláře, jen se za nimi zaprášilo. Nikdo nechtěl schytat další ze záchvatů hněvu Blunca.
Tomu všemu přihlížel Morgan Borley, Bluncův pobočník.Také mu samozřejmě vrtalo hlavou, kdo to mohl udělat. Měl pár adeptů, které si chtěl „proklepnout“. Důvod však znal moc dobře. Znal ho i Alan Blunc, znal ho každý z centrály. Důvod, proč byla kancelář vykradena. Bylo to nad slunce jasné.
Centrála je infiltrována. Každý to věděl. Jen málokdo si to však chtěl připustit. A nejvíc ze všech Alan Blunc. Nejhorší odhady mluvili o deseti až patnácti infiltrovaných. Byl to neskutečný počet. Morgan se nervózně drbal na hlavě. Měl Bluncovi říct své tipy nebo ne? Nemohl ho zradit, nemohl zradit centrálu a neříct mu to, zároveň však nesouhlasil s jeho názory a přesvědčeními. Jeho způsoby řešení problémů především Morganovi neseděly. Nemohl jen tak nečinně stát a sledovat, jak chce vyhubit ženy a děti v tom bunkru. Právě stál na křižovatce. Na jakou stranu se měl dát? Na stranu maniaka, který ho však vytáhl z těžké životní situace nebo na stranu těch „lidí“, kteří žili dole v podzemí a nutně potřebovali pomoc?
„Pane?“ rázně se zeptal Morgan. Alan se na něj zuřivě otočil.
„Pane, myslím že vím, kdo se sem vloupal…“

*

Tolan se rychle zvedl z pohovky. Dříve se musel zvedat hodně pomalu, aby se mu něco nestalo, aby nešlápl vedle či něco podobného, nyní však měl pohyb naučený. Rázným krokem došel ke dveřím, na které před chvílí někdo zaklepal. Bylo to rázné a hlasité zaklepání, Evelynn to nebyla. Většinou však Tolana nikdo jiný nenavštěvoval.
Nahmatal kliku a otevřel dveře.
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Pojďte prosím s námi,“ ozvalo se. Tolan ani nestačil nic říct a už ho brali za oba lokty a odváděli ho kamsi do neznáma. Dveře za ním někdo zaklapl. Tolan sebou necukal, věděl, že by to bylo marné. Jen kráčel dál směrem, kterým ho vedli. Netušil, kam jde.

*

Byl jsem dost vyděšený z toho, co mi Samael řekl. Vyděšený a překvapený, samozřejmě. Něco takového jsem vůbec nečekal, ale vysvětlovalo to mnoho věcí. Proč mi tehdy na hřbitově brali krev, proč mě chce centrála zabít nebo přivézt na svou stranu a proč upírům jde tolik o mou záchranu. Hlavou mi však dumala jedna věc. A o té jsem si potřeboval promluvit s nějakým upírem. Jediný upír, kterého jsem v bunkru znal, byl Carlos, který konečně byl schopen mluvit.
„Carlosi?“ zeptal se potichu Christoph. U Carlova lůžka jsme seděli jen já a on, Carlos ležel do půl těla na nejpohodlnější posteli, která se v bunkru našla. Jeho ruka byla celá obvázaná, doktor však tvrdil, že jí za pár dní bude moci plnohodnotně používat díky jeho upíří krvi.
„Carlosi, můžeš mluvit?“ ptal se Christoph.
„Ano,“ kývl Carlos.
„Dobrá. Jak se cítíš?“
„Jak myslíš,“ řekl Carlos a pravou rukou si ukázal na zakrvácené rameno.
„Dobrá. Špatná otázka. Pamatuješ si, kdo na Tebe zaútočil?“ začal Christoph s výslechem.
„Ano, pamatuji. Zas tak špatně na tom nejsem, jen mě bolela ruka,“ zasmál se Carlos.
„Ne, byl si na tom hodně špatně, kulky byly nejspíš něčím napuštěné, byl jsi v bezvědomí. Doktorům se jen těsně podařilo Tě zachránit. A teď povídej, kdo Tě napadl a jak dopadl Joseph.“
„Joseph? Kdo je Joseph?“ zeptal jsem se já.
„Je to muž, kterého jsem měl kontaktovat, aby se k nám připojil v obraně bunkru,“ odpověděl mi pro změnu Carlos. Já jen přikývl.
„Nedopadl zrovna slavně. Narazil jsem na něj kousek od Jeffersonova památníku, nejspíš o nás ale centrála věděla. Byla by nesmírná náhoda, kdyby nás jen tak potkali,“ řekl Carlos.
„A jak teda dopadl. Je naživu?“ ptal se s nadějí v hlase Christoph.
„Ne. Napálili to do něj jak do Corleoneho u pomerančů, nestačil jsem mu pomoct,“ odvrátil hlavu Carlos.
„Byl to upír?“ zeptal jsem se já.
„Ne, kdysi žil tady v bunkru. Byl to výtečný bojovník, ale hlavně diplomat. Doufali jsme, že by nám mohl pomáhat s verbováním,“ odpověděl mi Christoph.
„Kolik lidí ještě máte na seznamu?“ ptal jsem se dál.
„Pět nebo šest,“ odpověděl Christoph trochu zaraženě.
„Pět nebo šest? Tolik lidí nám má pomoci ubránit bunkr?“ trochu mě to vyděsilo. Počítal jsem, že chtějí naverbovat desítky lidí, ne jen pár jedinců. Mé pochybnosti o tom, že bunkr ubráníme, se ještě více prohloubily.
„Každá pomocná ruka se hodí, tyhle lidi známe a mají zkušenosti s bojem, pomůžou nám více než dost. Ale stačit to v žádném případě nebude,“ zachmuřeně odpověděl Christoph.
„Říkali doktoři, kdy budu schopen boje?“ zeptal se Carlos.
„Byla to má první otázka na ně,“ řekl Christoph a pokračoval, „prý do pár dnů.“
„No vidíš, na Vánoce budeš fit!“ Zvolal jsem, abych trochu odlehčil situaci. Oba dva se slabě pousmáli. Na jejich tvářích však byl znát strach, zoufalství, bezmoc…
Aby taky ne. Útok na bunkr byl očekáván v každé chvíli. Žádný z obyvatel bunkru nevěděl, proč ještě nikdo nezaútočil, nikdo nevěděl, na co čekají. Bylo to čekání, na jehož konci byla jen smrt…

*

„Tady to je,“ řekl muž a zastavil se u malé postranní uličky. Owen se také zastavil a se zájmem do ní nahlédl. Tři nebo čtyři bezdomovci si ohřívali ruce u barelu, ve kterém hořel oheň. V této zimě se nebylo čemu divit. Byla to nejstudenější zima za poslední tři desítky let.
Ulička byla docela široká, na konci byla vysoká posprejovaná zeď. Vlevo bylo jen pár kontejnerů a kovové dveře, všechno pod kovovým schodištěm, které vedlo na střechu. Jeden z bezdomovců si všiml, že se Owen se svým společníkem zastavili a prohlížejí si uličku. Zpozorněl. Moc dobře věděl, co se v poslední době děje. Normální lidé se snažili bezdomovce a zapadlé uličky ignorovat, pokud se nejednalo o policisty, kterých tu bylo v poslední době taktéž požehnaně. Tihle nevypadali ani na jedno, ani na druhé.
„Je to jeden z nich?“ zeptal se Owen, aniž by se na muže, který stál vedle něj, otočil. Stále se díval do uličky a sledoval bezdomovce.
„Nemyslím si,“ zakroutil muž hlavou a podrbal se na holé hlavě rukou, velkou jako medvědí tlapa.
„Půjdeme tam?“ nedočkavě se Owen pořád ptal. Toužil po pomstě.
„Ne, ještě není čas, nejsi připraven,“ opět zakroutil hlavou.
„Jak tohle můžeš vědět?“ vyjel na něj Owen.
„Prostě to vím. Já tě učím, já budu rozhodovat, kdy jsi a nejsi připraven. Teď pojď. Už tak jsme vzbudili dost pozornosti.“
To byla také pravda. Bezdomovci už si všimli, že to nejsou jen běžní lidé, kteří si prohlíží ulice D.C.

To be continued!
All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 24. 3. 2020!


Fakta - Bulvár 23

Repuplika Tertsie A má v pořadí již čtvrtou vládu
3. kvetna 1
104 - Uplynulo dvouměsíční volební období a v RTA se volila nová vláda. Ukázalo se sice, že toto dvojnásobné období je lepší než byla měsíční období dříve, přesto však se situace v RTA nadále pomalu zhoršuje. Dnešní volby proběhly vcelku v pořádku až na menší nedorozumnění, které by však na jejich výsledky stejně nemělo vliv. Vláda byla oproti té třetí trochu pozměněna a očekává se od ní, že republiku opět oživí.


První období republiky, které vrcholilo vyhlášením války Sekundě B 24. presna bylo naplněno mnoha událostmi, ať už na vnitřní scéně či na mezitřídním poli. Během tupna se událo mnohem méně věcí, navzdory pokusům republiku oživit. Dnešní volby proběhly v době, kdy již republika není populární tolik, jako dřív.

Při třetích volbách 1. presna bylo v referendu schváleno prodloužení volebního z jednoho měsíce na dva. Tedy třetí vláda (1./2. presna 1 - 3. kvetna 1) vládla přibližně stejně dlouho jako první (1. letna 1 - 9. unora 1) a druhá (9. unora 1 - 1. presna 1) dohromady. Třetí vláda se do dějin zapsala mnoha věcmi. Jako jednu z nejdůležitějších lze považovat začátek krize ve vztazích se Sekundou B anexí učebny 109 15. presna. Vyvrcholením krize bylo vyhlášení války 24. presna a poté přišla dlouhá doba vládní pasivity. Ta byla přerušena menší aktivitou ve dnech 7. až 12. tupna ohledně dělení části chodby prvního patra s Primami a možných úpravách terciánštiny. Od té doby je RTA opět spíše v úpadku a ke zvednutí aktivity vlády výrazně nepřispěla ani kapitulace Sekundy B 19. tupna. Tedy navzdory tomu, že třetí vláda úřadovala dvakrát déle, stihla mnohem méně věcí než dvě vlády předchozí.

Dnešní volby se začaly po první vyučovací hodině seznamem kandidátů. Kandidovali P. V., J. P., T. N., V. Ch., L. Kn. a J. Fi. Na seznam kandidátů byl omylem připsán i J. Š., který však přišel až během druhé vyučovací hodiny a svojí kandidaturu nepotvrdil. Zrušení své kandidatury oznámil až po třetí vyučovací hodině, kdy bylo o výsledku voleb rozhodnuto, avšak do Senátu by se stejně nedostal. Hlasování se začalo o velké přestávce během které se stihlo a sestava nového Senátu byla známa již při sčítání hlasů během třetí vyučovací hodiny. Volební účast byla tentokrát výjimečně malá, tvořila 56,64% občanů RTA.

Na posledním místě skončil J. P. s jedním hlasem, nedaleko před ním P. V. se třemi hlasy. T. N. měl 6 hlasů a odstoupivší J. Š. 7 hlasů. Po větší mezeře se do Senátu dostali L. Kn. a J. Fi. se 13 hlasy a již počvtrté byl do Senátu zvolen V. Ch. tentokrát na prvním místě s 15 hlasy. Hlasování bylo stejné jako předtím, každý přítomný občan mohl hlasovat pro tři kandidáty, potřetí již hlasovaly i holky. Skutečnost, že kandidáti nemohou hlasovat vzbudila u některých překvapení, proto bude možná tento zákon v blízké době poupraven.

Nově zvolení senátoři si přáli při volbách do Státní rady hlasovat anonymně, alespoň při volbě prvního konsula, s rezortem zahraniční politiky. Hlasování proběhlo v utajení pomocí hlasovacích lístků během čtvrté vyučovací hodiny. Na post prvního konsula kandidoval J. Š., M. Mi., P. V. a T. N. J. Š. se dvěma hlasy vyhrál nad M. Mi. s jedním hlasem. Volba druhého konsula s funkcí Velitele ozbrojených sil se z důvodu dělení na poloviny s obědem uskutečnila až začátkem sedmé vyučovací hodiny, kdy z kandidátů J. Fa., T. N. a P. V. byl počtvrté a jednohlasně zvolen J. Fa.

Ve Státní radě jsou nyní zastoupeni dva republikáni, oba konsulové - J. Š. a J. Fa. a předseda V. Č. jako umírněný anarchista. V Senátu jsou republikáni L. Kn. a V. Ch. a opět umírněný anarchista J. Fi. Umírnění anarchisté jsou v podstatě jen dva - V. Č. a J. Fi. Podstata jejich programu spočíva v prosazení nekontrolovatelné svobody avšak s ohledem na existenci RTA, jejíž zájmy jsou přece jen občané vázáni, naproti anarchistům, kteří požadují zrušení republiky. Již podruhé se v těchto volbách ozývaly hlasy po utvoření systému politických stran, což je jedním z hlavních bodů programu umírněných anarchistů. Po dnešním zvednutí jejich vlivu ve vládě je možné, že se jim systém stran podaří prosadit a příští volby již budou probíhat zcela jinak.

Vláda už dneska po skončení voleb žádné změny nedělala. Zákon, který byl během krize ohledně anarchistů odhlasován 17. unora 1 povoluje senátorům zastávat ministerskou funkci. Doteď zatím nebyl uplatněn, ale nyní si díky němu může nový senátor J. Fi. ponechat ministerskou funkci. Plánovné kroky vlády nejsou známy. Pravděpodobně budou probíhat pře republikánů a umírněných anarchistů ve vládě a možná konečně dojde i k úpravám T-jazyka. Prioritami vlády zůstává i nadále zvednutí úrovně kulturního a společenského života v RTA, což zahrnuje i další prohlubování komunikace mezi kluky a holkami.

Na závěr bych rád připojil přehled všech čtyř vlád:

Funkce - - - - - 1. vláda - - - - - 2. vláda - - - - - 3. vláda - - - - - 4. vláda
Předseda třídy - - - - - V. Č. - - - - - V.Č. - - - - - V. Č. - - - - - V. Č.
Konsul zahraničí - - - - - M. Mi. - - - - - M. Mi. - - - - - P. V. (odstoupil), M. Mi. - - - - - J. Š.
Konsul armády - - - - - J. Fa. - - - - - J. Fa. - - - - - J. Fa. - - - - - J. Fa.
Senát - - - - - V. Ch., T. N., M. Mo. - - - - - V. Ch., L. Kn., J. Š. - - - - - L. Kn., V. Ch., J. Š. - - - - - V. Ch., L. Kn., J. Fi.

Firefox!

Searched by potihcpd - 23. 3. 2020!


Deník Desmonda Forda - 28. kapitola

Potemnělou místnost zničehonic osvítilo na pár setin ostré světlo, poté zhaslo. Jen to místností prosvištělo. Po chvíli znovu, znovu a znovu.
Postava s kšiltovkou a slunečními brýlemi se krčila u velkého pracovního stolu. Přímo proti ní bylo velké okno, ze kterého bylo možno vidět celý Washington. Budova nebyla až tak vysoká, ale výškou se téměř rovnala Kapitolu. Pod oknem vedla frekventovaná silnice, která i teď v noci hýřila životem. Na ulicích postávali klepoucí se postavy, zachumlané do kabátů či bund.
Muž v brýlích si neohrabaně narovnal čepici na hlavě a dál fotil papíry, které ležely na stole. Byly tam nákresy nejnovější zbraně centrály, to ale muž nevěděl. Byl totiž slepý.
Začal se přehrabovat mezi papíry na stole. Bylo jich velmi mnoho. Muž ale neměl čas, vyfotit všechny. Ty vyfocené si skládal na hromádku nalevo, nevyfocené napravo. Fotil tak rychle, jak to jen šlo. Právě se nacházel v samém srdci centrály. V kanceláři Alana Blunca. Zde se shromažďovaly veškeré mozky organizace, veškeré dokumenty a spisy. Přímo před velkým oknem se nacházel velký pracovní stůl z masivního dřeva, jehož okraje byly pozlacené. Za stolem stálo několik kožených křesel, které hleděly přímo směrem k hlavnímu stolu a z okna ven. Při jakýchkoliv schůzích tady přes světlo vyzařující z okna do místnosti nebylo vidět Bluncovi do obličeje. Návštěvníkům to nahánělo strach, Bluncovi pocit moci a uspokojení.
Muži zbývalo pouze pár papírů. Všechny je rychle vyfotil. Mohl jen doufat, že blesk z místnosti nikdo neuvidí. Dveře na chodbu však byly utěsněné, jedinou možností, jak mohl někdo vidět blesk bylo tedy obrovské okno. Na ulici si mohl blesku kdokoliv všimnout a dát vědět hlídačům, kteří stále přecházeli po chodbě. V tu chvíli by byl muž mrtvý. To však nesměl. Ne proto, že by samozřejmě zemřít nechtěl, ale proto, že na těchto papírech závisely životy stovek, ba i tisícovek lidí. Nemohl si dovolit chybovat.
Muž srovnal vše na své místo tak, jak to bylo předtím. S obtížemi našel veškeré šuplíky, vše srovnal do předchozí polohy. Nemohli si dovolit, aby Blunc pojal byť jen podezření, že někdo zjistil jeho plány. Nyní si nemohli dovolit riskovat.
Kamery ho naštěstí zachytit nemohly. V kamerovém středisku centrály měl přítele, který mu pomohl. Ve chvíli, kdy se dostal do kanceláře jeho přítel pustil záznam z minulé noci, při které se samozřejmě nic nestalo. Vypadalo to tedy, jako kdyby v místnosti nikdo nebyl. Se vstupem do místnosti to však tak snadné nebylo. Trvalo velice dlouho, než našel někoho, kdo by byl ochoten se přidat ke spiknutí proti centrále, podařilo se mu to však. Jeden hlídač mu poskytl klíče a čas na to, aby se mohl dostat dovnitř.

*

Jakmile srovnal vše zpátky, strčil fotoaparát do vnitřní kapsy od bundy. Poté přešel ke dveřím z těžkého dřeva. Jindy bývávaly zamčené, nyní však ne. Muž přiložil ucho ke dveřím a pečlivě naslouchal. Jeho sluch byl vyvinutější, než u běžných lidí. Všechny jeho smysly byly díky postižení zraku potřebnější a tudíž i vyvinutější.
Na chodbě se ozývala pravidelná chůze, po každém pátém kroku krátké a nenápadné zapísknutí. Domluvený signál muže s hlídačem, který zrovna obcházel po chodbě. Muž rychle otevřel dveře kanceláře a vyšel na chodbu. Tam už na něj dozorce čekal. Muž za sebou rychle zamkl a díky sluchu našel hlídkujícího muže, který čekal před ním. Poté mu vrátil klíče. Ten jen mlčky přikývl, to však muž nemohl vidět. Vydal se rychlým krokem dlouhou chodbou. Každou chodbu a místnost v této budově, každou píď, každý milimetr měl odpočítaný na kroky. Moc dobře věděl, kam má teď jít, kolik kroků to tam je a jak se tam dostat. Nikoho nepotřeboval. Dokázal sám přejít přes celou budovu bez jediného zaváhání. Po několika minutách dorazil ke dveřím. Nemusel ani ohmatávat zeď a okolí, moc dobře věděl, že se dveře nachází přímo před ním. Rázně zaklepal a vešel dovnitř.
„Tolane!“ ozvalo se. Byla to Evelynn. Už na něj čekala v jeho pokoji a popíjela z keramického hrnku kávu. Ten teď položila na světle modrý podšálek, který ležel na stole.
„Evelynn,“ přikývl Tolan a podal jí fotoaparát, který mezitím vytáhl zpod bundy. Ta si jej rychle vzala do ruky a posadila se zpět na židli. Tolan došel až ke své posteli, kde se usadil a čekal na názor na fotky, které vyfotil. Svou kšiltovku hodil na malý stolek u čela postele. Evelynn si pečlivě prohlížela fotky, které Tolan nafotil. Na každou se dívala několik desítek sekund. Chtěla znát každý detail o plánu útoku na bunkr. Každý výstřel, o kterém budou vědět dopředu by mohl pomoci. Hledali cokoliv, co by jim mohlo pomoci odvrátit rostoucí hrozbu.
„Jsou to všechny papíry, které jsi tam našel?“ ptala se.
„Ano,“ přikývl Tolan a natáhl se na měkkou postel.
„Takže jsi tam nic víc nenašel…“ ujišťovala se Evelynn.
„Už jsem říkal, že ne.“
„Nevadí,“ kývla Evelynn hlavou a přejela na další fotku. U té se zarazila. Chvilku přemýšlela a poté se pomalu zeptala. „Tolane? Neslyšel si někdy něco o robotech tady v centrále?“
„Prosím?“ zaujatě odpověděl Tolan.
„Na tomhle papíře je…něco jako ruka nějakého robota,“ prohlížela si pečlivě fotku, přibližovala a oddalovala jednotlivé části papíru.
„To je hloupost. Možná jsem to jen špatně vyfotil.“
„Určitě je to ruka. Je to dlouhé, kovové, na konci zakončené nějakými dvěma malými tyčkami. Po celém obvodu té ruky jsou nějaké šrouby, závity a podobné věci. Nepřipomíná ti to nic?“
„Myslím, že ne…“ zamýšlel se v duchu Tolan. O něčem takovém slyšel poprvé v životě. Musel to určitě být jen nějaký časopis, co se Tolanovi v Bluncově pracovně omylem přimíchal pod ruku.
Evelynn zakroutila hlavou a překlikla na další obrázek. Na něm už nic zajímavého nebylo, jen mapy bunkru. Proto fotoaparát odložila a dala se do řeči s Brunem.
„Co myslíš, že by to mohlo být?“ ptala se.
„Netuším, možná se zajímá o techniku. Nebyl to nějaký časopis?“ odpověděl Tolan a prázdnýma očima hledal Evelynn.
„Není. Je to jeden z papírů ohledně útoku na bunkr. Počkej, pro jistotu se podívám znovu,“ řekla a opět uchopila fotoaparát. Zapnula ho a přejížděla fotky s tím, že se chce opět podívat na kovovou ruku. U jednoho z obrázků se však zarazila.
„Co se stalo?“ zaregistroval Tolan to, že Evelynn zničehonic přestala klikat a zarytě mlčela, jako kdyby se snažila něco přečíst.
„Co to má být?“ divila se a nevěřícně kroutila hlavou. Na obrázku před ní byl záznam o koupi starého letadla a obrázek velkého černého dopravního letounu.

*

„Christophe!“ ozvalo se najednou z hlavní místnosti bunkru. Byl to Gabriel. Celý uřícený se vypotácel z výtahu. Christoph vběhl mezi přihlížející dav, který se u něj shromáždil. Gabriel podpíral krvácejícího Carlose, který se držel za levé rameno. Vypadal, že ho to nesmírně bolí. Byl celý promočený a taktéž uřícený, jako kdyby právě uběhl maratón. Pravou ruku měl přehozenou přes Gabrielovo rameno. Jeho typický energický výraz byl ten tam, byl schován pod rouškou bolesti a únavy.
„Carlosi!“ přiběhl k nim Christoph společně se mnou. Když přišli, já si s Brunem povídal u nás v pokoji. Christoph vypadal velmi zděšeně z toho, co viděl. „Carlosi, příteli, co se Ti stalo?!“ vzal ho do náruče a odnesl do jakéhosi „zdravotnického“ pokoje. Tam ho posadil na postel, mezitím k němu přiběhlo mnoho dalších lidí, kteří mu strhli rukáv jeho promáčené košile. Déšť téměř smyl krev, bylo však vidět, že rána velmi krvácí. Carlos měl proděravělé rameno. Vypadalo to, jako kdyby mu kulka proděravěla kost. Snažil se nic nedávat najevo, ale každý z nás věděl, že nesmírně trpí. Musel běžet velmi dlouhou trasu, proto se ho prozatím nikdo nevyptával, co se mu stalo. Věděli jsme však, že ho nikdo nesledoval. Carlos by se do bunkru nevracel, kdyby věděl, že ho někdo sleduje.
„Kulka proletěla skrz!“ řekl jeden ze zdravotníků. „Ztratil mnoho krve.“
„Jak dlouho potrvá rekonvalescence?“ ptal se zlomeným hlasem Christoph. Mezitím se díval Carlosovi do přivřených očí.
„Týden, možná dva,“ pokrčil neurčitě rameny.
„Carlosi? Carlosi, vnímáš mě?“ ptal se Christoph Carlose.
„J-jo…“ odpověděl zmoženě Carlos.
„Co se ti stalo?“
„Postřelili mě…“ jakmile to dořekl, vyjekl, poněvadž mu do rány nalili dezinfekci. Nejspíš zažíval nesmírná muka.
„Kdo?“ vyptával se dál Christoph. Vypadal velmi ustaraně a vystrašeně.
„Nevím…“ řekl zmoženě Carlos.
„Nebyli z centrály?“ snažil jsem se pomoct já.
„Kdyby byli z centrály, řekl by to. Carlos muže z centrály pozná, tohle byl někdo jiný,“ kroutil hlavou Schmankott a podrbal se na bílé hlavě.
„Běžte radši pryč, potřebuje si odpočinout,“ začali nás odhánět zdravotníci z bunkru, kteří se ke Carlosovi seběhli. Christoph jen kývnul hlavou a začal odvádět všechny lidi z místnosti. Poté jsme vyšli my dva. Zaklaply se za námi těžké, železné dveře. Byla to jedna ze dvou místnosti v bunkru, která měla zavřený vchod a měli do ní přístup jen určití lidé, pokud ovšem někdo neměl nějaké zranění.
„To centrála?“ vyhrkl jsem na Christopha, jakmile se za námi zavřely dveře.
„Netuším. Až bude schopen mluvit, promluvíme s ním. Teď si potřebuje odpočinout. Nevím, z čeho může být tak zmožený. Nejspíš dlouho běžel nebo ho něčím praštili do hlavy, něčím ho omámili, vážně nevím,“ Christoph se na chvíli zamyslel. „Tohle ale nevypadá na dílo centrály,“ zakroutil hlavou.
„Jak to myslíš?“
„Sám jsi slyšel. Carlos tvrdil, že to centrála nebyla.“
„Kdo by to byl jiný?“ zděsil jsem se, že by nás hledal ještě někdo jiný, než centrála. „Co policie?“ napadlo mě.
„To je možné. Ale jako nejlepší možnost mi to nepřijde. Policie by hned nestřílela a Carlos by jim snadno unikl. Tohle byl někdo jiný,“ kroutil stále hlavou.
„Myslíš, že nás objeví?“ ptal jsem se.
„Už dávno jsme ti říkali, že o našem úkrytu vědí. Kolikrát ti to mám ještě říkat? Oni vědí, že se schováváme tady,“ řekl a přiblížil ke mně svůj obličej. Zblízka jeho bledá tvář vypadala strašidelně.
„No jo, dobře,“ pokrčil jsem rameny. Christoph se poté otočil a odešel za ostatními, kteří už diskutovali, co se stalo. Všiml jsem si, že se najednou Brune někam vytratil, ale nevšímal jsem si toho.

*

„Samaeli!“ zakřičel jsem na plešatého muže, který šel přede mnou. Otočil se a zastavil. Já za ním doběhl. Na tetování na jeho hlavě se leskly kapičky potu. „Samaeli, co dělal Carlos venku?“ zeptal jsem se ho.
„Zeptej se Christopha,“ odpověděl ledabyle a otáčel se, já ho ale chytl za rameno a zastavil.
„Samaeli, prosím, pověz mi to. Každý tu přede mnou něco tají,“ naléhal jsem na něj jako malé dítě. Na mnoho otázek jsem neznal odpovědi a rozhodl jsem se, že konečně chci vědět víc.
Samael si hlasitě povzdychl.
„Slyšel jsi už o tom, že Christoph rekrutuje nové lidi na obranu bunkru, ne?“ Já jen mlčky přikývl. „Dobrá. To Carlos dělal venku,“ řekl jednoduše a čekal, co odpovím.
„Takže on byl venku rekrutovat nové, neznámé lidi, aby se k nám přidali?“ přišlo mi divné, že by jen tak nabírali nové lidi, nové bezdomovce, které jen tak potkají na ulici.
„Ale ne, nabíráme staré lidi, aby se k nám přidali znovu. Je jich spousta, většina se ale přidat nechce,“ kroutil Samael hlavou a díval se zamyšleně do země.
„Aha,“ řekl jsem zmateně. Ve vzduchu se mísila vůně deště, který do bunkru tekl skrz tunel, společně s kouřem, který unikal z barelů a z krbů, zapálených uvnitř děr ve zdech. V poslední době jsem byl cítit jen kouřem a zprvu mě z toho dosti bolela hlava, pak jsem si ale začal zvykat.
„Jak vidíš, zřejmě mu ale přemlouvání nevyšlo,“ pokrčil rameny a znovu se chystal odcházet. Mně ale tkvěla v mysli ještě jedna otázka. A to velmi zásadní.
„Samaeli, počkej ještě,“ řekl jsem potichu. Samael Gorrany se jen neochotně otočil.
„Můžu se zeptat ještě na něco?“
„No, do toho,“ pokynul rukou, ať pokračuji, ale z jeho obličeje bylo jasně poznat, že ho otravuji.
„Centrála ví, že jsem v tomhle bunkru, chtějí mě zabít, i když nevím proč. Nevím, proč mě ještě nesebrali a proč mě nechávají téměř volně vycházet a odcházet, to pro mě až tak zásadní není. Mě zajímá jedna věc,“ odmlčel jsem se na chvíli. Na Samaelovi bylo znát, že ho to začínalo zajímat.
„Proč jsem tak důležitý? Proč mě chce centrála zabít a proč mě sakra chráníte a nevydáte mě?“ vyhrkl jsem to velmi rychle, ale Samael mi přesto rozuměl. Bylo na něm poznat, že tušil, že se zeptám na něco takového.
„O tom já nic nevím,“ pokrčil rameny a otočil se. Věděl jsem, že lže. Nedíval se mi do očí, snažil se svou lež zamaskovat. Já ale věděl, že jméno Gorrany v bunkru něco znamená. I když mezi ostatními nebyl vůbec oblíbený a nikdo ho tu neměl rád, každý věděl, co dokáže a Christoph, jediný, kdo mu v bunkru věřil, mu svěřoval většinu tajemství, které se ve zdech skrývalo.

*

„Samaeli, záleží mi na tom!“ křikl jsem na něj. On se zastavil a zády ke mně se nadechl a podíval se do stropu. „Prosím,“ špitl jsem. Samael se otočil.
„Když ti to řeknu, slíbíš mi, že neuděláš žádnou vylomeninu? Myslím něco v tom smyslu, že by si odsud utekl nebo něco takového. Můžeš mi to slíbit, Desmonde?“ Jeho otázka mě zděsila. Začal jsem čekat velmi špatnou odpověď, na mou otázku.
„Slibuji,“ kývl jsem a přešel jsem blíž k němu, abych ho slyšel.
„Dobrá,“ řekl Samael, nadechl se a začal mluvit.
„Centrála tě chtěla, protože doufala, že bys mohl mít stejné schopnosti jako tvůj otec.“
„To je všechno?“ vyděšeně jsem zíral. Připravoval jsem se na bůhvíco a navíc mi to stále neobjasnilo to, proč mě chtějí zabít, proč ještě nezaútočili a proč mě tu vedení bunkru drží proti vůli obyvatel podzemí.
„Ne, to bohužel zdaleka není všechno,“ zakroutil Gorrany hlavou a podíval se mi zpříma do očí. „Centrála tě chce zabít. To už víš. Má proto jeden důvod. V žilách ti koluje krev tvého otce.“ Já se nadechl, abych opět řekl něco na protest, ale on mi gestem ruky pokynul, ať zmlknu a poté dále pokračoval. „Máš stejné schopnosti, jako tvůj otec. Ten nyní pracuje pro centrálu, jak už víš. Oni ale chtějí oba dva z rodu Fordů. Vaše krev je totiž speciální,“ Samael se na chvilku odmlčel a přemýšlel, jak by pokračoval. „Nevíme, proč ještě nezaútočili. Možná si připravují zbraně, možná přemýšlejí nad plánem, nevím. Obyvatelé bunkru odsud chtějí odejít. Nechtějí pro tebe pokládat život. Chtějí však položit život pro tvou krev. To je jedna z věcí, která je tu drží. Ty věci jsou tři. Bez těchto věcí by tu bylo pusto.“
„A…jaké jsou to věci?“ přestával jsem tomu rozumět.
„Jedna je tvá krev,“ řekl a zvedl ukazováček. To jsem vůbec nechápal, proč by tu někdo zůstával kvůli mé krvi, ale teď jsem se na to neptal. Chápal jsem to tak, že tu zůstávají jen pro mého otce. „Druhá je Christoph,“ zvedl prostředníček a odmlčel se. „Třetí je naděje,“ zvedl prsteníček. Sledoval jsem jeho tři vztyčené prsty.
„Dobrá. Takže tu zůstávají kvůli těmhle třem věcem. Teď mi to vysvětli, jak to myslíš, prosím,“ stále jsem tomu nemohl porozumět. Naději ano, ale zbylým dvěma věcem ne.
Samael si hlasitě povzdychl.
„Christoph,“ řekl a ukazovákem ukázal na albína, který právě stál mezi hloučkem bezdomovců a vyptával se na něco Gabriela. „Lidé věří, že nás odkáže ochránit. Věří mu to, že si opravdu tak důležitý. Protože to tvrdí on.“
„Dobrá,“ další věc jsem pochopil. Poslední mi ale stále vrtala hlavou.
„A co moje krev? Co je na ní tak zvláštního?“ Ukázal jsem zmateně na své žíly u zápěstí.
„To je to nejdůležitější. Proto si tak důležitý, kvůli tvé krvi,“ rozhlédl se, jestli nás nikdo neposlouchá. Zřejmě o tom lidé v bunkru neradi mluvili. „Jediná baňka s tvou krví má cenu zlata,“ lomcoval mi se zápěstím.
„Cože?“ Vyděsil jsem se.
„Víš, komunita v bunkru je jako jedna velká rodina. I když je tu upír zhruba každý třetí, počítáme se mezi ně. Když něco pomůže upírům, pomůže to i nám, běžným lidem,“ Samael byl obličejem jen pár centimetrů ode mě. Cítil jsem jeho dech, který byl cítit po cigaretách. Všiml jsem si také, že v tu chvíli, kdy mi Samael začal lomcovat rukou, se na nás Christoph významně díval. Jako kdyby věděl, o čem se bavíme. Sledoval mě, jako kdyby čekal, jak zareaguji, až se to dozvím.
„Dobrá, ale řekneš mi už konečně, ČÍM je má krev tak významná?“ řekl jsem bezmocně.
„Desmonde…“ odmlčel se Samael a zhluboka se nadechl. „V tvé krvi je lék na to, jak z upíra udělat nazpět běžného člověka,“ sykl mi přímo do obličeje.

To be continued!
All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 17. 3. 2020!


Fakta - Bulvár 22

1/3 - Classografie v Primě
25. tupna 1
Milý čtenáři,
toto je první díl krátkého seriálu článků pojednávajících o zasedacím pořádku a jeho změnách v naší třídě od začátku Primy do dneška. Classografie byla zatím zmíněna pouze v Historii třídy v podkapitolách 1.1 a 3.3. K napsání tohoto seriálu mě podnítila náhlá změna zasedacího pořádku 21. tupna 1 třídní profesorkou N. Ř. K této příležitosti jsem se rozhodl i jako jistou formu protestu představit veřejnosti tradici naší classografie a kulturní dědictví RTA, které bylo touto změnou zcala zničeno.


Obecné pojednání o classografii
Classografie je obor zabývající se zasedacím pořádkem. Toto označení bylo poprvé použito na začátku Historie třídy, kterou jsem na začátku prosintse -1 dokončil. Classografická poloha udává místo ve třídě, kde sedí určitá osoba. Nepoužívá přitom souřadnic, ale tří znaků, ve kterých je zahrnuta řada, pořadí lavice i strana lavice. Kupříkladu o1p značí řadu u okna, první lavici a místo vpravo na ní. K tomuto značení se můžou připojit i další informace uvádějící jméno (malými písmeny, bez diakritiky, dvě písmena z příjmení a jedno z křestního jména), třídu (arabským číslem a písmenem), školní rok (poslední dvojčíslí obou let oddělené lomítkem, gregoriánsky) či učebnu. Tedy "laj 1a 06/07 101 o1p" by značilo classografickou polohu J. L. z Primy A předloňského školního roku, který v učebně 101 (domovská učebna všech Prim A) seděl v první lavici řady u okna vpravo.

Ne na všech školách je zasedací pořádek stabilní, ale na Arcibiskupském gymnáziu většinou ano. Výjimky tvoří malé učebny, ve kterých je vždy jen polovina třídy. Narozdíl od velkých učeben, které mají všechny rozložení lavic víceméně stejné, má každá malá učebna rozložení lavic jiné, tudíž i zasedací pořádek je v každé jiný. Proto zde budu popisovat pouze classografii ve velkých učebnách, konkrétně v domovských - 101 a 104

Classografie na začátku Primy
Školní rok se v Primě začal 4. září 2006. V ten den se většina studentů neznala a nevěděla o svém spolusedícím nic, ale byly i výjimky, které se poznaly již dříve a sedly si k sobě (kupř. J. Kl. a J. L., J. Š. a P. Š., V. F. a K. F. či další) nebo se znaly, ale z důvodu odlišného pohlaví si k sobě nesedly. Většina lidí má příběh, který se váže k výběru classografické polohy.

Základní rysem classografie Primy A 2006/07 byla koncentrace holek v řadě u dveří a kluků v řadě u okna, uprostřed bylo rozležení pohlaví poměrně vyvážené, a tento rys se zachoval až do Tercie. Vznikly dvě oboupohlavní lavice (vep + soe s5 a mim + saa d1) a kvůli lichému počtu kluků jedna pololavice (mom s6). Z řady u dveří zasahoval výběžek holek přes dvě lavice prostřední řady (fik + flv s2 a beh + kol s3) až k oknu, kdy byla lavice maa + haj o2 jediná holčičí lavice u okna. Tato bariéra odřízla pět kluků sedících v prvni řadě od centra, těžiště kluků. To leželo přibližně mezi chv o5p a vep d5l.

4. září seděla A. D. s A. S. v lavici d1 s tím, že místo za ní (d2l) u A. H. bylo prázdné. Na začátku dalšího dne si však na toto volné místo přesedla a tak M. Mi., který přišel až v polovině druhého dne z vedlejší Primy B si musel sednou do d1l. Další změna nastala snad až v říjnu, když byly A. N. a D. Š. přesunuty z d5 do d2, odkud byly A. D. a A. H. přesunuty do d5. Tím se napjaly poměry v celé řadě u dveří, neboť A. N. a D. Š. již rozvinuly vysokou míru komunikace s d4, hlavně s bod d4p (D. I. B.) a A. D. a A. H. se staly dobrými kamarádkami s T. J. (jit d3l) a J. He. (hej d3p), dokonce tyto čtyři měly až přibližně do poloviny Sekundy dominantní postavení mezi holkami a tak je tato změna nepříjemně zasáhla. (Obrázek 1 - Začátek Primy).

Classografická poloha má v Primě důležitý vliv na vnitřnětřídní vztahy, ale v dalších ročnících je tomu již naopak. Do konce Primy se zformují společenské vrstvy, které se po dalších sedm let obměňují jen lehce. Tedy když si někdo sedne vedle někoho, s kým si nedokáže popovídat, zapojí se do společenského života později než ostatní, neboť ti, kteří se v lavici poznají rychle mají větší odvahu poznávat okolní lavice a postupně se sestaví vedoucí kultura, která je o krok napřed před těmi, které neměly možnost se k ní připojit. (Obrázek 2 - Centrum a Okraj)

V dalších ročnících se zasedací pořádek utvoří dle postavení a kamarádství. V příštím díle rozeberu vliv postavení ve společnosti na utvoření zasedacího pořádku v Sekundě. Pro kulturní a politické události si přečtěte Historii třídy. Pro tentokrát se s vámi loučím.

Firefox!

Historie holek aneb „Naše třída jinak než z pohledu hochů!”
Úvod
Na začátek bych chtěla říct že nechci psát novou historii, protože skoro všechno už napsal Firefox, takže to bude trošku kratší a doufám že tím zábavnější. A ještě jedna důležitá věc: to, že je někdo neoblíbený nebo oblíbený je jenom z pohledu mého, jak jsem to viděla v té době já nebo jak to vidím zpětně, takže to vůbec nemusí být pravda, ikdyž se budu snažit být co nejobjektivnější. Historie holek, přestože se to na 1. pohled nezdá, je taky velice barvitá, i když na rozdíl od kluků ne díky válkám a různým typům zbraní, ale spíš tím jak se kdo s kým bavil a různými malými a většími spory, které jsou občas osobnější povahy takže nemá cenu je sem psát a já napíšu jenom to základní. Tak doufám, že se vám to bude líbit a že se kluci něco dozvíte a holky že mě moc nezabijete... :-)


Prima
Prima byl rok, kdy jsme se všichni potřebovali rozkoukat a kdy se začínaly utvářet vztahy ve třídě. Určitě to bylo hodně dáno tím jak jsme si sedli a to nejen v lavici, ale i lavice za sebou. Takhle např. vznikla skupinka A. H., A. D., J. He. a T. J., která byla v té době pokládána za jakousi „elitku“ a do které se skoro všechny holky snažily nějak zapojit. Pak lavice V. F. a K. F., které seděly za J. Ko. s J. M. a všemožně je otravovaly L. Ko. H. B., kterým to jedněm z mála vydrželo dodnes, já a J. Ha. jako jediné u okna, D. I. B. a A. R., které se moc nespřátelily, A. N. a D. Š., které společně s D. I. B. tvořily „akčnější“ část třídy a pak E. Š. a A. S., které obě seděly v podstatě omylem s klukem.

V primě byla většina holek spíš klidnější, na což poukazuje i fakt, že nejoblíbenější skupinka holek si o přestávkách četla knížky, maximálně si povídala mezi sebou a hrála hry. D. I. B., A. N. a D. Š., které běhaly po chodbě a balily sekundány :-D byly z našeho pohledu „divný“. A podívejte se jak je to teď :-).
Seznamovák toho také moc nezměnil, vztahy KH (kluci- holky) byly v podstatě nulové až na občasnou komunikaci těch co seděli za sebou. Potom přišla Štěkeň 2 kde se vztahy podle někoho trošku oteplily, ale sekunda 1. pololetí nasvědčuje opaku.

V průběhu primy se nejspíš vinnou zasedacího pořádku Eliška, Anežka a ty co seděly mimo hlavní okruh dostaly na „spodek žebříčku“ což ukázala i Štěkeň 2, kde byly 2 hlavní pokoje - hlavní skupinka J. He., A. H., T. J., A. D. + nově já a J. Ha., ale už bylo sporné jestli tohle je ta hlavní skupinka, protože vedle bydlely V. F., K. F. a spol., které se dokonce začaly malovat (!) což bylo něco hroznýho :-D a dokonce chtěly hrát s J. Fa. flašku (!) :-D ještě zbytkový pokoj E. Š. a A. N. → kde se nakonec hrála flaška, nebo si tam alespoň dlouho povídali E. Š., J. Š. a J. Kl., což nejspíš částečně vedlo k budoucím velmi dobrým vztahům. Jedna z hlavních událostí byl taky první třídní pár A. H. + M. Mi., který dokonce vydržel přes prázdniny a ještě chvíli potom... :-)

Tak to je z primy tak nějak všechno, bude pokráčko tak se těšte, nebo nemusíte, ale bude to od vás milý když budete.

Vaše Emilka!

Searched by potihcpd - 16. 3. 2020!


Deník Desmonda Forda - 27. kapitola

„Chcete je použít už teď?“ ptal se zděšeně Morgan Borley svého jediného nadřízeného, Alana Blunca. Stáli na kovovém schodišti ve velkém sále s betonovými zdmi.
Alan Blunc stál jako vždy vzpřímeně a elegantně. I přesto, že byl spíše menší postavy, budil v každém respekt a oddanost. Nikdo nemohl pochybovat o jeho vůdcovství. I při chůzi se snažil chodit rovně jako pravítko, ale to nebylo možné kvůli tomu, že měl už dlouho zraněnou levou nohu, takže pokulhával. To byla však jediná vada na jeho elegantním postoji.
Borley i Blunc se dívali dolů na to, co se nacházelo pod nimi. Byly jich desítky, možná stovky. „Vážně je chcete použít už teď?“ zopakoval znovu a hlasitěji svou otázku Morgan a nervózně se poškrábal na temeni. Morganovy černé vlasy na rozdíl od Bluncových byly trochu delší a nebyly tak uhlazené. Oči však měl naprosto jiné. Blunc měl světle modré, zatímco Morgan je měl tmavě hnědé, téměř tak tmavé, jako vlasy, zpod kterých mu trčely špičaté uši. Kolem očí měl tmavé kruhy, vypadal téměř jako nalíčený, jeho vystouplé lícní kosti ale minimalizovaly dopad „nalíčení“. Byl to velice pohledný muž kolem třicítky, všichni ho proto obdivovali, ale zároveň je udivovalo, jak mohl takto mladý člověk získat tak vysoký post hned pod Bluncem. On však všem svým, důstojným a poslušným vystupováním dokazoval, že si post zaslouží.
„Ano, jsou již otestováni a připraveni do akce,“ přikývl Blunc a dále upřeně hleděl na věci pod nimi.
„Testy neproběhly nejlépe, pane,“ nepřesvědčivě zakroutil hlavou Morgan a také hleděl pod mřížované schody, na kterých stáli.
„Ale ano, proběhly skvěle. Všechny testované subjekty uspěly bez nejmenší chybičky,“ liboval si Blunc. Vyžíval se v každé větě, která se týká jeho úspěchů.
„Ale za jakou cenu…“ kroutil dál hlavou Morgan a nyní se podíval přímo do očí Bluncovi, což bylo na podřízeného dost odvážný výkon. „Pane, měl byste ještě zvážit jejich nasazení. Centrálu by to stálo nesmírné finanční prostředky a ty lidi venku by to stálo mnoho životů…“ řekl potichu, ale přesto rázně. Bluncovi se blažený výraz ve tváři proměnil ve výraz šílenství. „Nejsou to lidé!“ zařval, až se na něj všichni mechanici dole podívali. Poté se opět obrátili ke své práci.
Morgan už radši mlčel. Byl na Bluncovi záchvaty šílenství zvyklý, poslední dobou ale gradovaly. Kolikrát měl strach, aby Blunc neproskočil skleněnou stěnou ve své kanceláři na silnici dole pod budovou.
„Kdy hodláte provést útok?“ prolomil Morgan ticho.
„Čtyřiadvacátého,“ odpověděl bez mrknutí oka Blunc.
„Prosím?“ zamrkal nevěřícně Morgan a vytřeštil oči.
„Slyšel jste mě dobře, Morgana,“ Přikývl Alan a usmál se.
„Ale pane…Vždyť to je už za pár dní!“ vyděsil se Morgan.
„Já vím, proto se vás také chci zeptat: Jsou naši muži a žoldáci připravení?“ Morgan stále ještě vykolejen tou otázkou nešťastně odpověděl.
„Ano, všichni jsou připraveni.“
„Výborně. Takže nyní jen čekáme na zmapování terénu a připravení strojů,“ zahleděl se Alan do kovového davu, který nehybně stál pod ním a pohledem bez duše hleděl vzhůru, přímo na svého strůjce.

*

„Co to tam děláš?“ ozvalo se najednou za Owenem. Ten samým leknutím zaječel a okamžitě vstal od počítače. Za ním stál jeho kolega, Martin. Owen právě byl na policejní ústředně, kde každý den pracoval. Teprve nedávno si poprvé vzal volno, poté, co jeho snoubence zemřela matka. Policisté zjistili, že její matka nebyla bodnuta nožem, jak by se na první pohled zdálo, ale byla otrávena. Nikdo neví, kdo by to mohl udělat, nikdo neměl motiv, jen právě Owenova snoubenka, Juliet, stále tvrdila něco o jakýchsi upírech a že za to může Owen.
Od té doby se McBrian uzavřel sám do sebe, s nikým nemluvil, nekomunikoval, jen stále něco hledal na počítači. Jeho kolegové a přátelé se mu snažili pomoci, ale nikdo to nedokázal. Owen se odmítal s kýmkoliv bavit.
„Já myslel, že už jsi odešel,“ podezřívavě nadhodil Martin.
„Ještě tu musím něco dodělat,“ řekl Owen ve spěchu a začal sbírat papíry, které měl na stole. Martin si všiml, že to jsou plány nějaké budovy ve Washingtonu.
„Aha. Nechceš teda přinést kafe? Budu tu přes noc, tak si jdu jedno udělat.“
„Ne, díky,“ odpověděl jednoduše Owen a všechny věci hodil do šuplíku ve svém stole.
„Jak myslíš. Dobrou,“ řekl Martin, otočil se a odešel. Dveře se za ním s tichým klapnutím zavřely. McBrian si opět sedl k počítači. Konečně trocha klidu, myslel si v duchu. Vyťukal něco na klávesnici a opět začal zaujatě číst.
Od té doby, co se poprvé s tím mužem v hospodě potkal se stalo mnoho. Juliet na něj pořád sváděla vinu za smrt její matky. Nejspíš už se to mezi námi nezlepší, vzdával to bůhvíkolikrát Owen. Ale ten černoch toho změnil mnoho. Owen ho v životě neviděl, ale on mu nabídl ubytování, jídlo, pití. Poté, co Owena Juliet vyhodila totiž neměl kde bydlet. McBrian si říkal, že už nemá co ztratit, i kdyby ten černoch byl nějaký vrah, takže nabídku přijal. Ten byt, který mu muž dal byl mnohem lepší, než by se Owen vůbec opovažoval pomyslet. Byla to luxusní vila. Každý měl pro sebe jednu část domu. Owen sice netušil, co s ním muž zamýšlel, prozatím však byl spokojený. Až jednou mu muž vyjevil, co po něm v
návštěvníků stránky
celkem234 413
tento týden1 334
dnes18