Svet-Stranek.cz
Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!
TV - Nora

Prosincové reportáže (prosintsove reportase):Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!

Prosincové reportáže (prosintsove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Fakta - Bulvár 96

Dodatečné volby na nerozhodné funkce opět skončily remízou
21. září 2010 / 28. riina 2
205 - Dnes se konaly volby na dvě mitawhské (ministerské) pozice, které se před více než týdnem skončily nerozhodně. Ani dnešek však nic nevyřešil, oba resorty pořád zůstávají bez Mitawha (ministra).


V pátek 10. září 2010 / neteli 17. riina 2 vznikla ve Kvintě A (učebna 205) republika. Její vznik podpořila i část anarchistů, k volbám se však už semkli k sobě. V den vzniku vytvořila Rada (přirozený jednací orgán kluků v naší třídě) vládní systém, podle kterého by měla republika fungovat. V minulých článcích byla nalezena chyba v interpretaci fungování vládního systému, proto to zde uvedu ještě jednou, správně.

Vláda se má skládat z Punneda (prezidenta), 'Candise (kancléře) a společného hlasu ministerstev. Každý z těchto prvků má v hlasování k dispozici jeden hlas. Ministerstva jsou tři, takže na tom, zda jejich hlas bude kladný nebo záporný se musí Mitawhové (ministři) dohodnout. Pokud by byl mitawhský hlas určen v poměru 2:1 (a 'Candis by byl také na straně ministerstev), může Punned rozhodnutí vetovat. Pokud se však shodnou všichni tři Mitawhové (a 'Candis), tak věc projde i bez souhlasu Punneda. 'Candis právo veta nemá.

Punned nemá na starosti žádný resort. Má podepisovací pravomoc, právo veta, jeden hlas ve vládě a reprezentační úlohu. 'Candis má taktéž reprezentační úlohu, jeden hlas ve vládě, ale k tomu má i poloviční kontrolu nad volbou nejvyššího soudce (dělí se o ní s Mitawhem Imdayl oheuhor - ministrem vnitřního okruhu) či jiné menší pravomoci...

Mitawhové jsou tři. Mitawho Nu Anviroy (ministr armády) velí armádě a jmenuje Nominala (náměstka) pro zbrojnictví. Mitawho Imdayl oheuhor řídí policii a jmenuje Nominala spamdebar (náměstka spamkultury - veškerá třídní kultura, sport, tradice, ale také např. státní symboly) a Nominala pro soudnictví (nejvyšší soudce - toho mu musí schválit 'Candis). Třetím Mitawhem je Mitawho Supuagdron oheuhor (ministr vnějšího okruhu), který má na starosti zahraniční politiku a jmenuje Nominala Otedetruso (náměstka obchodu, zejména mezitřídního). Každý Mitawho má ve vládě jakoby pouze třetinový hlas.

Po víkendu se konaly volby na pět hlavních funkcí. Punnedem se stal V. Ch., 'Candisem V. Č. a Mitawhem Supuagrdon oheuhor J. Š. Volby na posty Mitawha Nu Anviroy a Mitawha Imdayl oheuhor se skončily nerozhodně: J. Fa. i J. Fi. měli 8 hlasů při volbě Mitawha Nu Anviroy a rovněž J. Ko. a P. Š. měli oba po 8 hlasech, když kandidovali na Mitawha Imdayl oheuhor.

Poté, co nedošlo k dohodě, se dnes opakovaly volby mezi těmito kandidáty na zmíněné dvě funkce. Většina voličů odvolila během velké přestávky. První problém nastal, když neseděl počet hlasů: 15 (ve skutečnosti 14 a nepřítomný J. Kl., který volil prostřednictvím J. Š.) lidí tvrdilo, že odvolilo, přitom v kresliacim zošitě, kam se hlasy zapisovaly jich bylo pouze 14. Nakonec se zjistilo, že nevolil buď J. Fa. nebo J. M. (i když podle nich oba už 100% hlasovali) a jelikož jejich preference byly stejné, bylo přidáno po jedné čárce k jejich favoritům. Nepřítomný byl anarchista (resp. umírněný republikán), 'Candis V. Č. Díky jeho absenci volby vyhráli republikánští kandidáti, jelikož V. Č. je v nepřítomnosti obtížně zkontaktovatelný. Republikán J. Fa. porazil anarchistu J. Fi. 8:7 a anarchista J. Ko. prohrál s republikánem P. Š. 7:8.

Ale anarchisté výsledky neuznali a označili je za padělané, neboť chyběl i J. Kl. Ten sice řekl, že vždy za něho může hlasovat J. Š., ale to anarchisté zpochybnili a řekli, že prý i jim V. Č. řekl, že za něho můžou hlasovat. Teda že každý by měl hlasovat sám za sebe a hlasy by se přenášet neměly. To nakonec republikáni uznali a akceptovali neplatnost výsledků (teda platnost s vyškrtnutím hlasů J. Kl., čímž by v obou případech vznikla remíza 7:7).

Další vývoj událostí je zatím otázkou. Každopádně první vláda ještě nenabyla funkčnosti a už přišla skoro o třetinu svého volebního období. Dnešní volby se možná budou opakovat ještě jednou, ale s tím, že se o nich nejméně den předem dovědí všichni (aby mohli hlasovat např. telefonátem, pokud budou nepřítomni) a že se zřejmě nebudou smět převádět hlasy z jednoho na druhého, i když s tím oba budou souhlasit. Další možností je výměna kandidátů na dvě nerozhodné funkce. Pokud se už bude blížit konec volebního období a vláda pořád nebude kompletní, budou asi vypsány předčasné volby na všech pět vládních funkcí. Poslední alternativou by pravděpodobně byla změna struktury vládního systému, ale k tomu zřejmě nedojde. Nyní se loučím a přeji hezký den,

Firefox!

Deník Desmonda Forda - 15. kapitola
Slyším nade mnou tlumené zvuky. Jakoby rány. Ležím tu už, bůh ví jak, dlouho a konečně se něco děje...
Rány se stále přibližují. Zní to jako střelba. Tlumené nárazy se ozývají všude nad zemí. Nevím, jak hluboko jsem, pod jak tlustou vrstvou zeminy, vím však, že zvuky slyším jasně a zřetelně. Už přicházejí...


*

30.11. 2012 (Kolem jedné hodiny ráno)
Proběhli jsme s Brunem na silnici mezi stromy. Zasněžené větve mě praštily do obličeje. Ucítil jsem, jak mi ledové kapky potřísnily oči. Za běhu jsem si je otřel a běžel jsem dál. Brune běžel asi metr přede mnou. Raději jsem se neotáčel, abych uviděl, co dělá William. V dáli jsem opět uslyšel zvuk pneumatik na silnici. Zrychlil jsem tempo. Byli jsme kousek od silnice. Naštěstí teď nejezdilo moc aut, nebyl problém přeběhnout silnici.
Předběhl jsem mého společníka. Ani jeden jsme nevnímali svá zranění. Jakoby jsme v tu chvíli necítili téměř žádnou bolest. I když jsem běžel rychle, tak pro mě běh byl uklidňující. Nemusel jsem přemýšlet o předchozích událostech. O tom, jak nás přepadli, jak jsem zabil člověka, jak mi William dal pěstí a o tom, co nám William řekl. Alespoň chvíli jsem se cítil uvolněný...
S Brunem jsme přeběhli veškeré silnice, které stály mezi námi a mostem, jež vedl přes řeku. Za mostem nás čeká pouze pár desítek metrů a jsme u Lincolnova památníku. Nebyl jsem tam už léta. Každý den jsem sice kolem něj jezdil, ale uvnitř jsem nebyl léta. Bylo to tam nádherné. Přímo uprostřed zadní stěny se nacházela světoznámá socha Abrahama Lincolna sedícího na křesle. Jako vy sledoval vyobrazení Washingtonského památníku, který jakoby zobrazoval monumentálnost Lincolnovy osoby. Přímo za Washingtonským památníkem se hrdě tyčil Kapitol. Také světoznámá budova. Veškeré tyto památky v jedné lajně. Nádhera. Co bych za to dal, kdybych měl čas si je jako malý lépe prohlížet...
Brune běžel za mnou. Slyšel jsem jeho kroky na chodníku, jeho zrychlený dech stejně tak, jako můj. Srdce mi bušilo jako o závod. Mým cílem byl Lincolnův památník. Doběhli jsme na dlouhý most. Byl to most hlavně pro auta, tudíž tam nebyl moc široký chodník. Museli jsme běžet v zástupu. Já bohužel běžel první, takže aby mi Brune nešlapal na paty, musel jsem neustále zrychlovat. Nikdy jsem nebyl zvyklý na dlouhé běhy. Měl jsem chuť se zastavit a na chvilku se vydýchat. Ale to jsem nemohl. Možná nás vážně někdo pronásleduje, jak říkal William. Pro jistotu jsem se otočil. Až na jedno auto, které jelo směrem pryč od nás, nikde nikdo.

*

Zastavil jsem se a ohnul se v pase. Mé srdce bušilo neuvěřitelně rychle. Hladina adrenalinu v krvi nebezpečně stoupla. Dýchal jsem zhluboka. Nádech - výdech - nádech - výdech. Brune se také zastavil. Udělal to samé. V obličeji byl rudý. Ve svitu měsíce jsem to viděl jasně. Dlouhé vlasy mu padaly do očí, ale neobtěžoval se je odhrnovat. V černých očích měl vystrašený výraz. Odrážela se v nich hladina řeky, měsíční paprsky a strach...
„Jdeme?“ zeptal se mě, aniž by se na mě podíval a dál se nadechoval. Jen jsem pokýval hlavou. Brune se rozeběhl první. Vydal jsem se za ním. Svaly na nohou jsem měl ochablé, nechtěly sebou dále hnout. Mozek jim přikazoval, že musí, že to bude už jen kousek. Musel jsem to zvládnout. Přeběhli jsme most a zahnuli na menší silnici, která vedla vpravo od původního směru mostu. Nedaleko se tyčil památník. „Už jsme blízko!“ řekl jsem si. Pro mě byl památník v tu chvíli něco jako světlo na konci tunelu. Nevěděl jsem, co tam mě a Brunea čeká. Věděli jsme jen, že tam musíme doběhnout, jinak se stane něco zlého. Brune zrychlil tempo. Evidentně tam chtěl být co nejrychleji. Jeho příkladem jsem také zrychlil. Vystoupili jsme ze silnice na travnatou plochu. Památník byl jen pár metrů od nás. Jsme na místě.
Doběhli jsme až k jeho zadní stěně. Brune tam doběhl první a opřel se o jeho zeď. Dýchal nesmírně rychle. Jeho dech se ve vzduchu přeměňoval v páru. Od úst se mu kouřilo jak z výfuku auta. Doběhl jsem k němu a sedl jsem si. Beze slov jsme takto zůstali asi minutu, než jsme se pořádně nevydýchali. Jako první prolomil mlčení můj společník, Brune Wayce.
„Tak co teď?“ zeptal se a rozhlédl se. „Nevím,“ odpověděl jsem mu. V mém hlase už nebylo znát, že jsem před chvílí uběhl asi kilometr sprintem. Poté jsem pokračoval: „William říkal něco v tom smyslu, že tu na nás někdo čeká. Že se s někým máme sejít.“ „A neříkal kde přesně?“ ptal se Brune. „Jediné co říkal bylo, že máme běžet do Lincolnova památníku.“ „DO, takže ne K památníku... Tak jdeme.“

*

Měl pravdu. Poté mě ale něco napadlo. William nás zavedl na místo, kde na nás zaútočili. Pak nás pošle sem. Mohlo tu být další nebezpečí. „Brune?“ zvolal jsem do jeho zad. Otočil se za mnou a zastavil se. Vstal jsem ze zasněžené země a došel jsem až k němu. „Máš ještě pořád tu zbraň?“ zeptal jsem se ho. Brune se na chvíli zamyslel a poté sáhl do mokré kapsy u košile. Vytáhl zbraň. Stále z ní kapaly kapky krve. Brune měl od ní zarudlou kapsu. „Na co?“ zeptal se mě. „Třeba se nám bude hodit,“ řekl jsem. Obešel jsem ho a vyšel jsem rázným krokem ke kamennému rohu památníku. „Počkej! Neměl bys ji mít spíš ty?“ zeptal se a doběhl mě. Šli jsme vedle sebe. „Proč myslíš? Jsi mnohem lepší střelec, než jsem já.“ „Nejsem, pokud zase chytneš záchvat,“ řekl a posměšně se ušklíbl. „Radši si ji nech,“ řekl jsem nakvašeně a zrychlil jsem krok, abych mu tím dal najevo, že mě jeho slova popudila. Jeho to ale nevyvedlo z míry. Jakoby mu nevadilo, když jsou na něj lidé naštvaní. Spíše, jako by se mu to líbilo...
Ani se mě nesnažil doběhnout. Šel za mnou. Poněkud mi to vadilo.
Obešli jsme roh budovy. Konečně jsem spatřil tu dokonalou scenérii. Washingtonský památník odrážející se v noční hladině uměle vytvořeného jezírka, za památníkem také už zmiňovaný Washingtonský kongres, neboli Kapitol. Zastavil jsem se tím úžasem. Brunea to evidentně nijak neoslovilo. Obešel mě a vydal se dál. Jako by si ani nevšiml veškerých těch památných budov. Šel dál. Odehnal jsem vzpomínky z dětství, když jsem jako malý chodil s rodiči do Lincolnova památníku a díval se na monument egyptských tvarů. Zbožňoval jsem to. Procházet se tu bylo pro mě lepší, než cokoliv jiného na světě. Vyšel jsem za Brunem, který už také zašel za roh. Zahnul jsem a spatřil jsem Brunea, jak vychází mramorové schody do památníku. Doběhl jsem ho a šel jsem vedle něj. Opět jsem spatřil důvěrně známý kamenný obličej „Poctivého Abea“, největšího prezidenta spojených států. Největšího jak výškově, tak politicky. Měřil celých 195 centimetrů, což z něj dělá nejvyššího prezidenta USA všech dob. Vyšli jsme schody a vešli jsme do sálu. Na obou zdech byly do velkých kamenných destiček vytesaná jména. Nejohromnější bylo však pro mě něco jiného. Zapomněl jsem, že za mnou se tyčí nejznámější ikony Washingtonu a soustředil jsem se jen na postavu, která stála zády k nám přímo naproti Lincolnovi a dívala se mu zpříma do očí. Postava stála v dlouhém černém plášti, jehož konce byly promočené nejspíš od sněhu, který se venku všude válel. Na hlavě měl kápi, díky níž jsem mu nemohl zřít tvář.

*

Brune pomalu a tiše vytáhl zbraň. Namířil ji na postavu. Naštěstí stála zády k nám. Doufal jsem, že si nás nevšimla. Brune mi pokynul, ať zůstanu na místě. Jeho gesto jsem pochopil. Potichu se vydal za postavou. „Nemusíš se plížit. Vím, že jste tady,“ pronesla tiše postava. Měla hrubý mužský hlas, který se v síni rozléhal jako ozvěna ve skalách. Nikde nebylo slyšet nic jiného. Jen náš dech. Měl jsem chuť se otřást. Ne zimou, která se mi zařezávala do morku kostí, ale strachem. Vyděsilo mě to. Ten muž nás možná spatřil, když jsme sem přicházeli...
„Slyšel jsem vás,“ pronesla osoba, aniž by se k nám otočila. Dále se upřeně dívala Lincolnovi do kamenných očí. Muž si sundal kápi a otočil se. Nikdy v životě jsem ho neviděl.
Byl to vysoký muž s hrubým výrazem ve tváři. Tmavě modré oči se mu leskly jako jiskry na vánočním stromečku. Nebylo na něm poznat, že dýchá. Stál bez hnutí, krátké uhlově černé vlasy mu sahaly sotva po uši. Přesto mu povlávaly ve větru, který do památníku přicházel skrz mramorové sloupy, jež všemu dodávaly monumentální atmosféru.
„Poslal vás sem William?“ Ani jeden z nás na otázku neodpověděl. Oba dva jsme ze sebe strachem nebyli schopní vydat hlásku. „Nejspíš ano.,“ pronesl tiše muž. Při mluvení jakoby snad ani nepohyboval rty. Snad jako kdyby zvuk vycházel z jeho hlavy. Naprosto zřetelně jsem ho slyšel, i když rty ani nepohnul. Jako první se na slovo zmohl Brune. V jeho hlase byl slyšet nesmírný strach. Ruka držící zbraň se mu třásla. Jsem přesvědčen, že by stačil jediný pohyb neznámého a Brune by ho ze strachu zastřelil. Brune se koktavě zeptal: „K-kdo jste?!“ snažil se, aby jeho hlas zněl rázně. Muže to evidentně pobavilo.
„Jsem jeden z těch, které byste VY měli zabíjet,“ sykl.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 5. 10. 2010!

Searched by potihcpd - 27. 12. 2021!


Deník Desmonda Forda - 30. kapitola

„Christophe? Můžeš na chvilku?“ nakoukl do dveří Carlosova pokoje Gabriel. Na hlavě měl naraženou čepici tak, že mu skoro nebylo vidět do očí. Christoph se rozloučil s Carlosem a společně jsme vyšli do vstupní haly, která se zdála být čím dál víc zakouřená.
„Co se děje?“ zeptal se albín, jakmile se za námi zavřely dveře.
„Nahoře,“ ukázal Gabriel na výtah, „tam nahoře jsme viděli na ulici postávat dva chlápky v kabátech. Stáli tam asi minutu a sledovali nás, jakmile jsme je uviděli, tak rychle odešli. Vypadali jako zaměstnanci centrály.“
„Rozpoznal jsi jejich obličeje? Jak vypadali?“ ptal se Christoph zaraženě.
„Jeden byl černoch. Plešatý. Druhý měl spíše světlé vlasy, ani jednoho jsem nikdy neviděl a nikdo z ostatních taky ne,“ kroutil hlavou Gabriel. Malá hnědá očka pomrkávala, poněvadž na řasách měl Gabriel stále ještě sněhové vločky. Okamžitě mi v mysli vyrašily vzpomínky na člověka, který mě sem přivedl, říkal jsem si ale, že to nemohl být on.
„William…“ ozvalo se za mnou zničehožnic. Zprudka jsem se otočil, Christoph zrovna tak.
Stál tam Carlos s obvázanou půlkou hrudníku a ramene. Dokázal stát na nohou.
„Prosím?“ vykulil oči Christoph.
„Byl to William,“ zopakoval Carlos trpělivě odpověď.
„Jak to víš, že to byl zrovna on?“
„Nevím, tuším. Neznám nikoho jiného, kdo by věděl, kde je naše útočiště a kdo by odpovídal popisu. S Williamem jsem už týdny nemluvil, nejspíš mě hledá.“
„Ano, myslím, že jsem slyšel, jak se o někom bavili. Někoho tu hledali,“ přikývl Gabriel se zamyšleným výrazem.
„Jestli byli z centrály, hledali mě,“ řekl jsem já.
„Ne. Oni už dávno vědí, že tu jsi. To už jsme řešili. Tihle nebyli z centrály, ta nás sleduje čtyřiadvacet hodin v kuse. Tohle byl někdo jiný,“ řekl Christoph.
„Musel to být William. Jen by mě zajímalo, kdo byl ten člověk, co byl s ním,“ drbal se Carlos pravou rukou na bradě. Levou ruku nemohl používat kvůli svému zranění.
„Můžeme ho ještě stihnout?“ otočil se Christoph na Gabriela.
„Nejspíš ne. Před Vánoci jsou venku davy lidí, je to asi minutu, co odešli. Teď je už nenajdeme,“ zakroutil hlavou.
„To je škoda,“ vzdychl si Christoph, „Carlosi, máš nějaký kontakt s Williamem?“ směřoval své otázky pro změnu na Carlose.
„Už dlouho ne. Naposledy jsem ho viděl, když Desmond utekl z centrály.“
„No nic, teď je pro nás prvotní se připravit na invazi centrály,“ řekl, se všemi se mlčky rozloučil a pomalu odkráčel.

*

„Kam mě to vedete?!“ škubal sebou Tolan, ale nebylo mu to nic platné. Drželi ho pevně. I kdyby se jim vysmekl, nedokázal by utéct. Neměl ponětí, kde se právě nachází. Prvních pár odboček a chodeb měl ještě jakžtakž přehled o tom, kde se právě nachází, tady však nikdy nebyl. Najednou se s ním muži, kteří ho vedli, zastavili. Bylo slyšet, jak zadávají nějaký kód. Poté otevření dveří. Tolanovi náhle došlo, kde jsou. Sám tu nedávno byl. Avšak při úplně jiné příležitosti. Zadával sem kód, který neměl znát, který mu oznámil jeden ze zaměstnanců, který už chtěl skoncovat s centrálou. Před pár dny tu Tolan sám zadával kód, aby se dostal na chodbu, která vede do kanceláře Alana Blunca. Tam ho vedli. Tušil, co ho tam čeká. Odhalili ho.
Strážní vykročili i s Tolanem na mramorovou podlahu, která dodávala této chodbě typický zvuk kroků. Každý, kdo na chodbě nyní stál, rázem přestal tyto zvuky vydávat. Každý se zastavil, aby se mohl lépe podívat na zajatce, kterého vedli do kanceláře. Dovedli ho až ke dveřím, které vedly přímo do kanceláře. Otevřeli mu a on vešel dovnitř. Tentokrát sám, žádní strážní. Rázem všechny zvuky ustaly. Bylo slyšet jen nervózní oddychování.
„Pojďte blíž,“ ozvalo se najednou. Tolan se vylekal. Byl to hlas Alana Blunca. Nikdy předtím ho neslyšel, ale byl si jistý, že je to on. Tolan uposlechl jeho příkazu, či spíše žádosti. Popošel o pár kroků blíže. Najednou ho někdo jemně uchopil za předloktí a odvedl ho o pár kroků dopředu.
„Natáhněte pravou ruku před sebe,“ ozval se znovu Bluncův hlas. To on Tolana držel.
Tolan opět poslechl. Natáhl dlaň se slabě sevřenými prsty. Narazil na sklo. Na skle bylo znát, že je venku chladno.
„Cítíte to?“ Zeptal se Blunc.
„Myslíte…Myslíte okno?“ zeptal se překvapeně Tolan.
„Ano, přesně tak, okno,“ kývl Blunc, to však Tolan nemohl vidět. „Jestlipak víte, co se za tímto oknem nachází?“ na chvíli se odmlčel. „Je to Washington D.C. Jistě ho velmi dobře znáte, je to překrásné město. Čerstvě nasněžilo, je to překrásný pohled. Má kancelář je v nejvyšším poschodí, mám výhled na celé město,“ pyšnil se.
„Pane, nerozumím, co tu po mně vlastně chcete. Proč jste mě přivedl?“ Tolan sám ale tušil odpověď. Věděl, že odhalili spiknutí, jeho zradu, krádež. Připravoval se na trest. Cítil, jak se mu stahuje žaludek.

*

„Je to opravdu překrásný pohled. Krásnější neznám. Miluji to. Vždy, když mám na srdci smutek či trápení se podívám z okna a rázem je mi na světě o mnoho lépe.“
„Pane, proč mi tohle říkáte?“
„Je obrovská škoda, že toto nemůžete vidět. Bez tohoto pohledu bych nepřežil. Kdybych o něj přišel, zemřel bych. Miluji toto město jako nic na světě, udělal bych pro něj cokoliv. Velice lituji, že nemůžete spatřit tuto překrásnou scenérii,“ napil se horkého skořicového čaje, který měl položený na stole. Jeho vůně se rozplývala celou místností.
„Dáte si šálek?“ nabídl Alan Tolanovi.
„Proč ne,“ pokrčil rameny Tolan. Rázem bylo slyšet přelívání teplého čaje z konvice do hrnku. Alan ho Tolanovi podal i s podšálkem a dvěma cukry. Tolan si oba hodil do čaje, vycáknutá voda mu lehce pařila ruku. Tolan zamíchal lžící a napil se. Byl to výborný čaj. Alan se napil také a poté se slastně nadechl.
„Jak jste oslepnul?“ Blunc se posadil na pohodlné křeslo pro hosty, které stálo naproti jemu pracovnímu stolu. Bylo to poprvé, co na tomto místě seděl, jinak vždy sedával jen ve svém křesle zády k oknu. Své schůze začínal vždy v určitou hodinu tak, aby mu slunce svítilo do zad a jeho kolegům na schůzi do očí. Nebyl tak vidět Alanův výraz ve tváři, jeho mimika.
„Stalo se to při mé první akci. Už si nepamatuji, kde to bylo. Jel jsem tam společně s Williamem. Obklíčili jsme budovu a naši vtrhli dovnitř, já a jistý Desmond Ford jsme hlídali boční východy. Neuhlídali jsme je. Dveře se rozrazily zrovna, když jsem stál za nimi. Uhodily mě do hlavy, já oslepl. Sám nevím, jak je to možné,“ pokrčil Tolan rameny a opět se zlehka napil, aby si nespálil rty.
„Tragické. Ale jak vidím, velmi dobře jste se s tím vypořádal. Kdo je vaším cvičitelem?“ ptal se se zájmem ředitel centrály.
„Jmenuje se Evelynn. Je skvělá, velmi mi pomohla, pane,“ kývl Tolan.
„To rád slyším.“

*

Chvilku bylo ticho. Každý srkal svůj čaj. Tolanovi v mysli stále lpěla jedna myšlenka. Kdy? Kdy už se zeptá na to, co dělal v ten a ten večer, kde byl, až ho chytnou silné ruce a odvedou ho do cely či rovnou na popraviště. Nic takového však nepřišlo.
„Jaké to je, být slepý?“ zeptal se Blunc.
„Prosím, pane?“ nerozuměl otázce.
„Jaké to je, být slepý? Co cítíte, je něco jinak? Zhoršil se váš život?“
„No...To je těžká otázka, pane. Zprvu to pro mě bylo velmi těžké se přizpůsobit, ale jakmile mě začala Evelynn cvičit, začínalo se to zlepšovat. Ale ano, myslím, že se můj život zhoršil, dost podstatně. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vidět jako každý jiný člověk,“ zasnil se Tolan.
„Chápu vás. Nemohl bych bez zraku žít, je to ten nejkrásnější smysl, který máme. Povězte mi, říkal jste, že se váš život zhoršil?“ Blunc opět vstal. Šálek byl z půlky plný. Tolan se sotva dvakrát napil.
„Ano, zhoršil, pane. Ale dá se s tím žít.“
„Máte pravdu,“ odmlčel se na chvíli. „Poslyšte, chtěl byste se pomstít tomu upírovi, co vám to udělal?“ Tolan se zamyslel a zarazil. Něco takového nečekal. Odpověď sám neznal.
„Nejsem si jistý, pane,“ zlehka se dotkl okna.
„Výborně. Já totiž vím, kdo to udělal. Ten upír, co ten večer byl u vás je jeden z nejhorších, co na široširém světě existují. Jeho srdce je plné nenávisti. Vybíjí si zlost na nevinných lidech, jako jste vy.“
„Pane, já...“ Nedokončil Tolan větu, poněvadž ho Blunc přerušil.
„Ten upír se nyní nachází v bunkru pod zemí, zalezlý jako krysa. Čeká na náš další útok, bojí se cokoliv udělat. My neútočíme, chceme ho nechat vypěnit, ať se naplní strachem a zlobou, pak bude snadná kořist.“
„Pane, nebudu se nikomu mstít, nechci znovu otevírat staré rány. Je to za mnou, žiji současností,“ zakroutil Tolan hlavou.
„Myslíte si, že je možné, aby vás oslepily dveře?“ položil další zvláštní otázku Alan.
„Ano pane, je to možné, jak vidíte,“ Tolan nevěděl, co odpovídat. Začínaly ho štvát takovéhle otázky, jako kdyby se mu Blunc vysmíval.
„Dobrá. Vás ale dveře neoslepily,“ zakroutil hlavou.
„Prosím?“ zakuckal se Tolan čajem.
„Ne, byl to jed, který vám někdo vlil do oka. Žádné dveře.“ Tolan mlčel. Nevěděl, co říct. Nevěřil Bluncovi, ale často přemýšlel nad tím, jestli je vůbec možné, aby na následky takovéhoto zranění člověk oslepnul. „Jak jsem říkal, tento upír sen nyní nachází v bunkru pod starým skladištěm v centru D.C. Za pár dní provedeme útok, jestli chcete, můžete se ho zúčastnit.“
„Ne, nechci, pane. A když dovolíte, rád bych nyní odešel,“ otočil se Tolan a mířil směrem ke dveřím, stále se šálkem v ruce.
„Ten, kdo vám vlil jed do oka, se vydával za vašeho přítele. Znáte ho. Jel s vámi autobusem do akce. Vy jste seděl s ním. Je to upír už od začátku, chtěl se jen infiltrovat. Poté se na něj ale přišlo, tak uprchl,“ Blunc věděl, že tohle Tolana zastaví. A taky že ano. Pomalu se zastavil a vstřebával to, co mu Blunc řekl.
„Jmenoval se Desmond Ford. To on vám zničil život!“

To be continued!
All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 21. 12. 2021!


Fakta - Bulvár 95

Nové názvy
V naší republice se ještě nedovolilo, ale již se vymyslely názvy funkcí...

První název funkce byl vymyšlen 14. 9. 2010 a to 'Candis, který nahradil dosavadního kancléře. První 'Candis bude tedy V. Č.
Poté hned následoval název Punned, který nahradil dosavadního prezidenta. Prvním Punnedem bude tedy V. Ch.

Ještě ten den bylo vymyšleno slovo Mitawho, což byl název pro dosavadního ministra. Okruh byl nahrazen 15. 9. 2010 slovy buď oheuha nebo oheuhor. Nakonec bylo zvoleno oheuhor.
Slovo vnitřní bylo nahrazeno také 15. 9. 2010 slovem Imdayl. Ministr vnitřního okruhu je tedy Mitawho Imdayl oheuhor. Prvním Mitawho Imdayl oheuhorem bude tedy buď P. Š. nebo J. Ko.
Slovo vnější bylo nahrazeno také 15. 9. 2010 slovem Supuagdron. Ministr vnějšího okruhu je tedy Mitawho Supuagdron oheuhor. Prvním Mitawho Supuagdron oheuhorem je tedy J. Š.
Slovo armáda bylo nahrazeno také 15. 9. 2010 slovem Nu Anviroy. Ministr armády je tedy Mitawho Nu Anviroy.

Poté se ještě snažilo vymyslet náhradu za náměstky. Povedla se ale jen slova Nominal, debar a Otedetruso. Slovo Nominal nahradilo náměstka, debar kulturu a Otedetruso obchod.
Náměstek spamkultury je tedy Nominal spamdebar. Toho si zvolí někdo z dvojice P. Š.a J. Ko.
Náměstek obchodu je tedy Nominal Otedetruso. Toho si zvolí J. Š.

Toto jsou všechny zatím vymyšlené názvy, teď se ještě vymýšlí zbrojnictví a soudce.
O výsledcích vás samozřejmě budeme aktuálně informovat.

Napsal čegi - 16. 9. 2010!

Deník Desmonda Forda - 14. kapitola
29. 11. / 30. 11. 2012
„Wille?! Co tu děláš? Kam jsi odešel?“ řekl jsem a pomalu jsem se otočil. Stál tam opět ve svém kabátu a v klobouku. Ani se nehnul. Vůbec nevypadal překvapený z toho, co se dělo. Jako by si ani nevšiml mrtvoly s dírou v hlavě, která mu ležela u nohou.
„Dost lichých otázek. Odejděte odtud!“ řekl Will. Jeho hlas zněl hrozivě.
„Cože?“ teď už jsem tomu vůbec nerozuměl. William nás sem nejdřív zavede, pak se někam vytratí, zničehonic se tu objeví dva neznámí chlapáci, napadnou nás a pak se jen tak vrátí a řekne, že máme utíkat. To na mě bylo moc.
„Věř mi,“ sykl. Hlasem značně ubyl na hlasitosti. Přesto jsem ho naprosto zřetelně slyšel, i když mi od výstřelu stále pískalo v uších.
„Jak ti asi tak můžu věřit?!“ zavřískal jsem a popošel jsem o krok blíž k němu. „Jen tak si nás tu necháš a pak si přijdeš jako by se mezitím nic nestalo!“
„Není čas na vysvětlování. Všechno ti řeknu jindy. Teď musíš utíkat, i s Brunem,“ špitl a opět se chystal odejít...
„Tak to ne...“ špitl jsem si a rozeběhl jsem se za Williamem. Chystal jsem se na něj zaútočit. Nohy kmitaly rychleji, než jsem byl zvyklý. Vypadá to, že mé „šílenství“ se ještě úplně nevytratilo. Opět se projevil můj záchvat hněvu. Běžel jsem rychleji, než normální lidé běhají...
Ani jsem nestačil k Willovi doběhnout, když se otočil a vrazil mi pěstí do žeber. Cítil jsem, jak mi ruka naráží do levé strany hrudníku. Opět jsem si vyrazil dech. Odletěl jsem asi metr od něj a dopadl na sníh. Ležel jsem na zemi a nevnímal okolí. Takovou ránu jsem nikdy nezažil. Nikdy bych neřekl, že Will má takovou ránu. V ringu dával vždy normální rány. Teď to bylo, jako by mě snad ani nepraštil člověk... Brune poprvé od setkání s Williamem promluvil.
„Co to děláš?!“ zařval. Stále klečel na muži, který na nás předtím zaútočil. Nebo spíš my na něj? Brune pomalu vstal, ale stále mířil zbraní na zmítající se postavu na zemi. Nedíval se ale na Willa. Díval se kamsi za něj, na silnici.

*

Nemohl jsem se zvednout. Nemohl jsem se skoro vůbec hýbat. Jen jsem se podíval na Brunea, proč se tak zarazil. Ozařovalo ho ostré bílé světlo. Uslyšel jsem zvuky zastavujícího se auta.
Vstal jsem, jak nejrychleji jsem uměl. Stejně to trvalo něco přes deset sekund. Pevně jsem se postavil na nohy a snažil jsem se chovat, jako normálně. Jako kdybych před pár sekundami nedostal pěstí do břicha. Podíval jsem přímo do světla. Nebylo pochyby. Bylo to auto. Vyjelo ze silnice a zastavilo na sněhu kousek od nás. Brune se na to zmateně díval. William ne. Ten se díval na mě. V očích měl zvláštní výraz. Takový jsem u něj nikdy neviděl. Vypadal, jako by se mi očima omlouval. Vypadal, že je mu líto, že mě musel před chvíli praštit. Na auto se ani nepodíval. Jako by snad nezaregistroval, že přijelo, že z něj vystoupil muž a že přešel k nám. Postavil se kousek od nás a podíval se na zem. Konkrétně řečeno se podíval na mrtvolu, ležící na zemi.
„Williame? Je to ten, co si myslím?“ přidřepl si a ani nezvedl hlavu, když se Willa ptal. Oni se znali! Musel to tedy být někdo z organizace.
„Je. A ten co leží támhle taky,“ řekl William neznámému, i když se stále díval na mě. V očích měl pořád stejný výraz.
„Tak to je skvělé!“ řekl muž a přešel k muži, na kterém ještě před chvílí klečel Brune. „Tak, kamaráde...“ řekl neznámý, vytáhl z kapsy paralyzér a přiložil ho ke krku muži, ležícímu na zemi. S hrůzou jsem to sledoval. Nikdy jsem toho muže neviděl. Nevěděl jsem, kdo to je, jen jsem věděl, že je z organizace. Měl na sobě koženou bundu a džíny, stejně jako já na své první akci. Byl spíše menšího vzrůstu, ale jeho svaly vyvažovaly pocit slabosti, který člověk dostal z jeho výšky. „Je mi líto, Wille, ale jistě víš, proč tu jsem,“ řekl a pomalu vstal. Podíval se Williamovi přímo do očí a poté pokračoval: „Nedovoleně jsi opustil centrálu a vyrazil do akce, i když jsi o tom nikoho neinformoval,“ jeho hlas zněl poněkud posměšně. Jako kdyby si přál, aby Will dostal nějaký přísný trest. Více mě ale udivilo to, co řekl. Nedovoleně? Takže nás sem William vzal proti vůli organizace?
„I když jsem nikoho neinformoval, přesto o tom víte. Jak to?“ ptal se, i když z jeho hlasu bylo jasně poznat, že moc dobře zná odpověď. Moc dobře věděl, kdo organizaci prozradil, kam se William vydal.
„Nebýt Evelynn, nedostal bych se sem,“ odpověděl mu muž a pomalu se k Willovi přiblížil. Poněkud výhružně. Dal jsem si dvě a dvě dohromady. Takže William nás sem vzal proti vůli centrály. Přímo sem. Pak zmizel. To ale znamená, že musel vědět, kdo nás s Brunem přijde navštívit. Takže v tom měl prsty on. Nejspíš s námi měl také nějaké plány, když jsme vyřídili ty dva, tak přišel na scénu on sám. Do hry ale vstoupil další hráč a to jen díky Evelynn, která centrále vyzradila, kam a s kým se William vydal. Proč ale Will chtěl odejít? Stále více a více otázek, na které jsem jako vždy neznal odpovědi. Bylo mi z toho na omdlení. Jako ve snu. Sám jsem nevěděl, co tam vlastně dělám. Všechno svědčilo tomu, že s námi Will chtěl něco provést. Nejspíš nás chtěl zabít. Ale proč? A proč by se tedy potom otáčel a odcházel, když nás měl v hrsti? Většina faktorů v mém mozku směřovala k tomu, že je William zrádce. Hodně věcí tu ale stále nezapadalo.

*

Jako vždy mě z přemýšlení vytrhl William. Promluvil na neznámého, který pořád stál u ležícího, ale pomalu se k Willovi přibližoval. „Nebýt Evelynn, možná by si dnešek přežil...“ okamžitě jsem si uvědomil, co chce udělat. Opět jsem nevěděl proč. Neznámý si to také uvědomil. Oči se mu rozšířily strachem. V té tmě jsem to jasně spatřil, poněvadž celou tuto scenérii ozařoval jasný měsíc, který zářil přímo nad námi. Stíny byly jasné a ostré jako ve dne. Jen okolí nezářilo sluneční žlutí, ale tajuplnou měsíční bělobou, která všemu dodávala na zvláštní atmosféře, která už tak byla dosti napjatá.
Will udělal nejrychlejší pohyb, jaký jsem kdy viděl. Jakoby jeho ruka na chvíli zmizela a poté se opět objevila napřažená se zbraní v ruce. Pohyb ruky naznačovalo jen zavlátí kabátu, jako by pod něj někdo pro něco sáhnul. Moc dobře jsem věděl kdo a pro co. Než stačil neznámý jakkoliv zareagovat, Will stiskl spoušť. Kulka vyletěla z hlavně, ze které společně s kulkou vylétl i prach a kouř. Kulka letěla nesmírně rychle. Bylo to neuvěřitelné, ale mě přišla rychlost kulky srovnatelná s rychlostí Willovy paže. Kulka si razila cestu větrem, letěla stále přímo do neznámého. I když začalo hustě sněžit, ani jediná vločka se kulky nedotkla. Kulka veškeré vločky v okolí rozpouštěla. Nedala se zastavit. Letěla přímo na neznámého muže, který tohle vše vyděšené pozoroval. Zajela hluboko do jeho těla. Narazila mu přímo do pravé části hrudi. Prorazila veškeré orgány i kosti a zarazila se až v srdci. Z díry v hrudníku se vyvalila krev. Muž chvilku stál bez jediného pohybu na místě. V očích měl vytřeštěný výraz, jako by ho předešlá událost nesmírně překvapila, stejně jako všechny ostatní. Chvíli stál bez hnutí, poté se skácel na zem. Další mrtvý.
„Při cestě sem jsem vám říkal, že vás dovedu sem, na určené místo se ale musíte dostat sami. Takže teď mě musíte poslouchat a ať se stane cokoliv, dělejte jen to, co vám teď řeknu. Neohlížejte se a utíkejte. Utíkejte jak nejrychleji to jde.“ Will se k nám otočil a řekl toto. Jako by se nic nestalo. Jako by před sekundou nezastřelil člověka. Nejspíš to bral jako samozřejmost.

*

Nebyl jsem schopen ho neposlouchat. Po zastřelení neznámého jsem si nebyl schopen představit, co vše je William schopný udělat. Musel jsem ho poslechnout...
„A-ale kam?!“ vykoktal jsem ze sebe. Brune došel vedle mě a vypadal ještě zmatenější než já. Muž, na kterém před chvílí klečel také vstal a postavil se z druhé strany vedle mě. Ten, co na nás před chvilkou útočil teď stojí naprosto klidně vedle mě, jako by se naprosto nic nestalo.
„Utíkejte do Lincolnova památníku. Až tam dojdete, počkejte tam jak dlouho bude nutné. Bude tam člověk, který vám poví vše ostatní a zodpoví veškeré vaše dotazy, na které já teď nemám čas,“ dopověděl větu a poté pokračoval. Směřoval svá slova k osobě, která stála vedle mě. K té, kterou chtěl ještě před chvílí Brune zastřelit. „A ty, ty utíkej jak nejdál můžeš. Řekni tvým lidem, že už jsme blízko cíle. Všichni, Desmonde i Brune, musíte utíkat co nejrychleji, protože vás budou pronásledovat tak dlouho, dokud vás neuštvou. Nikde se nezdržujte déle, než je nezbytně nutné. Jak už jsem řekl, dělejte jen to, co vám teď povím. Nic víc, nic míň. Běžte!“ zařval. Nevěděl jsem, kdo nás bude pronásledovat, ale radši jsem to nechtěl vůbec zjistit. Nedaleko odtud se ozvalo prudké brždění několika aut. „UTÍKEJTE!!!“ zařval William. Z jeho řevu mi téměř zalehlo v uchu. Omámeně jsem stál na místě. Brune do mě klepl rukou.
„Musíme jít!“ sykl, otočil se a začal utíkat. Muž, který stál vedle mě z druhé strany už byl ten tam. Nezbylo po něm nic, než stopy ve sněhu. Otočil jsem se za Brunem a utíkal jsem za ním. Rozeběhl jsem se do tmy, jak nejrychleji to šlo...

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 21. 9. 2010!

Searched by potihcpd - 20. 12. 2021!


Deník Desmonda Forda - 29. kapitola

„Můžete mi někdo vysvětlit, jak se tohle, setsakra, mohlo stát?!“ řval Alan Blunc na ochranku. Muž v modré uniformě se jen zaraženě díval do země, jako malé dítě, které stojí na hanbě.
„Odpovězte!“ zařval ještě jednou a přiblížil svůj obličej těsně k tváři muže, stojícího před ním.
„Nevím, pane,“ odpověděl, aniž by se na svého nadřízeného podíval.
„Vy mi tedy tvrdíte,“ řekl a rychle se otočil k obrovskému oknu ve své pracovně. Svůj projev směřoval na muže z ochranky, kteří stáli za ním. „Vy mi tvrdíte, že se do MÉ kanceláře, do nejhlídanější kanceláře budovy, někdo vloupal ve dvě ráno, i když za dveřmi stála ochranka a kancelář byla hlídána kamerovým systémem, ale přesto si nikdo ničeho nevšiml?!“ Díval se z okna na kopulovitou střechu Kapitolu a z jeho výrazu bylo poznat, že ho muži, kteří stojí za ním, přivádí k šílenství.
„Pane, nevíme, jak je to možné…“ nervózně řekl jeden muž z ochranky.
„Tak to okamžitě zjistěte! Chci vědět, kdo to byl!“ otočil se a zařval Blunc.
„Jistě, pane,“ přikývli všichni a co nejrychleji vyšli z kanceláře, jen se za nimi zaprášilo. Nikdo nechtěl schytat další ze záchvatů hněvu Blunca.
Tomu všemu přihlížel Morgan Borley, Bluncův pobočník.Také mu samozřejmě vrtalo hlavou, kdo to mohl udělat. Měl pár adeptů, které si chtěl „proklepnout“. Důvod však znal moc dobře. Znal ho i Alan Blunc, znal ho každý z centrály. Důvod, proč byla kancelář vykradena. Bylo to nad slunce jasné.
Centrála je infiltrována. Každý to věděl. Jen málokdo si to však chtěl připustit. A nejvíc ze všech Alan Blunc. Nejhorší odhady mluvili o deseti až patnácti infiltrovaných. Byl to neskutečný počet. Morgan se nervózně drbal na hlavě. Měl Bluncovi říct své tipy nebo ne? Nemohl ho zradit, nemohl zradit centrálu a neříct mu to, zároveň však nesouhlasil s jeho názory a přesvědčeními. Jeho způsoby řešení problémů především Morganovi neseděly. Nemohl jen tak nečinně stát a sledovat, jak chce vyhubit ženy a děti v tom bunkru. Právě stál na křižovatce. Na jakou stranu se měl dát? Na stranu maniaka, který ho však vytáhl z těžké životní situace nebo na stranu těch „lidí“, kteří žili dole v podzemí a nutně potřebovali pomoc?
„Pane?“ rázně se zeptal Morgan. Alan se na něj zuřivě otočil.
„Pane, myslím že vím, kdo se sem vloupal…“

*

Tolan se rychle zvedl z pohovky. Dříve se musel zvedat hodně pomalu, aby se mu něco nestalo, aby nešlápl vedle či něco podobného, nyní však měl pohyb naučený. Rázným krokem došel ke dveřím, na které před chvílí někdo zaklepal. Bylo to rázné a hlasité zaklepání, Evelynn to nebyla. Většinou však Tolana nikdo jiný nenavštěvoval.
Nahmatal kliku a otevřel dveře.
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Pojďte prosím s námi,“ ozvalo se. Tolan ani nestačil nic říct a už ho brali za oba lokty a odváděli ho kamsi do neznáma. Dveře za ním někdo zaklapl. Tolan sebou necukal, věděl, že by to bylo marné. Jen kráčel dál směrem, kterým ho vedli. Netušil, kam jde.

*

Byl jsem dost vyděšený z toho, co mi Samael řekl. Vyděšený a překvapený, samozřejmě. Něco takového jsem vůbec nečekal, ale vysvětlovalo to mnoho věcí. Proč mi tehdy na hřbitově brali krev, proč mě chce centrála zabít nebo přivézt na svou stranu a proč upírům jde tolik o mou záchranu. Hlavou mi však dumala jedna věc. A o té jsem si potřeboval promluvit s nějakým upírem. Jediný upír, kterého jsem v bunkru znal, byl Carlos, který konečně byl schopen mluvit.
„Carlosi?“ zeptal se potichu Christoph. U Carlova lůžka jsme seděli jen já a on, Carlos ležel do půl těla na nejpohodlnější posteli, která se v bunkru našla. Jeho ruka byla celá obvázaná, doktor však tvrdil, že jí za pár dní bude moci plnohodnotně používat díky jeho upíří krvi.
„Carlosi, můžeš mluvit?“ ptal se Christoph.
„Ano,“ kývl Carlos.
„Dobrá. Jak se cítíš?“
„Jak myslíš,“ řekl Carlos a pravou rukou si ukázal na zakrvácené rameno.
„Dobrá. Špatná otázka. Pamatuješ si, kdo na Tebe zaútočil?“ začal Christoph s výslechem.
„Ano, pamatuji. Zas tak špatně na tom nejsem, jen mě bolela ruka,“ zasmál se Carlos.
„Ne, byl si na tom hodně špatně, kulky byly nejspíš něčím napuštěné, byl jsi v bezvědomí. Doktorům se jen těsně podařilo Tě zachránit. A teď povídej, kdo Tě napadl a jak dopadl Joseph.“
„Joseph? Kdo je Joseph?“ zeptal jsem se já.
„Je to muž, kterého jsem měl kontaktovat, aby se k nám připojil v obraně bunkru,“ odpověděl mi pro změnu Carlos. Já jen přikývl.
„Nedopadl zrovna slavně. Narazil jsem na něj kousek od Jeffersonova památníku, nejspíš o nás ale centrála věděla. Byla by nesmírná náhoda, kdyby nás jen tak potkali,“ řekl Carlos.
„A jak teda dopadl. Je naživu?“ ptal se s nadějí v hlase Christoph.
„Ne. Napálili to do něj jak do Corleoneho u pomerančů, nestačil jsem mu pomoct,“ odvrátil hlavu Carlos.
„Byl to upír?“ zeptal jsem se já.
„Ne, kdysi žil tady v bunkru. Byl to výtečný bojovník, ale hlavně diplomat. Doufali jsme, že by nám mohl pomáhat s verbováním,“ odpověděl mi Christoph.
„Kolik lidí ještě máte na seznamu?“ ptal jsem se dál.
„Pět nebo šest,“ odpověděl Christoph trochu zaraženě.
„Pět nebo šest? Tolik lidí nám má pomoci ubránit bunkr?“ trochu mě to vyděsilo. Počítal jsem, že chtějí naverbovat desítky lidí, ne jen pár jedinců. Mé pochybnosti o tom, že bunkr ubráníme, se ještě více prohloubily.
„Každá pomocná ruka se hodí, tyhle lidi známe a mají zkušenosti s bojem, pomůžou nám více než dost. Ale stačit to v žádném případě nebude,“ zachmuřeně odpověděl Christoph.
„Říkali doktoři, kdy budu schopen boje?“ zeptal se Carlos.
„Byla to má první otázka na ně,“ řekl Christoph a pokračoval, „prý do pár dnů.“
„No vidíš, na Vánoce budeš fit!“ Zvolal jsem, abych trochu odlehčil situaci. Oba dva se slabě pousmáli. Na jejich tvářích však byl znát strach, zoufalství, bezmoc…
Aby taky ne. Útok na bunkr byl očekáván v každé chvíli. Žádný z obyvatel bunkru nevěděl, proč ještě nikdo nezaútočil, nikdo nevěděl, na co čekají. Bylo to čekání, na jehož konci byla jen smrt…

*

„Tady to je,“ řekl muž a zastavil se u malé postranní uličky. Owen se také zastavil a se zájmem do ní nahlédl. Tři nebo čtyři bezdomovci si ohřívali ruce u barelu, ve kterém hořel oheň. V této zimě se nebylo čemu divit. Byla to nejstudenější zima za poslední tři desítky let.
Ulička byla docela široká, na konci byla vysoká posprejovaná zeď. Vlevo bylo jen pár kontejnerů a kovové dveře, všechno pod kovovým schodištěm, které vedlo na střechu. Jeden z bezdomovců si všiml, že se Owen se svým společníkem zastavili a prohlížejí si uličku. Zpozorněl. Moc dobře věděl, co se v poslední době děje. Normální lidé se snažili bezdomovce a zapadlé uličky ignorovat, pokud se nejednalo o policisty, kterých tu bylo v poslední době taktéž požehnaně. Tihle nevypadali ani na jedno, ani na druhé.
„Je to jeden z nich?“ zeptal se Owen, aniž by se na muže, který stál vedle něj, otočil. Stále se díval do uličky a sledoval bezdomovce.
„Nemyslím si,“ zakroutil muž hlavou a podrbal se na holé hlavě rukou, velkou jako medvědí tlapa.
„Půjdeme tam?“ nedočkavě se Owen pořád ptal. Toužil po pomstě.
„Ne, ještě není čas, nejsi připraven,“ opět zakroutil hlavou.
„Jak tohle můžeš vědět?“ vyjel na něj Owen.
„Prostě to vím. Já tě učím, já budu rozhodovat, kdy jsi a nejsi připraven. Teď pojď. Už tak jsme vzbudili dost pozornosti.“
To byla také pravda. Bezdomovci už si všimli, že to nejsou jen běžní lidé, kteří si prohlíží ulice D.C.

To be continued!
All rights reserved! ©2011 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 14. 12. 2021!


Fakta - Bulvár 94

Deník Desmonda Forda - 13. kapitola
29. 11. 2012, 22:54
Byl jsem k smrti vyděšený. Přímo proti mně stála neznámá osoba. Nevěděl jsem, co po mně chce. V první chvíli mě napadlo, že to je William, ale pak jsem si uvědomil, že to není možné. Will měl naprosto jiný klobouk a navíc je nižší, než osoba, která stála přede mnou. Bál jsem se, jako nikdy ve svém životě.
„Kdo jste?“ vykoktal jsem ze sebe a snažil jsem se skrýt strach ve svém hlase.
„To není důležité,“ odpověděla osoba a přistoupila ke mně blíž. Jeho hlas se téměř rozplýval ve hlasitém větru, který vál kolem.
„Co po mně chcete?!“ zařval jsem na ni zoufale a ustoupil jsem o krok dále. Osoba neodpověděla. Šla dál proti mně. Otočil jsem se a začal jsem utíkat co nejdál od toho neznámého. Nedoběhl jsem daleko. Asi po dvou metrech běhu jsem narazil do něčeho tvrdého. Teda spíše do někoho. Dopadl jsem na záda. Ucítil jsem, jak mi sníh zapadal za krk. Podíval jsem se nahoru před sebe a uviděl jsem, kdo tam stojí. Byl to ten muž, co nás předtím sledoval na vozíčku. Tyčil se přede mnou a vítr do něj bičoval jako vlny do majáku na moři. Myslel jsem si, že můj strach se překonat nedá, ale po nárazu jsem si uvědomil, v jaké jsem bryndě. Začal jsem se plazit dozadu. Až pak jsem si uvědomil, že za mnou je další muž. Pokoušel jsem se zvednout a utíkat, ale muž, který byl předtím na vozíku mě strčil zpátky na zem, převalil mě na záda a klekl mi na hrudník. Plíce se mi stáhly a já na chvíli nemohl popadnout dech.
„Pokud budete spolupracovat, můžeme se zdržet násilí,“ řekl mi potichu a přece jsem ho ve větru slyšel. Nevěřil jsem mu. Snažil jsem se vymámit z jeho sevření. Držel mi ruce na zemi ve studeném sněhu. Má košile byla promáčená, mrznul jsem na kost. Ale já si to neuvědomoval. Mou jedinou starostí bylo, abych se dostal co nejdál odtud a od těch chlapů. To by ale nebylo možné, i kdyby se mi to povedlo. Mé svědomí by mě tížilo a musel bych se vrátit pro Brunea, i když jsem ani nevěděl, kde je. Ale musel být někde blízko, zmizel během pár sekund. „Tak, pane Forde. Teď vám píchnu injekci. Neškubejte sebou, když jí píchnu vedle, mohlo by vás to zabít.“

*

Byl bych rád, kdybych mu nevěřil ani tohle, ale já mu to věřil. Přestal jsem se zmítat a snažit se vymanit z jeho sevření. Klidně jsem ležel na zemi a díval jsem se na to, co udělá dál. Muž, který na mě klečel pokynul dalšímu muži, ať dojde k vozíku, který stál kousek od nás. Neviděl jsem na toho druhého, ale slyšel jsem jeho kroky ve sněhu. Prošel kolem nás a pomalu došel až k vozíku. Stiskl tlačítko na jeho opěradle. otevřela se tajná schránka. Malá dvířka se otevřela. Muž strčil dovnitř ruku a vytáhl injekci. Přišel k nám a přidřepl si ke mně. S vykulenýma očima jsem se díval, jak mi vytáhnul můj naprosto promočený rukáv a otočil mi ruku žílou směrem k němu. Odvrátil jsem oči a klidně jsem ležel. Ucítil jsem, jak mi jehla prorazila kůži a pronikla do mé žíly. Slabě jsem sebou cukl. Muž mě ale držel pevně, hýbl jsem se pouze o pár milimetrů. Cítil jsem tlak v mé žíle, jak uspávací tekutina vplavala do mého těla a rozšiřovala se v něm. Účinek byl okamžitý. Mé oči se pomalu přivíraly, svaly mi otupěly. Můj chabý odpor se naprosto vytratil. Přestal jsem se usnutí bránit a zavřel jsem oči. Usnul jsem.

*

Otevřel jsem oči. Ležel jsem na tom samém místě. L´enfant u Arlingtonského hřbitova, který je známý hlavně tím, že je na něm pohřbený John F. Kennedy. Hlavně, že tu teď nejsem pohřbený já. S nesmírnými obtížemi jsem si sedl. Byl jsem mokrý, jako bych zrovna vylezl z vody. Kolem mě byl rozválený sníh a co bylo horší, asi metr ode mne jsem na sněhu spatřil rudou skvrnu. Bylo mi jasné, kde se tu vzala. Ale nebylo mi jasné z koho. Nebyl jsem o tom ale schopný přemýšlet. Bolela mě hlava, jako kdyby mi přes ní přeběhlo stádo slonů. I když to asi zase ne. Prohrábl jsem si svoje delší černé a mokré vlasy. Třásl jsem se zimou. Zapnul jsem si košili až ke krku, i když jsem věděl, že to nebude nic platné. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Co jsem odhadoval, bylo to tak hodinu, možná míň, možná víc. Ale tma byla stále stejná. Vstal jsem a rozhlédl jsem se kolem sebe. Vozík i se svým majitelem byl samozřejmě pryč. Kdo to mohl být? Tehdy jsem to bohužel vůbec netušil. Přešel jsem až ke krvavé skvrně na zemi. Pří každém kroku se mi roztřásl pohled a chvilku jsem musel zaostřovat. Myslel jsem, že se mi rozskočí hlava. Klekl jsem si ke skvrně, i když jsem nevěděl proč. Nejspíš jsem se chtěl ujistit, jestli to opravdu je krev. To jsem ale věděl jistě. Na skvrně mě nic nepřekvapilo. Víc mě překvapilo něco jiného.
Uslyšel jsem slabé zaskučení. Ve tmě jsem neviděl, odkud zvuk vyšel. Zmateně jsem se díval kolem sebe.
„Haló?!“ zařval jsem. Opět se ozvalo slabé zaskučení, které znělo podobně, jako: „Tady...“. Až teď jsem si všiml postavy, která ležela na zemi zády ke mně. Ležela asi metr od skvrny. Kolem ní jsem si ve sněhu všiml stop zápasu, stejně jako u skvrny. Přes všechnu bolest jsem se co nejrychleji přemístil k Bruneovi. Přidřepl jsem s k němu a obrátil jsem ho na záda. Ve tváři měl bolestný výraz, z nosu mu crčela krev. Ale jinak vypadal v pořádku. „Brune? Co ti je? Můžeš se hnout?!“ ptal jsem se ho. Neodpověděl mi, jen přikývl hlavou, že je v pořádku. Zeptal jsem se ho, jestli by nemohl vstát. Přikývl. S ještě většími obtížemi než já se mu podařilo sednou si. Byl stejně promočený jako já, ne-li víc. Pomohl jsem mu vstát a zeptal jsem se ho, co se stalo. Jen zatřásl hlavou a řekl, že neví.
„Četl jsem si ta jména na náhrobcích, když vtom jsem dostal ránu do hlavy...Víc si nepamatuji.“
„A nevíš, jestli ti odebírali krev, nebo jestli ti píchali nějakou injekci nebo něco takového?“ ptal jsem se ho a podpíral jsem ho. Dal mi ruku kolem ramen a vrávoral se mnou ke stromu. Došli jsme až ke kmenu a já ho o něj opřel. „Jsi v pořádku? Bolí tě něco?“
„Jsem v pohodě, jen mě trošku bolí hlava,“ opáčil a zatřásl hlavou.
„Fajn.“
„Ne, moc fajn to není. Jak se jako odsud dostaneme?“ vykoktal ze sebe Brune.
„To nemám tušení. Vím, kde jsme, ale nevím, kde je centrála společnosti. Můžeme tu klidně čekat, až někdo přijde, ale o tom pochybuji.“
„Myslím, že ani nemusíme čekat,“ řekl Brune a ukázal směrem za mě. Rychle jsem se otočil a vstal jsem.
Tenhle scénář už byl ohraný. Za mnou stáli opět ti samí chlápci, co mi předtím brali krev a co zbili Brunea.

*

Tentokrát jsme ale měli větší problém. Jeden z nich držel v ruce pistoli a mířil s ní na mě!
„Co tu zase děláte?!“ řval jsem na ně.
„Jen to, co je nutné,“ řekl ten, který na mě mířil pistolí a nabil ji. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje ten samý pocit, jako tehdy na mé první akci. Pocit šílenství. Opět jsem nevěděl co dělám, i když jsem byl naprosto při smyslech. Se šíleným řevem jsem se rozeběhl směrem k muži, který na mě mířil. Jako by se ze mě veškerá bolest najednou vytratila a vystřídala ji nenávist. Neslyšel jsem svůj řev, spíš jako by jsem ho cítil uvnitř mě. jako bych to nebyl já. Jako by mě ovládal někdo jiný. Běžel jsem jako šílený proti mému nepříteli. Tohle všechno se odehrálo během pár setin. Nevím, jak se mi to podařilo tak rychle, každopádně se mi to povedlo. Najednou jsem stál za útočníkem. Vlastně on už nebyl útočník. Neměl zbraň. Jeho pistoli jsem v ruce držel já. Při běhu jsem mu ji vyrval z ruky, postavil jsem se za něj a namířil mu ji ke spánku.
„Kdo jste a co po nás chcete?!“ řval jsem mu do ucha. Nebyl schopen odpovědi. Vlastně to nebylo kvůli tomu, že byl překvapený, ale kvůli tomu, že byl ŠŤASTNÝ! On se usmíval! „Tak co po nás kruci chcete?!“ ječel jsem. Zapomněl jsem na své křesťanské kořeny. Byl jsem někdo jiný. Někdo úplně jiný.
„Jestli mi to neřeknete, zabiji vás!“ řval jsem mu do ucha znovu a znovu. Muž poprvé od mého záchvatu promluvil.
„To neuděláš.“
„To mě neznáš...“ řekl jsem. Teď nevěřím tomu, že bych toho tehdy byl schopný. Zmáčkl jsem spoušť.

*

Protiráz pistole mi slabě cuknul rukou, nepřítelovou hlavou to ale škublo mnohem víc. Z díry ve spánku mu vystříkla krev a cákla na mou pistoli i na mou ruku. Muž neměl ve tváři žádný výraz. Skácel se k zemi s kulkou v hlavě. Já zabil člověka.
Všichni přítomní na to nevěřícně zírali. Uvědomil jsem si, co jsem to provedl. Zabil jsem neznámého člověka.
„Ty hajzle!“ zaječel druhý muž a vrhl se na mě. To už do toho zasáhl i Brune, který doteď stál asi metr ode mě, poněvadž už vstal a odešel od stromu. Brune skočil na muže a svalil ho na zem.
„Desmond ho zabil jen kvůli tomu, že mu neřekl, kdo jste! Tak nám to řekněte, nebo skončíte stejně!“ Poprvé se útočníkovi v očích objevil upřímný strach. V koutcích očí se mu objevily slzy. „Tak kdo jste?! Co po nás chcete?!“ Brune ho chytil za límec jeho kabátu a přitáhl jeho obličej ke svému. Nosy se téměř dotýkaly. Brune se sice snažil vypadat drsně, jako před chvílí já, ale vypadalo to, že je mnohem více vyděšený, než muž, který ležel pod ním.
„Nejste nic než sprosté zrůdy. Jen zabíjíte nevinné lidi. My vám nic neděláme. Jste jen šílení zabijáci...“ šeptal potichu a strach mu zmizel z očí. Poprvé za dobu našeho setkání se usmál. „Tak co tu děláte?! Co po nás chcete?!“ ječel na něj Brune. Já jsem stál kousek od nich a díval jsem se na svou pistoli, která byla celá od krve. Hlavní jsem mířil na zem. Po celé pistoli tekla krev a kapala z hlavně dolů na sníh, který se zabarvoval do temně rudé.
Já zabil člověka. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Opět jsem doufal, že to je jen sen. Moc dobře jsem věděl, že to sen není. Chtěl jsem tomu věřit, ale nemohl jsem. Ze zbraně se stále ještě kouřilo. Přešel jsem pohledem od pistole na mrtvolu, která ležela nehybně na zemi.
Z hlavy jí vytékala krev na čistě bílý sníh. Všechno kolem se zabarvovalo do ruda. I můj pohled. Všechno najedou bylo rudé.
„Tak co tu děláš?!“ řval Brune a vytrhl mi z ruky pistoli. Namířil jí útočníkovi přímo mezi oči.
„Myslím, že bude lepší, když ti to řeknu já, Brune,“ ozval se za námi potichu moc dobře známý hlas. Z toho hlasu mě zamrazilo v zádech. Ne kvůli větru, kvůli mokré košili, nebo kvůli zimě. Bylo to z čirého strachu. Pomalu jsem se otočil.
Za mnou stál v dlouhém kabátu William.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 14. 9. 2010!

Osobnosti TV-Nora 2
Jaké je to žít jako somr?

Nějak jsem našel čas a tak jsem se rozhodl napsat pokračování. Čeho? Přece článků o reálných osobách, které zasahují v určitém směru do běžného dění. Některé se dají přehlednout, ale jiné jejich činy převyšuji. Myslím, že i dnešní osoba zasahuje velké množství lidí v Republice, mnohdy i velmi nepříjemným způsobem. Bohužel takovýchto osob je více, ale ten, o kterém budu dnes mluvit je tvůrcem a jádrem této odlišné společnosti.
Když tak navštěvuji nejmenovaný ústav v myšlenkách a vzpomínkách, hledám věci a lidi, o nichž by se dalo něco napsat. Snažím se nalézt nějakou tutovou bombu, něco význačného, něco nepopsaného, prostě star. V tom zjistím, že je tu jedna osoba, která je tak ignorována, že i já ji beru jako běžnou součást, ale to je omyl. Dojde mi, že samotná společnost, kterou je tato bytost součástí mě obtěžuje neustále, každý den a je všude vidět, nehledě na to, že se šíří neskutečnou rychlostí všude. Ano, řekl jsem si, že bude skvělé napsat článek o somrech, somru a somrování z několika úhlů pohledu. A tohle je výtvor...

Jen tak stručně o fenoménu „somro“, protože si nemyslím, že existuje moc lidí, kteří by o tom nevěděli. Je důležité rozlišovat několik pojmů - somro, somr, somrování - přičemž mnohé z nich mají více významů.
Somr je osoba, která prosí či spíš snaží se dostat (somruje) cokoliv, ať už je to vhodné k tomu aby somr přežil nebo pouze k obohacení. Somrů jsou dva typy. Jedním starším a klasičtějším typem jsou tací, kteří somrují pro svoji obživu místo práce a nebo je to tradiční v jejich rodině. Poznáte je podle typického oblečení, kterému se říká somro oblečení (nejspíš proto, že je zpravidla odněkud zděděné či vysomrované, ale pozor tato kultura má již i vlastní obchody, kde se dají takové věci sehnat). Dále jsou tu somři, které nerozlišíte na první pohled od normálních lidí, nosí normální oblečení, mohou mít slušnou práci, slušný plat, ale stejně somrují a to buďto jako koníček nebo aby se ještě víc obohatily.
Somro je cokoliv, co somr vysomruje od jakéhokoliv člověka aniž by mu to daný člověk sám nabídl (jinak by to byl dar). Somro nebývá v nejlepším stavu, většinou to jsou nějaké staré věci nebo jejich části, ale záleží na výkonnosti somra jako osoby. Somro v 90% případů bývá jídlo nebo pití.
Somrování je činnost provozovaná somry, při získávání somra. Je to vlastně způsob toho získávání. Většinou je to nátlak s neustálým opakováním frází jako: „Prosím. Já jsem tvůj kamarád, prosím dej mi kousek prosím...“ nebo „Hej, jen kousek, malinký, třeba půlku, nebo čtvrtku, stačí i kousek chleba, prosím...“. Somři jsou ovšem dosti vynalézaví a je velmi těžké jim odolat, protože ani ignorace na ně občas neplatí.

To by asi k zasvěcení stačilo. Společnost nejspíš vnímá somro jako špatné, ale je otázkou jak dlouho? Vždyť být somrem je strašně výhodné. Celkem v pohodě se takto dá uživit a občas, když je štědrá oběť, dá se žít i celkem slušně. Tak proč se nestát somrem taky? A přece, proč bych nemohl dát nějakému ubožákovi čtvrt mé housky. To mě přece nezabije. Já nemohu mluvit za skupinu a nemohu mluvit ani za somry vlastně. Jak to vnímají oni? Co z toho mají tak úžasného, že se své „živnosti“ tak usilovně drží. Abych poskytl, co nejlepší informace z jejich komunity, pokusil jsem se zajít za vyhlášeným somrem a sehnat jeho zpověď. A překvapivě snadno (za drobné somro), jsem získal nefalšovanou výpověď pravého somrokinga. Zde je:

Ahoj, jak se máš?
Dobře, ale trošku mě svědí hlava.
Co si vůbec ty myslíš o somru?
No, bez somra by to nebylo ono... prostě bych asi nepřežil, zrovna dneska jsem vysomroval večeři u známých...
Jak se může člověk stát tím, kým jsi ty, somrokingem?
No prostě se musí využít každé příležitosti a nedat se jen tak odbýt. Ale pořádně se to člověk naučí jen ve správném, somráckém prostředí s hlavním heslem: přežít, somrovat, vysomrovat, sníst!
Myslíš, že je somro perspektivní?
Jo, to určitě je, třeba zítra stoprocentně somrovat budu!
Díky za podnětné odpovědi a nakonec, co bys vzkázal veřejnosti?
Chtěl bych vzkázat hlavně mladým lidem: miluj somro, šiř somro, somruj až do smrti!

Tak takhle to vidí „mluvčí“ somrů. Názor populace asi neseženu, tak zkusím napsat něco sám za sebe. Somro je dle mě velkým problémem naší současné společnosti. Obtěžuje slušné lidi, kteří poctivě své věci získávají prací. Somři je obírají vcelku neetickým způsobem a obohacují se na úkor ztráty jejich oběti. Přitom opačně to funguje jen v některých výjimkách, takže somr potom nakonec může skončit daleko lépe než normální člověk a to za minimum úsilí. Situace sice není ještě kritická, ale je lepší zarazit tohoto parazita hned na začátku, pak už to třeba nebude možné. Somro je špatné!
Každý si může udělat názor na tuto problematiku a názory budou určitě velmi rozdílné. Ale prosím doufám, že si rozmyslíte, jestli skutečně chcete dát somrovi svůj kousek svačiny. Jestli je skutečně tou zbídačenou osobou, kterou se snaží vypadat. Třeba zjistíte, že už nemůže dojíst ani svou vlastní svačinu, jak je přecpaný...
Díky, že jste si našli 5 minut a doufám, že vás můj článek nezklamal. Těším se s vámi brzy nashledanou!

Wroted by potihcpd - 15. 9. 2010!

Searched by potihcpd - 13. 12. 2021!


Deník Desmonda Forda - 28. kapitola

Potemnělou místnost zničehonic osvítilo na pár setin ostré světlo, poté zhaslo. Jen to místností prosvištělo. Po chvíli znovu, znovu a znovu.
Postava s kšiltovkou a slunečními brýlemi se krčila u velkého pracovního stolu. Přímo proti ní bylo velké okno, ze kterého bylo možno vidět celý Washington. Budova nebyla až tak vysoká, ale výškou se téměř rovnala Kapitolu. Pod oknem vedla frekventovaná silnice, která i teď v noci hýřila životem. Na ulicích postávali klepoucí se postavy, zachumlané do kabátů či bund.
Muž v brýlích si neohrabaně narovnal čepici na hlavě a dál fotil papíry, které ležely na stole. Byly tam nákresy nejnovější zbraně centrály, to ale muž nevěděl. Byl totiž slepý.
Začal se přehrabovat mezi papíry na stole. Bylo jich velmi mnoho. Muž ale neměl čas, vyfotit všechny. Ty vyfocené si skládal na hromádku nalevo, nevyfocené napravo. Fotil tak rychle, jak to jen šlo. Právě se nacházel v samém srdci centrály. V kanceláři Alana Blunca. Zde se shromažďovaly veškeré mozky organizace, veškeré dokumenty a spisy. Přímo před velkým oknem se nacházel velký pracovní stůl z masivního dřeva, jehož okraje byly pozlacené. Za stolem stálo několik kožených křesel, které hleděly přímo směrem k hlavnímu stolu a z okna ven. Při jakýchkoliv schůzích tady přes světlo vyzařující z okna do místnosti nebylo vidět Bluncovi do obličeje. Návštěvníkům to nahánělo strach, Bluncovi pocit moci a uspokojení.
Muži zbývalo pouze pár papírů. Všechny je rychle vyfotil. Mohl jen doufat, že blesk z místnosti nikdo neuvidí. Dveře na chodbu však byly utěsněné, jedinou možností, jak mohl někdo vidět blesk bylo tedy obrovské okno. Na ulici si mohl blesku kdokoliv všimnout a dát vědět hlídačům, kteří stále přecházeli po chodbě. V tu chvíli by byl muž mrtvý. To však nesměl. Ne proto, že by samozřejmě zemřít nechtěl, ale proto, že na těchto papírech závisely životy stovek, ba i tisícovek lidí. Nemohl si dovolit chybovat.
Muž srovnal vše na své místo tak, jak to bylo předtím. S obtížemi našel veškeré šuplíky, vše srovnal do předchozí polohy. Nemohli si dovolit, aby Blunc pojal byť jen podezření, že někdo zjistil jeho plány. Nyní si nemohli dovolit riskovat.
Kamery ho naštěstí zachytit nemohly. V kamerovém středisku centrály měl přítele, který mu pomohl. Ve chvíli, kdy se dostal do kanceláře jeho přítel pustil záznam z minulé noci, při které se samozřejmě nic nestalo. Vypadalo to tedy, jako kdyby v místnosti nikdo nebyl. Se vstupem do místnosti to však tak snadné nebylo. Trvalo velice dlouho, než našel někoho, kdo by byl ochoten se přidat ke spiknutí proti centrále, podařilo se mu to však. Jeden hlídač mu poskytl klíče a čas na to, aby se mohl dostat dovnitř.
*

Jakmile srovnal vše zpátky, strčil fotoaparát do vnitřní kapsy od bundy. Poté přešel ke dveřím z těžkého dřeva. Jindy bývávaly zamčené, nyní však ne. Muž přiložil ucho ke dveřím a pečlivě naslouchal. Jeho sluch byl vyvinutější, než u běžných lidí. Všechny jeho smysly byly díky postižení zraku potřebnější a tudíž i vyvinutější.
Na chodbě se ozývala pravidelná chůze, po každém pátém kroku krátké a nenápadné zapísknutí. Domluvený signál muže s hlídačem, který zrovna obcházel po chodbě. Muž rychle otevřel dveře kanceláře a vyšel na chodbu. Tam už na něj dozorce čekal. Muž za sebou rychle zamkl a díky sluchu našel hlídkujícího muže, který čekal před ním. Poté mu vrátil klíče. Ten jen mlčky přikývl, to však muž nemohl vidět. Vydal se rychlým krokem dlouhou chodbou. Každou chodbu a místnost v této budově, každou píď, každý milimetr měl odpočítaný na kroky. Moc dobře věděl, kam má teď jít, kolik kroků to tam je a jak se tam dostat. Nikoho nepotřeboval. Dokázal sám přejít přes celou budovu bez jediného zaváhání. Po několika minutách dorazil ke dveřím. Nemusel ani ohmatávat zeď a okolí, moc dobře věděl, že se dveře nachází přímo před ním. Rázně zaklepal a vešel dovnitř.
„Tolane!“ ozvalo se. Byla to Evelynn. Už na něj čekala v jeho pokoji a popíjela z keramického hrnku kávu. Ten teď položila na světle modrý podšálek, který ležel na stole.
„Evelynn,“ přikývl Tolan a podal jí fotoaparát, který mezitím vytáhl zpod bundy. Ta si jej rychle vzala do ruky a posadila se zpět na židli. Tolan došel až ke své posteli, kde se usadil a čekal na názor na fotky, které vyfotil. Svou kšiltovku hodil na malý stolek u čela postele. Evelynn si pečlivě prohlížela fotky, které Tolan nafotil. Na každou se dívala několik desítek sekund. Chtěla znát každý detail o plánu útoku na bunkr. Každý výstřel, o kterém budou vědět dopředu by mohl pomoci. Hledali cokoliv, co by jim mohlo pomoci odvrátit rostoucí hrozbu.
„Jsou to všechny papíry, které jsi tam našel?“ ptala se.
„Ano,“ přikývl Tolan a natáhl se na měkkou postel.
„Takže jsi tam nic víc nenašel…“ ujišťovala se Evelynn.
„Už jsem říkal, že ne.“
„Nevadí,“ kývla Evelynn hlavou a přejela na další fotku. U té se zarazila. Chvilku přemýšlela a poté se pomalu zeptala. „Tolane? Neslyšel si někdy něco o robotech tady v centrále?“
„Prosím?“ zaujatě odpověděl Tolan.
„Na tomhle papíře je…něco jako ruka nějakého robota,“ prohlížela si pečlivě fotku, přibližovala a oddalovala jednotlivé části papíru.
„To je hloupost. Možná jsem to jen špatně vyfotil.“
„Určitě je to ruka. Je to dlouhé, kovové, na konci zakončené nějakými dvěma malými tyčkami. Po celém obvodu té ruky jsou nějaké šrouby, závity a podobné věci. Nepřipomíná ti to nic?“
„Myslím, že ne…“ zamýšlel se v duchu Tolan. O něčem takovém slyšel poprvé v životě. Musel to u
návštěvníků stránky
celkem361 229
tento týden391
dnes84