Svet-Stranek.cz
Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!
TV - Nora

Lednové reportáže (letnove reportase):Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!

Lednové reportáže (letnove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Arra Plachetová - 4. část

„Tu zkoušku jsi zvládla bravurně, ale já ji samozřejmě zvládl lépe,“ chvástal se Vanez před Arrou v Knížecí síni, když si šla vylosovat další zkoušku.
„Ty jsi ji dělal taky?“ odvětila Arra.
„To víš, že jo. Každý správný Upír dělal zkoušky. Já jsem sice jen-“ začal mluvit Vanez, ale rychle přestal, poněvadž Arru si zavolal Vandža Pochod. „Hodně štěstí,“ naznačil pusou Vanez a ukázal zdvižený palec. Arra pomalu docházela ke stupínku, aby si vylosovala zkoušku.
„Zvládla jsi ji výborně,“ povídal Šíp, „sledoval jsem tě celou dobu ze shora, ale pak už jsem...“ nedokončil větu a ukázal si na ruku zavěšenou na obvaze.
Strážný přinesl kamínky a zkontroloval je. Pak nastavil ruku s pytlíkem Aře. Sáhla až na dno pytle. Do ruky jí vklouzl hladký malý kamínek. Vyndala ho a podívala se na něj. Byla na něm devítka.
„Číslo 9!“ zavolal strážný, „Jeskynní bludiště“
Síní se ozval šum. Arra se podívala na Vaneze, Lartena a Gavnera aby zjistila, jestli to je dobře nebo špatně, ale nic se nedozvěděla, protože si spolu povídali tlumeně a z jejich výrazu nebylo nic poznat.
„Teď jdi a připrav se na zkoušku. Zítra tě čekáme v Síni smrti.“
SÍŇ SMRTI?! To jí už nedávali snad vůbec žádnou šanci nebo co?

*

„Proč mě čekají v Síni smrti? To mě chtějí rovnou zabít nebo co?“ zeptala se hystericky Arra Gavnera, Lartena a Vaneze.
„Ale ne,“ opověděl první Larten, „tam zkouška začíná. Ze Síně vede chodba do ústí hory. Tam je spleť tmavých chodeb. Někde sice je luminiscenční lišejník, ale je ho tam málo. Musíš v tom bludišti najít medailonek.“
Arra si oddechla a zeptala se: „A to je jako všechno, nic víc?“ Larten se už zase nadechoval, ale místo něj jí odpověděl Gavner: „Ne, po dvaceti minutách tam vpustí Ba´Halenovy pavouky.“
To už byli venku z Knížecí Síně a mířili k Tělocvičnám.
„Ale ty přece nic nedělají, když tě kousne jeden, nic ti to přece neudělá,“ odvětila Arra.
„Když tě kousne jeden, nic se ti nestane, ale představ si, když tě kousne stovka pavouků najednou. To už může trošku bolet.“
„To asi jo,“ řekla Arra a radši rychle běžela do Tělocvičny se trénovat, i když sama nevěděla, jak se na tuhle zkoušku dá natrénovat.

To be continued!
All rights reserved! ©2009 by TV-Nora spol.

By Mrs Mann - 25. 1. 2022!


Fakta - Bulvár 100

Deník Desmonda Forda - 20. kapitola
„Promiňte pane?“ upozornil na sebe Owen v policejní uniformě muže, stojícího za pultem. Vypadalo to jako v hotelové recepci. Muž za pultem se otočil a tázavě se na policistu podíval.
„Ano?“
„Můžu se na něco zeptat?“ popošel Owen o krok blíž k pultu.
„Prosím,“ pobídl ho „recepční“.
„Mám tu povolení k prošetření prostor této budovy a osob, které v ní pracují. Potřeboval bych tu trochu provést. Mohl byste mi pomoci?“ Recepční se na chvíli zamyslel a pak si Owena změřil pohledem. Poté řekl: „A smím to povolení vidět?“
Owen viditelně znervózněl, ale přesto vytáhl z kapsy policejní uniformy papír, který recepčnímu podal. Doma se na tuto akci předem pečlivě připravil. Myslel, že počítá se vším, ale v tom se zásadně mýlil.
„Kde jste toto povolení sehnal?“ podezřívavě se zeptal recepční.
„U soudu, samozřejmě,“ odpověděl mu policista. Ve skutečnosti ho sám v noci zfalšoval, aby se sem mohl dostat. Recepční ještě chvíli „povolení“ přejížděl očima, než řekl: „Dobrá, pojďte se mnou.“ Poté vyšel zpoza pultu a vyrazil ke dveřím v zadní části prosklené vstupní haly. Owena překvapilo, že to šlo tak lehce. Pro začátek to bylo velmi dobré. „Pojďte za mnou,“ řekl recepční u dveří. Owen vykročil směrem k němu a dveřmi prošel do zadní části haly.

*

S Carlosem jsme na břehu přivázali člun ke kolíku. Myslel jsem, že jsme přistáli k neobydlené části, pak jsem si ale uvědomil, že to je nemožné, aby nebylo obydlené místo tak blízko D.C.. Nedaleko odtud byla vidět silnice a slyšet hukot projíždějících aut. Na břehu se Carlos opět oblékl a nandal si boty. I přesto, že chodil předtím bosý ve sněhu a plaval v ledové vodě na okraji zimy, nevypadal, že by mu byla zima. Upíři jsou nejspíš opravdu odolnější. I přesto, že mi bylo za ten zhruba rok, co jsem v organizaci předloženo mnoho důkazů, stále jsem nemohl uvěřit tomu, že by upíři opravdu existovali.
„Máš zbraň?“ zeptal se mě Carlos mezitím, co se oblékal.
„Co? Proč bych měl mít zbraň?“ zmateně jsem se otázal.
„Tobě to vážně nedochází. Jde ti-“
„No jo, no jo. Jde mi o život, já vím. To už si říkal. Ale nevím, proč bych měl mít zbraň?“
„Nezlehčuj to. Zdá se, že si to neuvědomuješ. Ale to je jedno, promluvíme si o tom jindy. A zbraň by jsi měl mít stále u sebe. Proč myslíš, že jsem ti tam u sochy dal tu zbraň? Pro zábavu? To nemělo být jen na tu noc. U Christopha žádnou zbraň nedostaneš. Je to pro tvé bezpečí, musíš si jí brát všude. Nezapomínej na to.“
„Ale já se zbraněmi neumím zacházet. A kdo je to vlastně ten Christoph?“
„Christoph Schmankott je ten albín, který tobě a tomu Wayceovi tak velkoryse poskytl útočiště. A to, že se zbraněmi neumíš zacházet neznamená, že tě neochrání. To je jedno. Musíme vyrazit. Pojď,“ řekl mi a už oblečený se otočil a prošel mezi stromy na zasněženou pláň. Já celý zmatený vyrazil za ním.
„Kam to vlastně jdeme?“ doběhl jsem Carlose a zeptal jsem se ho.
„Za Miraltou,“ odpověděl
„To už vím. Ale co tam budeme dělat? A kde to vlastně je?“ zeptal jsem se ho opět.
„Potřebujeme se s ní poradit. A žije v jakési ,jeskyni‘ pod zemí.“ Zbytek cesty jsem radši mlčel. Ve velké vrstvě sněhu bylo velmi obtížné chodit, spíš jsme se brodili. Zajímalo mě, kdo to vlastně ta Miralta je a co Carlos tou jeskyní myslí. Poblíž D.C. jsem o žádných jeskyních, ve kterých by někdo mohl žít, nevěděl.
Odpověď jsem dostal hned, jakmile jsem nad tím zauvažoval. Carlos se zastavil uprostřed pláně. Vedle nás byla silnice, která nebyla moc frekventovaná a pár set metrů před námi byl mezi stromy schovaný menší hřbitov a velký červený dům. Jinak žádný záchytný bod v okolí.
„Tady to je?“ zeptal jsem se při rozhlížení po okolí. Carlos beze slova klekl na zem a začal čichat jako pes. Vypadalo to celkem komicky. Ale radši jsem se na nic neptal, jen jsem se snažil zadržet záchvat smíchu.
„Odstup trošku,“ řekl Carlos, vstal a odsunul mě rukou. Postavil jsem se asi dva metry od něj.
Carlos chvíli stál na místě. Čekal jsem, co zase provede. A opět mě překvapil. S ohromnou rychlostí si nejdřív přidřepl a poté vyskočil nesmírně vysoko do vzduchu, kde rozpřáhl ruce do stran a poté s obrovskou ránou dopadl na kolena opět do podřepu. Při dopadu na zem sníh kolem něj odletěl daleko do stran, čímž se odhalila travnatá země. Sledoval jsem to s úžasem, on to ale přešel bez jediného slova, jako by to dělal běžně. Až teď jsem si všiml, že pod sněhem byl v zemi i železný poklop.

*

„Ty si věděl, že tu je?“ zeptal jsem se ho.
„Ano. K Miraltě chodím často. Proto jsem tak čmuchal. Miralta má ve svém úkrytu speciální vonnou látku, kterou cítí jen upíři. Podle toho poznáme, kde je poklop.“
„Moment. Říkáš, že sem chodíš často. Tak jak to, že tu leží čistý neporušený sníh bez stop?“
ůMyslíš, že k úkrytu nejhledanější osoby organizace by vedl jen jeden vchod?“ řekl s úsměvem Carlos.
„Nejhledanější?“ zeptal jsem se ho mezitím, co otvíral železný poklop.
„Ano.“
„Proč se tu přede mnou sakra všechno tají?“
Carlos mou otázku nevnímal. Otevřel poklop a po žebříku vlezl do tmavého tunelu. „Pojď za mnou,“ ozvalo se. Na té louce jsem zůstat nechtěl, nezbývalo mi tedy, než vlézt za ním. Opatrně abych nepodklouzl jsem vlezl dovnitř a zavřel jsem za sebou poklop. V šeru jsme dolezli až dolů. Octli jsme se opravdu v jakési jeskyni. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a provizorními stěnami stékaly pramínky vody. Divil jsem se, že to tu ještě nespadlo. I přes „prohnilý“ vzhled chodby tu však na stropě byly připevněné kabely, které vedly k žárovkám, díky kterým byl prostor slabě osvětlený.
„Honem!“ opět mě přes rameno Carlos popohnal. Rozeběhl jsem se za ním.
„Jak si myslel to ,nejhledanější‘?“ zeptal jsem se ho. Zahnuli jsme doleva. V podzemním komplexu bylo nejspíš mnoho chodeb.
„Prostě nejhledanější. Centrála se ji snaží najít a zmocnit se jí. Nebo ji zabít,“ odpověděl jednoduše a zapnul si vrchní knoflík černé košile. V modrých očích se mu odráželo matné světlo.
„A proč ji chtějí zabít? Čím je tak zásadní?“ měl oproti mně obrovské kroky, musel jsem kráčet velmi rychle, abych mu stačil.
„Hodně toho ví. Byla to manželka Blunca a jakási zástupkyně svého manžela, tedy ředitele. Co dál chceš vědět?“ odpověděl otráveně.
„Manželka? Aha. No, to je jedno. Dál... Proč už není zástupkyně? Co se stalo?“ Bylo pro mě těžké mluvit během tak rychlé chůze.
„Jsi pěkně otravný, víš to?“ řekl ještě otráveněji a podíval se na mě.
„Pořád jsi mi neodpověděl.“
„Dobrá. Miralta žila v organizaci po boku svého manžela velmi dlouho. Neuvědomovala si ale, že společně s novým ředitelem se změnil také způsob akcí organizace,“ upír se na křižovatce zastavil, poté se dal vlevo a pokračoval: „Centrála přestala sloužit k utajení upírů, ale k jejich hubení. Toho si Miralta všimla a tak se odpojila a přidala se k upírům. Hodně stručně řečeno. Ale teď už se mě na nic neptej. Jsme tu,“ řekl a zastavil se před ztrouchnivělými dřevěnými dveřmi. Poté třikrát jemně zaklepal na dveře.
„Miralto? To jsem já, Carlos! Smím dovnitř?“ křikl přes zavřené dveře a nahlédl škvírou mezi prkny dovnitř.
„Pojď dál,“ ozvalo se zevnitř milým ženským hlasem. Carlos pomalu klepl do dveří, které se otevřely se zaskřípáním. Do chodby, ve které jsme stáli, vniklo ostré světlo. Na chvíli mě to oslepilo. Zatímco mé oči si teprve přivykaly světlu, můj společník už vešel dovnitř.
Zamžoural jsem a udělal jsem totéž. Udělal jsem krok dovnitř a jemně jsem klopýtl o dřevěný práh. Úplně jsem otevřel oči a prohlédl jsem si místnost, do které jsme právě vešli. Byl to velice dobře zařízený byt. Vlastně mi až příliš připomínal ten pokoj, do kterého mě zamkli při mém prvním kontaktu s centrálou. Kuchyň byla na tomtéž místě, stejně tak jako postel uprostřed zadní stěny, zrcadlo, umyvadlo. Všechno na tomtéž místě, až na dveře v zadní stěně, které byly zavřené. Uprostřed místnosti stála asi čtyřicetiletá žena. Byla oblečená jako každá jiná žena, zelený nátělník, modré džíny, ničím by se od ostatních lidí nelišila. Carlos k ní přišel a objal ji.

*

„Jak se vede?“ zeptal se jí, jako by to byli kamarádi, kteří se zrovna potkali na ulici.
„Já se mám fajn. Vážně,“ řekla a usmála se. Carlos jí úsměv oplatil. Nejspíš to opravdu byli kamarádi. „Od čeho máš prosím tě tu jizvu?“ zeptala se upíra Miralta.
„Kočkoval jsem se s organizací,“ odpověděl jí Vega a poté pokračoval. „Miralto, tohle je Desmond,“ řekl Carlos, otočil se a pokynul mi, ať přijdu blíž a postavil mě přímo před Miraltu. Byla zhruba stejně vysoká, jako já. Vypadala velice mladě, ale vzhledem k tomu, že Bluncovi bylo zhruba padesát a ona byla jeho manželkou, vůbec bych ji netipoval na to, kolik jí asi je.
„Zdravím, Desmonde,“ řekla a potřásla mi rukou. Pak se opět obrátila na Carlose. A víc už mi neřekla ani slovo. „Pojď tam, Carle. Ty zůstaň tady,“ řekla a ukázala na mě, když už jsem se chystal vyrazit za Carlosem do těch zavřených dveří v rohu místnosti. Překvapil mě Miralty přístup ke mně. Přišla mi fajn, energická, pozitivní, ale když nás Carlos představoval, přišla mi chladná a jaksi... naštvaná, uražená. Nechápal jsem to. V životě jsem ji neviděl, nejspíš o mně ani neslyšela a stejně se chovala, jako bych jí bůhvíjak ublížil.
Miralta vešla do dveří a hned za ní Carlos. Ten mi ještě přes rameno řekl, ať na sebe dávám pozor a ať nic neprovedu, že jsou hned zpátky. Začal jsem se procházet po tom bytečku. Jak už jsem řekl, vypadalo to tam téměř stejně, jako tehdy v centrále, když mě zavřeli. S tím rozdílem, že tady to bylo o trochu útulnější. Na stěnách visely obrazy, bylo tu vymalováno, prostřený stůl a mnoho dalších skvělých věcí. Začal jsem si prohlížet obrazy na stěnách. Byly to obrazy koní malovaných na stěnách. Vlastně to byly nástěnné malby, jako dělali pravěcí lidé. Ale byly to nejen koně. Byla tam zvířata, ale také pár budov v D.C., jako třeba Kapitol, různé památníky a další věci. Takovéhle výjevy byly na všech obrazech, až na jednom. Na tom bylo něco absolutně jiného...
Při prohlížení obrazů jsem najednou zničehonic zbystřel. Nevím, jak jsem to mohl slyšet, ale prostě jsem to uslyšel. Bylo to jakési zašustění za dveřmi někde na té chodbě. Otočil jsem se a rychle jsem došel ke dveřím. Vzpomněl jsem si, že mi Carlos dal samopal. vytáhl jsem ho tedy zpod bundy a položil jsem ruku na kliku. Poté jsem prudce otevřel dveře.

*

Nejspíš jsem asi moc paranoidní, protože za dveřmi byla pouze malá krysa, která pobíhala u zadní stěny. A ta mě právě zaujala. Zadní stěna.
Vrátil jsem se do bytu a začal jsem prohledávat jednotlivé šuplíky. Asi v pátém jsem našel to, co jsem hledal. Baterku. Opět jsem rychle vyběhl ven a posvítil jsem si na vlhkou zeď, poněvadž světlo z bytečku neosvítilo stěnu celou. Potřeboval jsem to vidět lépe. Postoupil jsem tedy blíže k obrovskému výjevu na zdi. Jak jsem si ho předtím, když jsme sem přicházeli, mohl nevšimnout? Nejspíš proto, že chodba byla slabě osvětlená. To ale teď bylo jedno. Já se soustředil jen na ten obraz. Bylo to tak neskutečně... skutečné. Vypadalo to tak strašně temně. Až strašidelně. Nedokážu to takhle psaním popsat, ale bylo to, nechci říkat fantastické. Protože to rozhodně fantastické nebylo. Ale absolutně poutavé.
Byl to obraz namalovaný pouze černou křídou, uhlíkem nebo něco takového. Byl velký asi metr jak na šířku, tak na výšku. To ale není důležité. Nejdůležitější byl obsah toho obrazu. To mě na tom tak upoutalo. Bylo to město. Celé D.C. na jednom obrázku, ale ne ze shora, ale ze strany. Byl tu vidět Washingtonský památník, tyčící se k Měsíci. Měsíc vypadal taktéž neuvěřitelně skutečně. Za památníkem se tyčil Kapitol, až na památník nejvyšší budova Washingtonu, byla vidět řeka Potomac proplétající se jako had městem, prostě absolutně všechno. To ale nebylo to, co mě tak omráčilo. To bylo něco, co se nacházelo nad městem.
Nevím, proč mě to tak zaujalo. Díval jsem se na to ale jako omráčený. Nevnímal jsem věci kolem sebe, jen jsem se vpíjel očima do té věci, co „letěla“ nad městem. Pokud se tomu dá říkat opravdu létání. Byl jsem tak zaujatý obrazem, že jsem si ani nevšiml, jak si Carlos stoupl vedle mě.
„Zaujal Tě obraz?“ zeptal se mě až poté, co mi klepl do ramena, abych si ho všiml.
„Co? Jo, no jo. Zaujal. Co to má znamenat?“ otázal jsem se ho, aniž bych nějak zareagoval na to, že si vedle mě stoupla Miralta, která mi odpověděla místo Carlose.
„Nikdo ten obraz nechápe. Já sama ho nechápu,“ řekla. Všichni tři jsme výjev sledovali.
„A kde se tu vzal? Kdo ho nakreslil?“ ptal jsem se jí.
„Já,“ odpověděla jednoduše bez mrknutí oka.

*

„Vy?!“ zeptal jsem se překvapeně. „Vy jste to kreslila a nevíte, co to znamená?“ samozřejmě jsem byl překvapený.
„Ano. Kreslím takhle hodně obrazů,“ řekla a podívala se mi do očí. Sama je měla naprosto tmavě černé. Žádné „panenky“ nebyly vidět. Jen černé, uhrančivé oči. Jako vodní hlubina.
„Vy takhle kreslíte hodně obrazů? Jako že je kreslíte a nerozumíte jim?“ zeptal jsem se a opět jsem se podíval na obraz.
„Asi tak nějak,“ řekla opět. Podíval jsem se s údivem na Carlose, jestli mi to nějak nevysvětlí. On jen pokrčil rameny.
„Tak teď jsem se do toho nějak zamotal,“ řekl jsem a podíval jsem se opět na ni.
„Dobrá, vysvětlím ti to. Já... nechci říkat, že mám zvláštní schopnosti. To by znělo hloupě. Řeknu to takhle: Prostě jsem divná. Občas mívám takové záchvaty. Záchvaty, při kterých si na nic nepamatuji. Umím to sama vyvolat, někdy mě to ale chytne samo. Nevím, jak to dělám, ale při těchhle záchvatech začínám kreslit divné věci. Jako třeba tenhle obraz tady. Většině těch obrazů rozumím a mají smysl, ale pár z nich, jako třeba tenhle, ty mi nedávají žádný smysl. Snad je jednou pochopím. Tak, ještě něco?“ dokončila, shrnula si ramínko nátělníku zpět na rameno, obrátila se a odešla. Opět jsem další věci nerozuměl.
„Nikdo tomu nerozumí,“ řekl zničehonic Vega a pokrčil rameny. „Viděl jsem všechny její obrazy a všechny jsou takhle... reálné. A jak už jsi ode mě slyšel, nikdo nechápe jejich význam. Ale teď pojď. Musíme už jít,“ otočil se a vyšel za Miraltou. „Odpusť, máme málo času. Musíme vyrazit,“ řekl jí. Miralta se otočila a odpověděla: „Chápu. Někdy se zase stav. Třeba i s Desmondem,“ usmála se a ukázala na mě.
„Dobrá. Tak se měj a opatruj se,“ řekl Carlos a objal ji.
„Vy také,“ odpověděla nám žena a přišla ke kuchyňskému dřezu, kde začala připravovat jídlo.
Vyšli jsme s Carlosem z místnosti a zavřeli za sebou dřevěné dveře. Poté jsme se vydali dlouhou chodbou zpět k poklopu. Naposledy jsem se podíval na obraz a poté jsem odešel.

Na obrazu nad městem bylo velké hořící dopravní letadlo, které padalo přímo do středu D.C.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 9. 11. 2010!

Deník Desmonda Forda - 21. kapitola
Myslel, že si to všechno za ten rok pečlivě zjistil a naplánoval, že ví, o co v organizaci jde, že ji dobře zná, ale v tom se zásadně mýlil. Owen kráčel za recepčním sluncem osvětlenou chodbou. Kolem nich procházelo mnoho lidí, kteří vypadali, jakoby pracovali v běžné společnosti. Tohle ale normální společnost nebyla, jak Owen moc dobře věděl. Setkal se s mnoha lidmi, kteří o problematice něco vědí, s mnoha spoluzaměstnanci, tedy policisty, kteří už někdy měli s organizací něco společného. Zjistil si, že policie a organizace vlastně úzce spolupracují. Buďto pomáhají organizaci upíry vyhledávat nebo spolupracují tím, že vlastně vůbec nespolupracují. Když se někde něco stane a má v tom prsty organizace, policie nijak nereaguje. Stejně tak záchranáři. Ale když už organizace potřebuje někoho vypudit, těžkooděnci jsou vždy připraveni. Owena překvapilo, že za celou dobu co pracoval u policie nikdy neslyšel ani zmínku o téhle skupině, i když to byl oficiální útvar, který byl státem dokonce dotovaný a přesto nikdy nevyšlo na veřejnost ani slovo o společnosti.
„Tudy prosím. Zde sídlí zástupce ředitele, k němu směřujte veškeré své prosby. Prosím,“ řekl muž a zaklepal na dveře. Zevnitř se ozvalo tlumené „Vsupte!“, recepční otevřel dveře a podržel je Owenovi, který vešel dovnitř. Dveře se za ním zavřely.
„Dobrý den. Posaďte se. Kdo jste a co tu chcete?“ zeptal se pohublý muž sedící za stolem, který se na příchozího ani neotočil a dále se díval z obrovské prosklené stěny ven na celé město. Owena přístup místoředitele překvapil. Nikde nezažil takhle rázné uvítání. Vypadalo to, že muž sedící za stolem vždy přichází hned k věci. Owen se posadil za stůl do kožené židle. „Jmenuji se Owen McBrian. Jsem od policie,“ řekl. Čekal, že se muž proti němu hned vyděšeně otočí s tím, že za nimi přišla policie, ale to on ne. Místo toho se dále díval z okna. Možná sledoval letadlo, které přistávalo na letišti, možná snad Owena ani nevnímal, každopádně ho to, co Owen řekl, nechávalo chladným. McBrian pokračoval: „Víte, nemusíte se ničeho obávat, jdu jen na běžnou kontrolu, chtěl bych prověřit zaměstnance, finance, organizace a-“ Owen nedokončil větu, poněvadž ho muž přerušil.
„Řekněte Owene, kdo vás poslal?“ řekl muž a konečně se otočil. Měl celkem pohublý obličej, temné černé oči, které vypadaly téměř jako nalíčené. Obočí a vlasy taktéž černé, špičaté uši. Vypadal vcelku mladý.
„No... Samozřejmě policie. Jsem tu na oficiální kontrole,“ řekl Owen zmateně a značně znervózněl.
„Vážně? Policie?“ zeptal se podezíravě muž a podivně se pousmál.
„No ano. Policie. Kdo jiný?“ Owen byl nervozitou celý zpocený.
„Víte, pane McBriane, řekl bych, že možná sice od policie jste, máte velice pěkný odznáček, ale rozhodně si nemyslím, že vás sem někdo poslal,“ dokončil větu a opět se otočil k oknu.
„A-a proč si to myslíte?“ zakoktal Owen.
„Protože stejně jako my jistě dobře víte, že městská policie se do našich věcí neplete a nechodí sem. To jste si jistě musel zjistit sám, když jste se tak pečlivě připravoval na tuhle vaši malou ,akcičku‘, která vám bohužel nevyšla. Takže pane McBriane, teď mám tři možnosti...“
Owen seděl v křesle jako zařezaný. Nebyl schopný slova. Jak si mohl neuvědomit tak hloupou chybu? „Zde jsou tři možnosti. Buď vás teď nechám odejít, jako by se nic nestalo. Další možností je nechat si vás tu a poněkud vás...zmanipulovat. Třetí možnost je vás zabít. A vzhledem k tomu, že mi tu pod stolem visí zbraň, myslím, že odpověď už mám rozmyšlenou...“ muž se usmál a začal šátrat v šuplíku.
„Já...No, víte...Radši půjdu...“ řekl Owen a pomalu se zvedl ze židle. Poté došel beze slova ke dveřím.
„Ano. Radši běžte...“ řekl muž, opět zbraň schoval a zase se otočil k oknu. Owen mezitím rychle otevřel dveře a co nejrychleji se vydal zpět k otáčecím vchodovým dveřím, které pro něj nyní byly v podstatě záchranou. McBrian rychle proběhl halou a vyšel ven na čerstvý vzduch. Jeho první a poslední pokus o bližší seznámení s organizací dopadl naprostým fiaskem. Owen si ale přesto oddechl, že toto setkání vůbec přežil...

*

„Proč s námi vlastně nejel i Brune?“ zeptal jsem se Carlose v letadle, když jsme opět vzlétávali.
„Ptal jsem se ho, jestli chce s námi, ale říkal, že ne. Prý má jiné věci na práci. Nejspíš chce opět trénovat ten jeho box nebo co to je. Poslední dobou po mně pořád chce, ať ho trénuji.“
„A trénuješ?“ opět jsem vyzvídal.
„Pokud mám zrovna čas, tak ano. Ty by ses taky měl něco naučit,“ řekl a podíval se na mě.
„Nechci. A co teda děláš, že tak často nemáš čas?“ dál jsem se ptal.
„Jezdím za Miraltou. V poslední době ji potřebujeme víc než dřív,“ řekl mi a vyrovnal letadlo, abychom už nestoupali.
„Proč zrovna v poslední době? A co spolu tak řešíte?“ Carlos k ní jezdil opravdu hodně často.
„Protože v poslední době se toho hodně mění. A neptej se, co se mění. To se dozvíš jindy. A co spolu tak řešíme? No, rozhodně závažné věci. Většinou to neprobíráme sami dva, upírů k Miraltě chodí hodně. A probíráme spolu...no, hodně důležité věci,“ řekl.
„Tak hele...Znám Tě něco kolem týdne? Asi tak. Za tu dobu jsi mi řekl pár vět o organizaci. Za to díky. Ale nepřijde ti to trošku málo? Už skoro rok jsem neviděl svou matku a to jen kvůli tomu, že můj otec je údajně mrtvý a organizace potřebuje náhradu. V té organizaci ale stejně nejsem, takže jsem vlastně bezdůvodně přišel o kontakt s matkou a vůbec s okolním světem a vlastně ani nevím proč! Já už potřebuji odpovědi! K-kdo to sakra je ta Miralta? A-a-a kde je můj otec? A co se to tu u všech čertů děje?!“ poslední větu jsem na Carlose přímo zařval. Ten se jen zaraženě díval dopředu na město.
„Já chápu, že jsi asi zmatený a naštvaný, ale-“
„To si piš, že jsem! A hlavně mi neříkej, že mi odpovíš potom! Chci odpovědi hned!“
„Dobře. Uděláme to takhle. Odpovím ti jen na jednu tvou otázku,“ řekl mi a v klidu se nadechl.
„Já nemám jen jednu otázku!“ zařval jsem na něj.
„Mlč sakra!“ vykřikl na mě tak hlasitě, až mi zalehly uši. Potom pokračoval: „Jen na jednu otázku! Já jsem upír, nezapomínej na to! Upíři nesnáší, když na ně někdo řve...“ poslední větu řekl s klidem, stejně tak jako pokračování: „Pokaždé, když jsou upíři naštvaní, když jsou v nebezpečí a nebo když se jim prostě chce, zvýší se jim hladina adrenalinu v krvi, srdce začne tepat rychleji, smysly zbystří a prostě se upír stane plnohodnotným upírem. To se právě teď stává se mnou, takže jestli na mě teď budeš dál řvát, tak bych se mohl naštvat a tohle letadlo by klidně mohlo spadnout. Jasný?“
Teď jsem se zeptal raději tišeji: „A co to má společného s mojí otázkou? Na nic takového jsem se tě teď neptal.“
„Teď ne, ale tu otázku sis jistě položil už mockrát...“ řekl mi Carlos a podíval se na mě. Já jsem mu to oplatil pohledem tázavým. „No tak, přemýšlej...Zrychlení smyslů, svalů, pohybů, bystřejší vnímání, nepřipomíná ti to něco?“ já jsem dál nerozuměl. „Dobrá. Tak si vzpomeň na tvou první akci. Tam jsme se poprvé setkali. Mě a mého přítele pronásledovala Evelynn. Poté z budky přímo vyletíš neskutečnou rychlostí ty a trefíš mého přítele do kolena. Tak co, už si vzpomínáš? Další věc. Na Arlingtonu, další dva moji přátelé na vás míří pistolí, ty se naštveš a rychlostí blesku jednomu z nich vezmeš pistoli a zastřelíš ho. Pořád nic? Nebo když vás tam William nechal a poté chtěl zase odejít, ty ses opět nesmírně naštval a vyrazil si za ním rychlostí světla...Tak už to chápeš?“ Nebyl jsem schopný slova. Dával jsem si dvě a dvě dohromady. Vzpomínal jsem na to, jak jsem tehdy v té budce přestal vše ostatní vnímat a jen jsem střílel, to samé na hřbitově, kde se ze mě stalo zvíře. Nechápal jsem to...
„Takže...Takže já jsem...upír?“

*

„Juliet, je to pravda!“ křičel celý udýchaný Owen své snoubence do mobilu cestou domů. „U nás Ti všechno řeknu!“ opět křičel. Lidé kolem něj si museli myslet, že to je nějaký blázen.
„Počkej, počkej. Uklidni se. Jak to myslíš? Co je pravda?“ mluvila příjemným a tichým hlasem Juliet do telefonu. Zrovna si doma vařila čaj.
„No to, co jsem si myslel! Organizace opravdu nejspíš loví upíry!“ řval Owen opět a dal se vlevo.
„Nebuď tak ukvapený, všechno mi to řekneš doma,“ odpověděla mu Juliet a sedla si s čajem k oknu. Mrzelo ji, že když je zrovna tak teplo, tak ona nemůže kvůli nemoci ven. Sněhu bylo ale venku stále dost na to, že byl začátek prosince. Venku zrovna pozorovala malé letadlo, které letělo nad řekou, které se zničehonic začalo třást. Poté to ale naštěstí přestalo. Juliet se napila z čaje.
„Dobrá. Budu u Tebe do deseti minut,“ ozvalo se z telefonu. „Miluju tě,“ řekl ještě Owen. Poté ho přehlušil hukot metra.

*

„Já jsem upír?!“ přímo jsem to na Carlose zařval. Bylo vidět, že značně znervózněl a určitě se přemáhal, aby nedostal záchvat vzteku.
„Ne, nejsi upír,“ řekl s klidem.
„Tak-tak co teda jsem? Co znamená to, co jsi mi tu právě řekl?!“ Vega už se neudržel, pustil řízení a praštil do sedačky. Letadlo lehce zakolísalo.
„Znamená to, že jsi zčásti upír! Ty tvoje záchvaty jsou způsobené reakcí adrenalinu s tvou upíří krví!“ řval Carlos, poté hluboce oddechl a opět vzal řízení do rukou.
„Aha...“ řekl jsem pro jistotu úplně potichu, aby letadlo opravdu nespadlo.
„A kde jsem tu upíří krev vzal?“ odpovědí na jednu otázku mi jich Carlos přidal několik dalších. Opravdu super.
„Od Tvého otce,“ řekl Carlos, jako by to nic neznamenalo.
„Od-od mého otce?!“ zděšeně jsem se zeptal.
„Ano. Tvůj otec je upír a tvá matka člověk. V žilách Ti koluje částečně upíří a částečně lidská krev. To způsobuje Tvou ,nadlidskost‘,“ říkal to, jako kdyby vyprávěl nějakou historku. Snažil jsem se reagovat s klidem.
„Řekněme, že ti věřím. Že jsem z půlky upír, že můj otec je taky upír a že mi celý život lhal. Proč by pak pracoval v organizaci, která upíry zabíjí?!“
„Dobře, měl bych ti to asi objasnit celé, protože jinak bychom tuhle cestu nemuseli přežít...Organizace se pod vedením Alana Blunca velice změnila. Přestala sloužit k utajování upírů, ale přímo k jejich vymýcení. Všichni upíří zaměstnanci byli brutálně zavražděni. Upíři byli vyhledáváni a ničeni, stejně jako teď. Jen hrstka upírů přežívá. Ti se snaží centrálu svrhnout, v horším případě zničit. Proto se všelijak pokoušíme infiltrovat do centrály. Tvůj otec je právě jeden z těch, kteří se nechali do centrály naverbovat. Trvalo nám velice dlouho, než jsme ho tam dostali, celých několik let. A bylo velice těžké utajit, že je vlastně sám upír. Ale povedlo se. Což byl pro nás velký úspěch,“ Carlos se na chvíli odmlčel a zmáčkl pár spínačů na desce. Poté pokračoval: „Tvůj otec byl úspěšnější, než jsme si vůbec mohli přát. Donášel nám mnoho informací o slabinách centrály, o tom, kdo je dotuje, kolik je v hlavním sídle centrály lidí a další podstatné věci. Díky němu jsme v jakési válce s centrálou opravdu hodně postoupili dopředu. Díky Christopherovi máme šanci,“ odmlčel se a nandal si sluchátka. Poté mi řekl ať mlčím, že už přistáváme.
„101666,“ řekl opět do sluchátek. Poté s lehkostí, jako by to dělal každý den, přistál na letišti a „zaparkoval“ své malé letadélko tam, kde jsme ho našli. Na hodinách svítilo 14:43. Vystoupili jsme z letadla a vydali jsme se zpět po kovových schodech. Jakýsi strážný, který tu stál už když jsme přicházeli nám pokývl na pozdrav. Carlos udělal totéž. Prošli jsme celým letištěm. Vyšli jsme z haly a poté jsme nasedli do taxíku, který zrovna přijížděl.
„Máš nějaké dotazy?“ zeptal se Carlos jako učitel dětí ve škole.
„No, pár by se jich našlo,“ řekl jsem. Můj „soukmenovec“ upír jen pokývl hlavou na znamení, abych se ptal. „Říkal jsi, že můj otec JE, ne že BYL, jeden z infiltrátorů. Copak on není mrtvý?“ zeptal jsem se, zatímco taxi vyrazilo z letiště zpět do středu města. Carlos se na mě s vytřeštěnýma očima otočil.
„Můžeš mně to zopakovat?!“ zeptal se vyděšeně.
„No...jestli je můj otec mrtvý?“ měl jsem co dělat, abych to řekl s takovým klidem. Zkuste si taky představit, že byste se někoho ptali na to samé, jako já tehdy Carlose.
„Jestli je Christopher mrtvý?“ opět s vytřeštěným výrazem.
„No, ano...“ trochu jsem sklopil uši.
„To Ti řekla centrála?!“ Upír vypadal, jako by nemohl uvěřit svým uším.
„Jo,“ odpověděl jsem jednoduše.
„No to snad není možný,“ řekl. Já jsem se na něj vyjeveně podíval.
„Proč, co se děje?“ Opět jsem začínal doufat v to, že mi lidé z centrály hned první den lhali.
„Děje se to, že tvůj otec vůbec není mrtvý.“ Trochu mi to vyrazilo dech.
„A co se s ním teda stalo?“ Divil jsem se, že mou otázku slyšel, poněvadž jsem to řekl hodně potichu.
„S tvým otcem se stalo něco mnohem horšího...“ Carlos se jen díval z okna a mě jako by si nevšímal.
„A co se teda stalo?“
„Tvůj otec bůhvíproč přestal dodávat upírům informace a....plnohodnotně se přidal k centrále s vyvražďováním upírů...“ zašeptal a povzdychl si.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 17. 11. 2010

Searched by potihcpd - 24. 1. 2022!


Arra Plachetová - 3. část

Arra nevěděla co má dělat. Vrcholek se řítil přímo na ni. Nevěděla, co má dělat. Při nejlepším jí vrcholek zlomí vaz nebo ji smete dolů a ona bude umírat dlouho. Pokud se ovšem nerozmlátí hned o ostré výběžky. Do strany nemůže skočit, na to je vrcholek moc široký. Na místě taky zůstat nemůže, vrcholek by ji smetl. Pak si ale Upírka všimla, že vrcholek se točí o 360 stupňů, takže si to stačí jenom správně načasovat a pak...
Vrcholek byl asi 5 metrů od ní, Arra se připravila,nakrčila se a skočila nad sebe. Vrcholek se zrovna obracel a byl vodorovně ke skále a k upírce. Vyšlo to! Arra lezla dál až se dotkla vrcholu a tam ji někdo chytil za ruku. Byl to Gavner Zurč a tvářil se hodně ustaraně. „Jsi v pořádku?“ zeptal se generál Arry a začal si ji prohlížet.
„V pohodě,“ odpověděla Arra, „co Šíp? Co se to stalo?"zeptala se náhle Arra když si vzpomněla, co se vlastně stalo.“
„No, zrovna tě šel kontrolovat, moc se přiblížil ke kraji a těsně vedle něj uhodil blesk. Pak už to víš,“ odpověděl Gavner a tvářil se ustaraně.
„A je v pořádku? Je mu něco?“ pořád se Arra ptala.
„Myslím že mu nic není. Když padal tak se těsně nad zemí zachytil výběžku a zaťal nehty do skály. Myslím, že má jen zlomenou nohu. Jinak je v pořádku,“ odpověděl Upír. „Ale my jsme úplně zapomněli na tvou zkoušku! Zvládla jsi ji, máš to za sebou!“ zařval najednou Gavner a poplácal Arru po zádech.
„No jo, úplně jsem na to zapomněla. Ale jak se dostaneme dolů?“ vyrazila najednou Arra a začala se rozhlížet. Gavner jí ukázal směrem k jednomu okraji skály a pokynul jí rukou. Arra nejistě přistoupila k okraji a zjistila, že je tam připevněné lano. „Aha,“ řekla překvapeně Arra, chytla se za lano a sklouzla dolů k jásajícímu davu Upírů.

To be continued!
All rights reserved! ©2009 by TV-Nora spol.

By Mrs Mann - 18. 1. 2022!


Fakta - Bulvár 99

Deník Desmonda Forda - 18. kapitola
Nevím, o čem teď psát. Od mého pobytu v hrobu se stalo mnoho věcí, ale nechci přeskakovat. Začnu tedy tam, kde jsem skončil. V kontejneru mezi bezdomovci...

*

Když jsem se vzbudil, postel Brunea byla prázdná. Mé staré oblečení bylo pryč, místo něj na židli leželo nové, mnohem teplejší a pohodlnější. Jakési džíny, černé tričko s dlouhými rukávy, mikina bunda, klasika...
Kde je má zbraň? Uvědomil jsem si. V mém oblečení jsem měl schovaný samopal. Teď už tam ale nebyl. S úlevou jsem však zjistil, že samopal leží pod mou postelí. Nechal jsem ho tam. Teď ho nebudu potřebovat. Prošel jsem skrz díru ve zdi do velké síně, kde vše kypělo životem. Nevěděl jsem, kolik bylo hodin, zřejmě jsem ale spal něco přes půl dne. Kromě ohnišť ve stěnách a v barelech sem svítil slabý paprsek světla skrz tunel. Nikde jsem neviděl žádnou známou tvář. V místnosti bylo asi dvacet lidí, kteří nosili různé bedny, jedli, pili nebo si jen tak povídali. Nikoho z nich jsem však neznal. Přišel jsem k jednomu, který stál osamoceně opodál. Opíral se o zeď těsně vedle krbu a kouřil cigaretu. Na jeho vyholené hlavě tkvělo černé tetování. Nějaký čínský znak.
„Ehm..Promiňte,“ řekl jsem mu nenápadně. Podíval se na mě.
„Ano, potřebuješ něco?“
„No, nevíte, kde jsou moji přátelé?“
„Ty jsi Desmond, že?“ zeptal se mě.
„Ano.“
„Výborně. Carlos s tím druhým jsou už na povrchu. Nevím, co tam dělají. Odešli asi před dvaceti minutami.“
„Aha,“ řekl jsem zmateně. „Díky. A já mám strávit celý den tady?“
„Celý den? Už je skoro večer! Celý den jsi prospal!“ řekl a usmál se. „Ale jestli chceš, můžeš jít na povrch. Výtah je támhle,“ řekl, ukázal směrem za mě a dlouze natáhl z cigarety.
„Díky,“ odpověděl jsem mu stručně a odešel jsem. Výstřední chlapík, řekl jsem si.
Došel jsem až ke kovovému mřížovanému výtahu, podobného, jako se používá na staveništích a zmáčkl jsem červené tlačítko. S hlasitým zavrzáním se otevřely dveře a já vstoupil dovnitř. Výtah s rachotem začal stoupat vzhůru. Slabé světlo, které z místnosti svítilo do výtahu pomalu mizelo. Výtah osvětlovala jen malá žárovka.

*

Stoupal jsem pár sekund, než výtah vyjel na místo. Otevřel jsem dveře a vstoupil jsem na kovové schodiště. Čerstvý vzduch byl nesrovnatelně příjemnější, než vzduch v podzemí. Schody byly z boku budovy, byl jsem asi tři metry nad zemí. Přímo pode mnou byla skupinka lidí, které jsem viděl již dnes v noci. Poznal jsem mezi nimi i albína. Po žebříku jsem slezl dolů mezi ně. Opět hustě sněžilo a mrzlo, takže se zahřívali u barelu. Bylo jich méně, než v noci.
„Ahoj, Desi!“ vykřikl ke mně albín. Pokynul jsem mu na pozdrav. „Tak jakpak ses vyspal? A co nové oblečení, sedne ti?“
„Ano, díky. Nevíte, kde je Brune s tím druhým?“ došel jsem mezi ně. Jeden z nich mi nabídl šálek horké kávy. Nesmírně mě zahřála. Ani nevím, jak dlouho jsem ji neměl.
„Ten druhý je Carlos. A nevím, kam šli. Vím jen, že nejdřív odešel někam Carlos a pak vyšel ten druhý, ten se vydal úplně jiným směrem.“
„Aha...“ promyslel jsem, za kterým z nich chci vlastně jít. „Kudy šel Brune?“
„Ten se šel jen projít. Nevím kam. Je to ale už celkem dlouho, co odešel. Nejspíš ho už nezastihneš.“
„A ten upír? Carlos?“ zeptal jsem se znovu.
„Ten šel za Miraltou,“ odpověděl stručně.
„Mi- co?“ vůbec jsem mu nerozuměl. Myslel jsem, že to je nějaké znamení nebo kód.
„Miralta. To jé jméno jedné ženy žijící za městem v jakési malinké jeskyňce.“
„Aha,“ odpověděl jsem zmateně. „A co teda teď mám dělat?“
„Můžeš si jít lehnout.“
„Prospal jsem celý den. Teď se mi moc spát nechce.“
„Tak se běž seznámit s ostatními,“ odpověděl a ukázal směrem ke kontejneru.
„Super,“ řekl jsem ironicky a obrátil jsem se směrem od nich. Vyšel jsem z uličky na ulici. Konečně jsem se octl mezi lidmi. Chodili kolem mě. Já pro ně byl jen kolemjdoucí, oni pro mě vysvobození. Zase jsem se jednou cítil jako normální člověk.

*

Vydal jsem se nalevo. Bylo mi jedno, kam půjdu. Chtěl jsem se zase projít mezi lidmi. Zamířil jsem do blízkého obchodního centra. Bylo v něm plno lidí. Cítil jsem se mezi nimi bezpečně. Neměl jsem u sebe peníze, nemohl jsem si bohužel nic koupit, ale to mi ani tolik nevadilo. Stejně jsem chodil mezi regály v různých obchodech. Chodil jsem takhle několik hodin, dokud se úplně nesetmělo. Procházel jsem se po celém okolí, nejen po obchodním centru, ale jen tak daleko, abych si zapamatoval cestu zpátky. Asi v deset večer jsem se vrátil zpět do uličky, kde už na mě čekal albín společně s Carlosem.
„Desmonde? Kde jsi byl?!“ zařval na mě najednou Carlos a vyrazil směrem ke mně.
„Trošku se projít. Promiň,“ odpověděl jsem mu a zastavil jsem se. Byl celý udýchaný a na tváři měl ošklivou jizvu.
„Mně se neomlouvej! O mně nejde. Tady jde o TEBE! Tobě jde o život, já tě jen chráním. Prosím tě, až se budeš chtít příště takhle toulat, dej o tom někomu vědět.
„On o tom věděl,“ řekl jsem a ukázal jsem na světlého, který se zahříval u barelu.
„Ne, nevěděl. Jen tě viděl odcházet. On není obeznámen o naší situaci! Neví, že nás možná sledují a že tě chtějí zabít! On neví NIC!“
„Dobře, dobře, příště si dám pozor,“ řekl jsem nepřítomně, ale přesto mě jeho slova vyvedla z míry. Stále se to omílalo dokola. Chtějí tě zabít, si v nebezpečí, jdou po tobě, sledují tě a tak dále... Bylo mi z toho pomalu špatně. Obešel jsem Carlose a vlezl jsem do výtahu. nechtěl jsem znovu absolvovat cestu kontejnerem. Sjel jsem až dolů a vešel jsem do pokoje. Brune tam stále nebyl. Lehl jsem si na postel a přivřel jsem víčka.

*

Před devíti měsíci...
„Paní Fordová, potřebujeme vědět, kdy jste je viděla naposledy! Víme, že je to pro vás těžké, ale jen tak nám můžete pomoci,“ řekl policista sedící s plačící ženou na gauči. Jakmile se žena dozvěděla informaci, zhroutila se a nemohla tomu uvěřit. Celé jejich setkání plakala a nevydala ze sebe ani hlásku.
„Bylo to před pár dny...“ začala žena, vysmrkala se a pokračovala: „Desmond u mě byl na návštěvě...“ odmlčela se a opět se rozplakala.
„Pokračujte prosím,“ pokynul ženě policista. Ta s obtížemi pokračovala, mezi jejím projevem byly dlouhé odmlky, přesto policistům pomohla. Řekla jim, že naposledy manžela viděla, když odešel z jejich bytu, to bylo před 14 lety. Od té doby o něm neslyšela. Její syn byl u ní naposledy na návštěvě asi před týdnem a když ho celé ty dny nemohla sehnat, zavolala policii, která v jeho bytě našla stopy po zápase. Oba dva se pohřešují čtyři dny. Otec, Christopher byl naposledy viděn v obchodě, kde ho dva dny před zmizením viděla nějaká žena.Takhle nějak zněl případ policisty Owena McBriana.
Po celém městě nebylo po nikom z nich ani stopy. Jako by se vypařili. Ale kam by se mohli podít? Oba dva ve stejný den? Někdo je musel unést, to je podle stop po zápase jasné, ale kdo a proč? Nebyla to nijak zvlášť bohatá rodina, ničím se mezi ostatními nevyznačovala, ale přece oba zmizeli. Synovi, Desmondovi bylo 26 let, jeho otci 51. Desmond pracoval na letišti při kontrolování cestujících, jeho otec prý byl nějaký pojišťovák. Další podrobnosti o jeho povolání mu jeho manželka nesdělila, moc toho nevěděla, prý se vracel pozdě večer unavený, takže se moc nevyptávala.
Owen odešel z bytu společně s jeho pomocnicí a zároveň partnerkou, Juliet.
„Co si o tom myslíš?“ zeptala se Juliet Owena, jakmile se za nimi zaklaply dveře.
„Nevím, půjdu si prověřit zaměstnání jeho táty a pak trestní rejstřík toho Desmonda.“
„Ok. Kdybys něco zjistil, dej mi vědět. Jdu se podívat do toho jeho bytu,“ řekla, otočila se na podpatku a přešla na druhou stranu silnice. Owen jí zamával a odešel druhým směrem na policejní stanici k počítači.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 26. 10. 2010!

Deník Desmonda Forda - 19. kapitola
Owen seděl u počítače už asi hodinu a snažil se zjistit něco o Fordovi starším. O jeho povolání nic nezjistil, jeho záznamy byly smazané. V jeho složce byla jen kopie rodného listu.
Každý normální člověk ve městě měl svůj záznam. Ford senior ne. Nic. To Owena zmátlo. Vstal od počítače, nasadil si mikinu a odešel z místnosti ven do noci.
Zavolal tuhle novinku Juliet. Její reakce byla samozřejmě překvapená. Stejně tak jako jeho. Na jeho novinku mu řekla, že v bytě se nic nenašlo. Až na převržený stůl nic. Dveře nebyly vypáčené, ani okna, nic co by nasvědčovalo násilnému vniknutí. To Owena zklamalo. Došel až domů, kde zalehl do postele a usnul. Zítra bude znovu pokračovat ve vyšetřování.

*

Brune z našeho nynějšího útočiště odcházel často. Tvrdil, že se chodí procházet, trénovat nebo něco v tom smyslu. Věděl jsem, že lže, ale nevadilo mi to. Nechtěl jsem se plést do jeho záležitostí. Bylo mi to jedno.
Po prvních pár dnech jsem si začal zvykat. Na vzduch sycený kouřem, na nedostatek kvalitního jídla a čerstvého vzduchu. Moc často jsem ven nevycházel, žádné tréninky nebyly, bojovat jsem se neučil. Jediná má činnost byla čtení knih a povídání si s ostatními lidmi. Tedy hlavně s Carlosem. Řekl mi toho o sobě hodně, ale o organizaci jsem se dozvěděl také pár zajímavostí. Tak nejdřív k Carlosovi.
Jeho celé jméno je Carlos Vega. Narodil se v Evropě v České republice, ale jeho matka pocházela ze Španělska a otec z Itálie. To způsobovalo jeho snědou kůži a uhlové vlasy. Dozvěděl jsem se také jednu zásadní skutečnost a to, že je to Williamův velmi dobrý přítel. To mě překvapilo. Samozřejmě jsem čekal, že se znají, ale ne až tak osobně. Často jsem se ho na Williama ptal. Zjistil jsem, že se narodil ve Vancouveru a že se do centrály dostal už jako pětiletý, jak se dostal k upírům mi Carlos neřekl, prý by to pro mě bylo moc informací najednou. Vyptával jsem se ho taky na organizaci. Čekal jsem, že na ni bude nadávat, ale to on ne. Tvrdil, že kdysi (asi tak před sto lety) už organizace existovala, ale jen proto, aby se na povrch nedostalo, že upíři opravdu existují. Lidé by se začali bát, vyhledávat je a zabíjet je. Organizace vlastně upíry chránila, až poté, co nastoupil další šéf společnosti, Marcus Blanc, otec nynějšího Alana, ten nastolil „krutovládu“. Tvrdil, že upíři jsou hrozba pro společnost a snažil se je eliminovat. Tuto lež rozšiřoval po celé společnosti, takže se tento pojem v organizaci vžil do paměti. Takhle nějak mi ji Carlos popsal. Ptal jsem se ho také na schopnosti upírů, jestli opravdu musí pít krev a nesmí na slunce. Ptal jsem se ho na to všechno, co se o upírech zná. To co mi na tohle řekl mě překvapilo. Nic takového prý nedělají. Upíři můžou vycházet ve dne, sluneční světlo jim nic neudělá, mají stín i odraz v zrcadlem dají se zaznamenat na kameru i fotoaparát, mají větší sílu než lidé, jsou rychlejší, hbitější a mají zbystřené smysly. Krev ale pít musí. Proto byli nejspíš ve středověku tak nenáviděni. Krev upíři k životu potřebují. Musí ji pít.

*

To je asi tak vše, co jsem se během těch pár dnů dozvěděl o upírech a organizaci. Poté jsem se samozřejmě toho dozvěděl mnohem víc, ale to předbíhám. Ptal jsem se Carlose také, kdo je to Miralta. Odpověděl mi, že mě za ní zavede. Další den jsme vyrazili. Vyšli jsme kolem poledne. Brune zůstal v bunkru. Často tam trénoval boj. Posiloval, učil se střelbu, box a další věci, zatímco já jsem si četl. Dnes jsem čtení zanechal a vyrazil jsem s Carlosem do jeskyní. Nevěděl jsem, kam mě to chce zavézt. Poblíž D.C. jsem o žádných jeskyních nevěděl. Čekal jsem tedy, kam mě zavede. Na silnici jsme nasedli do taxi a jeli jsme na jih, jak jsem poznal.
Opět jsem jel v autě. Užíval jsem si každou chvíli strávenou uvnitř. Díval jsem se z okna na běžný lidský život a tiše jsem záviděl. Chtěl jsem se vrátit domů. Opět jsem zatoužil po tom znovu vidět mou matku, znovu ji obejmout a popovídat si s ní. To ale teď už nejspíš nešlo.
Podíval jsem se na Carlose a uvědomil jsem si, že se mu jizva na tváři stále ještě nezahojila.
„Od čeho to máš?“ zeptal jsem se ho a ukázal jsem na jeho obličej.
„Včera tě hledalo pár lidí z centrály. Byli celkem blízko podzemního bunkru, kde přebýváme. Nejspíš o nás opět vědí. Ale nedělej si starosti, už jsou mrtví. Prozatím jsme v bezpečí,“ řekl mi. Částečně mě uklidnil.
Kam přesně jedeme jsem si uvědomil, až když jsme přijeli před pro mě dobře známou halu. Byla to odletová hala letiště. Moc dobře jsem tu budovu znal. Před svým „naverbováním“ jsem totiž pracoval jako bezpečnostní kontrola u přepážek na letišti. Prohlížel jsem lidem batohy přes rentgen. Na letišti jsem byl téměř každý den. Dobře jsem to tu znal. Byl jsem rád, že jedeme právě sem. Připadalo mi to, jako bych opět jel do práce. Divil jsem se ale, proč jsme jeli sem.
„Desi! Pojď!“ zařval na mě Carlos. Došel jsem až k němu a vešli jsme do velké haly se žlutým prohnutým stropem. Přímo před námi byla cedule s nápisem Reaganovo letiště. Každé ráno jsem se na ni díval. Myslel jsem, že už jí nikdy neuvidím, ale naštěstí jsem se mýlil.
Čekal jsem, že se jako já každé ráno dáme vlevo k odbavovacím prostorám, ale my jsme šli stále rovně až k modrým dveřím. Zeptal jsem se Carlose, kam to jdeme. On jednoduše odpověděl: „Pro letadlo.“ Takže my opravdu poletíme.
Carlos namačkal číselný kód a ocelové dveře se zlehka otevřely. Carlos mi pokynul, ať jdu první, vešel za mnou a zaklapl dveře. Dlouhou chodbou jsme došli až k prosklené stěně. Přes sklo nás i přes mrazivé počasí hřály paprsky slunce. Venku už téměř přestalo sněžit, ale sněhu bylo stále dost. Naposledy jsem tolik sněhu zažil před dvěma nebo třemi lety někdy na začátku roku. Teď bylo myslím 6. prosince.
Vyšli jsme skleněnými dveřmi ven. Nikoho jsme cestou nepotkali, jen za těmito dveřmi stál nějaký člověk, který Carlose pozdravil. Vypadalo to, jako by to byl zaměstnanec letiště.
Sešli jsme po kovových schodech dolů mezi malé letadla. Carlos tu musel být často, poněvadž mezi mnoha letadly přesně věděl, kam jít. Zastavil se u menšího modrého letadla. Nebylo ani moc velké, ani moc rychlé. Takové typické výletní letadlo pro dva lidi.

*

Carlos klíčem odemkl dveře a po schůdcích vylezl nahoru. Já jsem udělal totéž.
„Ty umíš řídit letadlo?“ zeptal jsem se Carlose.
„Já umím všechno,“ řekl Carlos a usmál se. „Zapni si pásy,“ řekl mi. Udělal jsem, co řekl.
Carlos pozapínal všelijaké čudlíky, pohnul nějakou tou páčkou a nandal si sluchátka. Neřekl nic, co bych čekal, že by měl normální pilot říci. Řekl jen : „101666“ To bylo jediné.
„Co to mělo být?“ zeptal jsem se.
„Kód, aby lidé v té věži támhle věděli, že chci odletět,“ řekl a ukázal na věž.
„Aha,“ odpověděl jsem zmateně. Mezitím se letadlo rozjelo a dojeli jsme na dráhu číslo 19, jak jsem poznal podle cedule. Byla to nejdelší dráha na letišti. Překvapilo mě, že byla uvolněná pro nás. Rozjeli jsme se plnou rychlostí a vzlétli jsme. Přímo před námi se tyčil celý Washington, Washingtonský památník vyčníval nade vše. Přímo nad ním jsme se otočili směrem, kterým jsme vzlétali. Opět jsme prolétli nad letištěm a letěli jsme jen rovně.
„Jak je to daleko?“ zeptal jsem se Carlose.
„Necelých padesát kilometrů. Bude to jen chvíle,“ odpověděl mi a sundal si sluchátka.
„Kde ses naučil řídit letadlo?“ ptal jsem se znovu.
„Když ti to řeknu, stejně bys mi nevěřil.“
„Tak to zkus,“ pobídl jsem ho.
„Naučil jsem se to ve druhé světové válce.“ Na to jsem jen vytřeštěně zíral a uvědomoval jsem si, co mi to právě řekl. „Upíří jsou nesmrtelní. Nikdy nemůžou zemřít na stáří. V určitém věku se zastaví a dále se nevyvíjí. Tak to je u všech. Ale věk „zaseknutí“ se různí. Já se zasekl zhruba kolem třicítky. Chtěl jsem se stát německým pilotem, ale kvůli tomu, že jsem tmavší než ostatní mě vyhodili. Já si ale sehnal vlastní letadlo a létal jsem sám. Snažil jsem se pomáhat německým pilotům, ale když byl spojenecký pilot v nouzi, pomohl jsem i jemu. Stejně na tom byl můj kamarád, Čech. Taky si sehnal svoje letadlo a létali jsme spolu. Pomáhali jsme kde se dalo. Mého přítele ale sestřelili nad Francií. Od té doby jsem přestal létat. Stále to ale umím. Stačí?“
„Absolutně,“ odpověděl jsem. Zbytek cesty jsem přemýšlel nad tím, co mi to řekl. Celou dobu jsme letěli nad řekou Potomac. Neletěli jsme moc vysoko, takže jsem sledoval vodní hladinu. Uklidňovalo mě to. Pak jsem si ale uvědomil, že klesáme.
„My přistáváme?“ zeptal jsem se Carlose.
„Ano. Zapni se,“ řekl mi opět.
„Tady je někde nějaká přistávací dráha?“ zeptal jsem se zmateně
„Ne, přistaneme na vodě,“ sotva dořekl, letadlo se s obdivuhodnou lehkostí sneslo na vodu. Po chvíli jsme zastavili. Přistáli jsme na řece mezi lesy. Letadlo Carlos „zaparkoval“ docela blízko u břehu. Zespodu sedačky vytáhl oranžové „cosi“ a hodil to do vody skrz dveře.
„Co to je?“ zeptal jsem se ho.
„Člun,“ řekl a sundal si bundu a tričko, čímž odhalil své svalnaté tělo.
„Ty tam v téhle zimě chceš skočit? Do vody?“ zeptal jsem se zděšeně. Bez jediného slova vyskočil z dvířek letadla přímo do ledové vody. Vynořil se a zatáhl za šňůrku, která trčela z oranžového člunu, který se rázem nafoukl.
„Tak pojď,“ pokynul mi, ať si vlezu do člunu, na který se mezitím sám vyškrábal. Já s opatrností udělal totéž, abych se nenamočil. Carlos odněkud vytáhl dvě pádla a jedno mi podal. Začali jsme pádlovat ke břehu...

*

Owen stál před velkou skleněnou budovou a přemýšlel, jestli má těmi otáčivými dveřmi projít. Nevěděl, co ho za nimi čeká. Chtěl tam vejít, aby zjistil, co se to vlastně děje. Měl to všechno promyšlené do posledního detailu, ale váhal. Mohlo se mu něco stát. Mohli něco udělat Juliet. Musel to ale udělat. Téměř celý rok sháněl všechny informace, které byly k dispozici, mluvil se spoustou lidí, kteří se problematikou zabývají, ale až teď se odhodlal k nějakému kroku. Potřeboval vědět, jak to všechno je, jestli ta organizace opravdu dělá to, co dělá, jestli opravdu existují a jestli to je vážně všechno pravda...
Owen prošel otáčivými dveřmi do velké vstupní haly.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 2. 11. 2010!

Searched by potihcpd - 17. 1. 2022!


Arra Plachetová - 2. část

Arra odcházela na skálu a v duchu si opakovala všechny rady, co jí upíři dávali. V tu chvíli ale začala bouřka. Všude začaly létat blesky a začal padat hustý déšť, že bylo sotva vidět na Lartena, který stál 5 metrů za ní. Arra přišla téměř ke skále, aby se podívala, kam by mohla stoupnout. Rozhodla se pro celkem nízký a vypouklý výběžek. Stoupla na něj jednou nohou, aby zkusila, jestli unese její váhu. A unesl. Podívala se nad sebe, kde se chytí příště. Našla si vypouklý, ale ostrý kámen. Chytla se ho a z ruky jí začala crčet krev. V tu chvíli ale kámen začal křupat, rychle se rozhlížela, kde bude další kámen. Nikde ale žádný nebyl. Když už jednou spadne,nebo se dotkne země, tak zkoušku prohrála. Arra horečně přemýšlela, co má dělat. Kámen už se ale ulomil. Zbývala tedy jediná možnost. Arra natáhla ruku a zaťala nehty hluboko do skály. Vyšlo to. Arra se sice pohupovala na jedné ruce, ale držela se.
„Uf,“ řekla si Arra sama pro sebe. Další hodina probíhala celkem v klidu. Pršet už přestalo, ale blesky padaly čím dál hustěji. Už byla asi deset metrů od vrcholu, kde na ni měl čekat Šíp a Gavner. Vtom ale do vrcholu vrazil blesk a kousek se ulomil. Arra viděla, jak se dolů řítí nějaký upír. Matně si všimla, že ten upír je plešatý. Šíp se řítí ze skály! Arra se dívala dolů za knížetem,ale najednou se podívala nahoru, protože jí vyrušilo ostré křupnutí. Chvíli jen třeštila oči a pak začala křičet. Vrchol hory se řítil přímo na ni!

To be continued!
All rights reserved! ©2009 by TV-Nora spol.

By Mrs Mann - 11. 1. 2022!


Fakta - Bulvár 98

ITO a další velké změny
V minulých dnech se na poli Stříhání událo velmi mnoho změn. Pojďme se na ně dnes konečně podívat!

Dobré páteční odpoledne. Víkend je před námi a proto myslím, že je příjemný čas pro trochu aktualit ze světa Stříhání. A že toho skutečně nebylo málo zjistíte za malou chvíli po přečtění tohoto článku. Dost řečí a jdeme na nějaká fakta!

ITO
Na poslední Stříhací konferenci se mimo řešení mnoha sporných problémů, které se za strašně dlouhou dobu nahromadily, otevřelo také nové, obsáhlé téma. Stříhači konečně projevili zájem o ukotvení své komunity a tradicí pomocí společné organizace s originální hierarchií. V tomto směru se ukázala skutečná jednota a jednání bez problémů a rychle pokračovala. V dnešní době už je základní obraz organizace navrhnutý a dalo by se i říct schválený, ale k úplnosti vede ještě dlouhá cesta. Já tu dnes hodlám napsat všechny aktuální pokroky v jednání o ITO. Začnu od samotného názvu ITO, jež je zkratkou pro Internationalis Tonsuræ Organisatio, v překladu znamenající Mezinárodní Organizace Stříhání. Tato společnost se má zatím dělit do 4 skupin:
Skupina A - Nejnižší skupina. Pro získání oprávnění stačí vyplnit v časovém limitu lehký test, zaobírající se základními pravidly Stříhání. Máte právo oficiálně vyučovat Stříhání, jste součástí ITO a při Stříhání máte přednost před amatéry bez oprávnění. Nemáte přístup ke konferencím.
Skupina B - Základní skupina. Test je obtížnější, zaobíráte se všemi možnými chytáky a složitými pravidly Stříhání, ale při pečlivém studiu není nemožné získat toto oprávnění. Máte všechna práva jako skupina A s tím, že při Stříhání máte přednost před stříhači skupiny A. Máte přístup ke konferencím a můžete na nich hlasovat.
Skupina C - Elitní skupina. Pro získání oprávnění je třeba vyplnit velmi těžký test, který je pro běžného stříhače nedosažitelně náročný. Zatím nebylo určeno, jestli nebude k získání certifikátu třeba ještě něco víc. V testu se budete pravděpodobně zabírat i historií, zaniklými znaky, neschválenými návrhy a mnoha dalšími složitějšími problémy, které jsou třeba pro vykonávání činností spojených se skupinou C. Samozřejmostí je dokonalá znalost naprosto všech pravidel Stříhání. Vaše pravomoci jsou stejné jako u skupiny B s tím, že máte při Stříhání přednost před stříhači skupiny B. Ke konferencím nemáte pouze přístup, ale je to přímo otázka vaší profesionální cti, zúčastňovat se jich, neboť vy jste tou výkonnou sílou ve Stříhání. Máte právo předkládat návrhy, s čímž se počítá (proto je tak obtížné dostat se do této skupiny).
Skupina Z (D) - Zakladatelská skupina. (Pozn.: někdy se objevuje i jako skupina D, ale nejmenovaný zakladatel při minulé stříhací konferenci podotkl určitý fakt, cituji: „D jako de*il!“, což upřímně řečeno nemá vystihovat podstatu této skupiny, proto bylo navrhnuto, aby se skupina jmenovala Z, jako Zakladatelé, u čehož se asi setrvá.) Do této skupiny se zatím a ani v budoucnu nebude dát dostat pomocí testu ani jiným způsobem. Jedná se o nejvyšší skupinu (avšak je nedosažitelná, takže nejvyšší skupinou je ve skutečnosti skupina C) složenou jen z prapůvodců rozšířeného Stříhání. Momentálně je v ní 7 střihačů-zakladatelů, přičemž 8. člen právě usiluje o vstup, ale není jisté, jestli i přes jeho neznalost pravidel bude přijat. Tato skupina má absolutní pravomoci nad celým Stříháním, vlastně se jedná o skupinu „spoluvlastníků“ konceptu Stříhání. Předsedají každé s konferencí, které mohou probíhat (kromě speciálních příp.) pouze za přítomnosti jich všech. Mají při Stříháni samozřejmě přednost před všemi skupinami. Všechny jejich úplné pravomoci nejsou zatím dojednány a budou záviset na mnoha faktorech, vč. zkonkretizování pravomocí ostatních skupin

Ještě dodám, že zatím existuje pouze skupina Z, do ostatních skupin se zatím nikdo nepokoušel o vstup a to z prostého důvodu, že celý koncept ještě není dořešen a hlavně nejsou ještě sepsány přijímací testy. ITO se tedy momentálně skládá ze 7 (potenciálně z 8) členů a účastníky konferencí a těmi, kdo rozhodují o vývoji Stříhaní a samotného ITO jsou právě oni.

Nové znaky
Hlavní novinkou, která právě probíhá je schválení dvou nových znaků, jež přinesli uspokojení i rozkol mezi stříhače. Novými znaky jsou Peß a Mazur. V tomto pořadí vznikly a v tomto pořadí o nich napíšu vše, co vím a že toho není málo sami uvidíte.
Peß - Z uzavřené pěsti vystřete malíček (jako u Telefonu) a palec schováte pod ukázováček, ale to není nutností. Je však nutné držet palec v pěsti, aby nedošlo k záměně s Telefonem. Znak se velmi podobá již zrušené Sekeře. Poráží: Kámen, Noru, Chrobáka, Pavouka, Mrtvého Pavouka, Telefon, Hovnivou kuličku, Strom, Trakař a Mazur; Je poražen: Nůžkami, Papírem, Kačincem, Lukáškem, Komárem, Pérem, Pravítkem a všemi soustavami.
Ovšem pro zpestření tohoto znaku, je zde několik zajímavých pravidel: 1. Pokud je ve hře Kámen, Nůžky a Peß (platí pro jakékoliv počty), tak se nejedná o zjevnou remízu, ale Peß nejprve porazí (sní) Kámen (díky tomu zesílí) a pak ho Nůžky neporazí (srst Peßa zesílí díky tomu, že bude obsahovat prvky Kamene). Ovšem jedná se jen o jednostrannou symbiózu neboť Kámen Peßovi sice pomůže, ale stejně spolu s Nůžkami vypadává. 2. Pokud je ve hře Les složený s více jak 3 stromů, tak si Kačinec a Peß pomohou navzájem, mají neutralitu a Les porazí. Pravidlo neplatí pro Les složený ze 2 Stromů. 3. Toto pravidlo pouze říká, že Peß je poražen jen Lesem z 3 a více Stromů (2 a méně si dokáže označit a najít cestu ven). Pokud je však ve hře i Kačinec, platí samozřejmě pravidlo 2.
Historie tohoto znaku je velmi zajímavá. Peß byl vymýšlen převážně proto, aby porazil výrazné znaky. Minulý půlrok začalo být Stříhání pro některé Stříhače monotémátické a tak se snažili nějak ho omezit. Dávání „nepopulárních“ znaků nepomáhalo a tak jako první přišlo Baroko (to popsal již můj kolega Firefox, není třeba popisovat). Bylo mu vytknuto, že nesouvisí s naší kulturou a bylo přehlasováno. Avšak během několika málo dnů byl navrhnut Peß. Jeho souvislosti s kulturou jsou zřejmé, není třeba je tu popisovat. Oproti Baroku se trochu změnily porážené znaky a Peß hladce prošel. Ale již teď se někteří Stříhači začali obávat oslabení silných znaků a lehká vlna odporu začala rozpojovat ITO, ale Peßa ještě všichni přenesli.
Mazur - celá ruka je jako papír, přičemž jsou spojeny malíček s prsteníčkem a ukazováček s prostředníčkem. Mezi nimi je výrazná mezera připomínající v. Palec může být v dlani nebo mimo, to je jedno. Znak je totožný jako spock ze Star Treku. Poráží: Nůžky, Chrobáka, Pavouka, Mrtvého Pavouka, Telefon, Péro, Strom, Trakař a Pravítko; Je poražen: Kamenem, Papírem, Norou, Kačincem, Lukáškem, Komárem, Hovnivou Kuličkou, Peßem a všemi soustavami.
Jediná výjimka, která se zde vyskytuje souvisí s Nůžkami a toto pravidlo se přímo váže k historii vzniku tohoto znaku: 1. Když je Mazur ve hře, Nůžky vypadávají a až poté se dějí souboje zbytku znaků. Vypadá jako Telefonové pravidlo, ale Mazur oproti Telefonu nezískává neutralitu a také v případě Mazur, Nůžky a znak porážející Mazur se Stříhání neopakuje bez Mazuru obdobně jako v příp. Telefonu (Telefon, Nora a upgrade mimo Trakař). Výhra Mazuru je sice málo pravděpodobná, ale pokud splní záměr porazit Nůžky, je Mazur uspokojen.
I historie tohoto znaku stojí za popsání. Po vymyšlení Peßa i když nevědomky, došlo k drobnému posílení Nůžek (Peß Nůžky poráží jen ve speciálním příp.) a protože se za dlouhou dobu Stříhání vždy držely celkem vysoko a poslední dobou byly asi nejčastějším znakem, situace se pro některé Stříhače stala nesnesitelnou. Nůžky vyhrávaly více jak každé druhé Stříhání a tento problém se musel řešit. Celý dnešní den se parta Stříhačů snažila o vynalezení Mazura a to se nakonec o volné hodině podařilo dotáhnout do konce. Během Stříhací konference (nevím jestli se tomu tak dá říkat, přehled o tom má Firefox) byl oznámen Mazur (zprvu označen jako Štípačky) všem členům ITO skupiny Z a hlasování mohlo začít. Dva ze členů zakladatelů byli proti, ale zbytek souhlasil s Mazurem jako novým znakem. Jen tak pro zajímavost, název Mazur prošel celkem těsně, protože návrhů na tento název bylo celkem dost (4 nebo 5). Ovšem Mazur neprošel tak hladce u všech. Již zmínění dva zakladatelé se nesmířili s oslabením Nůžek a bez objasnění přesných důvodů začali držet stávku a přestali Stříhat. Tento návrh z mnou nepochopitelných důvodů označili za spam. Nevím jak dlouho hodlají tento půst držet, ale pokud v tom hodlají pokračovat nadále, mohlo by to pro ně přinést velké potíže, protože zakladatel se bez Stříhání neobejde. Chtěl bych jim jen vzkázat, že násilnou cestou se nic nevyřeší, zkuste jednat a můžeme dojít ke shodě, jako že jsme většinou ke shodě došli.

To je k novým znakům vše, myslím, že se v blízké době nebude dále moc do pravidel zasahovat, ale je to jen má prognóza a realita může být rozhodně jiná. Doufám jen, že si nové znaky oblíbíte a že splní svůj účel oživení Stříhání a zničit stereotyp v Tříznakové krizi (novotvar autora - období nadvlády tří znaků).

Trocha etymologie
Pro úplnost bych na závěr chtěl popsat, jak přesněji vznikla zkratka ITO a názvy obou nových znaků.
ITO - jak už jsme si řekli je Internationalis Tonsuræ Organisatio, což pochopitelně pochází z latiny. První a poslední slovo nejsou až tak zajímavé, každý si je dokáže snadno převést do vlastního jazyka, ale velmi zajímavým je slovo Tonsuræ. Zkratka ITO totiž vznikla daleko dříve než její celá slova. Původně ISO (S jako Stříhací) nevyhovovalo a jako jazyk byla zvolena latina. Bylo tedy třeba najít latinský ekvivalent pro Stříhání. Jeden ze zakladatelů si pamatoval, že sloveso stříhat v latině začíná na t, proto nebyl problém ustanovit zkratku ITO. Později se přišlo na to, že dané sloveso je tondeō, ēre. Teď bylo třeba udělat z toho substantivum. To bylo problém až dnes se komplikovanou cestou podařilo nalézt slovo tōnsura, æ, f. Pak už nebyl problém vytvořit genitiv a celý název byl na světě. Mimoto byla nalezena i další latinská slova, jako stříhač a stříhačka. Stříhání tak díky tomu bude vypadat oficiálněji.
Peß - je velmi podobný normálnímu psu až na to, že jeho citoslovci není „haf“, ale „peß“ přitom čím větší peß, tím hlubší „peß“ a naopak. Bylo jasné, že nějaký znak s tímto názvem se bude muset jednou ukázat. Vyslovuje se s výrazným přízvukem na první písmeno s přechodem na následující samohlásku a ß se čte jako anglické th, ale je tu velmi výrazný norovský přízvuk, který je typický pro naši komunitu.
Mazur - zkrácenina od slova Mazurský sýr, ke kterému se váže velmi vtipný a zajímavý příběh, který se stal M. Mi. Odkud pochází slovo Mazurský nevím, ale určitě si to dokážete někde snadno d
návštěvníků stránky
celkem361 231
tento týden393
dnes2