Svet-Stranek.cz
Reportéři vždy a všude!
TV - Nora

Říjnové reportáže (riinove reportase):Reportéři vždy a všude!

Říjnové reportáže (riinove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Deník Desmonda Forda - 21. kapitola

Myslel, že si to všechno za ten rok pečlivě zjistil a naplánoval, že ví, o co v organizaci jde, že ji dobře zná, ale v tom se zásadně mýlil. Owen kráčel za recepčním sluncem osvětlenou chodbou. Kolem nich procházelo mnoho lidí, kteří vypadali, jakoby pracovali v běžné společnosti. Tohle ale normální společnost nebyla, jak Owen moc dobře věděl. Setkal se s mnoha lidmi, kteří o problematice něco vědí, s mnoha spoluzaměstnanci, tedy policisty, kteří už někdy měli s organizací něco společného. Zjistil si, že policie a organizace vlastně úzce spolupracují. Buďto pomáhají organizaci upíry vyhledávat nebo spolupracují tím, že vlastně vůbec nespolupracují. Když se někde něco stane a má v tom prsty organizace, policie nijak nereaguje. Stejně tak záchranáři. Ale když už organizace potřebuje někoho vypudit, těžkooděnci jsou vždy připraveni. Owena překvapilo, že za celou dobu co pracoval u policie nikdy neslyšel ani zmínku o téhle skupině, i když to byl oficiální útvar, který byl státem dokonce dotovaný a přesto nikdy nevyšlo na veřejnost ani slovo o společnosti.
„Tudy prosím. Zde sídlí zástupce ředitele, k němu směřujte veškeré své prosby. Prosím,“ řekl muž a zaklepal na dveře. Zevnitř se ozvalo tlumené „Vsupte!“, recepční otevřel dveře a podržel je Owenovi, který vešel dovnitř. Dveře se za ním zavřely.
„Dobrý den. Posaďte se. Kdo jste a co tu chcete?“ zeptal se pohublý muž sedící za stolem, který se na příchozího ani neotočil a dále se díval z obrovské prosklené stěny ven na celé město. Owena přístup místoředitele překvapil. Nikde nezažil takhle rázné uvítání. Vypadalo to, že muž sedící za stolem vždy přichází hned k věci. Owen se posadil za stůl do kožené židle. „Jmenuji se Owen McBrian. Jsem od policie,“ řekl. Čekal, že se muž proti němu hned vyděšeně otočí s tím, že za nimi přišla policie, ale to on ne. Místo toho se dále díval z okna. Možná sledoval letadlo, které přistávalo na letišti, možná snad Owena ani nevnímal, každopádně ho to, co Owen řekl, nechávalo chladným. McBrian pokračoval: „Víte, nemusíte se ničeho obávat, jdu jen na běžnou kontrolu, chtěl bych prověřit zaměstnance, finance, organizace a-“ Owen nedokončil větu, poněvadž ho muž přerušil.
„Řekněte Owene, kdo vás poslal?“ řekl muž a konečně se otočil. Měl celkem pohublý obličej, temné černé oči, které vypadaly téměř jako nalíčené. Obočí a vlasy taktéž černé, špičaté uši. Vypadal vcelku mladý.
„No... Samozřejmě policie. Jsem tu na oficiální kontrole,“ řekl Owen zmateně a značně znervózněl.
„Vážně? Policie?“ zeptal se podezíravě muž a podivně se pousmál.
„No ano. Policie. Kdo jiný?“ Owen byl nervozitou celý zpocený.
„Víte, pane McBriane, řekl bych, že možná sice od policie jste, máte velice pěkný odznáček, ale rozhodně si nemyslím, že vás sem někdo poslal,“ dokončil větu a opět se otočil k oknu.
„A-a proč si to myslíte?“ zakoktal Owen.
„Protože stejně jako my jistě dobře víte, že městská policie se do našich věcí neplete a nechodí sem. To jste si jistě musel zjistit sám, když jste se tak pečlivě připravoval na tuhle vaši malou ,akcičku‘, která vám bohužel nevyšla. Takže pane McBriane, teď mám tři možnosti...“
Owen seděl v křesle jako zařezaný. Nebyl schopný slova. Jak si mohl neuvědomit tak hloupou chybu? „Zde jsou tři možnosti. Buď vás teď nechám odejít, jako by se nic nestalo. Další možností je nechat si vás tu a poněkud vás...zmanipulovat. Třetí možnost je vás zabít. A vzhledem k tomu, že mi tu pod stolem visí zbraň, myslím, že odpověď už mám rozmyšlenou...“ muž se usmál a začal šátrat v šuplíku.
„Já...No, víte...Radši půjdu...“ řekl Owen a pomalu se zvedl ze židle. Poté došel beze slova ke dveřím.
„Ano. Radši běžte...“ řekl muž, opět zbraň schoval a zase se otočil k oknu. Owen mezitím rychle otevřel dveře a co nejrychleji se vydal zpět k otáčecím vchodovým dveřím, které pro něj nyní byly v podstatě záchranou. McBrian rychle proběhl halou a vyšel ven na čerstvý vzduch. Jeho první a poslední pokus o bližší seznámení s organizací dopadl naprostým fiaskem. Owen si ale přesto oddechl, že toto setkání vůbec přežil...

*

„Proč s námi vlastně nejel i Brune?“ zeptal jsem se Carlose v letadle, když jsme opět vzlétávali.
„Ptal jsem se ho, jestli chce s námi, ale říkal, že ne. Prý má jiné věci na práci. Nejspíš chce opět trénovat ten jeho box nebo co to je. Poslední dobou po mně pořád chce, ať ho trénuji.“
„A trénuješ?“ opět jsem vyzvídal.
„Pokud mám zrovna čas, tak ano. Ty by ses taky měl něco naučit,“ řekl a podíval se na mě.
„Nechci. A co teda děláš, že tak často nemáš čas?“ dál jsem se ptal.
„Jezdím za Miraltou. V poslední době ji potřebujeme víc než dřív,“ řekl mi a vyrovnal letadlo, abychom už nestoupali.
„Proč zrovna v poslední době? A co spolu tak řešíte?“ Carlos k ní jezdil opravdu hodně často.
„Protože v poslední době se toho hodně mění. A neptej se, co se mění. To se dozvíš jindy. A co spolu tak řešíme? No, rozhodně závažné věci. Většinou to neprobíráme sami dva, upírů k Miraltě chodí hodně. A probíráme spolu...no, hodně důležité věci,“ řekl.
„Tak hele...Znám Tě něco kolem týdne? Asi tak. Za tu dobu jsi mi řekl pár vět o organizaci. Za to díky. Ale nepřijde ti to trošku málo? Už skoro rok jsem neviděl svou matku a to jen kvůli tomu, že můj otec je údajně mrtvý a organizace potřebuje náhradu. V té organizaci ale stejně nejsem, takže jsem vlastně bezdůvodně přišel o kontakt s matkou a vůbec s okolním světem a vlastně ani nevím proč! Já už potřebuji odpovědi! K-kdo to sakra je ta Miralta? A-a-a kde je můj otec? A co se to tu u všech čertů děje?!“ poslední větu jsem na Carlose přímo zařval. Ten se jen zaraženě díval dopředu na město.
„Já chápu, že jsi asi zmatený a naštvaný, ale-“
„To si piš, že jsem! A hlavně mi neříkej, že mi odpovíš potom! Chci odpovědi hned!“
„Dobře. Uděláme to takhle. Odpovím ti jen na jednu tvou otázku,“ řekl mi a v klidu se nadechl.
„Já nemám jen jednu otázku!“ zařval jsem na něj.
„Mlč sakra!“ vykřikl na mě tak hlasitě, až mi zalehly uši. Potom pokračoval: „Jen na jednu otázku! Já jsem upír, nezapomínej na to! Upíři nesnáší, když na ně někdo řve...“ poslední větu řekl s klidem, stejně tak jako pokračování: „Pokaždé, když jsou upíři naštvaní, když jsou v nebezpečí a nebo když se jim prostě chce, zvýší se jim hladina adrenalinu v krvi, srdce začne tepat rychleji, smysly zbystří a prostě se upír stane plnohodnotným upírem. To se právě teď stává se mnou, takže jestli na mě teď budeš dál řvát, tak bych se mohl naštvat a tohle letadlo by klidně mohlo spadnout. Jasný?“
Teď jsem se zeptal raději tišeji: „A co to má společného s mojí otázkou? Na nic takového jsem se tě teď neptal.“
„Teď ne, ale tu otázku sis jistě položil už mockrát...“ řekl mi Carlos a podíval se na mě. Já jsem mu to oplatil pohledem tázavým. „No tak, přemýšlej...Zrychlení smyslů, svalů, pohybů, bystřejší vnímání, nepřipomíná ti to něco?“ já jsem dál nerozuměl. „Dobrá. Tak si vzpomeň na tvou první akci. Tam jsme se poprvé setkali. Mě a mého přítele pronásledovala Evelynn. Poté z budky přímo vyletíš neskutečnou rychlostí ty a trefíš mého přítele do kolena. Tak co, už si vzpomínáš? Další věc. Na Arlingtonu, další dva moji přátelé na vás míří pistolí, ty se naštveš a rychlostí blesku jednomu z nich vezmeš pistoli a zastřelíš ho. Pořád nic? Nebo když vás tam William nechal a poté chtěl zase odejít, ty ses opět nesmírně naštval a vyrazil si za ním rychlostí světla...Tak už to chápeš?“ Nebyl jsem schopný slova. Dával jsem si dvě a dvě dohromady. Vzpomínal jsem na to, jak jsem tehdy v té budce přestal vše ostatní vnímat a jen jsem střílel, to samé na hřbitově, kde se ze mě stalo zvíře. Nechápal jsem to...
„Takže...Takže já jsem...upír?“

*

„Juliet, je to pravda!“ křičel celý udýchaný Owen své snoubence do mobilu cestou domů. „U nás Ti všechno řeknu!“ opět křičel. Lidé kolem něj si museli myslet, že to je nějaký blázen.
„Počkej, počkej. Uklidni se. Jak to myslíš? Co je pravda?“ mluvila příjemným a tichým hlasem Juliet do telefonu. Zrovna si doma vařila čaj.
„No to, co jsem si myslel! Organizace opravdu nejspíš loví upíry!“ řval Owen opět a dal se vlevo.
„Nebuď tak ukvapený, všechno mi to řekneš doma,“ odpověděla mu Juliet a sedla si s čajem k oknu. Mrzelo ji, že když je zrovna tak teplo, tak ona nemůže kvůli nemoci ven. Sněhu bylo ale venku stále dost na to, že byl začátek prosince. Venku zrovna pozorovala malé letadlo, které letělo nad řekou, které se zničehonic začalo třást. Poté to ale naštěstí přestalo. Juliet se napila z čaje.
„Dobrá. Budu u Tebe do deseti minut,“ ozvalo se z telefonu. „Miluju tě,“ řekl ještě Owen. Poté ho přehlušil hukot metra.

*

„Já jsem upír?!“ přímo jsem to na Carlose zařval. Bylo vidět, že značně znervózněl a určitě se přemáhal, aby nedostal záchvat vzteku.
„Ne, nejsi upír,“ řekl s klidem.
„Tak-tak co teda jsem? Co znamená to, co jsi mi tu právě řekl?!“ Vega už se neudržel, pustil řízení a praštil do sedačky. Letadlo lehce zakolísalo.
„Znamená to, že jsi zčásti upír! Ty tvoje záchvaty jsou způsobené reakcí adrenalinu s tvou upíří krví!“ řval Carlos, poté hluboce oddechl a opět vzal řízení do rukou.
„Aha...“ řekl jsem pro jistotu úplně potichu, aby letadlo opravdu nespadlo.
„A kde jsem tu upíří krev vzal?“ odpovědí na jednu otázku mi jich Carlos přidal několik dalších. Opravdu super.
„Od Tvého otce,“ řekl Carlos, jako by to nic neznamenalo.
„Od-od mého otce?!“ zděšeně jsem se zeptal.
„Ano. Tvůj otec je upír a tvá matka člověk. V žilách Ti koluje částečně upíří a částečně lidská krev. To způsobuje Tvou ,nadlidskost‘,“ říkal to, jako kdyby vyprávěl nějakou historku. Snažil jsem se reagovat s klidem.
„Řekněme, že ti věřím. Že jsem z půlky upír, že můj otec je taky upír a že mi celý život lhal. Proč by pak pracoval v organizaci, která upíry zabíjí?!“
„Dobře, měl bych ti to asi objasnit celé, protože jinak bychom tuhle cestu nemuseli přežít...Organizace se pod vedením Alana Blunca velice změnila. Přestala sloužit k utajování upírů, ale přímo k jejich vymýcení. Všichni upíří zaměstnanci byli brutálně zavražděni. Upíři byli vyhledáváni a ničeni, stejně jako teď. Jen hrstka upírů přežívá. Ti se snaží centrálu svrhnout, v horším případě zničit. Proto se všelijak pokoušíme infiltrovat do centrály. Tvůj otec je právě jeden z těch, kteří se nechali do centrály naverbovat. Trvalo nám velice dlouho, než jsme ho tam dostali, celých několik let. A bylo velice těžké utajit, že je vlastně sám upír. Ale povedlo se. Což byl pro nás velký úspěch,“ Carlos se na chvíli odmlčel a zmáčkl pár spínačů na desce. Poté pokračoval: „Tvůj otec byl úspěšnější, než jsme si vůbec mohli přát. Donášel nám mnoho informací o slabinách centrály, o tom, kdo je dotuje, kolik je v hlavním sídle centrály lidí a další podstatné věci. Díky němu jsme v jakési válce s centrálou opravdu hodně postoupili dopředu. Díky Christopherovi máme šanci,“ odmlčel se a nandal si sluchátka. Poté mi řekl ať mlčím, že už přistáváme.
„101666,“ řekl opět do sluchátek. Poté s lehkostí, jako by to dělal každý den, přistál na letišti a „zaparkoval“ své malé letadélko tam, kde jsme ho našli. Na hodinách svítilo 14:43. Vystoupili jsme z letadla a vydali jsme se zpět po kovových schodech. Jakýsi strážný, který tu stál už když jsme přicházeli nám pokývl na pozdrav. Carlos udělal totéž. Prošli jsme celým letištěm. Vyšli jsme z haly a poté jsme nasedli do taxíku, který zrovna přijížděl.
„Máš nějaké dotazy?“ zeptal se Carlos jako učitel dětí ve škole.
„No, pár by se jich našlo,“ řekl jsem. Můj „soukmenovec“ upír jen pokývl hlavou na znamení, abych se ptal. „Říkal jsi, že můj otec JE, ne že BYL, jeden z infiltrátorů. Copak on není mrtvý?“ zeptal jsem se, zatímco taxi vyrazilo z letiště zpět do středu města. Carlos se na mě s vytřeštěnýma očima otočil.
„Můžeš mně to zopakovat?!“ zeptal se vyděšeně.
„No...jestli je můj otec mrtvý?“ měl jsem co dělat, abych to řekl s takovým klidem. Zkuste si taky představit, že byste se někoho ptali na to samé, jako já tehdy Carlose.
„Jestli je Christopher mrtvý?“ opět s vytřeštěným výrazem.
„No, ano...“ trochu jsem sklopil uši.
„To Ti řekla centrála?!“ Upír vypadal, jako by nemohl uvěřit svým uším.
„Jo,“ odpověděl jsem jednoduše.
„No to snad není možný,“ řekl. Já jsem se na něj vyjeveně podíval.
„Proč, co se děje?“ Opět jsem začínal doufat v to, že mi lidé z centrály hned první den lhali.
„Děje se to, že tvůj otec vůbec není mrtvý.“ Trochu mi to vyrazilo dech.
„A co se s ním teda stalo?“ Divil jsem se, že mou otázku slyšel, poněvadž jsem to řekl hodně potichu.
„S tvým otcem se stalo něco mnohem horšího...“ Carlos se jen díval z okna a mě jako by si nevšímal.
„A co se teda stalo?“
„Tvůj otec bůhvíproč přestal dodávat upírům informace a....plnohodnotně se přidal k centrále s vyvražďováním upírů...“ zašeptal a povzdychl si.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 19. 10. 2021!


Fakta - Bulvár 86

Deník Desmonda Forda - 6. kapitola
Jak tu teď tak ležím, tak si uvědomuji, jak jsem vlastně měl bizarní život. Bylo to jako sen. Přesně jako ve filmech. Přijdou tajemní chlápci s nabídkou životní příležitosti, já to „přijmu“ (sice proti mé vůli ale přece) a pak ze mě udělají profesionálního zabijáka. Ale to už zase předbíhám. Ještě, že u sebe mám jako vždy nastartovanou tužku a papír. Snad mi to na celý ten můj „snový“ život vystačí...

*

Tehdy to pro mě bylo hodně tvrdé. Každý den jsem vstával v 5 hodin ráno, na což jsem vůbec nebyl zvyklý a každý den jsem chodil spát někdy o půlnoci. Takže se mi stávalo, že jsem několikrát během dne usnul.
Pokaždé to bylo to samé: ráno, hned po „krásném“ probuzení, mě Will vytáhl z pokoje, šli jsme do nějaké jídelny, ve které bylo strašně moc lidí, tam mi dali jakousi hustou tekutinu, které chutnala jako...ani nevím jako co. Nedá se to popsat. Po snídani jsem šel s Willem do posilovny, kde jsme trénovali v ringu. Tam jsme byli denně tak tři hodiny bez přestávky. Poté jsme šli opět do jídelny napapat se té samé lahodné tekutiny, které jsem měl za tu dobu už po krk. Teď si uvědomuji, že jsem to jedl celého půl roku, nic jiného, než tu tekutinu...ble! Odpolední program byl taky super. První tři měsíce jsme celé dny trénovali jen boj, ale poslední tři nebo čtyři měsíce to bylo jiné. Myslím, že to probíhalo asi takhle...

*

Šli jsme s Williamem chodbou, kterou jsme chodili každý den. Tahle chodba vedla k posilovně, kde jsem trávil většinu času. Tentokrát ale William přešel dveře do posilovny a šel chodbou dál někam, kde jsem nikdy nebyl.
„Kam to jdeme?“ zeptal jsem se ho zmateně. William mi neodpověděl a šel dál. Už jsem si zvykl na to, že mi někdy neodpovídal, tak jsem se ho dál neptal a jen šel za ním. Zahnuli jsme doleva do chodby, kde narozdíl od ostatních prostor nikdo nebyl. Docela mě to děsilo, i když jsem nevěděl proč. Nevím to ani teď. Pár minut jsme procházeli prázdnými chodbami, až jsme došli k velkým dveřím.
„Vejdi,“ řekl mi William a pokynul směrem ke dveřím.
„Ty tam se mnou nepůjdeš?“ za tu dobu jsme si automaticky začali tykat. Byl to jediný člověk, kterého jsem tam znal.
„Já tam nesmím,“ řekl mi a opět mi pokynul ke dveřím.
„Dobře,“ opověděl jsem mu, chytl jsem kliku, zabral za ni, otevřel dveře a vešel dovnitř. Dveře za mnou William zaklapl. A nejspíš je i zamkl.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla spoře osvětlená, ale stejně jsem poznal dost na to, aby mě to dost vyděsilo. Byla to velká kamenná síň. Vypadalo to, jako když je vyhloubená do skály. A nejspíš taky byla. Podél stěn byly opřené všelijaké starověké zbraně. Halapartny, meče, sekery, kopí i štíty, prostě všechno, na co si člověk vzpomene. Místnost byla dlouhá tak 20 metrů a široká zrovna tak. Uprostřed síně na zemi leželo velké plátno.
„Haló? Je tu někdo?“ řval jsem na celou síň. Žádná odpověď. Nejspíš zase nějaká zkouška, pomyslel jsem si... Najednou mě z přemýšlení vytrhla ruka, která mě chytla pod krkem a svalila mě na studenou kamennou podlahu. Praštil jsem se do temene a cítil jsem, jak mi po hlavě začala téct krev. „Co to ku*va...“ řekl jsem. Najednou mě někdo kopl do ramene. A znovu. Znovu a znovu...

*

To už jsem nevydržel a protože jsem byl za ty tři měsíce celkem dost vycvičený v boji, nohu jsem zachytil a otočil s ní, ve snaze vyvést útočníka z rovnováhy. Povedlo se. Viděl jsem ve slabém světle obrysy člověka, jak zavrávoral. Využil jsem toho a rychle jsem vstal a dal ruce před hlavu, jak mě to učili.
„Jsi horší, než jsem myslela,“ ozvalo se najednou ze tmy.
„Myslela?“ zeptal jsem se zmateně.
„Jo. Klasická odpověď. Každý nováček si myslí, že jsem chlap. Doufala jsem, že se objeví někdo, kdo by mě tipl na ženskou. Jak se zdá, asi se nikdo neobjeví,“ mluvila ta neznámá vysokým hlasem, který mi k jejímu stylu boje vůbec neseděl.
„Jak by tě někdo mohl tipnout na ženskou, když na něj takhle zezadu skočíš a celou dobu na tebe nevidí?“ otázal jsem se jí pohrdavě.
„A to je právě to, čemu tě tady naučím. Budu tvá nová cvičitelka. Naučím tě tomu, co tě Will naučit nemohl. Zbystřím všechny tvoje smysly. Po pár měsících se mnou budeš někdo jiný.“ Těmihle slovy mě dostala. Už po několikáté jsem tu slyšel nějaký projev, který jsem slyšel leda ve filmech.
„Proč se neukážeš? Proč pořád mluvíš ze tmy?“
„Sama nevím. Tak pojď,“ řekla a stále šla ve stínech. Vydala se směrem ke středu místnosti, která byla naštěstí slabě osvětlená. Těsně před matrací se ale zastavila, takže jsem jí stejně obličej nespatřil. Řekla mi, ať zajdu pro nějakou zbraň. Jen jednu. Pro jakou chci. Chvilku jsem jen tak stál a pak se otočil a šel směrem k podstavcům, na kterých stály zbraně. Přišel jsem k nim a chvilku se rozhlížel po vhodné zbrani. Vzal jsem do ruky jakousi zahnutou šavli. Potěžkal jsem ji v ruce, ještě nikdy jsem takovou zbraň v ruce neměl. Otočil jsem se směrem ke středu místnosti a šel jsem tam se zbraní v ruce. Postavil jsem se přímo na matraci a otočil jsem se směrem k ženě, která pořád stála ve stínu. „Pojď blíž,“ řekla mi. Poslechl jsem ji. „Tak a teď mě sekni,“ další příkaz, který jsem opět nepochopil.
„Prosím?“
„Jsi hluchej?“ zeptala se mě.
„To ne, ale...“
„Tak mě sekni!“ zaječela na mě.
„Ale já...“
„Věděla jsem to. Končíme. Nemáš na to,“ řekla, otočila se a došla ke dveřím. Pak vyšla z místnosti. Na chvilku jsem ve světle zahlédl její dlouhé tmavě hnědé vlasy. Stál jsem tam zmatený v té kamenné hale se zbraní v ruce a přemýšlel, co se to stalo...

*

No jo, tehdy jsem byl dost zmatený. Škoda, že jsem ji tenkrát vážně nebodl, všechno by teď možná bylo jinak...

To be continued!

All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Slečna Mannová!

Somro, motto, zasedání Studenstské rady a spousta jiných věcí
28. května 2010 / 2. tserventse 2
205 - Zdravím u velmi dlouhého článku. Článku, který zrekapituluje poslední dva měsíce, připomene vše důležité. Všechny problémy i kratochvíle během nedávné uplynulé doby. Seznámí vás se somrem, připomene problematiku třídního motta, poodhalí roušku tajemství kolem zasedání Studentské rady... no a tak.


Stalo se toho hodně. Zmíním na začátek přednášku „Křižovatky“ o drogách 15. dubna 2010 / 19. kvetna 2. V Divadle U hasičů přednášel předseda strany Věci veřejné Radek John. 17. dubna / 21. kvetna se konal Žežulský maratón, 22. dubna / 26. kvetna se třídy našeho gymnázia fotily (fotky byly k dispozici už o necelý týden později).

Podrobněji stojí za zmínku zasedání Studentské rady v greg. pátek 16. dubna / 20. kvetna. Těsně před začátkem přišel do naší domovské učebny během 5. vyučovací hodiny D. D. ze Sexty B, který měl celému zasedání předsedat a vyzval Kvartu A, aby na sněm vyslala dva své zmocněnce. Předseda V. Č. chyběl, proto se rozhodlo, že se uskuteční volby do Studentské rady. Každý napsal na kus papírku dvě jména (někteří jen jedno) těch, které chtěl na zasedání poslat. Očekávalo se vítězství E. Š., která je už léta známá svými řečnickými schopnostmi i zájmem o politické dění (nejproslulejší je její řeč z 28. listopadu 2007 / 1. letna -1), a L. L., jako druhého předsedy. Místo něho však po boku E. Š. skončila J. He., předseda zaujal až třetí místo. Volby do Studentské rady tedy znamenaly jasnou porážku kluků. Studentská rada však není zrovna oblíbeným orgánem, E. Š. na ní pobyla asi tři hodiny, J. He. o něco méně. Řešilo se tam víc problémů, byly vytvořeny skupiny pro jejich vyřešení. E. Š. je členkou oddělení pro sportovní výbavu tělocvičen. Jiné resorty v rámci mocného orgánu Studentské rady mají na starosti vyřešit problémy s boilery na vodu ve druhém patře, s nedostatkem místa ve skříňkách Prim (skříňka je vždy jedna pro dva studenty, velikost má však stejnou jako u předchozích ročníků) nebo s přezouváním, což je nevyřešitelný problém, ale zajisté ho spoustu lidí baví řešit. Na klidný průběh jednání dohlížel O. Š. z pedagogického sboru.

Začátkem dubna / kvetna se ve třídě rozšířil nový pojem – somro. Somro má více významů: tím prvním a základním je vysomrované jídlo, v širším pojetí cokoliv vysomrované. Druhým významem je činnost, kterou somři provozují, tedy somrování. S tímto souvisí i třetí význam somra a to somro jako jev. Jako například inflace je nežádoucím jevem v ekonomice, somro je nežádoucím jevem ve společnosti. S pojmem somro souvisí již zmíněné pojmy somr a somrovat. Původní slovo této složité etymologie bylo právě somrovat, tj. žebrat. Somr je ten, co somruje, přesto se však somr nerovná žebrák. V nynějším pojetí je žebrák blízko bezdomovce, asi ten, co sedí na ulici s kelímkem před sebou a čeká na vhození. Somr mezitím aktivně běhá mezi lidmi a velmi nepříjemným způsobem – somrem ve druhém významu – je nutí, aby mu dali somro – v prvním významu. Somři jsou tak v somrování daleko úspěšnější než žebráci v žebrání.

Somro jako jev způsobuje ochuzování těch vrstev obyvatelstva, které mají peníze na to, aby si své potřeby obstaraly sami. Somři odmítají obdržení stravy jako ostatní, ale naopak, snaží se jim jejich výdobytky brát. Zde už nejde o to, že chudým by se měla dávat almužna. Somro je velmi drsnou formou příživnictví, kdy se pod velkým (opravdu obrovským a náhlým) nátlakem somrů, oběť podvolí jejich naléhání, dá jim somro a samotné jí pak zbude méně. Somři jsou posíleni a mohou dále somrovat a ničit zdravou společnost, zatímco oběť trpí podvýživou. Je nutno však dělat jasné rozdíly mezi obětí a distributorem. Distributor somra je ten, kdo dává somrům somro už při nepatrném nátlaku, takže je zde patrna jeho vůle somro podporovat. Někdo by sice mohl říct, že když mu to nevadí, ať jim somro dává, ale pokud distributoři podporují somry, somro sílí a ničí i slušnou, nedistributorskou část společnosti. Speciálním typem distribuce je poskytování somra mezi somry navzájem. To je však vnímáno jako společnosti neškodné, neboť když zkažení kazí zkaženého, tak ho nemůže zkazit víc, než je on sám. Somrů naštěstí není v naší třídě právě obrovský počet, ale stačí to na to, aby se somro stalo vážným problémem současnosti. Za zmínku ještě stojí i somroking. Za krále somra, jak zní překlad je momentálně označován L. Kn., zejména díky svým somro schopnostem.

Bylo by přínosné se zamyslet nad tím, kde se tu somro tak náhle vzalo. Můžeme říct, že somro je chybou ve správně fungující společnosti. Taková společnost je tedy špatně fungující. V našem systému je tedy něco v nepořádku, každý negativní jev je totiž odpovědí na chybné kroky v minulosti. Somro je zřejmě projevem špatné ekonomické situace naší třídy. Například Sexta má v poslední době dominantní postavení v obchodu s naším zbožím, z těchto obchodů však neexistuje celotřídní podíl. Obchod se zbraněmi nefunguje už dávno, i přesto, že by náš zbrojní průmysl mohl posloužit současným Primám jako vzdálený sen budoucnosti (nedávno se jistý občan Primy B podivoval nad naší zajímavou radou, že křídy se dají házet…). A nepochybně tu sehrává svoji roli i nedostatek surovin. Učebna 205 neskýtá zrovna ohromné zdroje, na to bychom potřebovali daleko větší území. Všechny výše uvedené ekonomické důvody ukazují na jednu věc – na absenci organizace, která by podobné věci kryla. Které by obchodníci odváděli poplatky, která by podpořila obchod se zbraněmi s méně rozvinutými třídami, která by pro naši třídu obstarala bohatší učebny, než je ta naše. Takovou organizací bývá většinou stát. Ekonomice naší třídy chybí funkční stát, který by ji zaštiťoval. Tímto státem byla v minulosti republika. Povšimněme si, že za Republiky Sekundy A byla naše ekonomika na absolutním vrcholu. Díky obrovskému rozsahu území se během asi dvou měsíců její existence podařilo nashromáždit pohádkové bohatství. To po ní také zdědila Republika Tercie A, které se však rozsah území ze Sekundy obnovit nepodařilo. Po jejím zániku před rokem jsme už žádných hospodářských úspěchů nedosáhli. Naopak během anarchie vše upadá pod vrstvami prachu a tedy i potenciál, který by naše třída jako republika měla, teď leží kdesi nevyužit. Úpadek ekonomiky sebou přináší i pokles životní úrovně. A zde po zpětné analýze narážíme na bod, ze kterého jsme vycházeli – společnost nesnesla tento posun z blahobytu do chudoby a projevem tvrdého dopadu je – somro! Takže s klidem můžeme říct, že za somro může anarchie! Anarchie může za ožebračování obyvatelstva naší třídy! A nyní samozřejmě není schopna vytvořit potřebné instituce a nařízení, aby somru zabránila.

Ale teď zpět. Somro se začalo vážněji řešit začátkem května / tservna. Například během posledního Primárního Preventivního Programu 6. května / 10. tservna. Ano posledního – ve Kvartě se už čtyřletý program končí a zůstalo nám už jen to, co nás Verča a Irča či později Míša a Verča (jiná než ta první), naučily… To by bylo také zajímavé téma k zamyšlení…

Další zmínění hodným celkem událostí je třídní motto. Motto je umístněno pod fotkou třídy na školní ročence. Třída si sama tohle motto zvolí. V Primě bylo naše motto velmi dobré, vystihovalo používané slovo v naší třídě (bylo oblíbeným slovem J. Fi.): „Karel karluje na Karla u Karla.“ Nikdo sice neznal význam slova karlovat, ale většině se líbilo, v té době ani nebylo označeno za trapné (jak by nyní něco podobné asi bylo). V Sekundě se projevila rozdílnost mezi kluky a holkami. Obě strany prosazovaly výroky profesorů. Kluci chtěli: „Tak vy tam máte knížku!“ od zástupce ředitele O. M., který se touto větou zděsil nad tím, že si P. Š. čte při hodině náboženství. Vtip byl v tom, že si P. Š. četl při hodině náboženství Bibli… Holky chtěly: „V sedm hodin rozcestí.“ To bylo „oznámení“ učitelky I. V. z lyžařského výcviku, kterým odsuzovala nežádoucí elementy na ranní „procházku“ (brutální běh střídaný s žabáky) kolem chaty (začínalo se na rozcestí). Kvůli dezerci několika kluků holčičí motto vyhrálo. V Tercii chtěla větší část holek a menší část kluků heslo obsahující nevhodné (ne však vulgární) výrazy. Heslo bylo mnohokrát upravováno, takže se nepodařilo ho v úplnosti zachovat. Proti tomuto stálo menšinové motto němčinářů „Nehmt bitte platz.“, což znamená doslova „vezměte si prosím místo,“ tedy „posaďte se“. Používala to němčinářka H. M. Tohle motto skončilo sice druhé, ale to vítězné bylo třídní učitelkou N. Ř. (která předtím poskytla třídě A4 návrhů na krásná a vznešená hesla) zamítnuto, takže se na ročenku dostalo motto až z druhého místa.

Letos to také vypadalo podobně. Holky chtěly mít v mottu „Na Sr At“, s odůvodněním, že jde pouze o značky prvků sodík, stroncium a astat. Kluci podporovali heslo od L. Kn., který ho sám nepodporoval: „Když máš hlad, musíš somrovat.“ Motto bylo umělecké, nemělo vyjadřovat podporu somrů. Mělo pouze ztvárnit situaci z jejich života. Kromě toho, bylo to v době, kdy si ještě ne všichni uvědomovali, co somro způsobuje. Holky sice o jeden hlas vyhrály, ale N. Ř. jejich motto nepřijala. Problém však byl, že po delším zvažování zamítla i motto kluků. Na mimořádné třídnické hodině 28. dubna / 2. tservna vyzvala třídu, ať okamžitě navrhne nějaké lepší motto. Z řad holek zaznělo neoriginální a známé motto „Neuč se, život tě naučí.“ Motto třídu nevystihuje a spousta lidí jím byla pohoršena. N. Ř. ho samozřejmě přijala. Po osmi dnech od první výzvy k sestavení motta tak dopadl konflikt nerozhodně a nepřijatelně pro většinu třídy.

Poslední věcí, o které se zmíním je nová zábava celé třídy. 29. dubna / 3. tservna vzala učitelka M. K. místo hudební výchovy němčinářskou skupinu na hřiště. Hřiště leží dvě zastávky tramvají od školy, ale chodí se tam většinou pěšky. Areál je ohrazený plotem, střežený kamerami. Má sociální vybavení, zásahovou jednotku, prolézačky, velkou vzduchovou trampolínu a hřiště na fotbal a basketbal. Během uplynulého měsíce sem kluci chodili velmi často, postupně se k nim přidaly i holky. Původně se nejdřív střídal fotbal s řetězovou vybíjenou na hřišti (i spolu s domácími) a poté šli všichni na trampolínu. V poslední době vybíjená mizí a schéma se omezilo na fotbal – trampolína.

Na trampolíně se kromě skákání dají provádět souboje či hrát na babu po čtyřech (na rukou a na nohou), nebo také se jen tak shazovat. Všechny tyto činnosti, včetně skákání, jsou proti vůli některých dalších, kteří se ucházejí o své místo na trampolíně. Rodičům malých dětí vadí, když A-kvartáni skáčou příliš moc, naopak ale nesmějí ani ležet, protože překážejí už větším dětem, které je navíc obviňují, že když leží, tak se kvůli nim vyfukuje trampolína (ta se sama automaticky nafukuje). Před několika dny se tam A-kvartáni dokonce zapletli s romským gangem, kvůli mobilu L. Kn. naštěstí se mobil podařilo dostat zpátky.

7. května / 11. tservna proběhlo poslední zvonění, tomu byl už však věnován samostatný článek. Přeji vám hezký zbytek večera a zůstaňte s námi, neboť se pokusím stihnout napsat ještě další článek, ale nevím, jestli to vyjde,

Firefox!

Searched by potihcpd - 18. 10. 2021!


Deník Desmonda Forda - 20. kapitola

„Promiňte pane?“ upozornil na sebe Owen v policejní uniformě muže, stojícího za pultem. Vypadalo to jako v hotelové recepci. Muž za pultem se otočil a tázavě se na policistu podíval.
„Ano?“
„Můžu se na něco zeptat?“ popošel Owen o krok blíž k pultu.
„Prosím,“ pobídl ho „recepční“.
„Mám tu povolení k prošetření prostor této budovy a osob, které v ní pracují. Potřeboval bych tu trochu provést. Mohl byste mi pomoci?“ Recepční se na chvíli zamyslel a pak si Owena změřil pohledem. Poté řekl: „A smím to povolení vidět?“
Owen viditelně znervózněl, ale přesto vytáhl z kapsy policejní uniformy papír, který recepčnímu podal. Doma se na tuto akci předem pečlivě připravil. Myslel, že počítá se vším, ale v tom se zásadně mýlil.
„Kde jste toto povolení sehnal?“ podezřívavě se zeptal recepční.
„U soudu, samozřejmě,“ odpověděl mu policista. Ve skutečnosti ho sám v noci zfalšoval, aby se sem mohl dostat. Recepční ještě chvíli „povolení“ přejížděl očima, než řekl: „Dobrá, pojďte se mnou.“ Poté vyšel zpoza pultu a vyrazil ke dveřím v zadní části prosklené vstupní haly. Owena překvapilo, že to šlo tak lehce. Pro začátek to bylo velmi dobré. „Pojďte za mnou,“ řekl recepční u dveří. Owen vykročil směrem k němu a dveřmi prošel do zadní části haly.

*

S Carlosem jsme na břehu přivázali člun ke kolíku. Myslel jsem, že jsme přistáli k neobydlené části, pak jsem si ale uvědomil, že to je nemožné, aby nebylo obydlené místo tak blízko D.C.. Nedaleko odtud byla vidět silnice a slyšet hukot projíždějících aut. Na břehu se Carlos opět oblékl a nandal si boty. I přesto, že chodil předtím bosý ve sněhu a plaval v ledové vodě na okraji zimy, nevypadal, že by mu byla zima. Upíři jsou nejspíš opravdu odolnější. I přesto, že mi bylo za ten zhruba rok, co jsem v organizaci předloženo mnoho důkazů, stále jsem nemohl uvěřit tomu, že by upíři opravdu existovali.
„Máš zbraň?“ zeptal se mě Carlos mezitím, co se oblékal.
„Co? Proč bych měl mít zbraň?“ zmateně jsem se otázal.
„Tobě to vážně nedochází. Jde ti-“
„No jo, no jo. Jde mi o život, já vím. To už si říkal. Ale nevím, proč bych měl mít zbraň?“
„Nezlehčuj to. Zdá se, že si to neuvědomuješ. Ale to je jedno, promluvíme si o tom jindy. A zbraň by jsi měl mít stále u sebe. Proč myslíš, že jsem ti tam u sochy dal tu zbraň? Pro zábavu? To nemělo být jen na tu noc. U Christopha žádnou zbraň nedostaneš. Je to pro tvé bezpečí, musíš si jí brát všude. Nezapomínej na to.“
„Ale já se zbraněmi neumím zacházet. A kdo je to vlastně ten Christoph?“
„Christoph Schmankott je ten albín, který tobě a tomu Wayceovi tak velkoryse poskytl útočiště. A to, že se zbraněmi neumíš zacházet neznamená, že tě neochrání. To je jedno. Musíme vyrazit. Pojď,“ řekl mi a už oblečený se otočil a prošel mezi stromy na zasněženou pláň. Já celý zmatený vyrazil za ním.
„Kam to vlastně jdeme?“ doběhl jsem Carlose a zeptal jsem se ho.
„Za Miraltou,“ odpověděl
„To už vím. Ale co tam budeme dělat? A kde to vlastně je?“ zeptal jsem se ho opět.
„Potřebujeme se s ní poradit. A žije v jakési ,jeskyni‘ pod zemí.“ Zbytek cesty jsem radši mlčel. Ve velké vrstvě sněhu bylo velmi obtížné chodit, spíš jsme se brodili. Zajímalo mě, kdo to vlastně ta Miralta je a co Carlos tou jeskyní myslí. Poblíž D.C. jsem o žádných jeskyních, ve kterých by někdo mohl žít, nevěděl.
Odpověď jsem dostal hned, jakmile jsem nad tím zauvažoval. Carlos se zastavil uprostřed pláně. Vedle nás byla silnice, která nebyla moc frekventovaná a pár set metrů před námi byl mezi stromy schovaný menší hřbitov a velký červený dům. Jinak žádný záchytný bod v okolí.
„Tady to je?“ zeptal jsem se při rozhlížení po okolí. Carlos beze slova klekl na zem a začal čichat jako pes. Vypadalo to celkem komicky. Ale radši jsem se na nic neptal, jen jsem se snažil zadržet záchvat smíchu.
„Odstup trošku,“ řekl Carlos, vstal a odsunul mě rukou. Postavil jsem se asi dva metry od něj.
Carlos chvíli stál na místě. Čekal jsem, co zase provede. A opět mě překvapil. S ohromnou rychlostí si nejdřív přidřepl a poté vyskočil nesmírně vysoko do vzduchu, kde rozpřáhl ruce do stran a poté s obrovskou ránou dopadl na kolena opět do podřepu. Při dopadu na zem sníh kolem něj odletěl daleko do stran, čímž se odhalila travnatá země. Sledoval jsem to s úžasem, on to ale přešel bez jediného slova, jako by to dělal běžně. Až teď jsem si všiml, že pod sněhem byl v zemi i železný poklop.

*

„Ty si věděl, že tu je?“ zeptal jsem se ho.
„Ano. K Miraltě chodím často. Proto jsem tak čmuchal. Miralta má ve svém úkrytu speciální vonnou látku, kterou cítí jen upíři. Podle toho poznáme, kde je poklop.“
„Moment. Říkáš, že sem chodíš často. Tak jak to, že tu leží čistý neporušený sníh bez stop?“
ůMyslíš, že k úkrytu nejhledanější osoby organizace by vedl jen jeden vchod?“ řekl s úsměvem Carlos.
„Nejhledanější?“ zeptal jsem se ho mezitím, co otvíral železný poklop.
„Ano.“
„Proč se tu přede mnou sakra všechno tají?“
Carlos mou otázku nevnímal. Otevřel poklop a po žebříku vlezl do tmavého tunelu. „Pojď za mnou,“ ozvalo se. Na té louce jsem zůstat nechtěl, nezbývalo mi tedy, než vlézt za ním. Opatrně abych nepodklouzl jsem vlezl dovnitř a zavřel jsem za sebou poklop. V šeru jsme dolezli až dolů. Octli jsme se opravdu v jakési jeskyni. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a provizorními stěnami stékaly pramínky vody. Divil jsem se, že to tu ještě nespadlo. I přes „prohnilý“ vzhled chodby tu však na stropě byly připevněné kabely, které vedly k žárovkám, díky kterým byl prostor slabě osvětlený.
„Honem!“ opět mě přes rameno Carlos popohnal. Rozeběhl jsem se za ním.
„Jak si myslel to ,nejhledanější‘?“ zeptal jsem se ho. Zahnuli jsme doleva. V podzemním komplexu bylo nejspíš mnoho chodeb.
„Prostě nejhledanější. Centrála se ji snaží najít a zmocnit se jí. Nebo ji zabít,“ odpověděl jednoduše a zapnul si vrchní knoflík černé košile. V modrých očích se mu odráželo matné světlo.
„A proč ji chtějí zabít? Čím je tak zásadní?“ měl oproti mně obrovské kroky, musel jsem kráčet velmi rychle, abych mu stačil.
„Hodně toho ví. Byla to manželka Blunca a jakási zástupkyně svého manžela, tedy ředitele. Co dál chceš vědět?“ odpověděl otráveně.
„Manželka? Aha. No, to je jedno. Dál... Proč už není zástupkyně? Co se stalo?“ Bylo pro mě těžké mluvit během tak rychlé chůze.
„Jsi pěkně otravnej, víš to?“ řekl ještě otráveněji a podíval se na mě.
„Pořád jsi mi neodpověděl.“
„Dobrá. Miralta žila v organizaci po boku svého manžela velmi dlouho. Neuvědomovala si ale, že společně s novým ředitelem se změnil také způsob akcí organizace,“ upír se na křižovatce zastavil, poté se dal vlevo a pokračoval: „Centrála přestala sloužit k utajení upírů, ale k jejich hubení. Toho si Miralta všimla a tak se odpojila a přidala se k upírům. Hodně stručně řečeno. Ale teď už se mě na nic neptej. Jsme tu,“ řekl a zastavil se před ztrouchnivělými dřevěnými dveřmi. Poté třikrát jemně zaklepal na dveře.
„Miralto? To jsem já, Carlos! Smím dovnitř?“ křikl přes zavřené dveře a nahlédl škvírou mezi prkny dovnitř.
„Pojď dál,“ ozvalo se zevnitř milým ženským hlasem. Carlos pomalu klepl do dveří, které se otevřely se zaskřípáním. Do chodby, ve které jsme stáli, vniklo ostré světlo. Na chvíli mě to oslepilo. Zatímco mé oči si teprve přivykaly světlu, můj společník už vešel dovnitř.
Zamžoural jsem a udělal jsem totéž. Udělal jsem krok dovnitř a jemně jsem klopýtl o dřevěný práh. Úplně jsem otevřel oči a prohlédl jsem si místnost, do které jsme právě vešli. Byl to velice dobře zařízený byt. Vlastně mi až příliš připomínal ten pokoj, do kterého mě zamkli při mém prvním kontaktu s centrálou. Kuchyň byla na tomtéž místě, stejně tak jako postel uprostřed zadní stěny, zrcadlo, umyvadlo. Všechno na tomtéž místě, až na dveře v zadní stěně, které byly zavřené. Uprostřed místnosti stála asi čtyřicetiletá žena. Byla oblečená jako každá jiná žena, zelený nátělník, modré džíny, ničím by se od ostatních lidí nelišila. Carlos k ní přišel a objal ji.

*

„Jak se vede?“ zeptal se jí, jako by to byli kamarádi, kteří se zrovna potkali na ulici.
„Já se mám fajn. Vážně,“ řekla a usmála se. Carlos jí úsměv oplatil. Nejspíš to opravdu byli kamarádi. „Od čeho máš prosím tě tu jizvu?“ zeptala se upíra Miralta.
„Kočkoval jsem se s organizací,“ odpověděl jí Vega a poté pokračoval. „Miralto, tohle je Desmond,“ řekl Carlos, otočil se a pokynul mi, ať přijdu blíž a postavil mě přímo před Miraltu. Byla zhruba stejně vysoká, jako já. Vypadala velice mladě, ale vzhledem k tomu, že Bluncovi bylo zhruba padesát a ona byla jeho manželkou, vůbec bych ji netipoval na to, kolik jí asi je.
„Zdravím, Desmonde,“ řekla a potřásla mi rukou. Pak se opět obrátila na Carlose. A víc už mi neřekla ani slovo. „Pojď tam, Carle. Ty zůstaň tady,“ řekla a ukázala na mě, když už jsem se chystal vyrazit za Carlosem do těch zavřených dveří v rohu místnosti. Překvapil mě Miralty přístup ke mně. Přišla mi fajn, energická, pozitivní, ale když nás Carlos představoval, přišla mi chladná a jaksi... naštvaná, uražená. Nechápal jsem to. V životě jsem ji neviděl, nejspíš o mně ani neslyšela a stejně se chovala, jako bych jí bůhvíjak ublížil.
Miralta vešla do dveří a hned za ní Carlos. Ten mi ještě přes rameno řekl, ať na sebe dávám pozor a ať nic neprovedu, že jsou hned zpátky. Začal jsem se procházet po tom bytečku. Jak už jsem řekl, vypadalo to tam téměř stejně, jako tehdy v centrále, když mě zavřeli. S tím rozdílem, že tady to bylo o trochu útulnější. Na stěnách visely obrazy, bylo tu vymalováno, prostřený stůl a mnoho dalších skvělých věcí. Začal jsem si prohlížet obrazy na stěnách. Byly to obrazy koní malovaných na stěnách. Vlastně to byly nástěnné malby, jako dělali pravěcí lidé. Ale byly to nejen koně. Byla tam zvířata, ale také pár budov v D.C., jako třeba Kapitol, různé památníky a další věci. Takovéhle výjevy byly na všech obrazech, až na jednom. Na tom bylo něco absolutně jiného...
Při prohlížení obrazů jsem najednou zničehonic zbystřel. Nevím, jak jsem to mohl slyšet, ale prostě jsem to uslyšel. Bylo to jakési zašustění za dveřmi někde na té chodbě. Otočil jsem se a rychle jsem došel ke dveřím. Vzpomněl jsem si, že mi Carlos dal samopal. vytáhl jsem ho tedy zpod bundy a položil jsem ruku na kliku. Poté jsem prudce otevřel dveře.

*

Nejspíš jsem asi moc paranoidní, protože za dveřmi byla pouze malá krysa, která pobíhala u zadní stěny. A ta mě právě zaujala. Zadní stěna.
Vrátil jsem se do bytu a začal jsem prohledávat jednotlivé šuplíky. Asi v pátém jsem našel to, co jsem hledal. Baterku. Opět jsem rychle vyběhl ven a posvítil jsem si na vlhkou zeď, poněvadž světlo z bytečku neosvítilo stěnu celou. Potřeboval jsem to vidět lépe. Postoupil jsem tedy blíže k obrovskému výjevu na zdi. Jak jsem si ho předtím, když jsme sem přicházeli, mohl nevšimnout? Nejspíš proto, že chodba byla slabě osvětlená. To ale teď bylo jedno. Já se soustředil jen na ten obraz. Bylo to tak neskutečně... skutečné. Vypadalo to tak strašně temně. Až strašidelně. Nedokážu to takhle psaním popsat, ale bylo to, nechci říkat fantastické. Protože to rozhodně fantastické nebylo. Ale absolutně poutavé.
Byl to obraz namalovaný pouze černou křídou, uhlíkem nebo něco takového. Byl velký asi metr jak na šířku, tak na výšku. To ale není důležité. Nejdůležitější byl obsah toho obrazu. To mě na tom tak upoutalo. Bylo to město. Celé D.C. na jednom obrázku, ale ne ze shora, ale ze strany. Byl tu vidět Washingtonský památník, tyčící se k Měsíci. Měsíc vypadal taktéž neuvěřitelně skutečně. Za památníkem se tyčil Kapitol, až na památník nejvyšší budova Washingtonu, byla vidět řeka Potomac proplétající se jako had městem, prostě absolutně všechno. To ale nebylo to, co mě tak omráčilo. To bylo něco, co se nacházelo nad městem.
Nevím, proč mě to tak zaujalo. Díval jsem se na to ale jako omráčený. Nevnímal jsem věci kolem sebe, jen jsem se vpíjel očima do té věci, co „letěla“ nad městem. Pokud se tomu dá říkat opravdu létání. Byl jsem tak zaujatý obrazem, že jsem si ani nevšiml, jak si Carlos stoupl vedle mě.
„Zaujal Tě obraz?“ zeptal se mě až poté, co mi klepl do ramena, abych si ho všiml.
„Co? Jo, no jo. Zaujal. Co to má znamenat?“ otázal jsem se ho, aniž bych nějak zareagoval na to, že si vedle mě stoupla Miralta, která mi odpověděla místo Carlose.
„Nikdo ten obraz nechápe. Já sama ho nechápu,“ řekla. Všichni tři jsme výjev sledovali.
„A kde se tu vzal? Kdo ho nakreslil?“ ptal jsem se jí.
„Já,“ odpověděla jednoduše bez mrknutí oka.

*

„Vy?!“ zeptal jsem se překvapeně. „Vy jste to kreslila a nevíte, co to znamená?“ samozřejmě jsem byl překvapený.
„Ano. Kreslím takhle hodně obrazů,“ řekla a podívala se mi do očí. Sama je měla naprosto tmavě černé. Žádné „panenky“ nebyly vidět. Jen černé, uhrančivé oči. Jako vodní hlubina.
„Vy takhle kreslíte hodně obrazů? Jako že je kreslíte a nerozumíte jim?“ zeptal jsem se a opět jsem se podíval na obraz.
„Asi tak nějak,“ řekla opět. Podíval jsem se s údivem na Carlose, jestli mi to nějak nevysvětlí. On jen pokrčil rameny.
„Tak teď jsem se do toho nějak zamotal,“ řekl jsem a podíval jsem se opět na ni.
„Dobrá, vysvětlím ti to. Já... nechci říkat, že mám zvláštní schopnosti. To by znělo hloupě. Řeknu to takhle: Prostě jsem divná. Občas mívám takové záchvaty. Záchvaty, při kterých si na nic nepamatuji. Umím to sama vyvolat, někdy mě to ale chytne samo. Nevím, jak to dělám, ale při těchhle záchvatech začínám kreslit divné věci. Jako třeba tenhle obraz tady. Většině těch obrazů rozumím a mají smysl, ale pár z nich, jako třeba tenhle, ty mi nedávají žádný smysl. Snad je jednou pochopím. Tak, ještě něco?“ dokončila, shrnula si ramínko nátělníku zpět na rameno, obrátila se a odešla. Opět jsem další věci nerozuměl.
„Nikdo tomu nerozumí,“ řekl zničehonic Vega a pokrčil rameny. „Viděl jsem všechny její obrazy a všechny jsou takhle... reálné. A jak už jsi ode mě slyšel, nikdo nechápe jejich význam. Ale teď pojď. Musíme už jít,“ otočil se a vyšel za Miraltou. „Odpusť, máme málo času. Musíme vyrazit,“ řekl jí. Miralta se otočila a odpověděla: „Chápu. Někdy se zase stav. Třeba i s Desmondem,“ usmála se a ukázala na mě.
„Dobrá. Tak se měj a opatruj se,“ řekl Carlos a objal ji.
„Vy také,“ odpověděla nám žena a přišla ke kuchyňskému dřezu, kde začala připravovat jídlo.
Vyšli jsme s Carlosem z místnosti a zavřeli za sebou dřevěné dveře. Poté jsme se vydali dlouhou chodbou zpět k poklopu. Naposledy jsem se podíval na obraz a poté jsem odešel.

Na obrazu nad městem bylo velké hořící dopravní letadlo, které padalo přímo do středu D.C.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 12. 10. 2021!


Fakta - Bulvár 85

Jiný Svět - 16. kapitola
„Jste si jistý, že víte, co děláte?“ zeptal se náhle Kurda.
„No, doufám, že to bude fungovat...“ odpověděl nejistě Hibernius a přidal do kroku. Gavner s Kurdou ho následovali chodbou. Každý z nich si nesl dřevěnou desku, asi 2x1,5 metru velkou, které vzali v jedné ze síní. Rychle se blížili k Popravčí síni.
„Vůbec nechápu, k čemu nám tohle těžký dřevo bude!“ postěžoval si Kurda polohlasem Gavnerovi.
„Taky nevím. Kam vůbec jdeme?“ zavolal Gavner na Hibernia, ten však neodpověděl. Gavner a Kurda se na sebe otočili a pochybovačně zakroutili hlavou. V tu chvíli narazili oba do Topola, který se na místě zastavil.
„Jak se můžeš takhle zast-„ začal rozzlobeně Kurda, ale Topol mu dal ruku před ústa, aby mlčel. Všichni ztichli a poslouchali.
Když už chtěl Gavner promluvit, uslyšel svištění křídel.
„Rychle, pojďte se schovat sem!“ špitl Topol a ukázal na místnost vedle sebe. Kurda s Gavnerem se otočili a s údivem, jak se Hibernius objevil za nimi, rychle vběhli do místnosti. Byla to jedna z Tělocvičen. Schovali se za roh a jen opatrně nahlíželi do chodby. Po krátké chvíli před vstupem prošli dva Strážci a za nimi asi 10 démonů. Poté, co prošli, vzal pan Topol dřevěnou desku a chtěl jít dál, ale Gavner ho chytil za rameno a řekl: „Nechci vám kazit váš geniální plán, ale co kdybychom prostě ten průvod sledovali?“ Hibernius se otočil a poprvé po dlouhé době se trochu pousmál a řekl: „Ano, tentokrát máš pravdu. Můj plán uděláme potom, stejně jsem ho ještě úplně nedodělal. Tak za nimi vyrazme!“
„Tak tuhle odpověď jsem nečekal,“ divil se Kurda.

*

Seba odvlekl muže na zápraží jednoho z domů.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Seba.
„No, už mi bylo i lépe. Kdo jste? Předtím jsem vás tu neviděl,“ pravil muž.
„Řekněme, že jsem se sem přišel mstít...“ nervózně odvětil Seba. Pak se podíval oknem do budovy a přitáhl si prostěradlo.
„Tady máte tohle, nic lepšího není. Obvažte si to, snad přežijete. Já půjdu bojovat,“ dodal. „Tak hodně štěstí!“ pokusil se muž o úsměv. Seba se rozeběhl směrem k „náměstí“, pokud se rozbořené kašně tak dalo říkat. Stále zde bojovalo asi 50 přeživších. Démonů již moc nezbývalo, asi tak 5. Vypadalo to, že tady byli lidé vítězi.
Seba běžel dál městečkem hlavní ulicí směrem k lesu. Předpokládal, že Leonard bude utíkat právě sem. U posledního řadového domku u lesa jeden člověk ošetřoval raněnému ruku, vedle nich ležel mrtvý démon. Seba tam doběhl a zeptal se: „Neviděli jste tu takového divného kluka?“ Ten zraněný odpověděl: „Jo, jeden tu byl. Byl hodně zvláštní, ale zachránil nám život. Došla nám munice a tak jsme mysleli, že nás tenhle hajzl - kopl do démona vedle sebe - určitě zabije. Ale pak sem strašnou rychlostí přiběhl ten kluk, zařval na něj, vzal kus plotu a probodl mu krk.“
„A kam běžel nevíte?“ otázal se jich Seba.
„Asi běžel do většího města, co je cca 10 km daleko po téhle stezce. Ptal se nás na cestu. My jsme mu řekli, že tam půjdeme taky po lepší silnici, až tu všechny démony zabijeme, ale on poděkoval a utíkal do lesa. A proč se ptáte, vy ho znáte?“ dovyprávěl druhý muž.
„On je můj velmi dobrý přítel...a nechci, aby se mu něco stalo,“ dusil v sobě nenávistný smích Seba. Pak pokynul na pozdrav a rozeběhl se do lesa.
Běžel už asi 5 minut a stále rozeznával stopy Steva Leonarda. Někde stopa, někde zlomená větev nebo sešlapaná tráva. „Jsem se s těmi lidmi ani nemusel zdržovat vybavováním, bylo jasné, že půjde tudy!“ pomyslel si Seba. Najednou uslyšel zakašlání. Zastavil se a dál postupoval jen tichým plížením. Přiblížil se ke keři, kde se skrčil. Za keřem stáli tři ozbrojení vojáci a rozhlíželi se po okolí, za nimi byl vstup do jakéhosi bunkru. Teda Seba si na první pohled myslel, že to jsou vojáci. Když se však jeden natočil tváří k němu, zděsil se a skrčil se, co nejvíc mohl. Ozbrojení muži měli nachovou tvář a každý v ruce samopal. Museli to být vampýři. Ale bylo divné, že měli střelné zbraně, takhle normální vampýři nebojují. Takže to mohli být vampáni. Z přemýšlení Sebu vytrhnul výkřik z bunkru. Všichni 3 vojáci se hned sebrali a vběhli dovnitř. Seba vylezl ven ze křoví a došel před bunkr. Zkusil zabrat za kliku, dveře byly odemčené. Potichu se vkradl dovnitř. Bylo tam šero, jen nouzové osvětlení slabě osvětlovalo chodbu. Šel rovnou chodbou, na stranách byly různé kanceláře a místnosti s postelemi. Byla tam i jídelna, ale jinak nic. Došel na konec chodby na ochoz. Pod ním se rozprostírala poměrně velká místnost. Uprostřed stála malá lokomotiva s 3-mi vagóny. 2 byly osobní plné vampýrů a poslední byl prázdný, jen tam bylo pár beden. Tři vojáci z venku již doběhli k vlaku a nastoupili. Vlak se rozjel. Seba na nic nečekal, sešplhal nenápadně dolů a rychle naskočil na poslední vagón. Pak se celý vlak zahalil do temnoty tunelu.

*

Postava došla až k nim. Bylo na ní vidět hodně šrámů, krok nebyl úplně jistý jako předtím. Ale zrzavé vlasy a červený plášť dokazoval, že se skutečně jedná o Lartena Hroozleyho.
„A-ale ty si přece mrtvý...“ prolomil po minutě hluboké ticho překvapený Vandža. „Viděl jsem tě umírat!“ dodal. Chvíli bylo strašné ticho a pak Larten promluvil: „Tohle je skutečně vyprávění nadlouho a vy mi taky máte určitě co říct.“ Darren se šťastně usmál a objal Lartena: „Já jsem skutečně myslel, že už tě neuvidím.“ Larten odstrčil Darrena od sebe a řekl: „Tak dost tohohle úchylného objímání a řekněte mi, kde to jsem!“
„Vždy mi-lý Larten, to se...pozná,“ řekl Harkat a všichni se rozesmáli.
„Jsme v takový hoře a nikdo vlastně neví kde. Je strašně vysoká a před chvílí tu byla ještě spousta démonů. Takže bych šel někam jinam, než se vrátí,“ řekl Vandža.
„Můžeme jít do chodby, co je támhle naproti,“ navrhl Darren a ukázal směrem napravo od velké brány.
„Předpokládám, že za tou bránou není nic hezkého, že jo?“ zeptal se Vandža Lartena.
„Tak to máš pravdu. Tam bych už nikdy být nechtěl, jsem rád že jsem zpátky,“ odpověděl Hroozley.
„No, na druhou stranu, kdybys viděl, co je venku, tak nevím, jestli bys byl tak nadšený,“ opanoval Vandža.
„Myslíš ty démony, červy a podobný potvory? Tak ty přišly právě tudy, jako já,“ ukázal Larten na zavřenou bránu. Když došli k tmavé chodbě, Larten se vyděšeně zeptal: „A kde je vůbec Arra?! Až teď jsem si uvědomil, že jste jen 3!“ Vandža nervózně začal vysvětlovat: „Víš, jak my jsme sem přišli, tak se tu objevilo mnoho démonů. A my jsme museli utíkat tou chodbou támhle,“ ukázal Vandža na chodbu naproti, „a při rychlém běhu jsme Arru tak trochu ztratili...“ Vandža se na Lartena smutně podíval a chtěl pokračovat, ale někdo ho hlasitě přerušil: „...a nechali jste mě tam napospas démonům!“
Na druhé straně se objevila Arra a šla s úsměvem směrem k nim...

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol.

By potihcpd!

Deník Desmonda Forda - 5. kapitola
Začíná mi tu docházet kyslík a je tu celkem těsno. Doufám, že tenhle deník někdo vůbec objeví, i když kdo by jen tak otevřel rakev na hřbitově. Možná hrobník. Ale ten asi ne. Nebo vykradač hrobů. To už je pravděpodobnější. Ale to vás asi nezajímá, takže pokračujme...

*

Z bezvědomí jsem se probudil po nevím jak dlouhé době. Už to bylo po několikáté, co jsem se za těch pár dní probudil, aniž bych věděl kde. Zase se opakovali. Jako vždy jsem otevřel oči. Ležel jsem na tvrdé nepohodlné posteli v jakési cele. Posadil jsem se na postel a rozhlédl se kolem sebe. Čtvercová místnost s kamennými zdmi, jednou postelí, lavorem s vodou („záchod“) a dveřmi. Pochopitelně zamčenými. Až po chvilce jsem si uvědomil, jak strašně mě bolí hlava a proč jsem byl vlastně v bezvědomí. Promnul jsem si boule na hlavě. Při každém doteku to strašně bolelo. Podíval jsem se na sebe a zjistil jsem, že mám na sobě čistou košili a jakési plátěné kalhoty. To bylo tak všechno. Krev ze mě naštěstí byla smytá. Vstal jsem, došel až ke dveřím a tam na ně zaklepal. Doufal jsem správně. Dveře se otevřely. Vyšel jsem z cely a přede dveřmi na mě čekal někdo, koho bych tam čekal ze všech „nejraději“ - William.

*

„Tak, jakpak jste se nám vyspal?“ zeptal se mě ironicky.
„No báječně.“
„Takže můžeme začít?“ zeptal se mě.
„S čím?“ otázal jsem se ho zmateně.
„No s vaším výcvikem přece. Copak jsem vám o vašem výcviku ještě neříkal?“ Na to jsem mu neodpověděl, jen jsem se na něj podíval jak nejnaštvaněji jsem uměl. „Asi ne.Tak vám to říkám teď. Jdeme,“ řekl mi a vydal se dlouhou chodbou nalevo od mé cely. Zřejmě už jsme byli jinde, než mě předtím zbil. Chodbo byla lemována okny, takže jsem poprvé za nevím jak dlouhou dobu viděl sluneční světlo. Bylo mi to ale vcelku jedno.
„Teď jsem si vzpomněl, co to mělo být s tím pokojem? Jak jste mě tam zamkli a pak jste to tam vyhodili do vzduchu. Co to mělo znamenat?!“ zeptal jsem se Williama, který kráčel rázným krokem přede mnou.
„To byla zkouška, Desmonde,“ odpověděl mi.
„Zkouška čeho?“
„Zkouška vaší reakce na neznámé prostředí,“ řekl mi William.
„A jak jsem uspěl?“ zeptal jsem se znovu.
„Velmi špatně...“

*

Pokračovali jsme dál tou chodbou. Cestou jsme míjeli několik lidí. Ženy i muže. Muži byli oblečení v kvádrech a ženy taky většinou v nějakém formálním oblečení. Bylo tam hodně rušno. Připadal jsem si aspoň na chvíli jako doma.
„Jsme tady,“ řekl najednou William a zastavil se u nějakých dveří. Vytáhl z kapsy saka klíče, strčil je do zámku a odemknul. Potom zmáčkl kliku a otevřel. „Prosím, pane Forde,“ řekl mi a pokynul, ať jdu první.
„Běžte radši Vy,“ řekl jsem mu.
„Jak myslíte,“ odpověděl a vešel do místnosti. Vešel jsem hned za ním a zaklapl jsem za sebou dveře. Byli jsme v jakési posilovně. Všude bylo posilovací nářadí, uprostřed místnosti ring, činky a pár namakaných chlápku, kteří zvětšovali objem svých svalů. Nevypadali ale, že by to potřebovali. „Tak pane Forde, začněme s vaším výcvikem.“
„A v čem mě budete vycvičovat?“ zeptal jsem se ho.
„Neměl jste těch otázek už moc, Desmonde?“ řekl na to.
„No jo, už mlčím.“
„Takže posiloval jste někdy, pane Forde? Dělal jste někdy nějaký bojový sport?“
„Hmm, asi ne,“ odpověděl jsem mu.
„Asi?“ zeptal se.
„No, určitě ne.“
„Pral vy jste se vůbec někdy? Víte jaké to je, dát někomu pěstí?“ pokládal mi další a další otázky.
„Ne, nevím.“
„Dobrá, praštěte mě,“ řekl mi.
„Cože? Jak to myslíte, praštěte mě?“
„Copak vy nevíte, co to znamená do někoho praštit?“
„No, vím...ale...“
„Prostě mi dejte pěstí, jakou největší umíte, nebo já dám jednu vám,“ řekl mi. To mě přesvědčilo. Napřáhl jsem se a dal jsem mu největší ránu, jaké jsem byl tehdy schopný. Vrazil jsem mu pěstí přímo do tváře. Ozvalo se ostré křupnutí, ale ne z jeho tváře, ale z mojí ruky. Luplo mi v kloubech a vytryskla mi z nich krev. S ním to ani nehnulo. Stál dál stejně nehybně jako předtím.

*

„To muselo bolet...“ řekl mi.
„Nechte si toho! Víte, jak to bolí?!“ ječel jsem na něj.
„Věřte mi, že za tu dobu, co tu budete zažijete mnohem více bolesti, než jen odřené klouby,“ odpověděl mi na to.
„Ou.“
„Ano. To tedy Ou.“
„Takže. Už víme, že jste nikdy nebojoval. To hned napravíme,“ řekl mi.
„Tak moment, moment. O bojování nebyla vůbec řeč! Neříkali jste mi náhodou, že můj otec jen seděl a vyhledával upíry?“ zeptal jsem se jich zmateně.
„Tohle že jsme vám řekli?“ odpověděl otázkou a usmál se. „No, jste až moc důvěřivý, pane Forde. To se vám snadno vymstí. Jednou,“ otočil se a šel směrem k ringu uprostřed místnosti. Tak jsem šel za ním. Došli jsme až k prázdnému ringu. Došlo mi, na co teď dojde řada. Jen jsem doufal, že nebudu muset bojovat s jedním z těch namakaných chlápků. Ale kdopak by tam potom zbýval? Náš milý „malý“ William. A s ním jsem měl docela špatné zkušenosti. No, neměl jsem tehdy moc dobrý vyhlídky.
„Takže, sundejte si prosím vrchní část oblečení a běžte do ringu,“ řekl mi a začal si sundávat svoje sako.
„A to jako proč?“ zeptal jsem se ho opovržlivě.
„Protože jinak dostanete opět pěstí, milý Desmonde.“ To mě zase přesvědčilo. Sundal jsem si tu svou košili a vlezl si dovnitř. Stoupl jsem si doprostřed a čekal jsem, co se bude dít. Pak si za mnou vlezl William, taky jen v kalhotách. „Takže...“ začal William, prokřupal si prsty a krk, pak mi dal jako vždy pěstí, která mě svalila na zem.
„Zase to začíná...“ pomyslel jsem si v duchu.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Slečna Mannová!

Searched by potihcpd - 11. 10. 2021!


Deník Desmonda Forda - 19. kapitola

Owen seděl u počítače už asi hodinu a snažil se zjistit něco o Fordovi starším. O jeho povolání nic nezjistil, jeho záznamy byly smazané. V jeho složce byla jen kopie rodného listu.
Každý normální člověk ve městě měl svůj záznam. Ford senior ne. Nic. To Owena zmátlo. Vstal od počítače, nasadil si mikinu a odešel z místnosti ven do noci.
Zavolal tuhle novinku Juliet. Její reakce byla samozřejmě překvapená. Stejně tak jako jeho. Na jeho novinku mu řekla, že v bytě se nic nenašlo. Až na převržený stůl nic. Dveře nebyly vypáčené, ani okna, nic co by nasvědčovalo násilnému vniknutí. To Owena zklamalo. Došel až domů, kde zalehl do postele a usnul. Zítra bude znovu pokračovat ve vyšetřování.

*

Brune z našeho nynějšího útočiště odcházel často. Tvrdil, že se chodí procházet, trénovat nebo něco v tom smyslu. Věděl jsem, že lže, ale nevadilo mi to. Nechtěl jsem se plést do jeho záležitostí. Bylo mi to jedno.
Po prvních pár dnech jsem si začal zvykat. Na vzduch sycený kouřem, na nedostatek kvalitního jídla a čerstvého vzduchu. Moc často jsem ven nevycházel, žádné tréninky nebyly, bojovat jsem se neučil. Jediná má činnost byla čtení knih a povídání si s ostatními lidmi. Tedy hlavně s Carlosem. Řekl mi toho o sobě hodně, ale o organizaci jsem se dozvěděl také pár zajímavostí. Tak nejdřív k Carlosovi.
Jeho celé jméno je Carlos Vega. Narodil se v Evropě v České republice, ale jeho matka pocházela ze Španělska a otec z Itálie. To způsobovalo jeho snědou kůži a uhlové vlasy. Dozvěděl jsem se také jednu zásadní skutečnost a to, že je to Williamův velmi dobrý přítel. To mě překvapilo. Samozřejmě jsem čekal, že se znají, ale ne až tak osobně. Často jsem se ho na Williama ptal. Zjistil jsem, že se narodil ve Vancouveru a že se do centrály dostal už jako pětiletý, jak se dostal k upírům mi Carlos neřekl, prý by to pro mě bylo moc informací najednou. Vyptával jsem se ho taky na organizaci. Čekal jsem, že na ni bude nadávat, ale to on ne. Tvrdil, že kdysi (asi tak před sto lety) už organizace existovala, ale jen proto, aby se na povrch nedostalo, že upíři opravdu existují. Lidé by se začali bát, vyhledávat je a zabíjet je. Organizace vlastně upíry chránila, až poté, co nastoupil další šéf společnosti, Marcus Blanc, otec nynějšího Alana, ten nastolil „krutovládu“. Tvrdil, že upíři jsou hrozba pro společnost a snažil se je eliminovat. Tuto lež rozšiřoval po celé společnosti, takže se tento pojem v organizaci vžil do paměti. Takhle nějak mi ji Carlos popsal. Ptal jsem se ho také na schopnosti upírů, jestli opravdu musí pít krev a nesmí na slunce. Ptal jsem se ho na to všechno, co se o upírech zná. To co mi na tohle řekl mě překvapilo. Nic takového prý nedělají. Upíři můžou vycházet ve dne, sluneční světlo jim nic neudělá, mají stín i odraz v zrcadlem dají se zaznamenat na kameru i fotoaparát, mají větší sílu než lidé, jsou rychlejší, hbitější a mají zbystřené smysly. Krev ale pít musí. Proto byli nejspíš ve středověku tak nenáviděni. Krev upíři k životu potřebují. Musí ji pít.

*

To je asi tak vše, co jsem se během těch pár dnů dozvěděl o upírech a organizaci. Poté jsem se samozřejmě toho dozvěděl mnohem víc, ale to předbíhám. Ptal jsem se Carlose také, kdo je to Miralta. Odpověděl mi, že mě za ní zavede. Další den jsme vyrazili. Vyšli jsme kolem poledne. Brune zůstal v bunkru. Často tam trénoval boj. Posiloval, učil se střelbu, box a další věci, zatímco já jsem si četl. Dnes jsem čtení zanechal a vyrazil jsem s Carlosem do jeskyní. Nevěděl jsem, kam mě to chce zavézt. Poblíž D.C. jsem o žádných jeskyních nevěděl. Čekal jsem tedy, kam mě zavede. Na silnici jsme nasedli do taxi a jeli jsme na jih, jak jsem poznal.
Opět jsem jel v autě. Užíval jsem si každou chvíli strávenou uvnitř. Díval jsem se z okna na běžný lidský život a tiše jsem záviděl. Chtěl jsem se vrátit domů. Opět jsem zatoužil po tom znovu vidět mou matku, znovu ji obejmout a popovídat si s ní. To ale teď už nejspíš nešlo.
Podíval jsem se na Carlose a uvědomil jsem si, že se mu jizva na tváři stále ještě nezahojila.
„Od čeho to máš?“ zeptal jsem se ho a ukázal jsem na jeho obličej.
„Včera tě hledalo pár lidí z centrály. Byli celkem blízko podzemního bunkru, kde přebýváme. Nejspíš o nás opět vědí. Ale nedělej si starosti, už jsou mrtví. Prozatím jsme v bezpečí,“ řekl mi. Částečně mě uklidnil.
Kam přesně jedeme jsem si uvědomil, až když jsme přijeli před pro mě dobře známou halu. Byla to odletová hala letiště. Moc dobře jsem tu budovu znal. Před svým „naverbováním“ jsem totiž pracoval jako bezpečnostní kontrola u přepážek na letišti. Prohlížel jsem lidem batohy přes rentgen. Na letišti jsem byl téměř každý den. Dobře jsem to tu znal. Byl jsem rád, že jedeme právě sem. Připadalo mi to, jako bych opět jel do práce. Divil jsem se ale, proč jsme jeli sem.
„Desi! Pojď!“ zařval na mě Carlos. Došel jsem až k němu a vešli jsme do velké haly se žlutým prohnutým stropem. Přímo před námi byla cedule s nápisem Reaganovo letiště
návštěvníků stránky
celkem344 666
tento týden1 491
dnes125