Svet-Stranek.cz
Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!
TV - Nora

Listopadové reportáže (listopatove reportase):Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!

Listopadové reportáže (listopatove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Deník Desmonda Forda - 27. kapitola

„Chcete je použít už teď?“ ptal se zděšeně Morgan Borley svého jediného nadřízeného, Alana Blunca. Stáli na kovovém schodišti ve velkém sále s betonovými zdmi.
Alan Blunc stál jako vždy vzpřímeně a elegantně. I přesto, že byl spíše menší postavy, budil v každém respekt a oddanost. Nikdo nemohl pochybovat o jeho vůdcovství. I při chůzi se snažil chodit rovně jako pravítko, ale to nebylo možné kvůli tomu, že měl už dlouho zraněnou levou nohu, takže pokulhával. To byla však jediná vada na jeho elegantním postoji.
Borley i Blunc se dívali dolů na to, co se nacházelo pod nimi. Byly jich desítky, možná stovky. „Vážně je chcete použít už teď?“ zopakoval znovu a hlasitěji svou otázku Morgan a nervózně se poškrábal na temeni. Morganovy černé vlasy na rozdíl od Bluncových byly trochu delší a nebyly tak uhlazené. Oči však měl naprosto jiné. Blunc měl světle modré, zatímco Morgan je měl tmavě hnědé, téměř tak tmavé, jako vlasy, zpod kterých mu trčely špičaté uši. Kolem očí měl tmavé kruhy, vypadal téměř jako nalíčený, jeho vystouplé lícní kosti ale minimalizovaly dopad „nalíčení“. Byl to velice pohledný muž kolem třicítky, všichni ho proto obdivovali, ale zároveň je udivovalo, jak mohl takto mladý člověk získat tak vysoký post hned pod Bluncem. On však všem svým, důstojným a poslušným vystupováním dokazoval, že si post zaslouží.
„Ano, jsou již otestováni a připraveni do akce,“ přikývl Blunc a dále upřeně hleděl na věci pod nimi.
„Testy neproběhly nejlépe, pane,“ nepřesvědčivě zakroutil hlavou Morgan a také hleděl pod mřížované schody, na kterých stáli.
„Ale ano, proběhly skvěle. Všechny testované subjekty uspěly bez nejmenší chybičky,“ liboval si Blunc. Vyžíval se v každé větě, která se týká jeho úspěchů.
„Ale za jakou cenu…“ kroutil dál hlavou Morgan a nyní se podíval přímo do očí Bluncovi, což bylo na podřízeného dost odvážný výkon. „Pane, měl byste ještě zvážit jejich nasazení. Centrálu by to stálo nesmírné finanční prostředky a ty lidi venku by to stálo mnoho životů…“ řekl potichu, ale přesto rázně. Bluncovi se blažený výraz ve tváři proměnil ve výraz šílenství. „Nejsou to lidé!“ zařval, až se na něj všichni mechanici dole podívali. Poté se opět obrátili ke své práci.
Morgan už radši mlčel. Byl na Bluncovi záchvaty šílenství zvyklý, poslední dobou ale gradovaly. Kolikrát měl strach, aby Blunc neproskočil skleněnou stěnou ve své kanceláři na silnici dole pod budovou.
„Kdy hodláte provést útok?“ prolomil Morgan ticho.
„Čtyřiadvacátého,“ odpověděl bez mrknutí oka Blunc.
„Prosím?“ zamrkal nevěřícně Morgan a vytřeštil oči.
„Slyšel jste mě dobře, Morgana,“ Přikývl Alan a usmál se.
„Ale pane…Vždyť to je už za pár dní!“ vyděsil se Morgan.
„Já vím, proto se vás také chci zeptat: Jsou naši muži a žoldáci připravení?“ Morgan stále ještě vykolejen tou otázkou nešťastně odpověděl.
„Ano, všichni jsou připraveni.“
„Výborně. Takže nyní jen čekáme na zmapování terénu a připravení strojů,“ zahleděl se Alan do kovového davu, který nehybně stál pod ním a pohledem bez duše hleděl vzhůru, přímo na svého strůjce.

*

„Co to tam děláš?“ ozvalo se najednou za Owenem. Ten samým leknutím zaječel a okamžitě vstal od počítače. Za ním stál jeho kolega, Martin. Owen právě byl na policejní ústředně, kde každý den pracoval. Teprve nedávno si poprvé vzal volno, poté, co jeho snoubence zemřela matka. Policisté zjistili, že její matka nebyla bodnuta nožem, jak by se na první pohled zdálo, ale byla otrávena. Nikdo neví, kdo by to mohl udělat, nikdo neměl motiv, jen právě Owenova snoubenka, Juliet, stále tvrdila něco o jakýchsi upírech a že za to může Owen.
Od té doby se McBrian uzavřel sám do sebe, s nikým nemluvil, nekomunikoval, jen stále něco hledal na počítači. Jeho kolegové a přátelé se mu snažili pomoci, ale nikdo to nedokázal. Owen se odmítal s kýmkoliv bavit.
„Já myslel, že už jsi odešel,“ podezřívavě nadhodil Martin.
„Ještě tu musím něco dodělat,“ řekl Owen ve spěchu a začal sbírat papíry, které měl na stole. Martin si všiml, že to jsou plány nějaké budovy ve Washingtonu.
„Aha. Nechceš teda přinést kafe? Budu tu přes noc, tak si jdu jedno udělat.“
„Ne, díky,“ odpověděl jednoduše Owen a všechny věci hodil do šuplíku ve svém stole.
„Jak myslíš. Dobrou,“ řekl Martin, otočil se a odešel. Dveře se za ním s tichým klapnutím zavřely. McBrian si opět sedl k počítači. Konečně trocha klidu, myslel si v duchu. Vyťukal něco na klávesnici a opět začal zaujatě číst.
Od té doby, co se poprvé s tím mužem v hospodě potkal se stalo mnoho. Juliet na něj pořád sváděla vinu za smrt její matky. Nejspíš už se to mezi námi nezlepší, vzdával to bůhvíkolikrát Owen. Ale ten černoch toho změnil mnoho. Owen ho v životě neviděl, ale on mu nabídl ubytování, jídlo, pití. Poté, co Owena Juliet vyhodila totiž neměl kde bydlet. McBrian si říkal, že už nemá co ztratit, i kdyby ten černoch byl nějaký vrah, takže nabídku přijal. Ten byt, který mu muž dal byl mnohem lepší, než by se Owen vůbec opovažoval pomyslet. Byla to luxusní vila. Každý měl pro sebe jednu část domu. Owen sice netušil, co s ním muž zamýšlel, prozatím však byl spokojený. Až jednou mu muž vyjevil, co po něm vlastně chce. Owen z toho byl dost šokovaný. Celou dobu si myslel, že upíři existují, ale až teď dostal jasný důkaz. Důkaz toho, že jsou jich po celém světě stovky, důkaz toho, že mají opravdu takové schopnosti, co se o nich říká, důkaz toho, že musí pít krev a důkaz toho, že s jedním žije v domě. A to, co po něm vlastně upír chtěl bylo velmi šokující. Owen nečekal, že by se někdy do něčeho takového zapletl, natož za takových okolností. Upír ho začal obeznamovat se situací, do níž se Owen svým nerozvážným chováním zapletl.

*

Nejdřív si myslel, že nemá co ztratit, když už ho Juliet nemiluje, když si na něj každý ukazoval, že to je ten šílenec co věří na upíry a že to je on, co vlastně údajně může za smrt Julietiny matky, takže se rozhodl pro upíry. Připadal si jako puberťák, který poprvé zkusil drogu. Pocit euforie, že se nic nemůže stát a podobně. Jenže se mýlil. Pocit nadšení a bezstarostnosti rázem vystřídala bezmoc, stesk a zoufání. Chyběla mu Juliet, to věděl ještě předtím, než se s upírem setkal, teď to ale bylo mnohem horší. Stále také dumal nad tím, proč vlastně matka Juliet zemřela. Nemohl si připustit, že by za to doopravdy mohl, či že by to dokonce udělali upíři. Namlouval si, že nic takového nepřipadá v úvahu, i když sám moc dobře věděl, že tomu v hloubi duše věří. Proto měl na muže, který se ho ujal mnoho otázek.
Proč tu jsem? Co tu dělám? Co po mně chcete? Víte něco o upírech? Jste upír? Proč jste se mě ujal? Jak to, že toho o mně tolik víte? Nesčetněkrát se ho na tyto otázky ptal, na většinu z nich se mu odpověď také dostala, na ty nejzásadnější ale nikoliv.
Prý se mu muž snaží pomoci a na oplátku by Owen mohl pomoci jemu. Sice nevěděl jak, ale prý je to pravda. Dozvěděl se také, že muž, který s ním bydlí doopravdy upírem je, což ho trochu děsilo, ale zároveň nesmírně zajímalo.
Owen vyhnal z hlavy vzpomínky a opět se pozorně zadíval do počítače. Dělal přesně to, co po něm muž chtěl. Poslouchal jeho příkazy poslušně, jako pejsek, i když sám nevěděl proč.
Vyťukával do klávesnice jména, která mu William zadal. Desmond, Carlos, Evelynn, Tolan, Christoph a nesčetně dalších. Owen v životě slyšel jen o jednom z nich. Právě o tom člověku, který nepřímo zavinil to, že se s ním Juliet rozešla a že je její matka mrtvá. Desmond Ford…
Kdyby nebylo jeho, říkal si Owen, nikdy bych se nepustil do vyšetřování v té centrále a nikdy bych se o upírech nedozvěděl. Kdyby nebylo jeho, nejspíš bych už byl s Juliet spokojeně ženatý a chodil na otravné návštěvy k její matce. On ale existoval a Owen se do vyšetřování pustil. A za tohle všechno mohl ten Ford.
Takovéto myšlenky běhaly Owenovi hlavou každých pár minut. Nemohl na něj a na Juliet přestat myslet. To, že tohle všechno zavinil jeden muž si uvědomil až teprve, když mu to jeho nový „domácí“ řekl. Po vraždě totiž na předmět jeho vyšetřování úplně zapomněl a případ byl přidělen někomu jinému. Teď však znovu probublal na povrch.
Muž, u kterého Owen bydlel ho naplnil takovou nenávistí k Fordovi, že se to až nedalo vydržet. Pokaždé měl chuť něco rozmlátit a rozeřvat se, když si na něj vzpomněl. O Fordovi mu jeho spolubydlící navykládal takové věci, že to až nebylo možné. Prý to je sprostý vrah a zrádce, který schválně uprchl od matky a teď žije v ústraní a živí se krádežemi a vraždami a že možná on zavraždil Julietinu matku. Owen, pln nenávisti, tomu rázem uvěřil. Po tom, aby se mohl vrátit k Juliet toužil nesmírně, ale po tom, aby mohl Forda zabít, to byla přímo posedlost. Nedalo se to nijak ovládnout, ani potlačit.
Jedinou myšlenkou Owena bylo zavraždit Desmonda Forda, ať to stojí cokoliv.

*


Už tak dost promočené boty téměř nebyly slyšet v hukotu, které vydávaly kapky dopadající nesmírnou rychlostí na zem. Přes stěnu, kterou déšť vytvářel na každém kroku nebylo vidět na metr před sebe. I když bylo něco kolem druhé odpoledne, nikdo nyní venku nebyl, až na postavu, která před něčím nesmírně rychle utíkala. Mohl za to déšť, který byl na předvánoční časy dosti neobvyklý. Nebe bylo černé, jako kdyby žádné slunce ani měsíc neexistovaly. Za takovýchto podmínek by jen blázen někam šel.
Postava se rozeběhla přímo proti jediné stěně budovy, která nebyla rozbořená. Rázem se vymrštila od země a dopadla na svislou stěnu, kde se zachytila o místo, kde chyběla jedna cihla. Do stěny vedle něj se se zasvištěním zaryla kulka. Postava to nevnímala a obrátila se o 180 stupňů, takže visela zády na stěně a chvíli hleděla na siluety, které zrovna přibíhaly a střílely po postavě, jež lezla po stěně. Po otočce vrhla postava druhou ruku na okno, které bylo vedle a zachytila se. Celá se převrátila, aby se mohla na okno zachytit oběma rukama, což se povedlo. Poté, aniž by nějak pohnula rukama vyšvihla nohy nad úroveň hlavy a chodidly prorazila okno, které bylo nad ní. Tam se nohama zachytila a vyšplhala dovnitř okna. Vypadala jako pavouk, který leze po stěně zadkem vpřed. Siluety, které se rýsovaly mezi kapkami deště to vše s neuvěřením sledovaly.
Carlos, který právě vletěl oknem do téměř rozbořené budovy ze sebe jen oklepal malé skleněné střípky a poté se rychle schoval za stěnu, protože mu kolem hlavy prosvištělo několik kulek. Z jeho tmavého kabátu tekly na zem proudy vody, ale on to nevnímal. Nevnímal ani zimu, ani chlad, ani bolest hlavy, dokonce ani díru ve stehně, kterou mu udělala kulka. Vnímal jen to, co se děje venku. Snažil se vymazat z hlavy zvuk dopadajících kapek na zem, soustředil se jen na kroky a výstřely, které se zvenčí ozývaly. V duchu se snažil představit si situaci venku, kolik je tam útočníků a podobné faktory, které by mu mohly pomoci.
Útočníků bylo pět, to věděl velice dobře. Spočítal si je již při útěku před nimi. U tří z nich znal i jejich zbraň, podle intervalů mezi jednotlivými výstřely a podle zvuku střel. U zbylých dvou to ale nedokázal určit.
Carlos v duchu počítal. První útočník měl klasický samopal. AK-74, známější jako Kalashnikov. Toto však nebyl normální model, byla to verze AKSU-74B, pro speciální účely, vybavena granátometem a tlumičem. Vega moc dobře věděl, že v zásobníku má automatická puška 30 nábojů. Jakmile se ozval povědomý zvuk zbraně, Carlos začal počítat, jak byl zvyklý. Po patnácti vystřílených nábojích krátká odmlka, a poté dalších 11 nábojů vystříleno. Po takovémto počtu si muži přebíjejí, to Carlos moc dobře věděl. Během přebíjení však další muži přebíjejícího kryli, Carlos si tedy počkal na odmlku mezi střelbou. Stačilo mu pár setin. Díky střelbě přesně určil, že muž se nyní krčí schovaný za popelnicí na levé straně, asi osm a půl metru pod ním. Jeho zbraň však dokázala tenký plech prostřelit. Pár setinek volna se mu dostalo, Carlos nemeškal a rychleji než kterýkoliv jiný člověk vyrazil ze svého úkrytu, otočil se a vystřelil dvě rány do popelnic. Poté se schoval za druhý kraj okna tak, aby ho nebylo vidět.
Střely s naprostou přesností proděravěly útočníkovu hruď. Ten padl okamžitě mrtvý k zemi.
Útočníci dole na ulici na to jen vytřeštěně zírali. Carlos si všiml toho, že na chvíli přestali střílet. Nejspíš byli udiveni z toho, co právě viděli. Poté opět začali střílet do okna.
Carlos si odhrnul černé vlasy z čela. Hledal v místnosti místo, kudy by mohl uniknout. Jistě už do budovy někoho poslali, aby ho našel a zabil. V tmavé místnosti nebylo téměř nic, až na starý regál s knihami, pracovní stůl a skříň. Naproti Carlosovi byly dřevěné a prosklené dveře. Na skle zela tlustá vrstva prachu, ničím neporušena.
Upír se snažil zaposlouchat do zvuků uvnitř budovy. Snažil se pro změnu nevnímat střelbu, ani hustý déšť venku. Avšak nešlo to. Střelba byla stále intenzivnější. V uších mu zněly jen samé výstřely.
Zničehonic však střelba ustala. Najednou zavládlo v Carlosově hlavě ticho, přerušované pouze pravidelným bušením kapek deště do země. Carlos se vrátil zpět k oknu. Svou zbraň přitiskl ke hrudi a poslouchal dění venku. Zaostřil svůj sluch pouze na zvuky venku. Déšť mu to však znemožňoval. Neslyšel absolutně nic, kromě vytrvalého deště, který se na zemi mísil se sněhem, jež byl nyní po téměř celém D.C.

*

Najednou ticho přerušil výstřel. Jeden jediný. Nebyl to však klasický výstřel, ale znělo to, jako kdyby vzduch prorazilo něco mnohem většího. O pár setin později zeď pod oknem přímo do místnosti kde stál Carlos prorazila malá tyčka, která prokukovala na obou stranách. Carlos věděl moc dobře, co to je. Malé tyčce se najednou otevřel okraj, ze které vypadla malá kulička, kutálející se doprostřed místnosti. V průměru měla několik málo centimetrů a vypadala jako ložisko. Ložisko to ale vůbec nebylo.
Vegovi problesklo hlavou, co má v takovéto situaci dělat. William ho tenhle trik centrály učil, když se spolu ještě mohli stýkat. V malé kuličce byla schovaná nálož o síle jedné výbušniny C4. Buďto musel kuličku odkopnout co nejdál, což nepřicházelo v úvahu, odskočit někam do strany, ale zde se neměl kam schovat nebo prostě někam utéct. Z místnosti vedly ale jen dvě cesty. Dveřmi, do kterých by to nestihl, dokud by kulička nevybuchla, nebo z okna. To přesně útočníci chtěli. Aby vylezl z okna a pokoušel se lézt po zdi a oni ho mezitím rozstřílí. Neměl kam utéct. Měl pouze pár setin na rozhodnutí. Hlavou mu problesklo několik šílených nápadů, jako se probourat podlahou nebo stropem, či rychle doběhnout ke dveřím. To však nepřipadalo v úvahu, nic z toho by nestihl. Síla výbuchu by ho roztrhala.
Jediná věc připadala v úvahu. Nápad mu prosvištěl hlavou zničehonic, zachránil mu však život. Carlos se obrátil čelem k oknu a přehoupl se přes parapet. Pamatoval si, že přímo pod ním se nachází malá zídka a popelnice. Jeho nohy přeskočily okraj parapetu. Útočníci okamžitě začali střílet. Čekali, že použije okno, ne však, že vyskočí. Ve vzduchu Carlose trefily dvě kulky, jedna do ramene, druhá mu na té samé ruce roztříštila zápěstí. On se to ale snažil nevnímat. Jeho prioritou bylo dopadnout v pořádku na zem, aniž by si zlomil nohy. Ruce k útěku nepotřeboval tak nutně, jako dolní končetiny. Carlos spadl ze třetího patra přímo za zídku do popelnic. Naštěstí se mu s nohama nic nestalo, dopadl dobře přímo na popelnice a pytle s odpadky. Levá ruka však byla nepoužitelná.
V tu samou chvíli, kdy dopadl na zem budovou otřásl výbuch. Přehlušilo to veškeré jiné zvuky. Carlosovi to téměř protrhlo bubínky, z budovy vyrazila nesmírnou rychlostí tlaková vlna, která roztrhala vše okolo. Carlos by byl mrtvý, kdyby zůstal uvnitř. Toto byla jediná přípustná možnost a také mu vyšla. Ohnivá vlna vyrazila hned po té tlakové a dodělala dílo, které tlaková začala. Výbuch musel přivolat civilisty, to Vegovi neušlo.
Neušlo mu však také, že útočníci stříleli do zídky a popelnic jeden zásobník za druhým. Žádná z kulek ho však nezasáhla. Krčil se za cihlovou zídkou a plechovými popelnicemi. Věděl přesně, co teď udělat. Utéct. Přímo před ním byly skleněné dveře, vedoucí dovnitř budovy. Doufal, že by mohla mít zadní východ, popřípadě by se mohl probourat zdí, na tom teď nezáleželo. Hlavní nyní bylo zmizet, aniž by ho mohli sledovat, a to hodně rychle.
Okamžitě se zvedl a rozeběhl se přímo před sebe. Pravou rukou si kryl obličej, levá bezvládně plandala svěšená u boku. Prorazil už tak nakřáplé a zaprášené sklo a vběhl dovnitř. Kulky se zarývaly do všech možných míst vedle něj. Proto nemeškal a rozeběhl se do chodby před sebe. Co nejrychleji se rozeběhl a zahnul doleva, poté doprava. Před sebou spatřil slabý pruh světla, který do chodby prozařoval i přes hustou vodní stěnu, kterou déšť venku vytvářel. Skrz mraky začaly prosvítat první sluneční paprsky za celý den.

To be continued!
All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 30. 11. 2021!


Fakta - Bulvár 92

Ve Kvintě A vznikla po dlouhé době republika
10. září 2010 / 17. riina 2
Dnes vznikla v učebně 205, ve Kvintě A republika. To je ta důležitá věta, která určuje celý tento článek. Republika v naší třídě vznikla po 341 dnech anarchie. Je zřejmé, že anarchii na jistý čas opět odzvonilo. Vše ale není takové, jaké se může zdát. Většinu kluků tvoří právě anarchisté.


Republika Tercie A (RTA), dosud poslední státní útvar v naší třídě, zanikla 28. 5. 2009 / 2. 7. 1 (název byl změněn už den předtím). Pro republikány byl ten den velkým zklamáním, ale přesto od té doby nepřestali doufat, že republika bude někdy obnovena. Do páté vlády RTA se předchozího dne dostali anarchisté, kteří republiku zrušili. Předchozí vlády byly víceméně republikánské, náhlou změnu v postoji lidu způsobily holky. RTA za účelem sbližování třídy do sebe začlenila i je. Holky měly volební právo, nemohly však kandidovat. To jim ale většinou nevadilo a republice prokazovaly jednoznačnou podporu. Po aféře s politickými stranami v dubnu 2009 však holky na republiku zanevřely a pomohly anarchistické menšině zvítězit ve volbách.

Ve Kvartě se konaly dvě referenda o vzniku republiky (27. 11. 2009 / 5. tlo 1 a 4. 12. 2009 / 7. 1. 2). První dopadlo nerozhodně, ve druhém holky republiku zamítly. Obě hlasování provázely útoky na urny ze strany anarchistů, ale zejména holek. Ty mimo jiné vyhodily urnu z okna nebo do ní nalily šampon… Republikán J. Fa. se poté nechal slyšet, že do republiky s holkami už nikdy nepůjde. To se ani nestane. Vzniklá republika je klučičí a holky zahrnovat nebude.

Ve Kvintě jsme teprve několik dnů. Od začátku roku apelovali kluci ze třídy na J. Fa., ať založí republiku. J. Fa. se do paměti třídy vryl právě jako organizátor voleb a hlasování, když v RTA obcházel všechny občany republiky se sešitem, do kterého zapisoval jejich hlasy a během obou referend ve Kvartě, když měl na starosti urny. Nyní však prohlásil, že jako politik selhal a stal se ve třídě nepopulárním. Dle svých slov by jím organizovaný projekt neměl šanci na úspěch, ale že podpoří jakékoliv snahy o vznik republiky.

Na doporučení J. Fa. se rozhodlo svolat Radu, nikoliv vypsat referendum s urnou. Rada je přirozený orgán kluků ze třídy. Každý má jeden hlas se stejnou váhou. Hlasuje se o důležitých věcech. Rada zasedala zejména v období od sjednocení armády v Sekundě (15. 11. 2007) do vyhlášení anarchie (asi 14. 2. 2008). Dosud Rada naposledy zasedala v den vzniku RTA (28. 11. 2008 / 1. 1. 1), kdy odhlasovala vznik republiky, její orientaci, vládní systém a vypsala volby.

Dnes o velké přestávce svolal jednání Rady M. Mi. ve 205-ce. Ten působil střídavě na straně republikánů, na straně anarchistů a někdy se do politiky po delší dobu nezapojoval vůbec. Zasedání Rady se účastnilo 14 kluků, z nichž 10 hlasovalo pro vznik republiky, 1 byl pro absolutistickou monarchii. Zbytek se vyslovil pro zachování anarchie či se zdržel hlasování.

Předpokládá se, že republika ponese název Republika Kvinty A, ale samozřejmé to není. Je to v pořadí čtvrtá republika v naší třídě. První bylo v Primě Dobrus Winnus v čele s Radou starších. Oranžský svobodný stát, k němuž se hlásila búrská pětka na konci Primy nelze považovat za státní útvar v naší třídě. Druhá v pořadí byla Republika Sekundy A, ale i ta má částečně pochybné označení, neboť nikdy neměla funkční vládu. Nejznámější je zřejmě půlroční RTA v Tercii a na její odkaz nynější republika pravděpodobně naváže.

Během páté, volné hodiny se Rada shodla na struktuře vlády. Má existovat funkce prezidenta, který bude mít reprezentativní úlohu, podepisovací právo a hlas ve vládě. Dále má existovat kancléř, který bude mít také úkol reprezentovat třídu, hlas ve vládě, ale vedle toho bude mít jistou kontrolu nad justicí. Vedle nich budou existovat tři ministři. První, ministr armády bude mít na starosti výcvik a organizaci ozbrojených sil. V době války bude Velitelem ozbrojených sil (bude to vlastně obdoba druhého konsula RTA). Má povinnost jmenovat jednoho náměstka a svěřit mu resort zbrojnictví. Druhý ministr se bude věnovat okruhu vnitřních záležitostí. Sám bude mít na starosti policii (v RTA zpočátku existovalo ministerstvo policie a bordelguardů, později se spojilo i se zbrojnictvím). Má mít dva náměstky, přičemž jeden bude řídit spamkulturu (veškeré kulturní záležitosti třídy - symboly, Propiska, Stříhání, ale i různé tradice, jako třeba právě spamování). Druhého mu musí schválit kancléř a je jím náměstek pro soudnictví. Toho může kancléř kdykoliv odvolat, takže justice bude částečně podléhat kancléři a částečně ministrovi pro vnitřní okruh. Třetí ministr se bude zabývat okruhem vnějších záležitostí. Pod něj spadá zejména zahraniční politika. I tento ministr bude mít náměstka, tentokrát pro mezitřídní obchod. Pokud se ministři na něčem jednohlasně shodnou, stačí, aby je podpořil buď prezident, nebo kancléř. Pokud však jeden ministr souhlasit nebude, je třeba souhlas obou představitelů třídy.

Vládní systém vypadá kvalitnější než v RTA. Není do něho zahrnut předseda, takže všichni členové vlády budou ve své funkci pouze po dobu volebního období platného pro všechny, mohou být však zvoleni opakovaně. Volební období bude zpočátku 1 měsíc terciánského kalendáře (3krát deset dní). Pět dnů lidových oslav bude vláda nefunkční a celých pět dnů mají probíhat nekontrolované orgie… Mimo to, vládní systém dbá i na vyváženou moc, aby nebyla v žádných rukou soustředěna její příliš velká část. Rada ohlásila první volby na gregoriánské pondělí (13. 9. 2010 / 20. 10. 2).

Nyní se podívejme na novou republiku trochu kritičtěji. Spousta kluků ze třídy se netají tím, že jsou anarchisté, ale nyní podpoří republiku, aby ji v budoucnu mohli zrušit. Těchto lidí je naneštěstí zřejmě většina, takže lze říci, že vznikla republika anarchistů, neboť oni sami si ji pro svoje potěšení odhlasovali, aby měli co rušit. V tuto chvíli však o sobě tvrdí, že jsou republikáni, proto je těžké určit, kdo je republikán a kdo „převlečený“ anarchista. Každopádně anarchisté budou mít v republice zřejmě velmi velký vliv, proto bychom k ní neměli moc přilnout, neboť její osud je vlastně již dopředu zpečetěn.

Dalším problémem bude zřejmě náplň republiky. Téměř nepřichází v úvahu válka, protože ročníky pod námi (Kvarta, Tercie) už zřejmě projeví nechuť k podobným věcem, ještě nižší ročníky (Sekunda, Prima) jsou až příliš slabé na to, abychom s nimi vedli válku. Kromě toho jsme na jiném patře než většina nižšího gymnázia, to ještě více zmenšuje pravděpodobnost mezitřídního konfliktu a navíc nás to od války s některou třídou prvního patra odrazuje (je to příliš daleko od naší domovské učebny). Pokud bychom přijali fakt, že vést válku s jinými třídami asi nebudeme, stávají se resorty armády, zbrojnictví a vlastně i zahraniční politiky vlastně zbytečné. Zda je to pravda, potvrdí až první volební období, když tak se do druhého volebního období může vládní systém ještě poupravit.

Ale nová republika si nezaslouží tolik kritiky. Vláda se bude v prvních dnech orientovat na sestavování ústavy a tvorbu státních symbolů. Hlavním problémem ve třídě je somro a jeho odstranění bude také zřejmě prioritou vlády, ale to záleží na jejím složení. Sami anarchisté uznali, že je ve třídě nuda a že se nic neděje. Přejí si to změnit. Dalo se očekávat, že i tato druhá anarchie jednou ztratí svůj význam, že třída bude opět potřebovat republiku. Nedá se však mluvit o vítězství republikánů. Těch je nyní až tak málo, že anarchisté musí zakládat republiku místo nich…

Pamatuji se, jak jsem v den vzniku RTA psal čtyři články (v noci i hymnu) v obrovské euforii ze vzniku republiky. Nyní píšu článek s větším odstupem. Radujme se, že republika opět vznikla, že se bude něco dít. Ale její osud je velmi pochybný. Uvidíme, jaká bude tahle republika ve Kvintě, zda vydrží jen několik dní nebo zda se jí podaří setrvat také šest měsíců, jako RTA. Vzniklá situace je velmi zajímavá, neboť na tomto projektu republiky se zaujatě podílejí i anarchisté. Doufejme, že tato idylická spolupráce potrvá dlouho.

Snad jsem vás nezklamal, přestože jste zřejmě čekali procítěný republikánský článek podobný těm z 28. listopadu 2008. Ale na situaci je třeba hledět realisticky. Vždy se však hodí několik povzbudivých slov. Buďme rádi, že republiku máme zpět, i když nevíme, na jak dlouho. Buďme rádi, že po více než roce (341 dní nepočítaje 124 dní dvou letních prázdnin; pro srovnání, minulá anarchie trvala 226 dnů kromě 62 dnů prázdnin) anarchistické nudy se nám konečně vrátila republika. Třeba nám přinese vzpomínky na krásné časy předchozích Republik Sekundy a Tercie A. Snad uspokojí vlastenectví a touhu nás všech (třeba i podvědomé) po jednotě a vzájemném soužití v demokratickém státě.

Firefox!

Searched by potihcpd - 29. 11. 2021!


Deník Desmonda Forda - 26. kapitola

V malém, zašlém a tichém baru sedělo jen pár osob. Malý, sešlý stařec, který usrkával z plného půllitru. Zřejmě tu takto vysedával každý den, stejně tak jako muž u stolku naproti, který si četl noviny. Toto místo si Owen vybral schválně. Mohl zde přemýšlet. A hlavně pít.
Seděl jako jediný přímo u baru. Tlustý, zpocený hostinský mu právě naléval dalšího panáka levné whisky. Házel do sebe jednu za druhou. Snažil se zapomenout na to, co zažil, co způsobil a co se mu stalo. V hlavě mu třeštilo tolik myšlenek a on doufal, že mu alkohol pomůže v jejich přetříbení. Nepomohl.
Owen se poškrábal na hlavě a opřel hlavu o pult. Začal pomalu pochrupovat. V tu chvíli zavrzaly staré, prosklené dveře a z rušné ulice vešel do tichého baru vysoký muž v klobouku a plášti. Na kost promoklou pokrývku hlavy pověsil na dřevěný věšák, stejně tak kabát. Pomalu z něj stékaly pramínky vody na dřevěnou podlahu. Přešel přes místnost a přisedl k pultu.
„Pane!“ pokynul rukou hostinskému, který právě utíral mokré sklenice. Ten na něj jen kývnul. „Vodu, prosím,“ hostinský kývnul. Owen se na muže, který právě přišel sotva podíval. Hostinský mu právě pokládal špinavou sklenici s vodou na pultík. Ten se párkrát napil a poté položil sklenici zpět. „Copak zapíjíte?“ zeptal se muž Owena, aniž by se na něj podíval a znovu se napil. Owen se jen pousmál a hodil do sebe dalšího panáka.
„Demenci…“ řekl posměšně.
„Co jste provedl?“ vyptával se dál muž.
„Do toho ti nic není, plešoune,“ odfrkl si Owen a pokynul hospodskému, ať mu přinese dalšího panáka. Druhý muž se jen zasmál.
„Čemu se směješ?“ zařval najednou Owen a vzpřímil se.
„Vám,“ řekl, napil se a pokračoval, „Myslíte si, že vám alkohol pomůže?“ opět se posměšně zeptal.
„Kdo jiný by mohl?“
„Třeba já…“ řekl a opět se napil.
„A jak, prosím tě?“ Owen se už přímo smál. Nikdo mu nemohl pomoci. Je z něj troska, která si zkazila život, říkal si.
„Když mi řeknete, co se vám stalo, možná vám dokážu pomoct,“ podíval se William zpříma do očí Owenovi.
„Řeknu to asi takhle…“ odmlčel se Owen na chvíli a pousmál se: „Začal jsem věřit v upíry, moje snoubenka mě za to seřvala a odstěhovala se ke své mamince,“ slova SVÉ a MAMINCE řekl značně posměšným tónem. Poté pokračoval: „Tam ji našla mrtvou a můžu za to já,“ řekl a hodil do sebe bůhvíkolikátého panáka.
„Vida, vida…“ řekl muž a poškrábal se na holé hlavě. Na chvíli se odmlčel, zhluboka se nadechl a pomalu začal: „Co kdybych vám řekl, že upíři opravdu existují a že jeden právě sedí vedle vás?“
„Řekl bych ti, ať jdeš někam,“ odmlčel se a poté dodal, „třeba do cvokárny, jako já!“ a v tu chvíli vyprskl smíchy přímo na hostinského, který zrovna procházel kolem. „Jako já! Taky patřím do cvokárny! Jsem blázen, věřil jsem na upíry!“ řval tato slova na celou hospodu. Prořídlé osazenstvo se na něj jen bez zájmu dívalo, jako by to byla v této hospodě běžná podívaná. Muž sedící vedle něj dělal, jako kdyby se nic nedělo.
„Pojďte se mnou,“ řekl zničehožnic a vzal Owena za límec kabátu, aby ho vytáhl od baru. Poté s ním vyšel ke dveřím, i když ho stále držel. Hostinský na něj jen zavolal, ať zaplatí. Muži v tu chvíli vypadla z kapsy desetidolarová bankovka.

*

Owen se vzpíral jak chtěl, ale bylo to marné. Ze sevření toho muže se nedalo vymanit. Držel ho moc pevně. Řval, ať ho pustí, že je od policie, že ho zabije a podobné řeči. Muž ho ale neposlouchal a táhl ho dál, dokud ho nevytáhl na ulici. Tam ho konečně pustil na zem přímo do kaluže. To vše bez mrknutí oka.
„Co to děláš?!“ ječel na něj Owen, i když stále ležel v kaluži. Byl by promočený i tak, poněvadž na ulici dost pršelo. Jemu to ale bylo jedno. Chtěl tomu muži dát pěstí do obličeje. Byl agresivní, jako všichni opilí.
„Zachraňuji vás,“ pronesl tiše.
„Rozbiju ti hubu!“ rozeřval se Owen a vrávoravě vstal. Černoch ho bez problému opět chytl za límec a odtáhl ho do postranní uličky. Tam ho posadil na popelnici. Owen se celou dobu vzpíral, ale bezvýznamně. Muž měl moc pevný stisk.
„Co to děláš?!“ řval už po několikáté Owen na muže, který si cestou z hospody opět nasadil svůj klobouk.
„Poslouchej mě chvíli!“ zařval mu najednou do obličeje muž. Jejich nosy se téměř dotýkaly, koukali si do očí z pár centimetrů. Owen je měl uslzené a rudé, muž naproti němu naopak jasné a temně černé. Chvíli bylo ticho, pak muž promluvil: „Vím, co se ti děje, vím, že jsi hledal upíry a kvůli tomu tě Julie opustila, vím, jak zemřela její matka! Vím vše o tobě i tvém okolí, takže mě teď dobře poslouchej!“
Owen byl šokován. Myslel, že se mu to zdálo, nikdo nemohl vědět o tom, co se mu děje. To, že Juliina matka zemřela už ví každý, kdo se dívá na zprávy, ale to, že by se s Julií rozešel neřekl nikomu. NIKDO to nemohl vědět, opakoval si znovu, mezitím co vytřeštěně zíral na muže stojícího před ním. Opět se napřímil a mluvil normálním tónem.
„Vím toho tobě toho tolik, protože se umím dívat a vyvozovat. Neptej se mě, jak jsem to všechno zjistil, je to zbytečné,“ řekl a začal přešlapovat po mokré zemi, aniž by si všímal kaluží, do kterých šlapal. Boty měl krásně čisté a naleštěné, vypadal velice elegantně. To, že si boty a spodek kalhot a kabátu zašpiní mu bylo evidentně jedno.
„Proč?“ to bylo jediné, co ze sebe Owen dokázal vykoktat. Rázem začal opět vnímat a komunikovat normálně. Veškerý účinek alkoholu vyprchal, kromě motání hlavy. To mu teď ale bylo jedno.
„Proč tě sleduji? Protože toho moc víš. Protože by jsi mohl být nebezpečný a protože máš informace, které by neměl civilizovaný občan města vědět. Proto jsem tady.“
Owenovi to rázem došlo. Jako policista byl na vyhrožování zvyklý, ale nikdy se mu nikdo nepodíval do očí s tím, že ho musí zabít. Na to zvyklý nebyl.
„Vy…vy mě chcete zabít?“ vykoktal ze sebe vystrašeně. Ničeho jiného nebyl schopný. Kapky potu se na jeho tváři míchaly s deštěm, který na něj dopadal. Ještě stále seděl na té popelnici, lidé, co kolem nich na ulici procházeli si jich ani v nejmenším nevšímali.
„Nechci. Jak už jsem říkal, chci ti pomoci, Owene,“ a pomalu se usmál. ¨
„Pomoct? Právě jste řekl, že znám něco, co nesmí nikdo vědět…“ podivil se McBrian a podrbal se na hlavě.
„Mám dvě možnosti. Buďto tě zabít, nebo z tebe udělám něco, díky čemu už nebudeš normálním občanem,“ řekl mu muž. Owen se ho začínal bát. Na chvíli zauvažoval o tom, že uteče, poté si ale vzpomněl na jeho pevný stisk a sílu, tak raději jen dál seděl a naslouchal. Byl sice celý promočený a když všude kolem ležel sníh nebo pršelo, bylo pro něj velice složité vnímat muže, který stál před ním. Ale povedlo se.
„Co se mnou chcete dělat?“ vyjekl zmateně Owen.
„To se ještě uvidí….“ špitl muž naproti němu.

*

Pomalu jsem si začínal zvykat na život v bunkru. Můj domov a má matka mi sice chyběly čím dál víc, ale i tady se dalo přežít. Měl jsem tu jídlo, oblečení, svůj pokoj, pár lidí, se kterými se dalo komunikovat a dokonce občas i zábavu. Pokud se tomu tak dalo říkat. Bylo tu jen něco málo ke čtení nebo lezení po domech. Víc nic. A to lezení jsem většinou zvládl jen s adrenalinem v krvi. Takže nic moc.
Občas jsme také jezdívali za Miraltou. Někdy i s Brunem, který si u Miralty prohlížel její obrazy, jako kdyby něco usilovně hledal, občas si s ní i povídal, já se však jen díval na její obrazy. Na některých byly výjevy z jejího života, na některých výjevy z životů úplně jiných lidí, které ona sama neznala. Měla velmi zvláštní schopnosti. Každý její obraz byl tak reálný a úchvatný, žádný však ale tak úchvatný, jako obraz hořícího letadla nad městem. Pečlivě jsem si ten obraz prohlížel. Každý detail byl na něm zaznamenán. Byl rozeznat dokonce i můj dům, dala se spočítat okénka v letadle, bylo to dokonalé dílo. Bylo v něm cosi děsivého, monumentálního. Vydržel bych se na ten výjev dívat celé hodiny a pozorovat to velké, sytě černé dopravní letadlo bez značky, z jehož zadní části šlehaly plameny a dým. Bylo jasné, že se letadlo řítí k zemi, to jsem věděl jistě, jen jsem nevěděl, kam přesně. Věděl jsem jen, že to byla východní část města, nic víc.
Mezi obrazy Miralty jsem našel i pár svých obrazů. Prý je namalovala dávno předtím, než jsme se vůbec setkali. Pár událostí z mého života bylo vyobrazeno tak přesně, až jsem myslel, že je to fotografie. Byl jsem tam na mých osmnáctých narozeninách, když jsem naposledy viděl svého otce a když mě zatýkala centrála. Byl rozeznat každý detail mého obličeje, včetně toho, když jsem se zrovna v dané dny ráno neoholil. Což mi také připomíná, že jsem měl za tu dobu v bunkru už docela slušný plnovous, poněvadž jsem se neměl čím holit.
Carlos většinou s Miraltou diskutoval o centrále, o tom, kam mě ukrýt, jak zabezpečit mou matku, jak mě převézt přes hranice nebo proč centrála ještě nezaútočila. Očividně toho Miralta o obou stranách hodně věděla, proto po ní centrála šla.
„Desmonde!“ ozvalo se najednou ze dveří za mnou. Vytrhlo mě to z přemýšlení o obrazu. Otočil jsem se a vešel dovnitř, kde stál Carlos s Miraltou u stolu nad nějakými seznamy. Brune si prohlížel obrazy.
„Pojď sem, Desi,“ pokynula mi rukou Miralta, i když se stále dívala do seznamů. Vlasy měla svázané do culíku a na sobě tmavě modrý rolák, na hlavě naraženou čepici. Tady v její skrýší v podzemí, i přesto, že tu hořelo v krbu, byla dost zima, takže oproti ní Carlos vypadal, jako by byl na pláži. Jako vždy měl tmavou košili a modré džíny, které mu zakrývaly kožené a černé boty.

*

Přešel jsem až k ní. Její tmavé oči těkaly po jménech na seznamu, něco hledaly. Zarazily se na jednom jméně. Miralta na něj poklepala nehtem ukazováčku.
„Znáš tohle jméno?“ zeptala se a upřeně se na mě podívala. Podíval jsem se, kam ukazovala. Zarazil jsem se. Proč chtěla znát zrovna tohle jméno?
„Ano, znám ji,“ řekl jsem trochu překvapeně. Carlos se také podíval do seznamů.
„Evelynn Gardroebová?“ podivil se také, „Já myslel, že je s upíry,“ divil se.
„Já taky,“ přikývla Miralta, zamyslela se a poté se mě zeptala: „Desi, co o ní víš? Setkal ses s ní někdy v centrále? Byli jste přáteli?“
„No, ano, myslím, že jsme byli přátelé. Měla mě naučit myslím že….Zbystřit moje smysly, ano, tak to říkala. Než mě ale stihla něco naučit, odešel jsem,“ pokrčil jsem rameny.
„A od té doby jsi o ní nikdy neslyšel? Nikdo se o ní nezmínil?“ ptal se pro změnu Carlos.
Já se na chvíli zamyslel. Vzpomněl jsem si na první noc, co jsem utekl z centrály. Na ten hřbitov, když tam přijel ten muž v uniformě centrály a chtěl nás zatknout.
„Vlastně slyšel…“ přitakal jsem, „Zmiňoval se o ní nějaký muž na hřbitově, který nás přijel zabásnout a dovézt zpátky do centrály. Říkal něco v tom smyslu, že nás zradila a že to ona nás vyzradila…“ až teď mi to došlo, že nás doopravdy podvedla, že to ona vyzradila naši pozici.
„Výborně. Díky,“ řekla Miralta a podtrhla jméno Evelynn. Většina ostatních jmen byla celá přeškrtnutá. Až na jedno zbývající. Na to jméno Miralta opět ukázala a opět se zeptala, jestli to jméno znám. Já jen přikývl.
„Ano, Tolana taky znám.“
„Co nám řekneš o něm?“ ptala se Miralta dál a poškrábala se na nose.
„No, byl to tam asi můj první nejbližší přítel. Při jeho první akci oslepl,“ při těchto slovech se na nás Brune se zájmem otočil. Já pokračoval: „A pak jsem s ním bydlel na pokoji. Evelynn ho učila používat i ostatní smysly, což se jí myslím také podařilo,“ pokrčil jsem rameny.
„Díky, můžeš jít,“ řekla Miralta a na rozdíl od všech ostatních jmen, Tolanovo jméno zakroužkovala zeleně.
„Na co to potřebujete?“ vyptával jsem se pro změnu já.
„Na obranu, jednoduše řečeno,“ odpověděla Miralta mezitím, co vracela seznamy zpět do jednoho z šuplíků.
„Jak to myslíš?“ ptal jsem se dál.
„Hledáme lidi, kteří by nám mohli pomoci při obraně bunkru a při zničení centrály,“ řekla jednoduše Miralta.
„Zničení centrály?! Vy ji chcete zničit?“ zděšeně jsem se zeptal. Velice mě to překvapilo. Myslel jsem, že si chtějí jen zachránit vlastní kůži a hlavně mou (což jsem dál nechápal), ale nikdy by mě nenapadlo, že by chtěli centrálu zničit.
„Slyšel jsi,“ jen pokrčila rameny.
„Dobře, a vy si myslíte, že je zastaví pár dalších lidí?“ nepřišlo mi, že by deset patnáct lidí navíc dokázalo zastavit stovky lidí (tedy aspoň v takovémto počtu jsem si představoval vojáky centrály, pokud tedy nějaké měla), kteří by útočili na bunkr.
„Nemyslíme, doufáme,“ odpověděla jednoduše.
„A čím jsou ti lidé tak výjimeční, že je tak potřebujeme?“
„Umí to, co my neumíme.“
„Jako například?“ mé otázky nejspíš Miraltu rozlítily.
„Neptej se, všechno sám zjistíš,“ přidala na hlase.
„Jako vždycky…“ špitl jsem si sám pro sebe.

To be continued!
All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 23. 11. 2021!


Fakta - Bulvár 91

Osobnosti TV-Nora
„Nejspíš si příští rok zas najdu nějakou velkou lásku a pak se s ní zase rozejdu...“

Jsem zpět a vítám vás u prvozářijového článku!
O čem dnes bude tento jako vždy pravdivý článek? Zkusím vám tuto osobu přiblížit jeho (ano je to on) činy, které způsobil za svou dlouhou dobu existence na mediálním poli. A za to, že není nějakým nováčkem a hvězdou na jednu sezónu svědčí i fakt, že je s TV-Norou už od jejího počátku a to je dobrých 3 a půl let. A v čem, že přesněji vyniká? Je známý asi nejvíc svými skandály související s jeho prací bordelobosse, kde se setkává s mnoha ženami, ale ani akční scény a neuvěřitelné situace se mu nevyhnuly. Naši reportéři a redaktoři z jeho životních situací čerpali jako z nekonečné studnice na první pohled nereálných, ale ve skutečnosti naprosto pravdivých fakt. Jenže poslední rok nějak jeho aktivita upadla. Co se stalo? Chtěl přestat být ve středu pozornosti? Zmizel někam sám nebo byl unesen? Kde je jeho sláva teď?

Podívejme se do minulosti a zjistíme už možná přes desítku skandálů s děvami. Je zde spousta nezodpovězených otázek, vázajících se k této osobě. A já myslím, že už jste poznali o koho se jedná. Je to náš M. Mi. a naše společnost s jeho povolením zprostředkovala exkluzivní rozhovor, zde ho čerstvě předkládám:

Ahoj. Můžeš nám říct něco, co by o tvé osobě ještě nemuseli naši čtenáři vědět?
Dypšý den... Mám největšího dyka Prahy štrnáct!

Víme, že tvé vztahy jsou pikantní, svědčí o tom i vysoký počet známostí za krátkou dobu, napočítal jsem jich asi 7 (oprav mě). Co se děje poslední dobou, že se nic neděje? Nebo o něčem nevíme?
Bylo jich 5 a děje se toho čéčéá došt...

Můžeš to trochu přiblížit?
Jo.

Tak povídej...
Ne.

Dobře, přejdeme dál - Jak to vidíš s pohledem do budoucna? Ohledně sebe i vývoje TV-Nora?
Já fakt nevím... Nejspíš si příští rok zas najdu nějakou velkou lásku a pak se s ní zase rozejdu... A vývoj TV-Nora - Mělo by tam být více porna a lidé by měli víc klikat na http://www.nobrain.dk!

A jak si vůbec spokojený s články o tobě? Jaké je to číst si o sobě občas vcelku ostrá fakta?
Jsou velmi vzrušující. A ten pocit je také takový.

Tak díky za velmi obohacující rozhovor, měj se dobře a jestli chceš někoho pozdravit či něco vzkázat, máš příležitost.
Milujte se a množte se. Pleš!

Tak jste to slyšeli, takhle to vidí on sám. Co k tomu dodat, asi nám své vztahy nechce příliš přibližovat a tak nám nezbývá než vyrazit za ním do terénu a sledovat jej každou minutu a že to nebude snadné, to jsme zjistili hned po natočení rozhovoru. M. Mi. nasedl do luxusního černého vrtulníku a letěl směrem na východ? Že by ho oslovilo ruské podsvětí? Čtěte nás a již brzy uvidíte nové informace, nové aféry, nové skandály a mnoho dalšího!

Díky za přečtení a těším se brzy nashledanou!

Wroted by potihcpd - 1. 9. 2010!

Pozn.: Za problémy způsobené odkazy v tomto článku spol. TV-Nora nezodpovídá - viz. PTW pravidlo 1.

Deník Desmonda Forda - 12. kapitola
29.11. 2012, 21:36
„A nedostanu zase tu koženou bundičku? A ty sexy ,džínečky‘? Minule mi to docela slušelo,“ řekl jsem Williamovi. Jeho smysl pro humor byl pořád stejný. Vždy, když jsem řekl nějaký vtip, jen se na mě podíval jeho specifickým výrazem. To udělal i tentokrát. Jen Brune se slabě usmál.
„Mlč,“ odvětil mi Will a pokračoval: „Musíme jít, nemáme moc času.“
„Jako vždycky...“
William se obrátil a prošel otáčivými dveřmi na ulici. Brune se na mě podíval a pokynul mi, ať jdu před ním. Vypadal mile. Tedy aspoň se tak choval. Už dlouho jsem nezažil někoho, kdo by mě nechal projít jako prvního dveřmi. Ale to je vám asi jedno. Vás asi zajímá, co se dělo dál. Tak dobrá.
Vešel jsem do dveří a vstoupil na druhou stranu. Ucítil jsem chladný vítr na tváři a zatřásl jsem se. Slabě sněžilo. Měl jsem na sobě jen košili a opět ty hnusné tepláky. S Williamem to ani nehnulo. Jako by na to byl zvyklý. Jen tam stál a na jeho tmavý dlouhý kabát mu padaly bílé sněhové vločky. Vypadal jako namalovaný. Za mnou vyšel do slabé tmy a mrazu i Brune. Jako já se taky slabě otřásl, i když se to před Willem snažil zakrýt.
„Můžeme?“
„Ne,“ odpověděl jsem.
„Tak jdeme.“
„Kde je autobus?“ zeptal se pro změnu Brune a stoupl si vedle mě. Will už k nám byl obrácený zády a jen přes rameno nám řekl, že pro dva lidi autobus není potřeba.
„Pro dva?“ zmateně jsem mu odvětil.
„Pro VÁS dva. Já vás dovedu na určité místo, ze kterého se do lokality přesunete sami.“
„Do jaké lokality?“ vyděsil se Brune. William už se ani neobtěžoval s odpovědí a šel dál. Pod nohama mu křupal sníh, který napadl včera. Stále se držel. Vydali jsme se zmateně za ním. Jako vždy jsme nevěděli, co nás čeká. Na ulici už bylo velmi málo lidí. V postranních uličkách se občas objevil nějaký bezdomovec nebo banda feťáků. Ale jinak jsem nikoho venku neviděl. Kdo by taky v téhle zimě a v tuhle noční hodinu někam chodil. Při chůzi jsem jsme se já i Brune celí třásli zimou. Dýcháním do rukou jsme se snažili aspoň trošku se zahřát, ale většinou to moc nepomáhalo. William šel s hlavou vztyčenou, jako by zimu ani necítil. Zvláštní člověk. Člověk...
„Co se bude dít?“ pořád jsem mu pokládal otázky, jako téměř při každé příležitosti, když jsem s ním byl.
„Něco určitě.“
„Díky. A nějak zkonkretizovat by to nešlo?“
„Ne.“

*

Zbytek cesty jsme pokračovali mlčky. Jako většinu času jsem přemýšlel o své matce a o svém pravém domově. Stále jsem tomu trochu nemohl uvěřit. Pořád jsem doufal, že se probudím doma ve své posteli pod peřinou u mě doma. Pak se podívám na televizi, v ruce šálek kávy, nohy na stole... Ale tohle nebyl sen. Tohle se vážně dělo. Zvedl jsem hlavu a díval jsem se na hvězdnou oblohu. Šli jsme zrovna po ne moc používané ulici, tudíž na ní nebyly pouliční lampy. Na cestu nám svítil jen měsíc. Hvězdy byly krásně vidět. Rozeznával jsem jednotlivá souhvězdí. Vzpomněl jsem si na mládí. Totéž jsem dělal asi jako šestiletý malý kluk. Když byl můj otec výjimečně doma a neběhal za upíry, často jsme spolu pozorovali hvězdy.
Vzpomínal jsem na něj. Nikdy bych do něj neřekl, že by to byl lovec upírů. Vždy byl slušný, nikdy neklel, nikdy nenadával. Už jsem také říkal, že to byl praktikující křesťan. Nikdy bych do něj neřekl, že by dokázal s někým bojovat. Obzvlášť někoho zabít. To bych po něm ale nemohl zdědit svůj um na střelbu. Tedy aspoň při akci v pravém životě.
Z přemýšlení mě jako vždy vytrhl Will. Zastavil se a já vrazil do jeho zad. Omluvil jsem se mu. Nijak na to nereagoval.
„Jsme na místě,“ řekl nám. Oba dva jsme se rozhlédli. Až teď jsem si uvědomil, kde stojíme. Byli jsme na ulici L´enfant. Poblíž Arlingtonského hřbitova. Byl odtud krásný výhled na celé město. Washingtonský památník, na Kapitol i na Lincolnův památník. Bylo to tu opravdu krásné. Až na tu společnost.A stejně jako na ulici, nikde nikdo. Na chvilku jsem si opět připadal jako kdysi. Jako normální občan, jako normální člověk...
Vlastně jsme tu nebyli úplně sami. Kousek od nás seděl na vozíčku starší muž. Svůj vozík měl „zaparkovaný“ pod blízkými stromy. Nedaleko odtud byla slyšet auta na silnici.

*

Will se na nás otočil. Já i Brune jsme se na něj zmateně dívali.
„Teď vás budu muset opustit. Počkejte tu.“
„Cože? Kam jdeš? A na co máme čekat?!“ ptal jsem se ho zděšeně, jako obvykle. Brune se na něj jen zmateně díval. William mi samozřejmě neodpověděl. Jediné co řekl bylo: „Počkejte tu.“ Poté se otočil opět zády k nám a bleskurychle odešel.
„Hej! Počkej! Co máme dělat?!“ řval jsem mu do zad. Brune mi položil ruku na rameno a řekl mi, že to nemá cenu, ať toho nechám. Měl pravdu. Ten se už nevrátí. Jenže na co jsem měl čekat? Tohle nevypadá na akci. Spíše na nějakou jeho zkoušku. Jestli to bude zase boj, tak...Tak nevím. Budu muset doufat, že se jako při mé první akci trefím do cíle. Doufat mi ale nepomůže.
Vozíčkář, který seděl na svém vozidle opodál, nás celou dobu pozoroval. Byl asi 15 metrů od nás. Cestou začalo hustě sněžit, takže na něj nebylo moc vidět. Radši jsem ho nijak nezkoumal a staral se o sebe. Sám jsem nevěděl, na co tu čekám, stejně jako můj společník. Prostě jsme jen čekali. Brune se nudil, tak začal procházet mezi bílými hroby. Byly od sebe vzdálené asi metr v pravidelných intervalech. Dokonale uspořádané. Snažil se přečíst nějaká jména na hrobech, ale v té tmě a v tomto počasí to byl nelehký úkol. Já jsem jen postával s rukama v kapsách a třásl jsem se zimou. Přestal jsem přemýšlet nad svou rodinou a nad domovem, teď mi vrtalo hlavou, proč jsem tu jen já a Brune. Brune byl nejlepší ve střelbě, já nejhorší. Vážně jsme se skvěle doplňovali. Asi jako sovět a Američan. Tak proč je tu právě se mnou? Nebo proč jsem tu já s ním? Mohli vybrat kohokoliv jiného. Lepšího ve střelbě. I když teď se třeba nebude vůbec střílet. Třeba jsme si jen měli zvyknout na zimu. To asi těžko. Radši jsem přestal přemýšlet a šel jsem dělat něco záživnějšího. Trefoval jsem se sněhovými koulemi do stromů. Opravdu zajímavá a záživná činnost. Tedy, zajímavou se stala asi tak po 5 minutách, poněvadž se stalo něco, co jsem ani já ani Brune nečekali. Házel jsem asi třicátou kouli do stromu. Ale bohužel jsem se netrefil. Trefil jsem se do něčeho naprosto jiného. Do něčeho, do čeho jsem se nechtěl nikdy trefit. Radši bych měl ale spíše říkat do někoho...

Koule dopadla s velkým prásknutím. Ale ne na zem, nýbrž na někoho, kdo stál za tím stromem, který jsem chtěl trefit. Opět se prokázal můj střelecký um. Pří ráně se ozvalo obrovské: „JÁÁU!“ Vyděšeně jsem se podíval na Brunea. Doufal jsem, že bude opět procházet mezi náhrobky. Teď tam ale nebyl. Místo něj tam stál opět někdo jiný. Někdo v černém klobouku a v dlouhém černém kabátu...
„Zdravím...“ sykl tiše.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 7. 9. 2010!

Searched by potihcpd - 22. 11. 2021!


Deník Desmonda Forda - 25. kapitola

„Tak se ptej,“ řekl tiše Carlos a promnul si čelo. Seděl u mě na posteli a já pochodoval po pokoji. Brune taktéž seděl u sebe na posteli. Výjimečně neboxoval. Christoph stál v rohu místnosti. Oba dva chtěli být u mých otázek přítomni.
„Dobrá...Tak začneme. Za prvé: Jsi vážně upír?“ zeptal jsem se podezíravě.
„Jo,“ stručně a výstižně odpověděl Carlos.
„Dál...Víš něco o centrále? Jsi s ní nějak blíž seznámen?“
„Něco vím.“
„Takže víš, proč mě zajali a trénovali?“
„Ano.“
„A řekneš mi důvod?“ Carlos si hlasitě povzdychl.
„V centrále pracoval tvůj otec. A bohužel tam stále pracuje. Je to jejich nejlepší voják, protože je upír a to oni moc dobře vědí. Proto tě chtějí. Doufají, že máš stejně schopnosti, jako tvůj otec a že bys jim mohl pomoci proti nám.“
„A já ty schopnosti mám, že?“ ptal jsem se, i když už jsem dávno znal odpověď sám.
„Ano, máš. Proto jsi tak důležitý, proto tě musíme chránit. Kdyby tě získali, upíří rod by nejspíš padl.“
„Já bych proti vám nebojoval,“ odpověděl jsem mu sebejistě.
„Tvůj otec nedávno říkal totéž,“ řekl bez jakéhokoliv výrazu ve tváři Carlos. Já jeho poznámku přešel beze slova, jako bych ji neslyšel. To bohužel nebyla pravda.
„Takže upíří krev se dědí...Jsem já upír?“ ukázal jsem na sebe.
„Zčásti. Máš upíří schopnosti, plnohodnotný nejsi.“
„Dá se toho nějak zbavit?“ vyptával jsem se dál s nadějí v hlase.
„Ano.“
„Jak?“ rozsvítila se ve mně naděje.
„Přiložíš zbraň ke spánku a stiskneš,“ odpověděl jednoduše.

*

„Jiný způsob není?“
„Nevím o něm,“ zakroutil hlavou Carlos.
„Dobře. Dál. Kde je William? Už jsem ho neviděl několik týdnů.“
„V bezpečí.“
„Co? jak to myslíš v bezpečí? Co je s ním? Je v centrále?“
„Ne. William musel centrálu opustit kvůli tomu, aby tě ochránil. Tu noc na Arlingtonském hřbitově zabil jednoho muže centrály. Pamatuješ si to? Přijel tam v autě a začal se vyptávat, William ho zastřelil. Ten muž se jmenoval Ralph,“ Carlos se na chvíli odmlčel, odkašlal si a pokračoval: „Byl to jeden z nejvýše postavených členů centrály. Původně si ředitel společnosti myslel, že jsi to udělal ty, pak se zjistilo, že to byl William a že spolupracuje s upíry. Patří mezi tři nejhledanější osoby, hned po tobě a Miraltě. Takže proto se musí schovávat. Je hledaný ve všech amerických státech.“
„Ve všech státech? To má centrála takový vliv?“ ptal jsem se vyděšeně. Často jsem přemýšlel, že bych mohl utéct za hranice, takže to, že bych byl hledaný po celé Americe se mi opravdu nelíbilo.
„Nemluvím o centrále. Copak ti to William neříkal? Centrála spolupracuje s policií, hasiči, prostě s celým státem. Jakmile se v centrále něco přihodí, policie o tom ví.“
„Takže jsem hledaný i policií?“ ptal jsem se zděšeně.
„Ano, ale nejen díky centrále.“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem jeho poznámku.
„Copak si to neuvědomuješ? Zmizel jsi z domu, když tě odtáhla OENO. Prostě jsi najednou zmizel, v tvém bytě zůstaly stopy po zápase. Tvá matka to samozřejmě dala vědět policii, takže si teď každý myslí, že jsi byl unesen. Což je vlastně pravda,“ dořekl Carlos.
„Tak v čem je problém? Proč teda utíkám před policií, když mě vlastně chtějí zachránit?!“ opět ve mně svitla naděje.
„Oni tě NECHTĚJÍ ZACHRÁNIT! Centrála jim řekla, že to ona tě unesla. Jakmile jsi ale s Williamem a tady s Brunem utekl,“ mezi řečí ukázal na Brunea, který seděl na posteli a zaujatě poslouchal, „tak o tobě centrála opět dala vědět policii. A když zemřeli na hřbitově ti dva lidé, centrála to svedla na tebe a na Williama. Takže se z uneseného chudinky stal krvelačný vrah. Nechtějí tě zachránit, snaží se tě zatknout a poté předat centrále,“ vypadal, že je mu téměř špatně z toho, co mi tu musí říkat. Snažil jsem se jeho pesimistickou řeč nevnímat a zeptal jsem se tedy na něco dalšího.
„Když už mluvíme o hřbitově, o co tam šlo? Kdo byli ti dva, co tam mě a Brunea omráčili?“
„Dva? Byli tři, chlapečku...Pořád se ještě máš co učit. Počítání je základ...“ konečně se nepatrně usmál.
„Tři? Jakto? Jeden na vozíčku a jeden, co omráčil Brunea! A jak vůbec víš, kolik jich tam bylo?“ ptal jsem trochu vyděšeně a zároveň nakvašeně.
„Byli to upíři. Všichni do jednoho. Proto to vím. A opravdu byli tři. Jak už jsi říkal, jeden na vozíčku,“ zvedl palec. „Poté jeden, co praštil Wayce,“ zvedl i ukazováček. „A poté jeden, díky kterému jsi zjistil, že na hřbitově nejste sami. Copak si nepamatuješ, jak jsi házel ty sněhové koule a trefil jsi někoho do obličeje? Byli tři, jak vidíš,“ Měl pravdu. Došlo mi to až teď.
„Moment, jak víš, že jsem ho trefil? A jak víš, že to bylo přesně do obličeje?!“ opět jsem zvýšil tón hlasu.
„Protože mě to dost bolelo a poznám, když mě někdo trefí do ksichtu! Pěkně jsi mě tenkrát naštval. Pak jsem na radu Williama odešel do památníku, kde jsem na vás dva počkal.“
„Takže to jsem trefil tebe?“ zeptal jsem se překvapeně. Carlosovi začalo cukat v koutku, ale přikývl. „Promiň,“ řekl jsem a zasmál jsem se. Christoph i Brune se smáli taky.
„A co jste na tom hřbitově vlastně dělali?“ poprvé za tu dobu promluvil Brune.
„Byli jsme tam kvůli Desovi. Když jsme tě uspali, tak jsme ti poté odebrali krev, aby jsme zjistili, jestli jsi opravdu upír a syn svého otce. Z tvé krve jsme zjistili velice silnou reakci s adrenalinem a i když nejsi upír, tak ta reakce byla dvakrát silnější než u upírů,“ pronesl a prohrábl si černé vlasy. Poté si zapnul knoflík na rukávu tmavě modré košile, který se mu rozepnul.
„A čím to je, že je ta reakce tak velká?“ ptal jsem se udiveně. Opět mi bylo řečeno, že jsem něčím výjimečný...Bohužel.
„To je právě to, co nikdo neví,“ řekl a pokrčil rameny. Napadla mě další otázka, pro mě velice důležitá.
„Víte něco, o mojí matce?“ otázku jsem prohodil velice tiše, jako kdybych se bál odpovědi.
„Žije normální život, jako předtím. Je v bezpečí a pod ochranou upírů, poněvadž nám bylo jasné, že jakmile tě William z centrály unese, bude se pátrat u tvé matky. A protože by Blunc mohl něco podniknout, myslím styl únos a vydírání, dali jsme jí pod ochranu. Takže neboj, tvá matka je v bezpečí. Bezpečnější a více hlídané místo je jen tento bunkr...“

*

„Kolik je v tom bunkru lidí?“ ptal se žoldák uvnitř helikoptéry, která zrovna přelétávala nad východní částí města. Přímo pod nimi byl komplex budov, pod kterým se měl údajně nacházet onen bunkr.
„Něco kolem šedesáti ozbrojených a asi třicet neozbrojených žen a dětí,“ odpověděl mu jeho velitel.
„A ty děti, s těma co?“ ptal se podezřívavě voják, i když tušil odpověď.
„Naším rozkazem je všechny zabít,“ oddechl si lítostivě muž.
„Doufal jsem, že to neřeknete...“
„Když to uděláme, každý ze skupiny bude finančně zajištěn do konce života. Ta organizace věděla, že budeme proti, ale má hodně co nabídnout. Je to naše práce.“
„Zabíjení dětí není žádná práce...“ špitl tiše muž a povolil si límec uniformy. Jeho šéf dělal, jako by poslední poznámku neslyšel.
„Kolik nasadíme lidí?“ vyptával se jiný muž ve vrtulníku velitele. Dohromady bez pilotů jich uvnitř bylo asi pět.
„Hodlám nasadit něco kolem stovky lidí, každému plnou výbavu.“
„Cože? Neříkal jste, že jich tam je jen šedesát bojeschopných? Na co tolik lidí?“ udiveně se ptal zase jiný muž.
„Bylo mi řečeno, že tolik lidí potřebujeme. Alan Blunc nám všechno financoval.“ První muž nevěřícně kroutil hlavou.
„Tolik lidí s plným vybavením na padesátku bezdomovců zalezlých v podzemí? Ten Blunc musí být blázen...“
„Naším úkolem je to splnit, když už zaplatil. Prostě budeme plnit rozkazy. S plány vás seznámím na zemi. Teď mlčte a pište všechny detaily, které uvidíte,“ řekl a opět zapsal něco do bloku, který měl na koleni.

*

„Smím se za ní jít podívat?“ tato otázka mi v hlavě tkvěla už dlouho, ale bál jsem se na ni zeptat.
„Co prosím?“ vytřeštěně na mě zíral Carlos.
„Moc dobře jsi mě slyšel.“
„Máš pravdu, slyšel, jen jsem myslel, že žertuješ,“ dál kýval nevěřícně hlavou Carlos.
„Proč bych žertoval? Tak půjde to, nebo ne?“
„Ne, samozřejmě to nepůjde!“ začal Carlos švihat rukama ve vzduchu, jako kdyby to byla bůhvíjak šílená otázka.
„Proč ne?“
„Proč ne?!“ zopakoval nejméně dvakrát hlasitěji mou otázku Carlos.
„Protože jakmile opustíš tenhle bunkr, všichni, co se pohybují v tvé blízkosti jsou rázem hledané osoby centrály! A když je někdo hledaný, většinou to neznamená ho odchytit, ale na místě ho zastřelit!“ řval Carlos naštvaně.
„Nechápu to,“ zakroutil jsem nevěřícně hlavou.
„Nechápeš to?! Dobrá, objasním ti to znovu...“ nadechl se Carlos. „Jakmile jsi centrálu opustil, centrála se vydala tě pátrat, posílala pro tebe dokonce své lidi, což jsem nikdy neviděl, pátrá po tobě i policie a jak už jsem ti řekl, jakmile tebe nebo někoho v tvé blízkosti uvidí, zastřelí ho! Tvou matku sledují, stejně tak jako tebe, jakmile se hneš z tohoto bunkru! Nemůžeš už se stýkat s nikým, koho jsi kdy znal! Pochopíš to konečně?!“ řval Carlos. Já jen pokýval hlavou. „Výborně,“ řekl Carlos a opět se posadil zpátky na postel.
„Když mě sledují, jakmile vyjdu z bunkru...“ zamyslel jsem se: „To znamená, že oni vědí, kde jsem? Kde se všichni skrýváme?“ V tu chvíli se mě zmocnil nesmírný strach, že každou chvíli někdo na bunkr může zaútočit.
„Pochopitelně,“ přikývl Carlos.
„Proč něco nepodniknou, když tak moc touží Desmonda zabít? Proč na nás už nezaútočili?“ zeptal se pro změnu Brune a podrbal se na krátkých vlasech.
„To je to, co my nevíme. Teoreticky nás tu mají na talíři, nemáme kam utéct, my můžeme jen čekat a doufat, že nezaútočí,“ vmísil se do rozhovoru Christoph.
„Proč by útočili?“ ptal jsem se nechápavě.
„Kvůli tobě, blboune,“ odpověděl mi Brune a odfrknul si.
„Takže..takže dokud tu budu, je jisté, že zaútočí?“ otočil jsem se na Christopha.
„Už to tak vypadá,“ kývl Christoph smutně.
„Ti lidi v bunkru kvůli mně ale můžou zemřít, ne?“ došlo mi najednou. Nechtěl jsem mít na svědomí více než padesátku lidských životů.
„A právě kvůli tomu je tu Carlos,“ ukázal Christoph na upíra, který seděl přede mnou.
„Jak to myslíš? Já myslel, že mě má chránit před centrálou, ne?!“ pomalu jsem začínal chápat.
„Nejen před centrálou. Ti lidé tady v podzemí se bojí o svůj holý život, a to kvůli tobě. Už několikrát mě žádali, vyhrožovali a vydírali kvůli tomu, abych tě vydal centrále. Drtivé většině se nechce kvůli tobě umírat.“ Christoph se přestal opírat o zeď a vyšel směrem ke dveřím. Já jsem ho ale zarazil.
„Proč mě teda před nimi chráníte? To chcete vyměnit můj život za životy nevinných žen a dětí?! Proč mě tu držíte?!“ řval jsem mu do obličeje. On se mi vysmekl a dal mi ránu do obličeje, až se mi spustila krev z nosu. Se svou ránou by mohl konkurovat i Williamovi.
„Jednou všechno pochopíš...“ sykl tiše Christoph, zakroutil nade mnou hlavou a odešel z místnosti.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Slečna Mannová - 16. 11. 2021!


Fakta - Bulvár 90

Prázdninový provoz Cusatalonu
...aneb článek, který jste určitě nečekali![I]

Sám se tomu divím, ale ještě umím psát a tak vás zdravím v poslední červnový den!

Hodnocení
Zprvu bych chtěl zhodnotit proběhlý rok. Jak zde, tak i v reálném světě, sice nebudu asi nejobjektivnější, ale doufám, že můj názor bude dostatečným.
Musím se slzou v oku přiznat, že tento rok pro TV-Nora spol. nebyl stoprocentně úspěšný. Začátek roku sice vypadal slibně, článků bylo dost, myslím, že jejich kvalita byla vysoká, nouze nebyla. Jenže pak aktivita redaktorů začala povadat, rozjeté příběhy skončily na bodě mrazu, nové série mi sem nepřicházely, nevím, co se stalo. A musím poznamenat, že TV-Noru postihla cenzura. Bránili jsme se, silně a odhodlaně, ale přišla. Je těžké to na něco svádět - lidé se změnili? Může za to anarchie? Nebo prostě už jen redaktoři nemají tak silný žaludek na psaní naprosto holých nechutných lží...ehm...pravd? Fakt nevím, prostě se asi všechno mění nebo jsme jenom líní. Na druhou stranu, myslím, že i když pracujeme o 50% méně, stále se tu něco drží. Vím, že jsou lidé zklamáni, že je málo bulváru, dálo by se říct, že žádný, ale vysvětlení není tak daleko. Jak řekla jedna nejmenovaná osoba o bulvární situaci ve třídě: „Nemá smysl číst si něco na TV-Noře, když to stejně všichni vědí ještě dřív než se to stane!“ Já s osobou musím bohužel souhlasit. Dřív bylo neskutečně pracné dostat se k informacím. Všechny překvapilo, když se tu něco objevilo a divili se, že si toho sami nevšimli a oceňovali naši práci. Ale dnes? Už nejsme ti první, kteří všechno hned vědí. Ano jsme brzy v řadě, ale přece jen. Z nedávné situace vím, že si někdo s někým něco začal a za 5 minut už mu blahopřáli na FB. Nevím jestli je to k smíchu nebo k pláči, z mého profesního pohledu je to nekladné pro tuto společnost, ale zase asi to svědčí o větší důvěře mezi lidmi, což je objektivně vnímáno kladně. Nemůžu vám dát přesnou odpověď, kde TV-Nora je teď nebo kde bude v blízké či dlouhodobé budoucnosti. Mohu doufat jen v to, aby tu hlavně stále TV-Nora a aspoň v tomto stavu byla. Myslím, že směr komunikačního portálu s občasným pobavením a kvalitními službami v oblasti důležitých informací a třídního života, by jí mohl v budoucnosti slušet, ne?
Teď bych se chtěl poohlédnout za kvartou jako třídou. Myslím, že každý ročník měl a určitě bude mít své kouzlo, kvarta nebude výjimkou. Možná to někteří ještě nevidí, ale jistě budou rádi vzpomínat za pár let. Ve mně teda určitě něco zanechala i když nemohu říct přesně co. Spousta zážitků, spousta novinek, mnoho zábavy a určitě i nějaké problémy. Myslím, že je dobré prožít kladné i záporné věci. Nebudu říkat, který ročník mě bavil víc či míň, to si nechám pro sebe, každý má jistě jiný názor. Ale dle mě, každý rok něco měl a jsem za ně rád. Skončila základní škola. Jsme v polovině, jaká bude druhá polovina? Lepší nebo horší? Může se něco vyrovnat předešlým čtyřem letem? Vše záleží na nás, jak si to zařídíme, důkazem za všechno je neuspořádaný výlet díky naší skvělé Noře. Teď víme, že vše musíme vybojovat a zařídit si sami. Jaký bude druhý lyžák? Co budeme mít za učitele? Moc otázek a zatím bez odpovědí a já bych tu nerad dělal prognostika, protože při mém štěstí bych toho moc neuhodl. Já zatím asi nedokážu hodnotit kvartu, potřebuji odstup pár měsíců, protože jak koukám zatím jenom blábolím o ničem. Tak přejdu ke klasickému bodu a tím je prázdninový provoz...

Jak to bude
Buďme realisté a řekněme si na rovinu,