Svet-Stranek.cz
Reportéři vždy a všude!
TV - Nora

Červnové reportáže (tservnove reportase):Reportéři vždy a všude!

Červnové reportáže (tservnove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Deník Desmonda Forda - 14. kapitola

29. 11. / 30. 11. 2012
„Wille?! Co tu děláš? Kam jsi odešel?“ řekl jsem a pomalu jsem se otočil. Stál tam opět ve svém kabátu a v klobouku. Ani se nehnul. Vůbec nevypadal překvapený z toho, co se dělo. Jako by si ani nevšiml mrtvoly s dírou v hlavě, která mu ležela u nohou. „Dost lichých otázek. Odejděte odtud!“ řekl Will. Jeho hlas zněl hrozivě. „Cože?“ teď už jsem tomu vůbec nerozuměl. William nás sem nejdřív zavede, pak se někam vytratí, zničehonic se tu objeví dva neznámí chlapáci, napadnou nás a pak se jen tak vrátí a řekne, že máme utíkat. To na mě bylo moc. „Věř mi,“ sykl. Hlasem značně ubyl na hlasitosti. Přesto jsem ho naprosto zřetelně slyšel, i když mi od výstřelu stále pískalo v uších. „Jak ti asi tak můžu věřit?!“ zavřískal jsem a popošel jsem o krok blíž k němu. „Jen tak si nás tu necháš a pak si přijdeš jako by se mezitím nic nestalo!“ „Není čas na vysvětlování. Všechno ti řeknu jindy. Teď musíš utíkat, i s Brunem,“ špitl a opět se chystal odejít...
„Tak to ne...“ špitl jsem si a rozeběhl jsem se za Williamem. Chystal jsem se na něj zaútočit. Nohy kmitaly rychleji, než jsem byl zvyklý. Vypadá to, že mé „šílenství“ se ještě úplně nevytratilo. Opět se projevil můj záchvat hněvu. Běžel jsem rychleji, než normální lidé běhají...
Ani jsem nestačil k Willovi doběhnout, když se otočil a vrazil mi pěstí do žeber. Cítil jsem, jak mi ruka naráží do levé strany hrudníku. Opět jsem si vyrazil dech. Odletěl jsem asi metr od něj a dopadl na sníh. Ležel jsem na zemi a nevnímal okolí. Takovou ránu jsem nikdy nezažil. Nikdy bych neřekl, že Will má takovou ránu. V ringu dával vždy normální rány. Teď to bylo, jako by mě snad ani nepraštil člověk... Brune poprvé od setkání s Williamem promluvil. „Co to děláš?!“ zařval. Stále klečel na muži, který na nás předtím zaútočil. Nebo spíš my na něj? Brune pomalu vstal, ale stále mířil zbraní na zmítající se postavu na zemi. Nedíval se ale na Willa. Díval se kamsi za něj, na silnici.

*

Nemohl jsem se zvednout. Nemohl jsem se skoro vůbec hýbat. Jen jsem se podíval na Brunea, proč se tak zarazil. Ozařovalo ho ostré bílé světlo. Uslyšel jsem zvuky zastavujícího se auta.
Vstal jsem, jak nejrychleji jsem uměl. Stejně to trvalo něco přes deset sekund. Pevně jsem se postavil na nohy a snažil jsem se chovat, jako normálně. Jako kdybych před pár sekundami nedostal pěstí do břicha. Podíval jsem přímo do světla. Nebylo pochyby. Bylo to auto. Vyjelo ze silnice a zastavilo na sněhu kousek od nás. Brune se na to zmateně díval. William ne. Ten se díval na mě. V očích měl zvláštní výraz. Takový jsem u něj nikdy neviděl. Vypadal, jako by se mi očima omlouval. Vypadal, že je mu líto, že mě musel před chvíli praštit. Na auto se ani nepodíval. Jako by snad nezaregistroval, že přijelo, že z něj vystoupil muž a že přešel k nám. Postavil se kousek od nás a podíval se na zem. Konkrétně řečeno se podíval na mrtvolu, ležící na zemi. „Williame? Je to ten, co si myslím?“ přidřepl si a ani nezvedl hlavu, když se Willa ptal. Oni se znali! Musel to tedy být někdo z organizace. „Je. A ten co leží támhle taky,“ řekl William neznámému, i když se stále díval na mě. V očích měl pořád stejný výraz.
„Tak to je skvělé!“ řekl muž a přešel k muži, na kterém ještě před chvílí klečel Brune. „Tak, kamaráde...“ řekl neznámý, vytáhl z kapsy paralyzér a přiložil ho ke krku muži, ležícímu na zemi. S hrůzou jsem to sledoval. Nikdy jsem toho muže neviděl. Nevěděl jsem, kdo to je, jen jsem věděl, že je z organizace. Měl na sobě koženou bundu a džíny, stejně jako já na své první akci. Byl spíše menšího vzrůstu, ale jeho svaly vyvažovaly pocit slabosti, který člověk dostal z jeho výšky. „Je mi líto, Wille, ale jistě víš, proč tu jsem,“ řekl a pomalu vstal. Podíval se Williamovi přímo do očí a poté pokračoval: „Nedovoleně jsi opustil centrálu a vyrazil do akce, i když jsi o tom nikoho neinformoval,“ jeho hlas zněl poněkud posměšně. Jako kdyby si přál, aby Will dostal nějaký přísný trest. Více mě ale udivilo to, co řekl. Nedovoleně? Takže nás sem William vzal proti vůli organizace? „I když jsem nikoho neinformoval, přesto o tom víte. Jak to?“ ptal se, i když z jeho hlasu bylo jasně poznat, že moc dobře zná odpověď. Moc dobře věděl, kdo organizaci prozradil, kam se William vydal. „Nebýt Evelynn, nedostal bych se sem,“ odpověděl mu muž a pomalu se k Willovi přiblížil. Poněkud výhružně. Dal jsem si dvě a dvě dohromady. Takže William nás sem vzal proti vůli centrály. Přímo sem. Pak zmizel. To ale znamená, že musel vědět, kdo nás s Brunem přijde navštívit. Takže v tom měl prsty on. Nejspíš s námi měl také nějaké plány, když jsme vyřídili ty dva, tak přišel na scénu on sám. Do hry ale vstoupil další hráč a to jen díky Evelynn, která centrále vyzradila, kam a s kým se William vydal. Proč ale Will chtěl odejít? Stále více a více otázek, na které jsem jako vždy neznal odpovědi. Bylo mi z toho na omdlení. Jako ve snu. Sám jsem nevěděl, co tam vlastně dělám. Všechno svědčilo tomu, že s námi Will chtěl něco provést. Nejspíš nás chtěl zabít. Ale proč? A proč by se tedy potom otáčel a odcházel, když nás měl v hrsti? Většina faktorů v mém mozku směřovala k tomu, že je William zrádce. Hodně věcí tu ale stále nezapadalo.

*

Jako vždy mě z přemýšlení vytrhl William. Promluvil na neznámého, který pořád stál u ležícího, ale pomalu se k Willovi přibližoval. „Nebýt Evelynn, možná by si dnešek přežil...“ okamžitě jsem si uvědomil, co chce udělat. Opět jsem nevěděl proč. Neznámý si to také uvědomil. Oči se mu rozšířily strachem. V té tmě jsem to jasně spatřil, poněvadž celou tuto scenérii ozařoval jasný měsíc, který zářil přímo nad námi. Stíny byly jasné a ostré jako ve dne. Jen okolí nezářilo sluneční žlutí, ale tajuplnou měsíční bělobou, která všemu dodávala na zvláštní atmosféře, která už tak byla dosti napjatá.
Will udělal nejrychlejší pohyb, jaký jsem kdy viděl. Jakoby jeho ruka na chvíli zmizela a poté se opět objevila napřažená se zbraní v ruce. Pohyb ruky naznačovalo jen zavlátí kabátu, jako by pod něj někdo pro něco sáhnul. Moc dobře jsem věděl kdo a pro co. Než stačil neznámý jakkoliv zareagovat, Will stiskl spoušť. Kulka vyletěla z hlavně, ze které společně s kulkou vylétl i prach a kouř. Kulka letěla nesmírně rychle. Bylo to neuvěřitelné, ale mě přišla rychlost kulky srovnatelná s rychlostí Willovy paže. Kulka si razila cestu větrem, letěla stále přímo do neznámého. I když začalo hustě sněžit, ani jediná vločka se kulky nedotkla. Kulka veškeré vločky v okolí rozpouštěla. Nedala se zastavit. Letěla přímo na neznámého muže, který tohle vše vyděšené pozoroval. Zajela hluboko do jeho těla. Narazila mu přímo do pravé části hrudi. Prorazila veškeré orgány i kosti a zarazila se až v srdci. Z díry v hrudníku se vyvalila krev. Muž chvilku stál bez jediného pohybu na místě. V očích měl vytřeštěný výraz, jako by ho předešlá událost nesmírně překvapila, stejně jako všechny ostatní. Chvíli stál bez hnutí, poté se skácel na zem. Další mrtvý. „Při cestě sem jsem vám říkal, že vás dovedu sem, na určené místo se ale musíte dostat sami. Takže teď mě musíte poslouchat a ať se stane cokoliv, dělejte jen to, co vám teď řeknu. Neohlížejte se a utíkejte. Utíkejte jak nejrychleji to jde.“ Will se k nám otočil a řekl toto. Jako by se nic nestalo. Jako by před sekundou nezastřelil člověka. Nejspíš to bral jako samozřejmost.

*

Nebyl jsem schopen ho neposlouchat. Po zastřelení neznámého jsem si nebyl schopen představit, co vše je William schopný udělat. Musel jsem ho poslechnout...
„A-ale kam?!“ vykoktal jsem ze sebe. Brune došel vedle mě a vypadal ještě zmatenější než já. Muž, na kterém před chvílí klečel také vstal a postavil se z druhé strany vedle mě. Ten, co na nás před chvilkou útočil teď stojí naprosto klidně vedle mě, jako by se naprosto nic nestalo.
„Utíkejte do Lincolnova památníku. Až tam dojdete, počkejte tam jak dlouho bude nutné. Bude tam člověk, který vám poví vše ostatní a zodpoví veškeré vaše dotazy, na které já teď nemám čas,“ dopověděl větu a poté pokračoval. Směřoval svá slova k osobě, která stála vedle mě. K té, kterou chtěl ještě před chvílí Brune zastřelit. “A ty, ty utíkej jak nejdál můžeš. Řekni tvým lidem, že už jsme blízko cíle. Všichni, Desmonde i Brune, musíte utíkat co nejrychleji, protože vás budou pronásledovat tak dlouho, dokud vás neuštvou. Nikde se nezdržujte déle, než je nezbytně nutné. Jak už jsem řekl, dělejte jen to, co vám teď povím. Nic víc, nic míň. Běžte!“ zařval. Nevěděl jsem, kdo nás bude pronásledovat, ale radši jsem to nechtěl vůbec zjistit. Nedaleko odtud se ozvalo prudké brždění několika aut.
„UTÍKEJTE!!!“ zařval William. Z jeho řevu mi téměř zalehlo v uchu. Omámeně jsem stál na místě. Brune do mě klepl rukou. „Musíme jít!“ sykl, otočil se a začal utíkat. Muž, který stál vedle mě z druhé strany už byl ten tam. Nezbylo po něm nic, než stopy ve sněhu. Otočil jsem se za Brunem a utíkal jsem za ním. Rozeběhl jsem se do tmy, jak nejrychleji to šlo...

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 29. 6. 2021!


Fakta - Bulvár 79

Sázky
Kvůli častým dotazům na sázky píšu tento článek.

Jak vsázet:
Stačí napsat na e-mail jakub.citrus@seznam.cz tyto informace:
1) na jaký zápas vsázíte
2) na jaký výsledek vsázíte:
výhra domácího se značí 1
výhra hostujícího se značí 2
remíza se značí 0
neprohra domácího se značí 10
neprohra hosta se značí 12


Neprohra znamená že dotyčný hráč buď vyhraje nebo remizuje tzn. neprohraje.
Vsázejí se kredity (zkratka kd.), každý e-mail má 100kd.
Na jeden tiket můžete vsadit neomezený počet tipů, ale stačí, aby jeden tip nevyšel a nic nevyhráváte.
Můžete mít i více tiketů přičemž každý se hodnotí sám.
Na každý zápas můžete vsadit maximálně jednou na jednom tiketu tzn. nemůžete na jednom tiketu vsadit na výhru a neprohru jednoho týmu v jednom zápase.

Výpočet výhry:
1)Vynásobíte všechny tipy respektive jejich kurzy.
2)Výslednou hodnotu vynásobte vsazeným počtem kd.

Kurzy:
1.kolo:
M. Mi. vs. J. Š. 1 - 1,8; 10 - 1,05; 0 - 1,1; 12 - 1,05; 2 - 1,8
J. Ko. vs. J. Fa. 1 - 2,1; 10 - 1,2; 0 - 1,3; 12 - 1,03; 2 - 1,5
M. Mi. dá gól: ano - 1,2; ne - 2
J. Š. dá gól: ano - 1,2; ne - 2
J. Ko. dá gól: ano - 1,35; ne - 1,8
J. Fa. dá gól: ano - 1,1; ne - 2,2
Bude nastřelena tyč v zápase M. Mi. vs. J. Š.: ano - 1,01; ne - 7
Bude nastřelena tyč v zápase J. Ko. vs. J. Fa.: ano - 1,01; ne - 7
Počet gólů M. Mi.: více než 1,5 - 7 méně než 1,5 - 1,2
Počet gólů J. Š.: více než 1,5 - 7 méně než 1,5 - 1,2
Počet gólů J. Ko.: více než 1,5 - 10 méně než 1,5 - 1,05
Počet gólů J. Fa.: více než 1,5 - 4,5 méně než 1,5 - 1,3
Počet gólů v utkání: M. Mi. vs. J. Š. více než 2,5 - 2,5 méně než 2,5 - 1,4
Počet gólů v utkání: J. Ko. vs. J. Fa. více než 2,5 - 2,5 méně než 2,5 - 1,4

Celkoví vítězi po 9. kole:
J. Fa. - 5
L. Kn. - 5
J. Kl. - 5
J. Š. - 7
V. Č. - 7
V. CH. - 7
M. Mi. - 8
J. Ko. - 8
J. Fi. - 10

Lepší umístění po 9. kole:
J. Fa. vs. L. Kn. 1 - 1,8; 2 - 1,8
J. Kl. vs. J. Š. 1 - 1,5; 2 - 2
V. Č. vs. J. Ko. 1 - 1,8; 2 - 1,8
V. Ch. vs. M. Mi. 1 - 1,7; 2 - 1,9

Teď ještě uvedu příklad:
Napíšu na e-mail jakub.citrus@seznam.cz z e-mail např@např.cz. Na první tiket vsadím na výhru M. Mi. (kurz 1,8), na to, že J. Fa. vstřelí více než 1,5 gólů (kurz 4,5) a na to, že po 9. kole bude lepší V. Ch. než M. Mi. (kurz 1,7). Na to vše vsadím 50kd. Případná výhra je 1,8x4,5x1,7x50 = 688,5 což je hodně. Ale to mi nestačí na druhý tiket vsadím druhých 50kd na J. Fi. po 9 kolech. Má případná výhra je 500kd (50x10). Když mi nevyjde jeden tiket na druhý to nemá vliv.

Vítěz tipovačky získá na konci roku slevu 50 Kč do obchodu Tesco.
Jakékoli dotazy směřujte na jakub.citrus@seznam.cz.

By čegi!

Pravidla fotbalu na papíře
26. února 2010 / 1. tupna 2
205 - V souvislosti s blížícím se začátkem ligy ve fotbalu na papíře Vám TV-Nora předkládá pravidla této starodávné a úžasné hry.


Fotbal na papíře do naší třídy v Primě přinesl J. Fa., který ho znal od svého bratra. Hra se hned ujala a dodnes se hraje během nudných hodin, jako jakási ušlechtilejší alternativa vedle jinde populárnějších piškvorek. Během Primy a Sekundy se upřesnila pravidla této hry do dnešní podoby, ty zde uvádíme, ale záleží hlavně na domluvě hráčů. Například v Primě se hrálo několik her s teleporty na hřišti, vyskytují se i hry se „zdmi“ uprostřed hřiště, od kterých se hráč může odrážet. Pokud chce hrát více lidí najednou, lze sestrojit osmiúhelníkové hřiště pro čtyři až osm lidí, taková hra je však už o něčem jiném.

První den po jarních prázdninách (pondělí 8. března 2010 / ponteli 11. tupna 2) má být zahájena liga v tomto fotbale na papíře, iniciována J. Š. Předpokládá se devět účastníků, ale ne všichni byli otázáni, zda chtějí hrát, takže je možné, že se počet ještě zvýší či naopak sníží. Každopádně se už za deset dní začíná hrát a proto Vám přinášíme pravidla, podle kterých hra funguje.

Hřiště

Hraje se na čtverečkovaném papíře. Rozměry hřiště jsou 10x14 čtverečků (takže 5x7 cm), prostředkem vede středová čára rozdělená tečkou - středem - na dvě stejné části po pěti čtverečcích. Na obou vzdálenějších koncích hřiště leží branky už mimo hřiště 10x14 tak, že po obou stranách branky jsou tři prázdné čtverečky a čtyři prostřední tvoří branku.

Vlastní hra

Tahy
Táhnout se může po stranách a úhlopříčkách čtverečku
, vždy z jednoho bodu do druhého. Na jeden obyčejný bod (ne střed hříště ani okraj ani branka) vede tedy osm cest. Když hráč skončí svůj tah v některém bodě, hraje soupeř. Pokud už někdy „míč“ (tedy konec čárky) na daném bodu byl, může (vlastně musí, ale většinou tato skutečnost není vnímána negativně) se od něho odrazit a táhnout ještě jednou. Tak může vzniknout tah i třeba z deseti čárek. Tah musí vždy skončit ve volném bodě nebo v bráně. Odrážet se lze i od středu hřiště a od mantinelu (Ve skutečném fotbale sice mantinel není, ale na papíře by se out řešil příliš komplikovaně; Stejně tak tu nejsou žádné trestné kopy, penalty, výkopy z rohu, ofsajdy ani jiné přebytečnosti skutečného fotbalu.), nelze však po něm táhnout. Pokud je už čárka obsazená, nelze po ní táhnout podruhé. Tahy vždy navazují na sebe a končí buď v brance (gól) nebo ve volném bodě ze kterého se už hráč nemůže pohnout, aniž by udělal zakázaný tah. Uvnitř branky se nehraje, gól nastává, když se míč dotkne jednoho ze tří bodů na hranici hřiště a branky. Po góle rozehrává ze středu hřiště hráč, který dostal gól.

Zakázané tahy
V souvislosti s tím, že hráč musí skončit na volném prostranství existují zakázané tahy. Hráč nesmí kopnout míč do rohu (vede tam pouze jedna cesta a není kam se odrazit) či do obsazeného bodu na mantinelu (vedou tam tři cesty, z nichž jsou už dvě obsazené). Také hráč nesmí kopnout míč do středu hřiště, pokud tam vede pouze jedna volná cesta. Na obyčejných bodech zakázané tahy neexistují.

Konec hry
Cílem hry je dát soupeři co nejvíce gólů. Těch je možné do jedné branky vstřelit devět, ale to se nikdy nestane, neboť rozehrávat ze středu hřiště lze pouze osmkrát. Hra má dva způsoby konce:
a) klasický - Padne gól a všech osm cest od středu hřiště je obsazeno, takže hráč nemůže rozehrát.
b) blokádou - Míč skončí ve volném bodě, ale soupeř se už z něho nemůže pohnout, aniž by udělal zakázaný tah.


Hra je velice snadná na pochopení, ale velmi obtížná na hraní. TV-Nora bude mediálním partnerem celé ligy a bude vás denně informovat o výkonech všech hráčů. Pravidla soutěže najdete v článku „Fotbalová liga“. Přeji příjemný večer,

Firefox!

Searched by potihcpd - 28. 6. 2021!


Deník Desmonda Forda - 13. kapitola

29. 11. 2012, 22:54
Byl jsem k smrti vyděšený. Přímo proti mně stála neznámá osoba. Nevěděl jsem, co po mně chce. V první chvíli mě napadlo, že to je William, ale pak jsem si uvědomil, že to není možné. Will měl naprosto jiný klobouk a navíc je nižší, než osoba, která stála přede mnou. Bál jsem se, jako nikdy ve svém životě.
„Kdo jste?“ vykoktal jsem ze sebe a snažil jsem se skrýt strach ve svém hlase. „To není důležité,“ odpověděla osoba a přistoupila ke mně blíž. Jeho hlas se téměř rozplýval ve hlasitém větru, který vál kolem. „Co po mně chcete?!“ zařval jsem na ni zoufale a ustoupil jsem o krok dále. Osoba neodpověděla. Šla dál proti mně. Otočil jsem se a začal jsem utíkat co nejdál od toho neznámého. Nedoběhl jsem daleko. Asi po dvou metrech běhu jsem narazil do něčeho tvrdého. Teda spíše do někoho. Dopadl jsem na záda. Ucítil jsem, jak mi sníh zapadal za krk. Podíval jsem se nahoru před sebe a uviděl jsem, kdo tam stojí. Byl to ten muž, co nás předtím sledoval na vozíčku. Tyčil se přede mnou a vítr do něj bičoval jako vlny do majáku na moři. Myslel jsem si, že můj strach se překonat nedá, ale po nárazu jsem si uvědomil, v jaké jsem bryndě. Začal jsem se plazit dozadu. Až pak jsem si uvědomil, že za mnou je další muž. Pokoušel jsem se zvednout a utíkat, ale muž, který byl předtím na vozíku mě strčil zpátky na zem, převalil mě na záda a klekl mi na hrudník. Plíce se mi stáhly a já na chvíli nemohl popadnout dech. „Pokud budete spolupracovat, můžeme se zdržet násilí,“ řekl mi potichu a přece jsem ho ve větru slyšel. Nevěřil jsem mu. Snažil jsem se vymámit z jeho sevření. Držel mi ruce na zemi ve studeném sněhu. Má košile byla promáčená, mrznul jsem na kost. Ale já si to neuvědomoval. Mou jedinou starostí bylo, abych se dostal co nejdál odtud a od těch chlapů. To by ale nebylo možné, i kdyby se mi to povedlo. Mé svědomí by mě tížilo a musel bych se vrátit pro Brunea, i když jsem ani nevěděl, kde je. Ale musel být někde blízko, zmizel během pár sekund.
„Tak, pane Forde. Teď vám píchnu injekci. Neškubejte sebou, když jí píchnu vedle, mohlo by vás to zabít.“

*

Byl bych rád, kdybych mu nevěřil ani tohle, ale já mu to věřil. Přestal jsem se zmítat a snažit se vymanit z jeho sevření. Klidně jsem ležel na zemi a díval jsem se na to, co udělá dál. Muž, který na mě klečel pokynul dalšímu muži, ať dojde k vozíku, který stál kousek od nás. Neviděl jsem na toho druhého, ale slyšel jsem jeho kroky ve sněhu. Prošel kolem nás a pomalu došel až k vozíku. Stiskl tlačítko na jeho opěradle. otevřela se tajná schránka. Malá dvířka se otevřela. Muž strčil dovnitř ruku a vytáhl injekci. Přišel k nám a přidřepl si ke mně. S vykulenýma očima jsem se díval, jak mi vytáhnul můj naprosto promočený rukáv a otočil mi ruku žílou směrem k němu. Odvrátil jsem oči a klidně jsem ležel. Ucítil jsem, jak mi jehla prorazila kůži a pronikla do mé žíly. Slabě jsem sebou cukl. Muž mě ale držel pevně, hýbl jsem se pouze o pár milimetrů. Cítil jsem tlak v mé žíle, jak uspávací tekutina vplavala do mého těla a rozšiřovala se v něm. Účinek byl okamžitý. Mé oči se pomalu přivíraly, svaly mi otupěly. Můj chabý odpor se naprosto vytratil. Přestal jsem se usnutí bránit a zavřel jsem oči. Usnul jsem.

*

Otevřel jsem oči. Ležel jsem na tom samém místě. L´enfant u Arlingtonského hřbitova, který je známý hlavně tím, že je na něm pohřbený John F. Kennedy. Hlavně, že tu teď nejsem pohřbený já. S nesmírnými obtížemi jsem si sedl. Byl jsem mokrý, jako bych zrovna vylezl z vody. Kolem mě byl rozválený sníh a co bylo horší, asi metr ode mne jsem na sněhu spatřil rudou skvrnu. Bylo mi jasné, kde se tu vzala. Ale nebylo mi jasné z koho. Nebyl jsem o tom ale schopný přemýšlet. Bolela mě hlava, jako kdyby mi přes ní přeběhlo stádo slonů. I když to asi zase ne. Prohrábl jsem si svoje delší černé a mokré vlasy. Třásl jsem se zimou. Zapnul jsem si košili až ke krku, i když jsem věděl, že to nebude nic platné. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Co jsem odhadoval, bylo to tak hodinu, možná míň, možná víc. Ale tma byla stále stejná. Vstal jsem a rozhlédl jsem se kolem sebe. Vozík i se svým majitelem byl samozřejmě pryč. Kdo to mohl být? Tehdy jsem to bohužel vůbec netušil. Přešel jsem až ke krvavé skvrně na zemi. Pří každém kroku se mi roztřásl pohled a chvilku jsem musel zaostřovat. Myslel jsem, že se mi rozskočí hlava. Klekl jsem si ke skvrně, i když jsem nevěděl proč. Nejspíš jsem se chtěl ujistit, jestli to opravdu je krev. To jsem ale věděl jistě. Na skvrně mě nic nepřekvapilo. Víc mě překvapilo něco jiného.
Uslyšel jsem slabé zaskučení. Ve tmě jsem neviděl, odkud zvuk vyšel. Zmateně jsem se díval kolem sebe. „Haló?!“ zařval jsem. Opět se ozvalo slabé zaskučení, které znělo podobně, jako: „Tady...“. Až teď jsem si všiml postavy, která ležela na zemi zády ke mně. Ležela asi metr od skvrny. Kolem ní jsem si ve sněhu všiml stop zápasu, stejně jako u skvrny. Přes všechnu bolest jsem se co nejrychleji přemístil k Bruneovi. Přidřepl jsem s k němu a obrátil jsem ho na záda. Ve tváři měl bolestný výraz, z nosu mu crčela krev. Ale jinak vypadal v pořádku. „Brune? Co ti je? Můžeš se hnout?!“ ptal jsem se ho. Neodpověděl mi, jen přikývl hlavou, že je v pořádku. Zeptal jsem se ho, jestli by nemohl vstát. Přikývl. S ještě většími obtížemi než já se mu podařilo sednou si. Byl stejně promočený jako já, ne-li víc. Pomohl jsem mu vstát a zeptal jsem se ho, co se stalo. Jen zatřásl hlavou a řekl, že neví. „Četl jsem si ta jména na náhrobcích, když vtom jsem dostal ránu do hlavy...Víc si nepamatuji.“ „A nevíš, jestli ti odebírali krev, nebo jestli ti píchali nějakou injekci nebo něco takového?“ ptal jsem se ho a podpíral jsem ho. Dal mi ruku kolem ramen a vrávoral se mnou ke stromu. Došli jsme až ke kmenu a já ho o něj opřel. „Jsi v pořádku? Bolí tě něco?“ „Jsem v pohodě, jen mě trošku bolí hlava,“ opáčil a zatřásl hlavou.„Fajn.“ „Ne, moc fajn to není. Jak se jako odsud dostaneme?“ vykoktal ze sebe Brune. „To nemám tušení. Vím, kde jsme, ale nevím, kde je centrála společnosti. Můžeme tu klidně čekat, až někdo přijde, ale o tom pochybuji.“ „Myslím, že ani nemusíme čekat,“ řekl Brune a ukázal směrem za mě. Rychle jsem se otočil a vstal jsem.
tenhle scénář už byl ohraný. Za mnou stáli opět ti samí chlápci, co mi předtím brali krev a co zbili Brunea.

*

Tentokrát jsme ale měli větší problém. Jeden z nich držel v ruce pistoli a mířil s ní na mě!
„Co tu zase děláte?!“ řval jsem na ně. „Jen to, co je nutné,“ řekl ten, který na mě mířil pistolí a nabil ji. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje ten samý pocit, jako tehdy na mé první akci. Pocit šílenství. Opět jsem nevěděl co dělám, i když jsem byl naprosto při smyslech. Se šíleným řevem jsem se rozeběhl směrem k muži, který na mě mířil. Jako by se ze mě veškerá bolest najednou vytratila a vystřídala ji nenávist. Neslyšel jsem svůj řev, spíš jako by jsem ho cítil uvnitř mě. jako bych to nebyl já. Jako by mě ovládal někdo jiný. Běžel jsem jako šílený proti mému nepříteli. Tohle všechno se odehrálo během pár setin. Nevím, jak se mi to podařilo tak rychle, každopádně se mi to povedlo. Najednou jsem stál za útočníkem. Vlastně on už nebyl útočník. Neměl zbraň. Jeho pistoli jsem v ruce držel já. Při běhu jsem mu ji vyrval z ruky, postavil jsem se za něj a namířil mu ji ke spánku. „Kdo jste a co po nás chcete?!“ řval jsem mu do ucha. Nebyl schopen odpovědi. Vlastně to nebylo kvůli tomu, že byl překvapený, ale kvůli tomu, že byl ŠŤASTNÝ! On se usmíval! „Tak co po nás kruci chcete?!“ ječel jsem. Zapomněl jsem na své křesťanské kořeny. Byl jsem někdo jiný. Někdo úplně jiný. „Jestli mi to neřeknete, zabiji vás!“ řval jsem mu do ucha znovu a znovu. Muž poprvé od mého záchvatu promluvil. „To neuděláš.“ „To mě neznáš...“ řekl jsem. Teď nevěřím tomu, že bych toho tehdy byl schopný. Zmáčkl jsem spoušť.

*

Protiráz pistole mi slabě cuknul rukou, nepřítelovou hlavou to ale škublo mnohem víc. Z díry ve spánku mu vystříkla krev a cákla na mou pistoli i na mou ruku. Muž neměl ve tváři žádný výraz. Skácel se k zemi s kulkou v hlavě. Já zabil člověka.
Všichni přítomní na to nevěřícně zírali. Uvědomil jsem si, co jsem to provedl. Zabil jsem neznámého člověka. „Ty hajzle!“ zaječel druhý muž a vrhl se na mě. To už do toho zasáhl i Brune, který doteď stál asi metr ode mě, poněvadž už vstal a odešel od stromu. Brune skočil na muže a svalil ho na zem. „Desmond ho zabil jen kvůli tomu, že mu neřekl, kdo jste! Tak nám to řekněte, nebo skončíte stejně!“ Poprvé se útočníkovi v očích objevil upřímný strach. V koutcích očí se mu objevily slzy. „Tak kdo jste?! Co po nás chcete?!“ Brune ho chytil za límec jeho kabátu a přitáhl jeho obličej ke svému. Nosy se téměř dotýkaly. Brune se sice snažil vypadat drsně, jako před chvílí já, ale vypadalo to, že je mnohem více vyděšený, než muž, který ležel pod ním. „Nejste nic než sprosté zrůdy. Jen zabíjíte nevinné lidi. My vám nic neděláme. Jste jen šílení zabijáci...“ šeptal potichu a strach mu zmizel z očí. Poprvé za dobu našeho setkání se usmál. „Tak co tu děláte?! Co po nás chcete?!“ ječel na něj Brune. Já jsem stál kousek od nich a díval jsem se na svou pistoli, která byla celá od krve. Hlavní jsem mířil na zem. Po celé pistoli tekla krev a kapala z hlavně dolů na sníh, který se zabarvoval do temně rudé.
Já zabil člověka. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Opět jsem doufal, že to je jen sen. Moc dobře jsem věděl, že to sen není. Chtěl jsem tomu věřit, ale nemohl jsem. Ze zbraně se stále ještě kouřilo. Přešel jsem pohledem od pistole na mrtvolu, která ležela nehybně na zemi.
Z hlavy jí vytékala krev na čistě bílý sníh. Všechno kolem se zabarvovalo do ruda. I můj pohled. Všechno najedou bylo rudé.
„Tak co tu děláš?!“ řval Brune a vytrhl mi z ruky pistoli. Namířil jí útočníkovi přímo mezi oči. „Myslím, že bude lepší, když ti to řeknu já. Brune,“ ozval se za námi potichu moc dobře známý hlas. Z toho hlasu mě zamrazilo v zádech. Ne kvůli větru, kvůli mokré košili, nebo kvůli zimě. Bylo to z čirého strachu. Pomalu jsem se otočil.
Za mnou stál v dlouhém kabátu William.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 22.6. 2021!


Fakta - Bulvár 78

Jiný Svět - 12. kapitola
Shancus zaběhl za kamennou zatáčku a zastavil se. V ruce třímal malou lesknoucí se dýku a v jeho očích jakoby plápolaly malé plamínky. Dýku sevřel pevněji. Před ním stáli tři Strážci Krve. A všichni tři měli v ruce své obrovské zbraně, které by měl i Upír problém unést. Každý z nich měřil něco přes dva metry. Stáli k němu otočeni zády, jakoby před něčím couvali a své zbraně drželi v obranné pozici. Přesně podle plánu, pomyslel si Shancus v duchu. Teď už stál asi jen metr od Strážců Krve. Ani jeden z nich si malého Shancuse, který stál za nimi nevšiml. Proti Shancusovi vypadali tihle tři jako obři. Shancus pomalu vyčkával, až se přiblíží ti tři zabijáci. Už se ho skoro dotýkali, když se najednou jeden rozeběhl dopředu s podivným syčícím jekotem. Za chvilku zepředu vystříkla krev a přímo před Shancuse spadla useknutá hlava jednoho ze Strážců.
No teda, napadlo Shancuse a usmál se. I když mu bylo trošku na zvracení když viděl hlavu, jak se válí jen tak na zemi v kaluži krve.Malé hádě už ani chvilku neváhalo, sevřelo dýku a bodlo jednoho ze Strážců přesně do míst, kde očekávalo, že má Strážce páteř. Ten najednou jakoby zakrněl a bodáky mu vypadly z ruky. Jeho tělo vypadalo, jak když dostane křeč. Najednou Strážce spadl na zem mrtvý. Shancusův první bod dýkou a hned takhle úspěšný. Poslední ze Strážců si ale Shancuse všiml v průběhu toho, když se otáčel. Shancus se na něj jen bezmocně podíval. Strážce ani chvilku neváhal, upustil svou obrovskou zbraň a vytáhl malou dýku. To všechno udělal během pár setin tak, že to Shancus skoro nestačil zaregistrovat. A než se nadál, Strážce stál za jeho zády a tiskl mu svou dýku ke krku. Shancus cítil, jak mu po krku stéká jeho krev od ranky, kterou mu způsobila dýka, jež má právě na krku.
Přímo před Shancusem a před Strážcem stál Pan Topol společně s Gavnerem a Kurdou. Kurda když uviděl, co se děje, tak se zděsil a v očích se mu objevil pravý nefalšovaný strach.
„PUSŤ HO!!“ zařval Gavner na Strážce a postoupil o krok blíž ke Strážci. Strážce trochu poodstoupil a přitiskl k sobě Shancuse ještě pevněji.
„HI KAŠKÁÁŠŠŠ KI!!!“ zaječel Strážce a ukázal na Shancuse.
„Říká, že jestli něco uděláme tak ho zabije,“ řekl Pan Topol naprosto klidným hlasem.
„Jak to víte?“ zeptal se Gavner s údivem.
„Rozumím jim. Vyrůstal jsem mezi nimi,“ odpověděl Pan Topol a pokračoval: „Myslím, že bychom měli udělat to, co chce. Nebo ho doopravdy zabije.“

*

„CO TAM JE?“ zařval dolů Darren v průběhu toho, co sbíhal dolů po velmi vratkých schodech a za ním Arra a Harkat.
„Uvidíte,“ řekl potichu a zamyšleně Vandža. Darren se po chvilce zastavil vedle něj. Nic ale neviděl. Za chvilku k nim dorazila i Arra s Harkatem.
„Co jsi viděl?“ zeptal se Darren a rozhlížel se. Použil všechny své Upíří smysly, ale nic neviděl.
„Podívej se támhle,“ řekl opět tichým hlasem Vandža a ukázal kamsi do tmy.
Darren zaostřil svůj zrak na místo, kam Vandža ukazoval. Musel hodně namáhat zrak, ale nakonec to přece jen uviděl. Arra to zřejmě spatřila o něco dřív, protože se hlasitě zajíkla.
Asi deset metrů před nimi se tyčila obrovská mosazná brána. A to, co Arra viděla pobíhat dole byli ockové a démoni, kteří létali kolem ní a zřejmě ji hlídali.
„Máme problém,“ řekl Harkat a díval se na ně. A jakmile promluvil, jeden z démonů se na ně otočil a zaječel. V tu ránu se na ně otočili všichni démoni a ockové a rozlétli se směrem k nim.
„Máme VELKÝ problém,“ dodal Harkat.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol.

By Slečna Mannová!

Dnešní jednání o stříhací ústavě vyřešilo několik bodů
23. února 2010 / 28. presna 2
205 - Jednání o stříhací ústavě začala před více než měsícem, ale dosud nic nevyřešila. Některá pravidla byla schválena předtím už dvakrát, ale přesto nebyla platná kvůli malé autoritě konference. Až dnes se konference účastnila dostatečná většina stříhačů, aby to na čem se shodli, už nemohlo být zpochybněno.


Druhá stříhací konference byla neoficiální, přesto je číslována a konala se 15. prosince 2009 / 18. letna 2. Vyřešila problém (prakticky bezvýznamný, ale teoreticky zcela zásadní obrovských rozměrů) ohledně přenosu neutrality upgradů a s ním související problémy. Na této konferenci byla nastíněna myšlenka stříhací ústavy, vytvořilo se několik bodů, o kterých se mělo později jednat. To se však během týdne do zimních prázdnin nestalo a o Vánocích se také nejednalo.

Po skončení prázdnin vznikl problém s tím, jak se bude vykládat bod 2 o tom, že se Stříhání nevztahuje na toho, kdo si nestříhal. Zda se smí stříhat o věci, které provede poražený nezúčastněnému nebo ne. Hádky stříhačů o tento bod mnohé odradili od účasti na třetí stříhací konferenci, která začala 18. ledna 2010 / 22. unora 2.

Třetí stříhací konference potvrdila následující body:
1) Stříhání má vždycky pravdu.
3) Nelze si stříhat o pravidla stříhání.

Bod 4 udávající 10 minut mezi stříháními o stejnou věc změnila na komplikovanější systém, kdy při dvou stříhačích prvního stříhání je tento interval 8 minut a s každým další stříhačem se přidá jedna minuta. Poté byly schváleny ještě další body:
5) Každé stříhání má vítěze.
6) Souboje všech znaků se dějí najednou, nelze kolo rozdělit na více částí.
7) Maximální počet stříhačů je jedenáct.

Bod 8, o tom, že každý do stříhání vstupuje dobrovolně byl zamítnut s poukazem na to, že povinnost si stříhnout může být zadána předchozím stříháním.
Důležitý bod 9 „Tato ústava, jakož i všechna pravidla a vztahy je závazná pro všechny stříhače. Každý svým vstupem do hry souhlasí s těmito pravidly.“ se tehdy projednat nestihl.

Dnes byla jednání obnovena, je sporné, zda budou spadat pod třetí stříhací konferenci nebo už novou, čtvrtou. Definitivně se potvrdily body 1, 3, 6, 7 a dodatečně schválen bod 9. V bodu 4 o intervalu mezi stříháními o stejnou věc byl interval zjednodušen na 10 minut při jakémkoliv počtu stříhačů, tedy pravidlo bylo navráceno na dobu před třetí stříhací konferencí. S konečnou platností byl zrušen bod 8.

Spornější jsou body 2 a 5. Bod 5 je už v podstatě zamítnut, ale názory, jak řešit situaci s více Lukášky se rozcházejí do minimálně tří stran, takže i když bod 5 platit nebude, stejně bude třeba vyřešit toto pravidlo více Lukášků. Kontroverzní bod 2 se dneska začal projednávat, ale pouze na úrovni diskuze. Je pravděpodobné, že ho nahradí jiný bod, který bude danou oblast částečně ošetřovat.

Po projednání všech těchto bodů se očekávají ještě dvě témata: tresty a právo na nesplnění úkolu. V obou případech není jisté, zda bude něco takového existovat a jestli ano, jak to bude fungovat. Dnešní konference znamenala sice jen malý pokrok, ale vzhledem k dosud největší účasti je jisté, že dneškem schválené body se už měnit nebudou. Musíme jen doufat, že jednání budou v dalších dnech pokračovat a nenastane další měsíční odmlka.

Firefox!

Searched by potihcpd - 21. 6. 2021!


Deník Desmonda Forda - 12. kapitola

29.11. 2012, 21:36
„A nedostanu zase tu koženou bundičku? A ty sexy ,džínečky‘? Minule mi to docela slušelo,“ řekl jsem Williamovi. Jeho smysl pro humor byl pořád stejný. Vždy, když jsem řekl nějaký vtip, jen se na mě podíval jeho specifickým výrazem. To udělal i tentokrát. Jen Brune se slabě usmál. „Mlč,“ odvětil mi Will a pokračoval: „Musíme jít, nemáme moc času.“
„Jako vždycky...“
William se obrátil a prošel otáčivými dveřmi na ulici. Brune se na mě podíval a pokynul mi, ať jdu před ním. Vypadal mile. Tedy aspoň se tak choval. Už dlouho jsem nezažil někoho, kdo by mě nechal projít jako prvního dveřmi. Ale to je vám asi jedno. Vás asi zajímá, co se dělo dál. Tak dobrá.
Vešel jsem do dveří a vstoupil na druhou stranu. Ucítil jsem chladný vítr na tváři a zatřásl jsem se. Slabě sněžilo. Měl jsem na sobě jen košili a opět ty hnusné tepláky. S Williamem to ani nehnulo. Jako by na to byl zvyklý. Jen tam stál a na jeho tmavý dlouhý kabát mu padaly bílé sněhové vločky. Vypadal jako namalovaný. Za mnou vyšel do slabé tmy a mrazu i Brune. Jako já se taky slabě otřásl, i když se to před Willem snažil zakrýt. „Můžeme?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Tak jdeme.“
„Kde je autobus?“ zeptal se pro změnu Brune a stoupl si vedle mě. Will už k nám byl obrácený zády a jen přes rameno nám řekl, že pro dva lidi autobus není potřeba. „Pro dva?“ zmateně jsem mu odvětil. „Pro VÁS dva. Já vás dovedu na určité místo, ze kterého se do lokality přesunete sami.“ „Do jaké lokality?“ vyděsil se Brune. William už se ani neobtěžoval s odpovědí a šel dál. Pod nohama mu křupal sníh, který napadl včera. Stále se držel. Vydali jsme se zmateně za ním. Jako vždy jsme nevěděli, co nás čeká. Na ulici už bylo velmi málo lidí. V postranních uličkách se občas objevil nějaký bezdomovec nebo banda feťáků. Ale jinak jsem nikoho venku neviděl. Kdo by taky v téhle zimě a v tuhle noční hodinu někam chodil. Při chůzi jsem jsme se já i Brune celí třásli zimou. Dýcháním do rukou jsme se snažili aspoň trošku se zahřát, ale většinou to moc nepomáhalo. William šel s hlavou vztyčenou, jako by zimu ani necítil. Zvláštní člověk. Člověk...
„Co se bude dít?“ pořád jsem mu pokládal otázky, jako téměř při každé příležitosti, když jsem s ním byl. „Něco určitě.“ „Díky. A nějak zkonkretizovat by to nešlo?“ „Ne.“

*

Zbytek cesty jsme pokračovali mlčky. Jako většinu času jsem přemýšlel o své matce a o svém pravém domově. Stále jsem tomu trochu nemohl uvěřit. Pořád jsem doufal, že se probudím doma ve své posteli pod peřinou u mě doma. Pak se podívám na televizi, v ruce šálek kávy, nohy na stole... Ale tohle nebyl sen. Tohle se vážně dělo. Zvedl jsem hlavu a díval jsem se na hvězdnou oblohu. Šli jsme zrovna po ne moc používané ulici, tudíž na ní nebyly pouliční lampy. Na cestu nám svítil jen měsíc. Hvězdy byly krásně vidět. Rozeznával jsem jednotlivá souhvězdí. Vzpomněl jsem si na mládí. Totéž jsem dělal asi jako šestiletý malý kluk. Když byl můj otec výjimečně doma a neběhal za upíry, často jsme spolu pozorovali hvězdy.
Vzpomínal jsem na něj. Nikdy bych do něj neřekl, že by to byl lovec upírů. Vždy byl slušný, nikdy neklel, nikdy nenadával. Už jsem také říkal, že to byl praktikující křesťan. Nikdy bych do něj neřekl, že by dokázal s někým bojovat. Obzvlášť někoho zabít. To bych po něm ale nemohl zdědit svůj um na střelbu. Tedy aspoň při akci v pravém životě.
Z přemýšlení mě jako vždy vytrhl Will. Zastavil se a já vrazil do jeho zad. Omluvil jsem se mu. Nijak na to nereagoval. „Jsme na místě." řekl nám. Oba dva jsme se rozhlédli. Až teď jsem si uvědomil, kde stojíme. Byli jsme na ulici L´enfant. Poblíž Arlingtonského hřbitova. Byl odtud krásný výhled na celé město. Washingtonský památník, na Kapitol i na Lincolnův památník. Bylo to tu opravdu krásné. Až na tu společnost.A stejně jako na ulici, nikde nikdo. Na chvilku jsem si opět připadal jako kdysi. Jako normální občan, jako normální člověk...
Vlastně jsme tu nebyli úplně sami. Kousek od nás seděl na vozíčku starší muž. Svůj vozík měl „zaparkovaný“ pod blízkými stromy. Nedaleko odtud byla slyšet auta na silnici.

*

Will se na nás otočil. Já i Brune jsme se na něj zmateně dívali.
„Teď vás budu muset opustit. Počkejte tu.“ „Cože? Kam jdeš? A na co máme čekat?!“ ptal jsem se ho zděšeně, jako obvykle. Brune se na něj jen zmateně díval. William mi samozřejmě neodpověděl. Jediné co řekl bylo „Počkejte tu.“ Poté se otočil opět zády k nám a bleskurychle odešel. „Hej! Počkej! Co máme dělat?!“ řval jsem mu do zad. Brune mi položil ruku na rameno a řekl mi, že to nemá cenu, ať toho nechám. Měl pravdu. Ten se už nevrátí. Jenže na co jsem měl čekat? Tohle nevypadá na akci. Spíše na nějakou jeho zkoušku. Jestli to bude zase boj, tak...Tak nevím. Budu muset doufat, že se jako při mé první akci trefím do cíle. Doufat mi ale nepomůže.
Vozíčkář, který seděl na svém vozidle opodál, nás celou dobu pozoroval. Byl asi 15 metrů od nás. Cestou začalo hustě sněžit, takže na něj nebylo moc vidět. Radši jsem ho nijak nezkoumal a staral se o sebe. Sám jsem nevěděl, na co tu čekám, stejně jako můj společník. Prostě jsme jen čekali. Brune se nudil, tak začal procházet mezi bílými hroby. Byly od sebe vzdálené asi metr v pravidelných intervalech. Dokonale uspořádané. Snažil se přečíst nějaká jména na hrobech, ale v té tmě a v tomto počasí to byl nelehký úkol. Já jsem jen postával s rukama v kapsách a třásl jsem se zimou. Přestal jsem přemýšlet nad svou rodinou a nad domovem, teď mi vrtalo hlavou, proč jsem tu jen já a Brune. Brune byl nejlepší ve střelbě, já nejhorší. Vážně jsme se skvěle doplňovali. Asi jako sovět a Američan. Tak proč je tu právě se mnou? Nebo proč jsem tu já s ním? Mohli vybrat kohokoliv jiného. Lepšího ve střelbě. I když teď se třeba nebude vůbec střílet. Třeba jsme si jen měli zvyknout na zimu. To asi těžko. Radši jsem přestal přemýšlet a šel jsem dělat něco záživnějšího. Trefoval jsem se sněhovými koulemi do stromů. Opravdu zajímavá a záživná činnost. Tedy, zajímavou se stala asi tak po 5 minutách, poněvadž se stalo něco, co jsem ani já ani Brune nečekali. Házel jsem asi třicátou kouli do stromu. Ale bohužel jsem se netrefil. Trefil jsem se do něčeho naprosto jiného. Do něčeho, do čeho jsem se nechtěl nikdy trefit. Radši bych měl ale spíše říkat do někoho...

Koule dopadla s velkým prásknutím. Ale ne na zem, nýbrž na někoho, kdo stál za tím stromem, který jsem chtěl trefit. Opět se prokázal můj střelecký um. Pří ráně se ozvalo obrovské: „JÁÁU!“ Vyděšeně jsem se podíval na Brunea. Doufal jsem, že bude opět procházet mezi náhrobky. Teď tam ale nebyl. Místo něj tam stál opět někdo jiný. Někdo v černém klobouku a v dlouhém černém kabátu...
„Zdravím...“ sykl tiše.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 15. 6. 2021!


Fakta - Bulvár 77

Jiný Svět - 11. kapitola
Malá zelená postava pomalu otevřela zrezlé, dřevěné dveře a vykoukla ven na chodbu, jestli v ní někdo nestojí. Její oči kmitaly všude po podlouhlé chodbě a hledaly známky života. Nikde nic. Pomalu vylezla ven a potichoučku za sebou zavřela dveře. Znovu se pro jistotu rozhlédla po chodbě a když se ujistila, že nikde nikdo není, rozeběhla se tím směrem, kde bylo slyšet hučení vody.
Po pěti minutách běhu se postava zastavila a ohnula se v boku. Chytila se za břicho a lapala po dechu. Nazelenalý pot jí stékal po dlouhých tmavě zelených vlasech a poté kapal na zem, kde udělal malou louži. Kapání potu ale přehlušilo hučení padající vody, které bylo čím dál blíž a blíž. Na chodbě před ní se ozvaly tiché kroky, ale hadí smysly opět zapůsobily a postava je uslyšela. Rychle se rozhlížela, kam by se schovala, ale nikde vhodný úkryt nenašla. Kvapně přemýšlela, co udělá. Asi pět metrů před postavou byla zatáčka, ve které se už rýsovaly stíny asi dvou postav, které držely v ruce dlouhou tyč, na které na obou koncích byly koule, které měly v průměru asi 10 centimetrů a na nich byly bodce napuštěné jedem - smrtelné zbraně. Stíny se svými majiteli se blížily čím dál víc. Nazelenalá postava přemýšlela, co udělá. Náhle si na něco vzpomněla. U pasu se postavě leskla malá, ale přece ostrá dýka, kterou malá postava před chvilkou získala od jejího pravého majitele - Pana Topola. Postava pomalu a potichu sáhla k pasu a vytáhla dýky z malé kožené pochvy, která k dýce patřila. Shancus pomalu ale silně sevřel svou dýku a vytáhl jí z pochvy. Pak se naposledy rozmyslel, usmál se a rozeběhl se do zatáčky před sebou.

*

„Tak co?“ zařval Darren směrem dolů do tmy a opíral se o vratké dřevěné zábradlí, které bylo jedinou ochranou před pádem ze schodů do tmavé hloubky.
„Myslím že tu nic není, ale nevím to jistě. Chtělo by to oheň. Nemáte něco, co by se dalo zapálit?“ zavolal Vandža nahoru na své pozorovatele a pevněji sevřel svůj kovový šuriken. „Myslím že ne!“ oplatil mu řev Shan a podíval se na Arru a Harkata, kteří stáli za ním a začali si prohledávat všechny kapsy svých oděvů.
„Počkat...možná něco mám,“ řekl Harkat. „Darrene, podej mi, prosím tě, svojí dýku,“ dořekl Harkat a natáhl ruku k Darrenovi, který teď stál zády k zábradlí.
„Na co?“ řekl mu Darren a podával mu svou kovovou dýku, která byla špinavá od zaschlé krve. Harkat aniž by odpověděl si odřízl kousek svého hábitu. Poté přešel k zábradlí a skrčil se, aby mohl odříznout kousek z něj.
„To radši ne. Můžeme spadnout i s těmi schody,“ řekla mu Arra a přešla blíže k němu.
„Neboj se...vím co dělám,“ odvětil Harkat, aniž by se na ni podíval a dál odřezával klacek dlouhý asi 40 centimetrů.
„To doufám,“ povzdechla si Arra.
Po chvilce Darren zabalil klacek do látky z Harkatova pláště, aby lépe letěla a také, aby se z látky dala udělat pochodeň na prozkoumání síně, která se nacházela pod nimi.
„Kam to mám hodit?“ zařval Darren dolů.
„K té pochodni, co je zasazená v tom piedestelu uprostřed,“ odpověděl mu zelenovlasý Kníže. Darren ho poslechl, namířil a hodil látku, která měla uvnitř sebe zabalený dřevěný klacek. Dopadl asi půl metru od pochodně a klacek vypadl z látky.
Potom se ozvaly Vandžovy kroky, které se blížily směrem k piedestelu uprostřed Síně.
„Jak jsi od toho daleko?“ zařval dolů Darren.
„Asi pět metrů,“ odpověděl mu starší Upír a pomalu se blížil k světlu před ním.
„Už jsem skoro tam. Jen pár kroků a-“ najednou kroky utichly společně s hlasem, který se ozýval zespoda síně a patřil Vandžovi.
„Co se stalo?!“ zaječela dolů Arra a zatvářila se vyděšeně.
„Myslím, že byste něco měli vidět,“ odvětil potichu Vandža, ale přece to bylo slyšet zespoda Síně.
„Co se stalo? Co tam je?“ zeptal se pro změnu Shan.
„Arra měla pravdu. Opravdu tu něco pobíhá. A myslím že se vám to nebude líbit,“ řekl poněkud vyděšeně Pochod.

*

„Jak dlouho už jsou pryč?“ zeptal se obtloustlý chlapík, který seděl společně se třemi dalšími postavami a pár stany kolem ohně.
„Tak tři čtyři dny,“ odpověděla mu krásná žena, která seděla naproti němu.
„Neřekl vám někdo, co šli dělat?“ zeptal se opět ten tlouštík.
„Mně říkal, že nám to možná pomůže. A že ho tak týden nemáme čekat. Pak něco vzal do ruky a odešel. Poté jsem viděla jen Shancuse, jak se potají rozeběhl za ním,“ odpověděla Rhamusovi Truska a otočila buřt, který si opékala nad ohněm.
„Takže si nemusíme dělat starosti,“ dodala a zvedla opečený, černý buřt.
„O Hibernia starosti nemám, spíš o Shancuse,“ řekla třetí postava, která také seděla u ohně ale jen se dívala do nebe.
„Neboj se. Hibernius se o něj postará. Neměj strach,“ řekla třetí postavě Truska a kousla do buřtu.
Ale nikdo netušil, že ten, o kom se teď baví teď bojuje o svůj holý život o několik tisícovek mil daleko.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol.

By Slečna Mannová!

Populární hra Propiska neztrácí oblibu a objevují se nové prvky
16. února 2010 / 21. presna 2
205 / Náměstí Míru - Hra Propiska, která je v naší třídě velmi oblíbená už od začátku presna neztrácí na své popularitě a objevují se i nové styly jejího hraní, aniž by však klasická Propiska upadala. Také je k dispozici seznam vítězů všech dosud hraných her.


Propiska se poprvé hrála 27. ledna / 1. presna, její začátky byly popsány už minule (článek „Objevily se nové prvky třídní kultury“ z 5. 2. 2010 / 10. 3. 2). Původně se hrálo s červenou propiskou, ta se však při páté hře (2. února / 7. presna) rozpadla a hra byla dohrána náhradními psacími potřebami, které však byly nevyhovující. Nastala téměř týdenní krize, kdy se Propiska nehrála a skončila se až 9. února / 14. presna.

Cílem jednoho kola (výhozu) je chytit vyhozenou Propisku poté, co začne padat k zemi. Použít se může vlastně téměř všech prostředků, ale podmínka je, že propiska je vyhozena spravedlivě doprostřed kroužku. Čím výše je vyhozena, tím snáz je zanedbatelná odchylka bodu dopadu od středu hracího kruhu. Pokud je tato odchylka pro někoho příliš velká, vyhlásí výhoz za neplatný výkřikem „fauly!“. Na neplatnosti hodu se však musí shodnout aspoň několik hráčů, lépe většina či nejlépe všichni.

Cílem každé hry je získat 10 bodů za chycení propisky. Nejlepší v tomto ohledu je J. Fa., který vyhrál dvě třetiny z odehraných klasických Propisek. Pátou a osmou hru vyhrál P. Š. a dnešní devátou, zatím poslední vyhrál J. Ko. Ten však vítězství neocenil, neboť dosud v každé Propisce, kterou hrál (a hrál jich většinu, kromě jedné či dvou) skončil druhý a nyní byl tento čistý průměr zkažen.

8. a 9. února / 13. a 14. presna proběhly dvě nezapočtené Propisky. Nepočítají se kvůli tomu, že se hrálo s banánem. První měla pouze jedno kolo, druhá o hodně víc (odhadem tak pět až sedm) a obě vyhrál J. Fi. V ten první den (hrálo se v učebně 101 - den před zákazem vstupu neA-primánům/kám do této učebny...) se zkoušely i jiné varianty: dálková Propiska, kdy se propiska hodila na druhou stranu učebny než byli hráči nebo Propiska naslepo, kdy měli hráči zavázané oči (ta se hrála dvakrát). Obě varianty byly spíše zavrženy s tím, že se u nich ztrácí smysl hry, který spočívá v soubojích o propisku. Zatímco dálková varianta je spíše o hledání někde zapadnuté propisky, tak slepá hra je zcela o náhodě.

Po druhé banánové hře poskytl V. Ch. zelenou propisku, která byla po počátečních komplikacích vyhodnocena jako vyhovující a krize skončila. První hru po krizi i sedmou hru dalšího dne vyhrál šampión J. Fa., který však od té doby zatím klasickou hru nevyhrál.

11. února / 16. presna dosáhl počet hráčů Propisky maxima - osmé hry se účastnili pravděpodobně všichni, co hráli do té doby (11 nebo 12 hráčů) a kromě toho nově i L. Kn., který Propisku hrál poprvé (získal dva body). Z důvodu přelidnění opustili někteří hrací pole a ke konci zbylo hráčů už jen pět. Podruhé vyhrál P. Š., následován J. Ko. a J. Fa. (V páté hře , kdy vyhrál P. Š. poprvé, získal jako vítěz 12 bodů, druhý byl J. Ko. s 11 body, a za ním nastejno V. Č. a V. Ch.)

V poslední době Propisku začali ovlivňovat dva faktory. Kanály, ze kterých se šíří zápach, často směrem k hráčům jsou někdy i vyžádaným prvkem hry. Po několik kol šesté hry byl poraženým stanoven trest vdechovat tuto „vůni“ po pět sekund z bezprostřední blízkosti kanálu. Druhým faktorem je psí trus, ten byl zpočátku pouze jeden a nalézal se na opačné straně hracího pole než kanály a hráči tak byli drženi v šachu. Dnešní hra však byla poznamenána velkým množstvím těchto min na hracím poli, proto se speciální hra (viz. níže) hrála na druhé straně chodníku. Také byl dneska aktivní jiný kanál než obyčejně a poskytoval zcela jiný zápach, o něco pronikavější.

Dneska přibyly do hry nové prvky. Hlavně se hrálo bez bund a mikin, tedy pouze v tričku. Někteří to berou jako pozitivní v tom, že se nepromočí bunda. Hráči jsou však vystaveni většímu riziku nastydnutí, než normálně. Po již zmíněném vítězství J. Ko. v klasické hře (jež trvala i přes vyrovnanost nečekaně krátkou dobu) byl předhozen nápad týmové hry. Týmy byly dva (J. Ko., M. Mi., V. Ch. a T. N. proti J. Fi., V. Č. a J. Fa.), přičemž každý měl jednoho chytače, který měl získat propisku a jako jediný z týmu se jí směl dotknout. Zbytek byli odstavovači, kteří se propisky dotýkat nesměli a jejich cílem bylo zadržet, nebo přesněji odstavit soupeřova chytače a zároveň bránit vlastního chytače před soupeřovými odstavovači.

Na začátku se chytači stali J. Ko. a J. Fa. a tým J. Fa. dosáhl navzdory početní nevýhodě a lechtající taktice M. Mi. výborného výsledku 4:8, kde měl dvojnásobek bodů než tým J. Ko. Poté se chytači změnili na M. Mi. místo J. Ko. a J. Fi. místo J. Fa. a náskok se zmenšil. Vítězným týmem byl tým J. Fi. + V. Č. + J. Fa se skórem 7:10. Je možné a i pravděpodobné, že týmové hry budou pokračovat. Stejně tak se asi bude i někdy jindy hrát pouze v tričkách, jak se dneska hrála hra jednotlivců i týmů. Přeji příjemný zbytek večera,

Firefox!

Searched by potihcpd - 14. 6. 2021!


Deník Desmonda Forda - 11. kapitola

Přemýšlel jsem, že bych začal jednotlivé události datovat. Možná to bude přehlednější, když budete vědět, kdy se ta určitá věc stala. Ale nevím, jestli si na všechna data vzpomenu, tak radši budu psát jen určité časové úseky, kdy se to nejspíš stalo.
Takže, to, co vám popíšu teď se stalo někdy v listopadu roku 2012.


*

Dostal jsem nový pokoj. Prý za můj výkon v mé první akci. Aspoň tak mi to řekl William. Od té akce proběhly asi tři měsíce. Byl jsem tu už téměř celý školní rok. Bylo to zvláštní. Celé tři měsíce se nic neděje a najednou mi William řekne, že dostávám nový pokoj. Dřív jsem přebýval pouze v jakési nepřehledné „díře ve zdi“ s malou postýlkou a umyvadlem. Pak ještě pár židliček a stůl. Byl jsem za to rád. Mé nové útočiště mělo okna, gauč, televizi, vlastní menší kuchyňku. Pokoj se podobal tomu, do jakého mě zamkli při mé první návštěvě. Tomu pokoji, který potom téměř vyhodili do povětří.
Většinu času jsem strávil dívání se z okna na ulice města nebo díváním se na televizi. Pokud jsem tedy netrénoval. Můj jednotvárný tréninkový program, obsahující jen boxování v ringu s Williamem se rozšířil o střelbu. Dostal jsem pokaždé tu samou zbraň, jako při mé první akci. Desert Eagle. Učil jsem se střílet přesněji, rychleji a efektivněji. Nejčastěji mě učili střílet na hlavu při přímém souboji, na nohy při pronásledování nebo na ruce při přestřelce. Ačkoliv jsem při mém prvním výstřelu do upíra předvedl brilantní výkon, na cvičišti se mi moc nevedlo. Jen občas se mi povedlo strefit terč a nikdy ne tam, kam jsem měl. Patřil jsem mezi nejhorší střelce z nováčků. Nejlepší byl ten mladík, který se mnou zachraňoval Tolana. Jmenoval se Brune Wayce.

*

Tolan na tom byl stále špatně. Na levé oko naprosto oslepl, pravé občas vidělo jen jakési skvrny. Aby jsem mu to usnadnil, poprosil jsem Willa, jestli by Tolan nemohl bydlet se mnou na pokoji. William to povolil, takže jsem pomohl Tolanovi nastěhovat se ke mně. Snažil se žít jako normálně, ale nešlo to. Často jsem ho v noci slyšel, jak se rozplakal. Neměl to lehké. Doufal jsem, že by se pro něj mohla najít nějaká pomoc. A mé naděje se vyplnily. Evelyn za mnou a za Tolanem jednou přišla s nabídkou, kterou Tolan nemohl odmítnout. Kdysi mi říkala, že zbystří a zdokonalí mé smysly. A právě to chtěla Evey udělat s Tolanem. Chtěla využít jeho handicap, jako jeho přednost. Pokoušela se vylepšit jeho smysly, které mu ještě fungovaly. Pravidelně spolu trénovali v síni vytesané do skály. Nejdřív Tolan začínal tím, že ho Evey postavila doprostřed místnosti a z určitých míst okolo něj mu říkala jakési věty. On měl poslouchat a snažit se přijít na to, co mu jeho cvičitelka říkala. Bylo to přesně jako při doktorských prohlídkách. Měl si tak zdokonalit sluch a pokusit se jím nahradit neúplný zrak. Tolan tak dostal alespoň malou naději. Ale abych se vrátil ke mně. Od té doby co se to Tolanovi stalo, tak se leccos změnilo. Nevím proč, ale od té doby jsem se začal mnohem méně vídat s Willem. Byl mnohem častěji zaneprázdněný, než dřív. Viděli jsme se jen na mých tréninkových cvičeních. Častokrát jsem se ho ptal, proč už nemá tolik času. Nikdy mi nějak jasněji neodpověděl tak, abych si z toho mohl něco vyvodit.
Když jsem měl Tolana na pokoji, častokrát jsme spolu hovořili. Dozvěděl jsem se, jak se sem dostal on. Dost mě to udivilo. Prý mu už jako malému zemřeli oba dva rodiče. Dostal se tedy do dětského domova. Přišlo mi to divné, že taky přišel o rodiče, jako já. Se mnou to ale naštěstí bylo jiné, já tedy údajně ztratil jednoho z rodičů. Ale dál. V domově ho prý šikanovali a nikdo ho tam neměl rád, do té doby, dokud neodešel. Musel opustit domov v 18 letech. Od té doby se jen potuloval a hledal práci. Nevěděl o žádných svých příbuzných. Až jednou se mu ozval jakýsi muž, který tvrdil, že hledá přesně typy, jako je on. Nabídl mu dobře placenou práci a Tolan s nadšením přijal. Tak se dostal sem.
Něco jsem si z toho odvodil. Organizace tedy hledala hlavně typy bez rodin, kteří nemají co ztratit a nemají komu vyzradit tajemství toho, že na světě jsou opravdu upíři. Ale proč si vybrali mě? Nejspíš asi vážně kvůli mému otci. Zřejmě doufali, že jsem zdědil jeho talent a jak se zdá, opravdu jsem ho zdědil. Ale proč jsem ho dokázal využít jen při akci? Proč mi to na tréninku nikdy nešlo? To jsou otázky, na které bohužel nikdo neznal odpověď.

*

Dlouhé dny čekání „na něco“ prolomilo tiché zaklepání na dveře jednoho nedělního večera. To už byl konec listopadu.
Vstal jsem z gauče a šel jsem otevřít dveře. Tolan ležel na pohovce a poslouchal okolní zvuky. „To je Evey. Vždycky klepe takhle,“ řekl. Jeho sluch se začínal opravdu zlepšovat.
Měl pravdu. Za dveřmi opravdu stála jeho cvičitelka, Evelyn. „Ahoj, Desmonde,“ pozdravila mě a poté i mého spolubydlícího. „Co potřebuješ?“ zeptal jsem se jí. „Já bych potřebovala věcí...“ „Dobře, tak proč jsi tady?“ „William s Tebou potřebuje mluvit. Poslal mě pro tebe. Prý je to naléhavé.“ „Dobrá. A kde je?“ zeptal jsem se. Za chvíli jsem šel po schodech do přízemí. Přímo tam, kde jsem se měl převléct na mou první akci. Zajímalo mě, co po mně asi Will může chtít takhle večer. Sešel jsem schody a otevřel dveře do vstupní haly. Bylo tam téměř vylidněno, až na „recepčního“ a pár lidí, kteří se potulovali kolem. Ten, kdo pro mě poslal stál u točitých dveří na konci místnosti s Brunem.
Došel jsem rychlým krokem po mramorové podlaze až k nim. William mi jen pokynul hlavou na pozdrav, Brune udělal totéž. „Co se děje? Co potřebuješ?“ zeptal jsem se. „Jdeš do akce. I s Waycem,“ řekl a ukázal na Bruna. „Co? Proč mi nikdy nemůžeš říct: ,Zítra jdeš do akce‘ nebo aspoň: ,Připrav se na zítřek‘, ale ne, ty musíš vždycky hrr.“
„Dělej. Tady máš tvou oblíbenou,“ podal mi mou zbraň.
„Proč jen já a Brune? Kde jsou ostatní?“ ptal jsem se pořád.
„Protože vy dva jste na to nejvhodnější.“
Proč zase já...

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 8. 6. 2021!


Fakta - Bulvár 76

Jiný Svět - 10. kapitola
„Co to je?“ zeptal se s nechápavým výrazem na tváři Gavner.
„Řekl bych že nic bezpečného,“ odpověděl mu Kurda, i když dál hleděl do zelené díry v podlaze. Stáli kolem ní v malém kroužku Shancus, Kurda a Gavner. Díra měla v průměru asi dva metry a byla stejně tak široká. Na okrajích světélkovala zeleně a potom vedla dále dolů do tmy.
„Vlezeme do toho?“ zeptal se Shancus, protože z toho cítil dobrodružství a už se blížil k díře. „To ať tě ani nenapadne!“ zaječel na něj Gavner a pokračoval: „Bůhví, co v tom je.“
„No právě. Tím, že mě tam spustíte to zjistíte,“ odvětil na to Shancus.
„Mazej radši najít nějaký kámen nebo něco podobného,“ řekl mu Kurda a ukázal směrem za sebe.
„Na co kámen?“ zeptal se nechápavě malý had.
„Abych tě s ním trefil do hlavy! Na co asi? Chci zjistit, jestli to má dno. A kdyby jo, tak jak daleko,“ řekl mu místo Kurdy Gavner a o něco přidal na hlase.
„No jo, no jo. Už jdu,“ řekl naštvaně Shancus, založil ruce a odešel.

*

Harkat, Darren, Vandža a Arra pomalu scházeli směrem k podlaze obrovské síně. Dno osvětlovala jen malá pochodeň, takže nebylo poznat, co se nachází na dně.
“Půjdeme dál?“ zeptala se trochu vyděšeně Arra a hleděla dolů.
„Proč bychom neměli?“ zeptal se Vandža a podíval se dolů taky.
„Mám takový pocit, že jsem viděla, jak tam dole něco proběhlo. Vážně!“ řekla Arra a dál se upřeně dívala na jedno místo.
„Já se jdu mrknout. Aby ses nebála,“ řekl Vandža a seběhl po schodech o něco níž.
„Ne! Počkej! Je to nebezpečné!“ zařval Darren.
„Neboj, to je v pohodě. Když tak zavolám,“ řekl Vandža, vytáhl šuriken a mrknul na něj.

*

„Myslím, že to nemá dno. Nejspíš je to zas nějaký Suddův výtvor,“ řekl Kurda asi minutu po tom, co hodil dolů kámen, který našel Shancus.
„Proč myslíš, že to udělal zrovna Sudd?“ zeptal se Gavner.
„Kdo je ten Xud?“ nechápavě řekl Shancus.
„Ne Xudd! Sudd. Je to takový parchant, co dokáže všechno. Je jako Ježíšek, vraždící Ježíšek,“ tu poslední větu naštěstí už Shancus neslyšel.
„Aha, chápu. A vy si myslíte, že tuhletu věc,“ Shancus ukázal na zelenou díru v zemi, „že tuhletu věc stvořil ten Sudd?“
„Je to pravděpodobné. I když nevím, proč by to dělal,“ odpověděl mu Kurda.
„Nejspíš to má nějaký účel. Pravděpodobně-„ větu už Gavner nedořekl, protože se za dveřmi ozvaly dunivé, těžké kroky. Trojice náhle zmlkla a zaposlouchala se do zvuků za dveřmi. Neměli se kam schovat, tak jen stáli na místě. Za chvilku se otevřely dveře a dovnitř vešla vysoká postava s kloboukem na hlavě, v plášti a v ruce měla hůl z mramoru, ze které kapala krev. Přímo před nimi stál Pan Topol.

To be continued!
All rights reserved! ©2009 by Cusatalon spol.

By Slečna Mannová!

Objevily se nové prvky třídní kultury
5. února 2010 / 10. presna 2
205 / Náměstí Míru - Minulý týden se třídní kultura změnila zcela zásadním způsobem. Byla obohacena o dva velmi významné prvky. Jedním z nich jsou nové typy úkolů ve Stříhání, které se dosud nevyskytly. Druhou změnou je hra Propiska, která si velmi rychle získala značnou oblibu u velké většiny kluků.


Uplynul odpočinkový (aspoň pro většinu) týden po uzávěrce klasifikace (15. ledna 2010 / 19. unora 2 - přesně rok po neúplném podpisu alianční smlouvy Republiky Tercie A, zkráceně RTA, s primami) a studenty Kvarty A už v pondělí 25. ledna / sarkanu 29. unora čekala písemka z dějepisu na starověký Egypt, Indii a Čínu. Nové pololetí bylo znovu stvrzeno dalšího dne písemkou z biologie (teorie na mechorosty a kapraďorosty, poznávačka se z technických důvodu o šest dní posunula).

Jako součást výdechu po písemce se v čísi (nebyl jsem u toho, snad doplní moji kolegové) hlavě zrodil nový nápad na Stříhání: „Budeš mi vykat!“, obrací se autor s nastavenou rukou na nejbližšího kluka. Během přestávky mezi šestou a sedmou vyučovací hodinou (biologií a zeměpisem) se tento nápad ohromnou rychlostí rozšířil.

Z vykání se hned odštěpila větev onikání, záhy bylo přidáno i oslovování „pane“. Do začátku zeměpisu už bylo několik lidí, kteří se museli vítězovi na povel uklonit. Nový trend se však nenesl pouze ve znamení úcty a ponížení, brzy nabyl i jazykových rozměrů, kupříkladu zákaz používání akuzativu (4. pádu, nebo i zákaz dalších pádů) a s tím související nutnost používat všude, kde to lze pasivum (trpný rod). Takto tedy 26. leden 2010 / 30. unor 2 způsobil do jisté míry zlom ve stříhací kultuře.

Nová zábava pokračovala dále do vestibulu, stříhači začali dostávat spoustu nových nápadu, i když mnohdy i ze starších odvětví stříhacích typů. Jazykové Stříhání dosáhlo svého vrcholu - zákaz používání jazyka. V tomto případě J. Fa. nesměl mluvit česky ani slovensky a byl nucen používat esperanto či angličtinu. P. V. musel kupříkladu říct „vole“ za každým slovem (tedy jako každé druhé slovo). Vrcholem dne však byli J. Fi. a M. Mi. J. Fi. se musel M. Mi. uklonit pokaždé, když mu to nařídil, musel říct „žbluňk“ vždy, když M. Mi. tleskl a musel zatřepat nohou, když začal mluvit (tedy pokaždé, když řekl „žbluňk“). M. Mi. musel zase chvíli tancovat, když J. Fi. pískal. Takže v metru to pak vypadalo dost zvláštně, když M. Mi. tleskal, tancoval a nařizoval úklony, zatímco J. Fi. se mu klaněl, žbluňkal, třepal nohou a pískal...

Následující den - ve středu 27. ledna 2010 / ponteli 1. presna 2 se na počest začátku první presnové dekády konala matematická olympiáda, takže několik prvních hodin byla třída ve velmi prořídlé sestavě. Olympionici se vrátili začátkem páté volné vyučovací hodiny. Skupinka několika kluků (M. Mi., J. Fi., J. Š., V. Ch. a J. Fa., poté k nim přibyl i V. Č.) hledala vhodné místo ke strávení volné hodiny a našla ho v učebně 112. Učebna patřila před dvěma lety Republice Sekundy A a po jejím zániku (přibližně v polovině února 2008) získala samostatnost. Od podzimu 2008 se postupně dostávala pod vliv loňské Sekundy B a nevymanila se z něho ani po útoku RTA do 109-ky (19. února 2009 / 24. presna 1), ale až se skončením školního roku. Od začátku letošního roku 2009/10 náleží k neutrálním územím pedagogického sboru.

Na katedře (ale blízko studentské lavice) ležela propiska (či mikrotužka; o druhu této psací potřeby se ještě zmíním). Na základě rozvrhu této učebny se přišlo na to, že patří asi učitelce J. V., kterou má naše třída na angličtinu a polovina i na španělštinu, není to však jisté. Po chvilce konverzace a ničení nálezu dostal J. Š. nápad propisku vyhodit s tím, že kdo ji první chytí, vyhrál. Ze země ji jako první sebral J. Fa. leže na lavici. Druhé kolo bylo s houbou a třetí s tyčinkou Kinder Penguin (věnoval ji J. Fi.), kterou směl vítěz sníst. Poté se hrálo už jen se zdevastovanou propiskou. Bylo zavedeno pravidlo, že každý soutěžící musí na začátku sedět a hon za propiskou se může začít, až když začne padat dolů. Už během tohoto dne došlo k prvním zraněním. Hra skončila intervencí mírové jednotky pedagogického sboru L. D. do hrací učebny, který klukům předal výstrahu. Hrací propiska byla uložena u J. Š.

Dalšího dne se předávalo „vysvědčení“ (Poměrně dlouhá písemka z němčiny, která se měla hodinu před předáváním výpisů psát, byla odložena na příští hodinu němčiny, jinak by její psaní zasáhlo i do předávací hodiny...). Během předávání se očekávala spousta trapasů kvůli S
návštěvníků stránky
celkem344 677
tento týden1 502
dnes136