Svet-Stranek.cz
Sledujte Aktuální anketu!
TV - Nora

Únorové reportáže (unorove reportase):Sledujte Aktuální anketu!

Únorové reportáže (unorove reportase)

V těchto třech podrubrikách rubriky "Starší" můžete zpětně nalézt starší články z právě probíhajícího a i dvou předchozích měsíců!

Pro vaše lepší vyhledávání v historii článků:
-> články jsou řazeny chronologicky od nejnovějšího k nejstaršímu
-> navštivte i náš archiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v našem archivu můžete snadno nalézt všechny články od počátku věků

Objevujte i retrospektivně!
TV - Nora spol. ©2017


v tekto trek potruprikak rupriki "starsi" musete spetne nalest starsi tslanki s prave propi'aiitsi'o a i tvou pretkosik mesitsu!

pro vase lepsi vi'letavani v 'istorii tslanku:
-> tslanki isou raseni kronolokitski ot neinoveisi'o k neistarsimu
-> navstivte i nas arkiv http://cusatalon-archiv.wgz.cz
-> v nasem arkivu musete snatno nalest vsekni tslanki ot potsatku veku

opievuite i retrospektivne!
tv - nora spol. ©2017

Deník Desmonda Forda - 25. kapitola

„Tak se ptej,“ řekl tiše Carlos a promnul si čelo. Seděl u mě na posteli a já pochodoval po pokoji. Brune taktéž seděl u sebe na posteli. Výjimečně neboxoval. Christoph stál v rohu místnosti. Oba dva chtěli být u mých otázek přítomni.
„Dobrá...Tak začneme. Za prvé: Jsi vážně upír?“ zeptal jsem se podezíravě.
„Jo,“ stručně a výstižně odpověděl Carlos.
„Dál...Víš něco o centrále? Jsi s ní nějak blíž seznámen?“
„Něco vím.“
„Takže víš, proč mě zajali a trénovali?“
„Ano.“
„A řekneš mi důvod?“ Carlos si hlasitě povzdychl.
„V centrále pracoval tvůj otec. A bohužel tam stále pracuje. Je to jejich nejlepší voják, protože je upír a to oni moc dobře vědí. Proto tě chtějí. Doufají, že máš stejně schopnosti, jako tvůj otec a že bys jim mohl pomoci proti nám.“
„A já ty schopnosti mám, že?“ ptal jsem se, i když už jsem dávno znal odpověď sám.
„Ano, máš. Proto jsi tak důležitý, proto tě musíme chránit. Kdyby tě získali, upíří rod by nejspíš padl.“
„Já bych proti vám nebojoval,“ odpověděl jsem mu sebejistě.
„Tvůj otec nedávno říkal totéž,“ řekl bez jakéhokoliv výrazu ve tváři Carlos. Já jeho poznámku přešel beze slova, jako bych ji neslyšel. To bohužel nebyla pravda.
„Takže upíří krev se dědí...Jsem já upír?“ ukázal jsem na sebe.
„Zčásti. Máš upíří schopnosti, plnohodnotný nejsi.“
„Dá se toho nějak zbavit?“ vyptával jsem se dál s nadějí v hlase.
„Ano.“
„Jak?“ rozsvítila se ve mně naděje.
„Přiložíš zbraň ke spánku a stiskneš,“ odpověděl jednoduše.

*

„Jiný způsob není?“
„Nevím o něm,“ zakroutil hlavou Carlos.
„Dobře. Dál. Kde je William? Už jsem ho neviděl několik týdnů.“
„V bezpečí.“
„Co? jak to myslíš v bezpečí? Co je s ním? Je v centrále?“
„Ne. William musel centrálu opustit kvůli tomu, aby tě ochránil. Tu noc na Arlingtonském hřbitově zabil jednoho muže centrály. Pamatuješ si to? Přijel tam v autě a začal se vyptávat, William ho zastřelil. Ten muž se jmenoval Ralph,“ Carlos se na chvíli odmlčel, odkašlal si a pokračoval: „Byl to jeden z nejvýše postavených členů centrály. Původně si ředitel společnosti myslel, že jsi to udělal ty, pak se zjistilo, že to byl William a že spolupracuje s upíry. Patří mezi tři nejhledanější osoby, hned po tobě a Miraltě. Takže proto se musí schovávat. Je hledaný ve všech amerických státech.“
„Ve všech státech? To má centrála takový vliv?“ ptal jsem se vyděšeně. Často jsem přemýšlel, že bych mohl utéct za hranice, takže to, že bych byl hledaný po celé Americe se mi opravdu nelíbilo.
„Nemluvím o centrále. Copak ti to William neříkal? Centrála spolupracuje s policií, hasiči, prostě s celým státem. Jakmile se v centrále něco přihodí, policie o tom ví.“
„Takže jsem hledaný i policií?“ ptal jsem se zděšeně.
„Ano, ale nejen díky centrále.“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem jeho poznámku.
„Copak si to neuvědomuješ? Zmizel jsi z domu, když tě odtáhla OENO. Prostě jsi najednou zmizel, v tvém bytě zůstaly stopy po zápase. Tvá matka to samozřejmě dala vědět policii, takže si teď každý myslí, že jsi byl unesen. Což je vlastně pravda,“ dořekl Carlos.
„Tak v čem je problém? Proč teda utíkám před policií, když mě vlastně chtějí zachránit?!“ opět ve mně svitla naděje.
„Oni tě NECHTĚJÍ ZACHRÁNIT! Centrála jim řekla, že to ona tě unesla. Jakmile jsi ale s Williamem a tady s Brunem utekl,“ mezi řečí ukázal na Brunea, který seděl na posteli a zaujatě poslouchal, „tak o tobě centrála opět dala vědět policii. A když zemřeli na hřbitově ti dva lidé, centrála to svedla na tebe a na Williama. Takže se z uneseného chudinky stal krvelačný vrah. Nechtějí tě zachránit, snaží se tě zatknout a poté předat centrále,“ vypadal, že je mu téměř špatně z toho, co mi tu musí říkat. Snažil jsem se jeho pesimistickou řeč nevnímat a zeptal jsem se tedy na něco dalšího.
„Když už mluvíme o hřbitově, o co tam šlo? Kdo byli ti dva, co tam mě a Brunea omráčili?“
„Dva? Byli tři, chlapečku...Pořád se ještě máš co učit. Počítání je základ...“ konečně se nepatrně usmál.
„Tři? Jakto? Jeden na vozíčku a jeden, co omráčil Brunea! A jak vůbec víš, kolik jich tam bylo?“ ptal jsem trochu vyděšeně a zároveň nakvašeně.
„Byli to upíři. Všichni do jednoho. Proto to vím. A opravdu byli tři. Jak už jsi říkal, jeden na vozíčku,“ zvedl palec. „Poté jeden, co praštil Wayce,“ zvedl i ukazováček. „A poté jeden, díky kterému jsi zjistil, že na hřbitově nejste sami. Copak si nepamatuješ, jak jsi házel ty sněhové koule a trefil jsi někoho do obličeje? Byli tři, jak vidíš,“ Měl pravdu. Došlo mi to až teď.
„Moment, jak víš, že jsem ho trefil? A jak víš, že to bylo přesně do obličeje?!“ opět jsem zvýšil tón hlasu.
„Protože mě to dost bolelo a poznám, když mě někdo trefí do ksichtu! Pěkně jsi mě tenkrát naštval. Pak jsem na radu Williama odešel do památníku, kde jsem na vás dva počkal.“
„Takže to jsem trefil tebe?“ zeptal jsem se překvapeně. Carlosovi začalo cukat v koutku, ale přikývl. „Promiň,“ řekl jsem a zasmál jsem se. Christoph i Brune se smáli taky.
„A co jste na tom hřbitově vlastně dělali?“ poprvé za tu dobu promluvil Brune.
„Byli jsme tam kvůli Desovi. Když jsme tě uspali, tak jsme ti poté odebrali krev, aby jsme zjistili, jestli jsi opravdu upír a syn svého otce. Z tvé krve jsme zjistili velice silnou reakci s adrenalinem a i když nejsi upír, tak ta reakce byla dvakrát silnější než u upírů,“ pronesl a prohrábl si černé vlasy. Poté si zapnul knoflík na rukávu tmavě modré košile, který se mu rozepnul.
„A čím to je, že je ta reakce tak velká?“ ptal jsem se udiveně. Opět mi bylo řečeno, že jsem něčím výjimečný...Bohužel.
„To je právě to, co nikdo neví,“ řekl a pokrčil rameny. Napadla mě další otázka, pro mě velice důležitá.
„Víte něco, o mojí matce?“ otázku jsem prohodil velice tiše, jako kdybych se bál odpovědi.
„Žije normální život, jako předtím. Je v bezpečí a pod ochranou upírů, poněvadž nám bylo jasné, že jakmile tě William z centrály unese, bude se pátrat u tvé matky. A protože by Blunc mohl něco podniknout, myslím styl únos a vydírání, dali jsme jí pod ochranu. Takže neboj, tvá matka je v bezpečí. Bezpečnější a více hlídané místo je jen tento bunkr...“

*

„Kolik je v tom bunkru lidí?“ ptal se žoldák uvnitř helikoptéry, která zrovna přelétávala nad východní částí města. Přímo pod nimi byl komplex budov, pod kterým se měl údajně nacházet onen bunkr.
„Něco kolem šedesáti ozbrojených a asi třicet neozbrojených žen a dětí,“ odpověděl mu jeho velitel.
„A ty děti, s těma co?“ ptal se podezřívavě voják, i když tušil odpověď.
„Naším rozkazem je všechny zabít,“ oddechl si lítostivě muž.
„Doufal jsem, že to neřeknete...“
„Když to uděláme, každý ze skupiny bude finančně zajištěn do konce života. Ta organizace věděla, že budeme proti, ale má hodně co nabídnout. Je to naše práce.“
„Zabíjení dětí není žádná práce...“ špitl tiše muž a povolil si límec uniformy. Jeho šéf dělal, jako by poslední poznámku neslyšel.
„Kolik nasadíme lidí?“ vyptával se jiný muž ve vrtulníku velitele. Dohromady bez pilotů jich uvnitř bylo asi pět.
„Hodlám nasadit něco kolem stovky lidí, každému plnou výbavu.“
„Cože? Neříkal jste, že jich tam je jen šedesát bojeschopných? Na co tolik lidí?“ udiveně se ptal zase jiný muž.
„Bylo mi řečeno, že tolik lidí potřebujeme. Alan Blunc nám všechno financoval.“ První muž nevěřícně kroutil hlavou.
„Tolik lidí s plným vybavením na padesátku bezdomovců zalezlých v podzemí? Ten Blunc musí být blázen...“
„Naším úkolem je to splnit, když už zaplatil. Prostě budeme plnit rozkazy. S plány vás seznámím na zemi. Teď mlčte a pište všechny detaily, které uvidíte,“ řekl a opět zapsal něco do bloku, který měl na koleni.

*

„Smím se za ní jít podívat?“ tato otázka mi v hlavě tkvěla už dlouho, ale bál jsem se na ni zeptat.
„Co prosím?“ vytřeštěně na mě zíral Carlos.
„Moc dobře jsi mě slyšel.“
„Máš pravdu, slyšel, jen jsem myslel, že žertuješ,“ dál kýval nevěřícně hlavou Carlos.
„Proč bych žertoval? Tak půjde to, nebo ne?“
„Ne, samozřejmě to nepůjde!“ začal Carlos švihat rukama ve vzduchu, jako kdyby to byla bůhvíjak šílená otázka.
„Proč ne?“
„Proč ne?!“ zopakoval nejméně dvakrát hlasitěji mou otázku Carlos.
„Protože jakmile opustíš tenhle bunkr, všichni, co se pohybují v tvé blízkosti jsou rázem hledané osoby centrály! A když je někdo hledaný, většinou to neznamená ho odchytit, ale na místě ho zastřelit!“ řval Carlos naštvaně.
„Nechápu to,“ zakroutil jsem nevěřícně hlavou.
„Nechápeš to?! Dobrá, objasním ti to znovu...“ nadechl se Carlos. „Jakmile jsi centrálu opustil, centrála se vydala tě pátrat, posílala pro tebe dokonce své lidi, což jsem nikdy neviděl, pátrá po tobě i policie a jak už jsem ti řekl, jakmile tebe nebo někoho v tvé blízkosti uvidí, zastřelí ho! Tvou matku sledují, stejně tak jako tebe, jakmile se hneš z tohoto bunkru! Nemůžeš už se stýkat s nikým, koho jsi kdy znal! Pochopíš to konečně?!“ řval Carlos. Já jen pokýval hlavou. „Výborně,“ řekl Carlos a opět se posadil zpátky na postel.
„Když mě sledují, jakmile vyjdu z bunkru...“ zamyslel jsem se: „To znamená, že oni vědí, kde jsem? Kde se všichni skrýváme?“ V tu chvíli se mě zmocnil nesmírný strach, že každou chvíli někdo na bunkr může zaútočit.
„Pochopitelně,“ přikývl Carlos.
„Proč něco nepodniknou, když tak moc touží Desmonda zabít? Proč na nás už nezaútočili?“ zeptal se pro změnu Brune a podrbal se na krátkých vlasech.
„To je to, co my nevíme. Teoreticky nás tu mají na talíři, nemáme kam utéct, my můžeme jen čekat a doufat, že nezaútočí,“ vmísil se do rozhovoru Christoph.
„Proč by útočili?“ ptal jsem se nechápavě.
„Kvůli tobě, blboune,“ odpověděl mi Brune a odfrknul si.
„Takže..takže dokud tu budu, je jisté, že zaútočí?“ otočil jsem se na Christopha.
„Už to tak vypadá,“ kývl Christoph smutně.
„Ti lidi v bunkru kvůli mně ale můžou zemřít, ne?“ došlo mi najednou. Nechtěl jsem mít na svědomí více než padesátku lidských životů.
„A právě kvůli tomu je tu Carlos,“ ukázal Christoph na upíra, který seděl přede mnou.
„Jak to myslíš? Já myslel, že mě má chránit před centrálou, ne?!“ pomalu jsem začínal chápat.
„Nejen před centrálou. Ti lidé tady v podzemí se bojí o svůj holý život, a to kvůli tobě. Už několikrát mě žádali, vyhrožovali a vydírali kvůli tomu, abych tě vydal centrále. Drtivé většině se nechce kvůli tobě umírat.“ Christoph se přestal opírat o zeď a vyšel směrem ke dveřím. Já jsem ho ale zarazil.
„Proč mě teda před nimi chráníte? To chcete vyměnit můj život za životy nevinných žen a dětí?! Proč mě tu držíte?!“ řval jsem mu do obličeje. On se mi vysmekl a dal mi ránu do obličeje, až se mi spustila krev z nosu. Se svou ránou by mohl konkurovat i Williamovi.
„Jednou všechno pochopíš...“ sykl tiše Christoph, zakroutil nade mnou hlavou a odešel z místnosti.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 25. 2. 2020!


Fakta - Bulvár 19

RTA vyhlásila Sekundě B dvoudenní ultimátum
22. března 1
104 / 109 - Diplomatická delegace RTA předložila Sekundě B podmínky dvoudenního ultimáta, ale sekundáni se k nim staví odmítavě. Zároveň opět sílí aktivita anarchistů. Tentokrát se pokouší o založení vlastního státu za dveřmi 104.


Minulou dekádu vzplanul diplomatický konflikt mezi RTA a Sekundou B. 15. března terciáni anektovali 109, načež sekundáni odpověděli anexí 104. Obě strany nepřátelskou anexi neuznaly. V RTA se potom několik dní jednalo o dalším postupu. Nakonec byl prosazen umírněnější postup a Sekundě B bylo navrženo mírové urovnání sporu v podobě stažení obou anexí. Jednání byla definitivně ukončena včera s tím, že 109 anexi neodvolá.
RTA se tedy rozhodla konflikt řešit jinou cestou. Předložila 109 ultimátum, které mimo stažení anexe 104 obsahovalo uznání terciánské anexe 109, odvádění poplatku za mír, pravidelné dodávky zbraní a kontrolu zahraniční politiky Sekundy B. Ultimátum bylo ale po přečtení sekundány roztrháno, z čehož delegace usoudila, že se k němu postaví negativně. Sekundáni však mají čas do čtvrtka, ultimátum vyprší v 9 hodin a 55 minut. J. Fa. ihned začal sestavovat plán postupu, ten nám však vláda nesdělila.

Během dneška také vzrostla aktivita anarchistů ve 104. Ti již rezignovali na uvrhnutí Tercie A do anarchie a rozhodli se založit si vlastní stát. Ten se podle jejich slov nachází mezi 104 a 103 a sahá od topení na konci chodby až po úroveň skříňky M. Mi. 111. K němu se záhy přidal J. Kl. a po něm i třetí anarchista J. Ko. Vznik tříčlenného anarchistického státu zatím žádná třída neuznala.

Vláda RTA očekává, že sekundáni na podmínky ultimáta nepřistoupí. Mají však čas do čtvrteční první přestávky, na konci druhé vyučovací hodiny ultimátum vyprší a vypukne válka. Jak taková válka bude vypadat? Cílem války je přimět nepřátelskou třídu ke kapitulaci. 104 a 109 jsou nejvzdálenější učebny v prvním patře, takže primárně se budou obě třídy snažit si zajistit cestu postupu a zásobovací linie. Je možné, že na výzvu RTA do bojů vstoupí i primy, zatím je však RTA o vyhlášení války Sekundě B nežádá. Na druhé straně není jisté, zda Sekundě B nepřijde na pomoc Kvarta A, se kterou také nemá naše třída nejlepší vztahy na diplomatickém poli.
Bitva může probíhat na chodbě i v učebnách, pravděpodobně však pouze v prvním patře. V bitvách na chodbě bude cíl většinou zatlačení nepřítele do domovské, popřípadě spojenecké, učebny. Bitvy v učebnách budou ničivější, pouze několik minut bitvy dokáže nadělat škody v hodnotě desítek až stovek korun a zejména dlouhou dobu úklidových prací.
Co se týče výzbroje budou se používat křídopaly a obušky, popřípadě jiné, starší zbraně, např. láhev, uzel, srolované noviny, houba, klíčenka, nebo také ruční zbraně, jako pěsti či házení kříd. Je zde hrozba nasazení obléhacích či chemických zbraní, ale zde se jedná o pouhé spekulace.
Kvůli neexistenci mezitřídní dohody o válečném právu se smějí zajímat poslové, poškozovat vybavení domovské učebny, páchat zločiny na nepřátelských civilistech či blokovat dodávky případné humanitární pomoci. RTA se pokusila Sekundě B nějakou dohodu o mezitřídním válečném právu navrhnout, ta však odmítla.

Kdo tuto válku zavinil? RTA anektovala 109 jako první, poté se však její vnitřní situace uklidnila a byli to terciáni, kteří chtěli věc vyřešit mírem, stáhnout anexi a dále pokračovat v klidném životě. Sekunda B však anexi odvolat odmítla, očividně si přeje válku. To že Sekunda B využila vnitřních problémů v RTA a považuje anexi 109, která z těchto problémů vzešla, za záminku odmítnutí mírového řešení, tudíž za nepřímou záminku k válce pouze dokazuje, že viníkem je jednoznačně Sekunda B. RTA si přála věc vyřešit diplomaticky, ale nehodlá na sebe házet špínu ze Sekundy B.

Armáda RTA je připravena bránit čest své třídy, ale v takovém případě se naneštěstí vyhnout válce nelze. Do poslední chvíle doufejme, že se věc urovná, i když tato možnost je nepravděpodobná. V případě války, podpořme naše vojska a přejme jim slavného vítězství nad lstmi prosáklou a uzurpátorem J. Kol. ovládanou Sekundou B!

Firefox!

Vypukla válka se Sekundou B
24. března 1
Chodba / 109 - Dneska v 9:55 byla na základě ultimáta automaticky vyhlášena Sekundě B válka. Armáda RTA přitáhla o velké přestávce ke 109 a po úvodním střetu u dveří do ní vnikla. Uvnitř pokračovalo ostřelování sekundánských pozic, sekundáni se však zpočátku nezmohli na žádný odpor. Kolem 10:10 se však začala k útoku připravovat i sekundánská armáda. Terciáni se začali stahovat krátce před zvoněním kvůli zásahu profesorských mírových sil do bojů.


V úterý bylo Sekundě B předloženo ultimátum, které pokračování míru podmiňovalo splněním několika podmínek. Vypršet mělo dneska v 9 hodin a 55 minut, kdy měla být automaticky a bez dalšího varování vyhlášena válka. To se také stalo, se zazvoněním se rozpoutal v pořadí druhý mezitřídní konflikt v prvním patře, druhý alespoň co je III. A známo.

Terciánská vojska, z většiny prořídlá (J. Fa., J. Š., V. Ch., P. V. a M. Mi.), se nacházela přede dveřmi 104 a po vyřízení posledních věcí se zformovala a po desáté hodině se dala do pohybu. Byla vyhlášena blokáda 103 pro všechny kluky ze Sekundy B, poté armáda postupovala dále až ke dveřím 109. Zde bylo zahájeno ostřelování hlavních sekundánských pozic vzadu v řadě u okna. Sekundáni odpověděli protiútokem J. Kol., ten byl však po několika střetech odražen a armáda RTA vnikla do 109.
Zde pokračovala v ostřelování hlavních pozic, ale již v menší míře. Byl zahájen pěší postup za podpory menší části křídostřelectva s cílem přimět ke kapitulaci posádku druhé lavice prostřední řady (P. D., J. Šo.). Po pokračování střelby se k protiútoku přidal i J. Šo. a terciánské pěchota (J. Fa., M. Mi.) se stáhla zpět ke dveřím, kde útoky opět odrazila. Dále pokračovalo ostřelování obou předtím ostřelovaných pozic za soustavného odrážení protiútoků sekundánů, které však sílily.

Část armády RTA byla již vytlačena za dveře, když dorazily posily spojenců z Primy B (D. B., M. R.) a udělali vážný průlom v sekundánských řadách. Po nich opět následovali terciáni a spojené alianční armády opět ovládli vnitřní prostor kolem dveří. Sekundáni se prohrávajíce zaměřili na nepřátelské zbraně, které se snažili buď zničit nebo ukořistit. Zbraně se záhy staly předmětem bojů, úplně skončilo ostřelování sekundánských pozic a byl zahájen pouze boj na blízkost.
Mezitím se již posily z Primy B stáhly a v boji o zbraně byli terciáni opět osamoceni. Přibližně minutu před zvoněním však na bojiště dorazila profesorská mírová jednotka (J. Ši.) a bitva musela být ukončena. V té době se však armáda RTA již nacházela z většiny na chodbě a plánovala stažení, takže jí profesorský zásah až tolik neuškodil.

Po zbytek dne již ke střetům nedošlo, pouze RTA anektovala mezi třetí a čtvrtou vyučovací hodinou území mezi 104 a 103 sahající od konce chodby až po hranici skříněk 184 / 101 na jedné straně a 134 / 151 na druhé. Zítra bude tento krok projednán s primami.

Další vývoj války není zcela naplánován. J. Fa. hodlá pokračovat v blokádě 103, k bojům zítra možná také dojde. Poté bude přibližně jeden a půl dekády klid, protože budou jarní prázdniny a poté pojedou sekundy na lyžařský výcvik. Pořád však věřme ve vítězství naší armády nad krutým režimem ve 109.

Firefox!

Searched by potihcpd - 24. 2. 2020!


Deník Desmonda Forda - 24. kapitola

„Vypadni odsud! To TY si tohle všechno zavinil! Kvůli TOBĚ se tohle stalo! VYPADNI!“ ječela Juliet na Owena před domem své matky. Kolem nich stála samá policejní auta a sanitka, do které zrovna nakládali Julietinu matku.
Jakmile Juliet spatřila matku ležící na zemi, musela odolat zhroucení a zavolat záchranáře a policii. Ti okamžitě přijeli. Owenovi jako policistovi a jako Julietině snoubenci samozřejmě zavolali. Ten okamžitě přijel. Obával se, že ho Juliet bude z toho vinit. Jeho obavy se bohužel vyplnily.
„Kdyby ses nezajímal o ty tvoje UPÍRY, tak by se nic takového nestálo! Táhni mi z očí!“ řvala po bůhvíkolikáté Juliet na svého, teď už nejspíš bývalého, snoubence.
„Jul, já...“ začal Owen.
„VYPADNI!“ přerušila ho Juliet a prudce vstala z kapoty policejního auta, kam se sesunula, jakmile auta přijela. Owen se bezeslova pomalu otočil a se svěšenýma ušima odešel. Pomalu si začínal uvědomovat, jakou chybu udělal. Opřel se o pouliční osvětlení a jen se díval na scenérii před ním. Juliet s pláčem nasedla do sanitky, která zrovna odjížděla.

*

„Říkal jsem Ti, že to půjde!“ zařval na mě Carlos nahoru, když mi Christoph podával ruku na znamení uznání.
„Ne, celou dobu ses mi smál,“ odpověděl jsem mu.
„To neznamená, že jsem tě nepovzbuzoval,“ řekl na oplátku Carlos a usmál se.
„Tak pojď dolů,“ řekl najednou Christoph.
„A jak vlastně?“ zeptal jsem se pro změnu já.
„Skočíš,“ odpověděl jednoduše.
„Vůbec.“
„Ale jo.“
„Ne.“
„Tak tě strčím.“
„Je to asi třicet metrů! A proč bys to sakra dělal?!“
„Jsi z části upír. Musíš se naučit svoje schopnosti využívat. Takže skoč nebo tě strčím sám,“ řekl naprosto klidně Christoph.
„No jo, no jo,“ pokývl jsem neochotně a postavil jsem se na okraj budovy. Výšky mi sice nevadily, ale skočit ze střechy na chodník mi moc dobře nedělalo.
„Takže tři...“ začal Christoph. Já se v duchu připravil. „Dva...“ zhluboka jsem se nadechl. Ale nestihl jsem to úplně, poněvadž jakmile Christoph dořekl slovo dva, tak mě bezmilostně a chladnokrevně strčil dolů na zem. Aniž bych se na to jakkoliv připravil. Sletěl jsem dolů jako shnilá švestka. Při pádu jsem ječel jako malé děcko, kterému ukradli hračku. Naštěstí jsem dopadl přímo na nohy. K mému údivu mě nic nebolelo.
„Co to sakra mělo být?!“ zařval jsem na Christopha, jakmile jsem se opět postavil na nohy.
„Až jednou budeš opravdu padat ze střechy možná ještě vyšší budovy, nikdo ti nedá tři sekundy na přípravu. Tak si začni zvykat, kamaráde. Vlastně s tím zvykáním radši přestaň...“ řekl najednou. Sice jsem z takové dálky, když stál pořád na střeše budovy, nepoznal, kam přesně se dívá, jen jistě vím, že to nebylo na mě.
„Cože? Co tím sakra-?“ nedořekl jsem větu. Přehlušil mě výstřel. Výstřel, který se ozval za námi a díky němuž jsem mohl zemřít, nebýt bůhvíčeho. Možná boží vůle, možná osudu nebo možná jen nešikovností střelce, který po mně střílel. Každopádně mě střela minula.
Ani jsem se nestačil pořádně rozkoukat, když v tu chvíli mě Carlos rychle chytil za ramena a prudce mě hodil přímo oknem do budovy. Byl jsem z toho dost v šoku. Proletěl jsem rozbitým oknem na tvrdou zem. V tu chvíli jsem nevnímal. Celý svět se okolo mě točil. Bylo to jako ve špatném snu. Nejspíš jsem se praštil do hlavy. A také ten šok, že mě Carlos prohodí oknem od budovy. Byl jsem na něj v tu chvíli dost naštvaný. Teď už vím, že mi to zachránilo život. Bez tohoto „hodu“ bych tu už nebyl.
Venku se ozývaly výstřely. „Kde je Carlos?!“ pomyslel jsem si v první chvíli. Zůstal tam venku. Já jsem klečel uvnitř. „Co se to venku děje?“ napadlo mě dál. Vstal jsem a rychle jsem si stoupnul za nejbližší stěnu, poněvadž by mě mohli trefit nějaké zbloudilé výstřely. „Já mám zbraň!“ uvědomil jsem si po chvíli. Vytáhl jsem zpod mé už tak dost pošpiněné bundy malý samopal, co mi dal Carlos pár dní předtím u sochy. Vzpomněl jsem si na můj výcvik v centrále a zbraň jsem odjistil a nabil. Je docela ironií, že ti, co mě tohle naučili se tomu teď musí bránit.
„Carlosi?!“ zařval jsem mezi výstřely, abych se ujistil, že je v pořádku. Nic se neozývalo, jen další výstřely. Ohlušovalo mě to. Takhle intenzivní střelbu jsem (až na filmy) v životě neslyšel. Teprve po chvíli se mi ozvala odpověď.
„Zůstaň tam, kde jsi!“ ozvalo se shora. Carlos nejspíš použil to, co jsem dnes celý den zkoušel já a bleskurychle vyšplhal na střechu budovy. Bylo ho stěží slyšet, ale poslechl jsem ho. „Jdu za tebou!“ ozvalo se najednou ze střechy. „Jak se sem sakra chce dostat?“ napadlo mě v první chvíli. Rázem se mi dostalo odpovědi. Ze stropu přímo přede mě spadl Carlos. Proboural se všemi stropy až ke mně. Dopadl přímo ze střechy. Pomalu jsem si opět začal uvědomovat upíří sílu. Vyjeveně jsem na něj zíral, přímo jako na přízrak. „Máš tu zbraň?!“ řekl mi rázně. Já jen vyděšeně a zároveň zmateně přikývl. „Výborně. Je na čase ji použít,“ řekl a taktéž vytáhl druhou pistoli, i když už měl jednu v ruce. Ta druhá ale vypadala trošku...jinak. A hlavně jí z hlavně trčela nějaká šipka!
„Já jí nebudu používat!“ zařval jsem na něj. Vážně jsem z ní nehodlal vystřelit. Ale nevyšlo mi to.
„V tom případě...“ řekl Carlos a vzápětí na mě namířil šipkovou pistoli.
„Co to sakra-?“ nestihl jsem doříct. Carlos vystřelil. Šipka se mi zabodla přímo do hrudníku. V první chvíli jsem ucítil ohromnou bolest, po chvilce to ale hned přestalo. Najednou jsem se cítil být svěží, plný síly. Stal se ze mě jiný člověk. Opět jsem ucítil ten samý pocit, jako tehdy na hřbitově. Vše jsem vnímal zrychleně. Já sám jsem nejspíš byl zrychlený. Všechno jsem slyšel hlasitěji, ostřeji, včetně výstřelů, které mě vrátily zpět do reality. Zatřepal jsem hlavou. Výstřely ze mě udělali naštvané monstrum. Aniž bych si uvědomoval co dělám jsem proskočil oknem ven a nevědomky jsem bleskurychle uhnul kulce, která na mě letěla, aniž bych o tom věděl. Poté jsem se vší silou rozeběhl přímo k útočníkům. Nevěděl jsem, kolik jich tam je, ani co mají za zbraně a jestli jsou silnější než já, prostě jsem jen běžel tam, odkud vycházely výstřely. A vyšlo to. U rohu budovy naproti té, odkud jsem před chvíli vyběhl stáli tři muži. Každý z nich měl v ruce zbraň a stříleli přímo na mě! Já to ale nevěděl. Tedy spíše jsem si to neuvědomoval. Běžel jsem přímo na ně. Až později jsem si všiml, že v jejich výrazech se objevilo trochu strachu a o krok ustoupili. Já ještě zrychlil. Kdyby Carlos neudělal to, co udělal, nejspíš bych odtamtud utekl a bůhví, jak by to bylo teď.
Sám nevím, jak jsem to udělal, ale ještě za běhu jsem po nich začal střílet. Hned při prvních ranách jsem trefil jednoho z nich do hrudníku, ten se svalil na zem a začal chrčet, druhý se na něj podíval a ani se nestačil otočit, než jsem k němu přiběhl a podkopl mu nohy. Než jsem se rozkoukal, třetí ležel na zemi s dírou v hlavě. Tak takhle vypadá můj upíří útok.
„Wow...“ šeptl jsem si, jakmile jsem opět procitl, „tak tohle bylo vostrý...“

*

„Jste si tím jistý?“ zeptal se naposledy Morgan Borley svého nadřízeného, který seděl za velkým stolem. Byl to Alan Blunc.
„Naprosto. Hrozba se musí vymýtit hned na začátku. Začněte s tím co nejdřív...“ řekl a otočil své křeslo směrem k prosklené stěně.
„Jak myslíte...“ řekl Morgan a odešel.

*

„Neměl jsi to dělat...“ řekl jsem potichu, když jsem klečel na zemi v kaluži krve se zbraní v ruce. Carlos stál nade mnou a strkal si svou pistoli pod kabát. Po chvíli přišel i Christoph.
„Musíš se s tím naučit žít. Jsi z části upír, musíš se naučit své vlastnosti využívat,“ řekl potichu. V jeho hlasu nebylo cítit špetky lítosti.
„Jak se to můžu naučit?! Právě jsem zabil tři lidi! Stal se ze mě vrah!“ zařval jsem na Carlose a prudce jsem vstal. Měli jsme štěstí, že výstřely nikdo neslyšel.
„Musel jsem to udělat!“ zařval pro změnu Carlos. „Kdybych ti nestřelil tu adrenalinovou šipku do srdce, už bychom tu nebyli! Jen takhle se můžeš ubránit a přežít!“ řval na mě.
„Ale já se nechci před ničím bránit! Chci žít normální život, jako každý jiný člověk...“ řekl jsem se slzami v očích.
„Ale ty NEJSI člověk! Pochopíš to konečně! Ty nemůžeš žít normální život, na to už je pozdě! Teď po tobě půjdou, dokud tě nedostanou! Musíš se naučit přežívat! My všichni takhle žijeme, tak se to nauč!“ Na chvíli se odmlčel a poté pokračoval: „Vím, že je to složité. Pro mě to také bylo, musel jsem žít dvojí život, jako člověk a jako upír, nakonec ale přece jen jedna strana zvítězí. A ty víš, která strana to bude. Člověkem už se stát nemůžeš...“ Nic jsem mu na to neřekl, jen jsem mlčky seděl a hleděl do kaluže krve. V tu chvíli mě něco napadlo.
„Říkal jsi, že když na tu budovu vylezu, odpovíš mi na jakoukoliv mou otázku...“ řekl jsem, jako bych si náš předchozí rozhovor nepamatoval. Carlose to evidentně překvapilo.
„Co..Co to s tím má společného?“ vyjekl překvapeně.
„Tak odpovíš mi?“
„Blázníš? Klečíš v kaluži krve mezi třemi mrtvolami, teď vážně nemáme čas na to, si povídat. Až v bunkru. Teď musíme uklidit,“ řekl, jako kdyby to dělal běžně.
„Dobře. A jak tohle hodláš uklidit?“ ptal jsem se zmateně.
„Hlavně rychle,“ řekl Carlos a hodil si na rameno jednu z mrtvol mužů.
„Aha.“

*

Jakmile jsme schovali tři mrtvé do díry, co Carlos probořil uvnitř staré budovy do podlahy, nastal další otazník.
„A co s tou maličkatou kaluží krve?“ ukázal jsem ironicky na louži, která se rozprostírala přes celý chodník.
„Pojď rychle,“ řekl bez odpovědi Carlos. Christoph už odešel do bunkru. Vyšli jsme společně bývalými dveřmi na chodník. Upír najednou vytáhl z kapsy malý bílý váleček.
„To je nějaký supermop? Protože jestli ne, tak nevím, jak ti to pomůže s vytřením chodníku.
„Kdo říkal něco o vytírání?“ řekl jednoduše a vhodil váleček do kaluže. Jakmile dopadl, krev okamžitě začala sama mizet. Čím víc mizela, tím se váleček uprostřed kaluže zvětšoval a rudnul.
„Jasně. Vcucávání. Super.“

*

„Kdy to hodlá provést?“
„To ví jen on sám. Prý máme být stále v pohotovosti. Nic víc mi neřekl.“
„Pane, doufám, že ví co dělá. Tohle bude neskutečné krveprolití. Nemá to v našich akcích obdoby.“
„Já vím, říkal jsem mu to samé. Ale rozkaz je rozkaz. Musíme to udělat.“
„Jak myslíte. Svolám své muže. Až bude plán akce hotov, dejte vědět,“ řekl muž v potrhaném modrém tričku. Stál spolu s Morganem Borleym uprostřed obrovské mramorové vstupní haly. Dovnitř prosvítalo skrz prosklené zdi sluneční světlo. V hale bylo jako vždy plno lidí. Všude visely vánoční ozdoby. Nikdo nemohl dostat byť jen podezření, co se za zdmi této haly odehrává.
„Plány už jsou dávno hotovy,“ pronesl tiše Morgan. Na jeho jmenovce, připevněné na černém obleku, stálo : MORGAN BORLEY, VÍCEŘEDITEL OENO.
„Máte je tady?“ opět se otázal muž. Morgan beze slov pokynul muži u pultu, ten jen přikývl a vytáhl zpod pultíku svazek papírů. Poté je přinesl Morganovi. Ten přikývnutím poděkoval.
„Tady je máte. A ne, pan Blunc si je absolutně jistý, že nic měnit nehodlá,“ odpověděl Morgan na otázku, která ani nebyla položena.
„56 lidí...ozbrojeni...v podzemí...Nemám na takovouto akci dostatek mužů a vybavení,“ kroutil muž hlavou.
„Můžete počítat s podporou mužů a vybavení centrály. Absolutně ve všem potřebném vyhovíme.“
„Jsou někde plány toho bunkru?“ ptal se dál muž.
„Počkejte...“ muž začal listovat mezi různými fotografiemi, statistikami, profily lidí a po chvíli vytáhl plán. Muž naproti němu ho vzal do ruky a nahlédl do něj.
„Je tam hodně únikových východů. Je potřeba je všechny zablokovat,“ řekl a ukázal na plánku pár malých chodbiček, které vedly ven z bunkru.
„To nebude problém. Vaší starostí jsou úkoly, které zde máte napsané,“ odpověděl Morgan a ukázal na další stranu.
„Zneškodnit tyto osoby,“ začal číst nahlas muž, „Carlos Vega, William Forman, Christoph Stiglitz, Paul Vega, Samael Gorrany...Je jich tu ještě hodně...Zajistit bezpečí...Kdo je tohle?“ zeptal se muž a zaťukal ukazováčkem na jméno, které bylo na papíře.
„Náš informátor v bunkru. Jen díky němu máme tyto informace,“ odpověděl Morgan.
„Dobrá. Takže zajistit jeho bezpečí, zničit bunkr, všechny důkazy a svědky. Takže...“ muž se na chvíli zarazil. Morgan, jako kdyby tušil, na co se chce muž naproti němu zeptat jen přikývl.
„To ale znamená, že musíme všechny zabít!“ vyhrkl najednou muž. „To po mně nemůžete chtít. V tom bunkru jsou i ženy a děti! Tohle nejde!“
„Nikdo to nesmí přežít. Je to hrozba pro celou společnost. Pro každého živého občana D.C., musíte to udělat,“ snažil se Morgan mluvit chladně, ale v jeho hlase byla cítit lítost a strach z hrůzného činu.
„Dobrá, udělám to, ale já a moji muži budeme chtít vyšší finanční odměnu.“
„Pokusím se předat vaši žádost panu Bluncovi.“
„Dobrá. Nashle. Až bude třeba, dejte vědět. Do té doby budu doufat, že si to rozmyslíte. Hnusí se mi představa, že na rukou mých mužů ostane krev žen a dětí." řekl muž, nevěřícně zakroutil hlavou a pomalu se otočil.
„Počkejte! Jeden člověk to vlastně musí přežít...“ řekl tiše Morgan. „Vaším úkolem je ho zajmout a přivést sem.“
„Jak se jmenuje? A jak ho poznám?“ zeptal se otráveně muž.
„Bude rychlejší než ostatní, silnější a bude se snažit utéct,“ odpověděl Morgan Borley.
„Proč zrovna toho nejtěžšího soupeře mám chytit? A jak se jmenuje?“
„Protože to kvůli němu provádíme tento útok...A jeho jméno je Desmond Ford,“ pronesl tiše.

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 18. 2. 2020!


Fakta - Bulvár 18

RTA rok po vyhlášení anarchie a zániku RSA
19. března 1
104 - Nelze úplně přesně zjistit, kdy to bylo, ale většina pramenů ukázala na dnešek. Republika Sekundy A byla již přibližně dekádu v krizi, která se skončila tím, že Rada, které většinu si J. Ko. v uplynulých dnech získal na svoji stranu, zrušila vládu i republiku a vyhlásila anarchii. Nastala krušná doba anarchistického temna...


V gregoriánském kalendáři se píše čtvrtek 14. února 2008 a Rada, jediný orgán Republiky Sekundy A, protože vláda zatím nebyla sestavena, o 5. volné vyučovací jedná o dalším osudu vnitřně totálně rozvráceného státu. Nakonec dojde k závěru, že nejlepší život zaručí absolutní svoboda, nespoutána žádnými zákony ani povinnostmi. K tomu je však třeba odstranit vládu. V hlasování jsou 4 republikáni poráženi přibližně trojnásobnou anarchistickou většinou a RSA, která před dekádou ovládala třetinu prvního patra zaniká...

Pojďme si nyní připomenout tehdejší poměry a události, které k vyhlášení anarchie vedly.

První sjednocovací snahy začali 15. listopadu 2007, kdy se Guardieři i Cheatmani, kteří byli spolu ve válečném stavu, museli spojit k obraně třídního nápisu „KONĚ PATŘÍ DO SALÁMU!“ před útoky holek. Po uklidnění situace se boje již neobnovily, armáda zůstala už navždy sjednocena. Sekunda A si pak bez boje podřídila Primu B, která jí platila tributy v podobě kříd, ale i sami sekundáni chodili na tzv. křídové výpravy po celé škole. Během prosince se poté Sekunda A dostala do konfrontace i s profesorským sborem, což oteplilo vztahy mezi kluky a holkami a společnými silami se situace napravila.

Po novém roce však u kluků převážili ostré antiholčičí nálady, byla zastaveno projednávání jakýchkoli problému s holkami a pozornost kluků byla opět obrácena k armádě, křídovým výpravám, Primě B, ale hlavně k utvoření vlády. Plánem tzv. „převratu“ bylo zbavit se domnělé nadvlády holek, distancovat se od nich a utvořit si vlastní, ryze klučičí vládu.

O podobě vlády se jednalo skoro celý leden 2008. Byla předložena spousta návrhů, ale větší podporu a šanci na zrealizování měly pouze dva. Návrh sestavený J. Fa. a V. Ch. spočíval ve třech konsulech s různým zaměřením, přičemž si každý jmenuje jednoho podkonsula. Těchto šest by tvořilo Státní radu, projednávající nejdůležitější věci. Konsulové měli být voleni lidem. Druhý návrh, který sestavili J. Ko. a J. Fi., stál na 7-členné Státní radě, volené lidem, vůči které by v opozici stála další, 4-členná rada, pozůstávající z členů Státní rady v předchozím období (O málo podrobnější informace jsou dostupné v Historii třídy, v archivu TV-Nora.).
Souboj o podporu vyhrál J. Ko., který měl jako momentálně nejvlivnější kluk zorganizovat vytvoření vlády. Spolu s několika dalšími kluky se shodl na tom, že J. Fa. bude Velitelem ozbrojených sil, což by mu mělo vynahradit neprošlý návrh vlády. To bylo však jediné, co zastánci vítězného návrhu udělali. Podstatné však bylo, že Republika Sekundy A existovala.

Nikdy nebyla oficiálně vyhlášena, ale za symbolické datum jejího vzniku lze považovat odhlasování návrhu podoby vlády, které není známo. Bylo to patrně někdy během poslední třetiny ledna. Vzápětí bylo rozhodnuto o válce s Primou B, která již odmítala platit sekundánům tributy. Válka (?29. ledna 2008 - 14. února 2008?) byla jednou z příčin zániku RSA. První bitva se odehrála v první den války a dopadla nerozhodně. V této době ovládala Sekunda A domovskou učebnu 104, klučičí záchody 103, učebnu 112, přibližně třetinu chodby prvního patra a za sobě podřízenou považovala přirozeně i vzbouřenou Primu B s učebnou 102.
Byl to zlatý věk Sekundy A a nikdo tehdy netušil, že jeho konec je tak blízko. V únoru začaly zmatky: republika již byla dekádu bez vlády, válka byla vedena pomalu, zatím proběhla jen jedna bitva a k tomu všemu hodně kluků odmítalo bojovat kvůli florbalovým zápasům s ostatními třídami (povětšinou s Tercií A a Sekundou B). Ale hlavní problém představovalo šíření nových - anarchistických myšlenek.

Anarchisté prohlašovali, že nejlepší život je bez jakýchkoli omezení, tedy bez vlády (anarchie = bezvládí). Poté, co anarchistickým myšlenkám podlehl i J. Ko. získávali anarchisté postupně převahu. Druhá, taktéž nerozhodná, bitva se uskutečnila pravděpodobně 5. února 2008 a bitvu ani nepřipomínala. Ve 104 byla válka značně nepopulární, republice již zůstali věrni jenom 4 kluci (J. Fa., V. Ch., J. Š. a L. Kn.).
Další bitva se už nekonala. Neexistovala vláda, která by mohla anarchistům čelit, která by mohla podniknout další válečné kroky. Jediným orgánem byla Rada - provizorní shromáždění, jímž se řešili veškeré spory před odhlasováním návrhu vlády. Členy Rady byli všichni kluci a odhlasování návrhu podoby vlády mělo být jejím posledním zasedáním. Anarchisté si však vymohli ještě jedno, konalo se pravděpodobně 14. února 2008 o páté vyučovací hodině, během které měla třída volno. Právě zde padl rozsudek nad RSA. Zavládla anarchie, republika byla zrušena, což automaticky znamenalo i ukončení války s Primou B. Nastalo 269 dní anarchie.

Jak vypadá 104 rok po této události? Republika Tercie A (vznikla 28. listopadu 2008 / 1. ledna 1), nástupnický stát RTA má ústavu, funkční vládu, armádu, vzkvétající hospodářství a spoustu dalších věcí. Narozdíl od RSA se nebrání jednání s holkami, naopak, snaží se o celotřídní spolupráci. Naproti RSA však ovládá pouze území 104, momentálně sice „okupuje“ i 109 (domovskou učebnu Sekundy B), ale není zde přítomna armáda a nemá nad sekundány žádnou moc. Republikáni mají obrovskou převahu nad anarchisty u kterých je sporné, zda vůbec dosahují takového počtu, jaký měli před rokem republikáni. Porovnání RSA a RTA je důkazem toho, že cíle lze dosáhnout, když má podporu mnoha spolupracujících lidí a když panuje tolerance a demokracie.

Je otázkou, jak bude naše třída (naneštěstí již ne ve 104) vypadat 19. března příštího roku, zda to pořád bude 19. březen nebo již opět 14. únor. Nyní se však zaměřme na bližší současnost, neboť třída, se kterou jsme před rokem nechtěně ukončili válku, prohlašuje 104 za součást svého území! Čelme tedy současným výzvám, nejdříve mírovou cestou, po neúspěchu válkou, ve které mějme vždy na paměti Republiku Tercie A!

Firefox!

Searched by potihcpd - 17. 2. 2020!


Deník Desmonda Forda - 23. kapitola

Ráno jsem se vzbudil celkem časně. Brune jako vždy chrápal. Každé ráno spal aspoň do jedenácti, vstal, šel trénovat a pak pozdě večer zalehl. To byl jeho pestrý program. Oblékl jsem se a vyrazil jsem za Christophem. Večer předtím mi řekl, ať se stavím. Byl jsem velice zvědavý, co mi to vlastně řekne. Nevěděl jsem přesně, kam že to mám za ním vlastně jít, tak jsem opět nastoupil do výtahu a vyjel jsem nahoru. Otevřel jsem dveře a vyšel ven do postranní uličky. Byl asi začátek prosince, takže sněhu bylo stále dost.
Došel jsem až ke dvěma lidem, kteří se opět nahřívali u barelu. Jeden z nich byl Christoph. Druhého jsem neznal.
„Á, Desmonde! Jsem rád, že jsi tu. Čekal jsem tě později,“ zvolal, když jsem přišel a usmál se. Oba dva se klepali zimou, poněvadž foukal ledový vichr. Já měl na sobě tlustou bundu, takže mi zas taková zima nebyla. „Dovol, abych ti opět někoho představil,“ řekl a o krok ustoupil, abych si mohl prohlédnout muže, který stál za ním. Byl to spíš chlapec, než-li muž. Vypadal o něco mladší než já. Měl nakrátko ostříhané hnědé vlasy, hnědé oči. Ničím se od ostatních lidí nelišil. „Tohle je Gabriel. Jeho úkolem je chránit vchod do bunkru, jen díky němu můžeme v klidu spát.“
„Nepřeháněj to,“ řekl Gabriel a usmál se. Já jsem se mu také představil a podal jsem mu ruku.
„Tak ses opět s někým seznámil, teď pojď se mnou,“ otočil se a vyšel z uličky do ranního šumu na ulici. Já se vydal za ním.
„Měj se!“ zavolal za mnou ještě Gabriel.
„Kam to jdeme?“ zeptal jsem se Christopha.
„Chci ti něco ukázat,“ řekl jednoduše.
„A Carlos s námi nepůjde?“ ptal jsem se dál.
„Ten tam na nás už čeká. A neloudej se tak!“ řekl, aby mě trochu popohnal, poněvadž jsem se pořád rozhlížel.
Zbytek cesty jsme šli pěšky. Pomalu jsem si začal zvykat na to, že mě vždy někdo někam vezme s tím, že mi chce něco ukázat. Nejdříve William, to jsem postřelil upíra, poté opět William a opět jsem zastřelil upíra, poté Carlos, to jsem viděl hořící a padající letadlo, teď zase Christoph. Doufal jsem, že tohle by mohlo poprvé být pro mě nějak pozitivní. A taky bylo.
„Můžu se na něco zeptat?“ zeptal jsem se ho za chůze. Christoph s úsměvem přikývl.
„Můžeš...teda....jsi nějak obeznámen s mým případem?“ přemýšlel jsem, jaká slova jsou vhodná.
„Jak to myslíš?“
„No, jako jestli víš, jak jsem se sem dostal, proč jsem tady a tak...“ odpověděl jsem mu.
„Něco málo vím,“ řekl jednoduše.
„A můžeš mi to něco málo říct?“ opět jsem vyzvídal.
„Co chceš konkrétně vědět?“
„No, hlavně, proč tu jsem a co tu dělám,“ řekl jsem mu a zrychlil jsem krok.
„Proč tu jsi, to nevím a co teď děláš, nejspíš jdeš po chodníku vedle mě. Už jsme tady,“ řekl najednou. Opět jsem se toho hodně dozvěděl. Stáli jsme u staré opuštěné budovy. Byla velice podobná té, u které jsem byl na své první akci. Vytřískaná okna, pomalované zdi, oprýskaná omítka a podobně. U zřejmě posledních nevysklených dveří stál Carlos v kabátu a s rukama v kapsách. Když jsme k němu přicházeli, tak na nás zamával.
„Zdravím,“ řekl nám, když jsme přišli až k němu. Oba dva jsme ho pozdravili pokývnutím. „Tak, můžeme začít?“ zeptal se najednou Carlos.
„Počkej, počkej! Já vůbec nevím, o co tady jde! Co se jako bude dít?“ vyjekl jsem najednou.
„Ty jsi mu to ještě neřekl?“ zeptal se s trochu posměšným tónem hlasu Carlos Christopha. Ten jen pokrčil rameny a pousmál se. „Naučíme tě další užitečnou věc. Ještě užitečnější, než střelba, kickbox, kung-fu a podobný blbosti. Tohle je mnohem efektivnější při ochraně života, tak doufám, že ti to půjde lépe, než střelba,“ řekl Carlos a začal se mi smát. Měl jsem chuť ukázat mu jeden z mých prstů, ale odolal jsem. Je to přeci jen upír. I když já vlastně taky, řekl jsem si v duchu a pousmál jsem se.
„A co to jako teda bude, experti?“ zeptal jsem se obou.
„Sleduj a uč se,“ řekl najednou Carlos. Poté udělal opět svůj upíří „tríček“. S upíří rychlostí se rozeběhl vstříc budově. Jakmile stál asi metr od zdi, tak vyskočil tak, že dopadl přímo nohama na zeď, po které s nesmírnou rychlostí vyběhl nahoru, kde se chytil parapetu, tam se zavěsil a poté ruku vyhodil tak vysoko, až se vyhoupl na další parapet a takhle až na vrch budovy. I když byla asi 25 metrů vysoká, Carlos tam takto vyšplhal během pár sekund. Nahoře se otočil a pyšně se na mě podíval. „Teď ty!“ zařval. Pokušení jsem neodolal a opravdu jsem na něho jeden z prstů ukázal. Opět se jen usmál a znovu mě popohnal.
„A jak tam mám asi tak vylézt?!“ zařval jsem nahoru.
„Jako já,“ řekl a pořád se usmíval.
„Teď se dívej pozorněji,“ řekl najednou Christoph. Šokoval mě ještě víc, než Carlos. Udělal naprosto totéž, také vylezl na střechu s tím rozdílem, že byl tak dvakrát rychlejší. Já jsem jen oněměný zíral. Ještě, že tato ulice byla liduprázdná, jinak by si asi lidé ťukali na hlavu, kdyby nás tu takhle viděli.
„Ty jsi taky upír?!“ zařval jsem na něj nahoru, jakmile se postavil na nohy.
„Ne, jen mám talent,“ řekl a usmíval se ještě potutelněji, než Carlos.
„Aha. Talent,“ řekl jsem a v duchu jsem je oba s jakýmsi humorem proklínal. „Já ten talent ale nemám, takže ahoj!“ zařval jsem nahoru a už bych se nejspíš otočil, kdyby Carlos neseskočil ze střechy přímo přede mě. Děsně jsem se vylekal, až jsem skoro zařval. Teda já vlastně zařval. A to dost hlasitě.
„Nikam nejdeš, kamaráde,“ řekl opět s úsměvem. „Teď zkusíš hezky udělat to samé, jako já a Christoph,“ pokračoval, otočil mě a popostrčil směrem ke zdi.
„Dobře. Sledujte, jak se to má správně dělat,“ řekl jsem pln sebevědomí a rozeběhl jsem se směrem ke zdi. Zapomněl jsem ale, že vůbec netuším, co mám vlastně dělat, když už letím směrem ke zdi. Vlastně ne ke zdi, ale k oknu. Takže jsem samozřejmě tím pěkným oknem u země proletěl do budovy, kde na mě čekala pohodlná pokrývka země v podobě prachu, špíny a krys. Můj trénink opět začal.

*

„Prosím?!“ pomalu se otočila Juliet na muže, stojícího za ní. Měl téměř dva metry.
„Jak jsem říkal, slečno, vyslechněte mě,“ řekl potichu.
„Takže vy mi tu vyhrožujete smrtí mého snoubence pod záminkou toho, abych si s vámi promluvila?! Víte co? Sbohem! Můžete být rád, že nezavolám policii!“ zařvala na něj a odkráčela. Nedbala na to, že na ni muž řval, ať ho vyslechne. Nehodlala ho poslouchat. Zahnula za roh a vstoupila do stanice metra.

*

„Však já to jednou zvládnu!“ řval jsem na dva posměváčky, kteří stáli na budově a pozorovali mé trapné pokusy o šplhání na domy. Už mi řekli vše, co o tom věděli, veškeré rady, tipy a triky. Řekli mi vše, co jsem potřeboval vědět. Já jsem se stejně vždy jen pověsil na první parapet a poté jsem spadl dolů do louže, bahna a sněhu, protože k mému štěstí samozřejmě začalo pršet, takže to ještě více klouzalo. Opravdu mi to velice zjednodušilo mé úsilí. Toto škrábání na budovu jsme trénovali celý den. Od rána, co jsme sem přišli bez přestávky až do setmění. Byl jsem nesmírně unavený. Ti dva do mě nejspíše vkládali velké naděje, poněvadž kromě posmívání mě také někdy i povzbuzovali. To mi také pomohlo. Asi v devět večer už Carlos nejspíš ztratil trpělivost a zařval na mě.
„Tak co, potřebuješ pomoct?“ řekl to s posměšným tónem v hlasu, samozřejmě.
„Ne, mně je krásně, jen relaxujte dál!“ zařval jsem celý promočený poté, co jsem opět spadl na zablácenou zem.
„Jak myslíš,“ řekl a opět se posadil. Měl jsem sice svou hrdost, ale potom, co jsem po několikáté plival z pusy bahno, prach a sníh se jakýkoliv náznak této vlastnosti vytratil.
„No jo, pojď mi pomoct!“ zařval jsem nahoru. Byl jsem opravdu zvědav, jak mi hodlal pomoci. Carlos se jen pousmál a opět seskočil za mnou dolů. Došel až ke mně a řekl mi něco, co mě opravdu povzbudilo.
„Hele, řekněme si to na rovinu. Ty jsi zoufalec. Ten nejzoufalejší zoufalec naší planety, který ani nedokáže vylézt na pitomou budovu, i když mu v žilách koluje upíří krev. Takže, buďto to teď vylezeš a já ti odpovím na vše, na co se mě zeptáš... Nebo to nevylezeš a já tě v téhle krásné a nové budově nechám přes noc. Platí? Tak běž do toho, experte!“ řekl a poplácal mě po rameni. Musel mít opravdu velkou upíří sílu, poněvadž mě to jeho poplácání dost bolelo. Ale povzbudilo mě to.
Nevím, čím to bylo, jestli těmi jeho povzbudivými řečmi, vydíráním nebo něčím podobným, každopádně s jeho poplácáním se mi opět vlila krev do žil. Cítil jsem najedou tlak v očích a rozbolela mě hlava. Co největší rychlostí jsem se rozeběhl proti zdi a vyskočil jsem na ni. Chodidly jsem dopadl přímo na omítku, která pod náporem mé podrážky opadala, mezitím co dopadla já už ale visel na třetím parapetu a vyhazoval jsem ruku na další, další a další, dokud jsem nevyšplhal až na vrch budovy. Tam mě s úsměvem na tváři přivítal Christoph. „No výborně,“ řekl mi. Podíval jsem se s hrdostí dolů na Carlose, který na mě ukázal zdvižený palec. Já mu gesto oplatil.
„Tak co, kdo je tu teď expert!?“ zařval jsem na něj dolů.

*

Juliet zvonila na matčiny dveře už něco přes minutu. Nikdo neotevíral. „To je divné,“ řekla si sama pro sebe Juliet a podívala se skrz skleněné dveře dovnitř. Uvnitř se svítilo, ale přesto nikdo neotevíral.
Juliet neměla své klíče, proto zvedla sošku tučňáka, která stála u dveří. Pod ní byl samozřejmě nouzový klíč, jehož skrýš znala jen Juliet a její matka. Svého otce Juliet nikdy nepoznala, utopil se, když plaval v moři. Často jí chyběl. Už si ale na to, že je polosirotek zvykla. Zastrčila klíč do zámku a otevřela dveře. Zamčeno nebylo, takže matka musela být doma. Nejspíš asi usnula nebo něco podobného, uklidňovala se Juliet v duchu. Pověsila kabát na věšák, odložila kabelku a tašku a vešla dovnitř.
„Mami?“ zavolala do domu. „Mami, jsi tu?!“ opět řvala. Podívala se do obývacího pokoje. Televize běžela, ale na pohovce nikdo neležel. Určitě je v kuchyni, řekla si Juliet. Jakmile ale vešla do kuchyně, zděsila se. V první chvíli byla v šoku, poté jí přejel mráz po zádech. Na zemi ležela její matka v kaluži krve a s nožem v ruce.
Z malého domku Julietiných rodičů se ozval jekot...

To be continued!
All rights reserved! ©2010 by Cusatalon spol. - Don’t copying!!!

By Mrs Mann - 11. 2. 2020!


Fakta - Bulvár 17

Válka je na spadnutí
16. března 1
104 - J. Fa. dneska navrhnul stažení anexe s výzvou, ať Sekunda B učiní totéž. Návrh Senátem prošel, ale Státní rada se nemohla rozhodnout. Nakonec vláda vyhlásila referendum, které rozhodlo pro okamžitou válku.


Včera se situace vyhrotila následkem terciánské anexe Sekundy B. Ta anexi neuznala a vzápětí anektovala RTA, ve které navíc poškodila znak i vlajku. Navzdory volání po okamžité válce se ujal návrh J. Fa. na uklidnění situace v podobě stažení obou anexí, ta by se pak vrátila ke starému.
Tomuto návrhu vyjádřili neurčitou podporu V. Ch. i J. Š. V. Ch. byl dnes nepřítomen a předal své hlasovací právo v Senátu J. Š. Zpočátku to vypadalo, že návrh projde. Svoji podporu podmiňoval předseda vojenskou přehlídkou. J. Š však po třetí vyučovací hodině také odešel a obě (svoje i V. Ch.) hlasovací práva odkázal na J. Kl.
Poté co již návrh J. Fa. neměl podporu se převalila vlna válečného nadšení a byl zahájen postup na 109. Měla se vyhlásit válka a hned poté začít boj. Část armády pochodovala ke 109 navzdory rozkazům Velitele ozbrojených sil, ať se stáhne. Když však terciáni dorazili mezi třetí a čtvrtou vyučovací hodinou k mateřské učebně Sekundy B, na své obrovské překvapení a zklamání zjistili, že ve 109 je druhá polovina (AjNj) RTA. Poté se již zklamaná armáda podřídila pokynům J. Fa. a stáhla se.

Začal se řešit další postup, tentokrát již seriózněji. Opět se projednávala otázka, zda anexi stáhnout či okamžitě vyhlásit válku. J. Kl. měl dvojnásobnou převahu nad třetím senátorem L. Kn., který byl pro okamžité vyhlášení války. J. Kl. hlasoval proti válce a pro stažení anexe a tak byl návrh J. Fa. Senátem potvrzen. Na řadě byla nyní Státní rada. J. Fa. svůj návrh přirozeně schválil, předseda V. Č. se nemohl rozhodnout. P. V. se k problému překvapivě také vyjádřil neutrálně a navrhnul vyhlášení v pořadí už druhého referenda. To bylo potvrzeno předsedou, čímž ho schválila Státní rada i J. Kl. čímž ho schválil Senát, J. Fa. a L. Kn. byli proti.

Ve třídě bylo dneska poměrně málo lidí, z čehož někteří odmítli hlasovat, a tak se referenda účastnilo pouze 50% občanů (bylo rozhodnuto, že předání hlasovacího práva do rukou J. Kl. se vztahuje pouze na Senát, nikoliv jiné věci, jako referendum). Pro okamžité vyhlášení války bylo 10 lidí, proti pouze 6. Rozhodlo se tedy, že anexe odvolána nebude a vyhlásí se Sekundě B válka.
Ta se však již nevyhlásila, pravděpodobně se vyhlásit nestihla. Očekává se, že vypukne zítra. Faktem je, že sekundáni vlastně o ničem nevědí. Z jejich pohledu to vypadá tak, že po několika měsících míru a klidu jim za jejich nepřítomnosti terciáni "počmárali" tabuli, za co jim následně zničili znak i vlajku, anexím zřejmě nepřikládají velkou váhu. Tím to pro ně skončilo, netuší, že v RTA proběhl politický souboj o další postup. Každopádně Sekunda B byla obeznámena s tím, že jí bude v případě odmítnutí anexe vyhlášena válka.
Další vývoj událostí nám přinese zítřek, ale je téměř jisté, že válka bude vyhlášena, když ji potvrdil i lid.

Firefox!

Spory se Sekundou B navzdory mírovým snahám RTA pokračují
18. března 1
104 / 109 - Včera vyšlo najevo, že hlasování o referendu bylo zmanipulované a protiústavní, tudíž i samo referendum pozbylo platnosti. Dneska probíhala jednání se sekundány ohledně urovnání sporu o odvolání obou anexí, ti však odmítli. Válka se stává opravdu reálnou hrozbou.


Již několik dní otřásá politickou scénou prvního patra spor Sekundy B s Republikou Tercie A. Dlouhá doba klidu byla ukončena terciánskou anexí 109 15. března, načež Sekunda B odpověděla anexí 104. Obě třídy nepřátelskou anexi neuznali. Dva dny se poté v RTA jednalo o dalším postupu.
16. března bylo schváleno referendum o vyhlášení války Sekundě B. V Senátu však měl dva hlasy J. Kl., který senátorem není. J. Š. mu předal svoje i V. Ch., který mu ho dle vlastních slov také předal. Referendum vyhlášení války schválilo, ale války měla být vyhlášena až další den.
To již však vyšlo najevo, že došlo k podvodu. V. Ch. popřel, že by odkázal svůj hlas na J. Š. a i kdyby ano, ten by ho nesměl bez jeho vědomí předat J. Kl. Včera tedy předseda V. Č. uznal neplatnost referenda a opět se hlasovalo o návrhu J. Fa. o stažení anexí. Senát návrh jednohlasně schválil, Státní radou prošel poměrem 2:0, protože P. V. se hlasování nezúčastnil.

Návrh odvolání anexí byl předložen Sekundě B až dneska o velké přestávce. Zde nastal problém s tím, že někteří sekundáni nebyli se záležitostí obeznámeni (většina nevěděla, co je anexe). J. Kol. to však věděl, ale anexi stáhnout odmítl. Sekunda B ještě k tomu požaduje po RTA 2000 Kč na opravu své zadní zdi, kvůli podezření, že terciáni z A mají podíl na jejím špatném stavu.
Delegace RTA byla poněkud vyvedena z míry přístupem sekundánů k věci. RTA počítala s mírovým řešením celého problému a odmítnutí stažení anexe ji zaskočilo a mírně pobouřilo. Po chvíli jednání se vláda RTA rozhodla pro razantnější přístup. O klidné mírové vyřešení sporu nemají sekundáni zájem, ale terciáni ještě neztrácí trpělivost. Na začátku třetí březnové dekády bude Sekundě B předloženo ultimátum, jehož podmínky ještě vláda upřesní.

Vládě RTA záleží na tom, aby se konflikt vyřešil diplomaticky, podobně však na tom musí záležet i sekundánům. 104 má nejsilnější armádu v prvním patře a navzdory ušlechtilým mírovým představám je připravena ji kdykoliv použít v případě, že Republice Tercie A hrozí nebezpečí, aby bránila území a čest naší třídy.

Další vývoj událostí očekávejme po víkendu. Pevně věřme, že se řešení podaří dosáhnout mírovou cestou, ale když ne, neskloňme se a statečně čelme nepříteli, který si očividně nepřeje již dále mír. Pro obranu 104 jsme ochotni podstoupit i krajní možnost - válku.

Firefox!

Searched by potihcpd - 10. 2. 2020!


Deník Desmonda Forda - 22. kapitola

„Takže ty tomu vážně věříš?!“ zařvala Juliet na Owena přes celý byt. Nikdy se nehádali, i když spolu chodili už šest let, teď to bylo poprvé.
„Ano, věřím! Copak Ty si to neuvědomuješ? Všechno to, co jsem Ti tu říkal?! Snažím se Ti to vysvětlit!“ snažil se trochu klidněji Owen, ale nešlo mu to.
„Ne, ty se mi to nesnažíš vysvětlit, Ty mě chceš prostě přesvědčit, že ty Tvoji ,upíři‘ nebo co to je existují!“ řvala opět Juliet.
„Ale oni existují!“ Owen to vykřikl tak rázně, že převrátil umělohmotný stůl, který stál před ním. „Mluvil jsem s několika lidmi, kteří je znají! Mám důkazy, že existují! Vím o tom víc, než TY!“ Na Juliet bylo znát, že téměř brečí. Oči měla rudé a navlhlé. Téměř nebyla schopna mluvit.
„Uvědomuješ si, kvůli čemu ničíš náš vztah?“ dívka slzy už neudržela. Kapaly jí na její krásnou tvář. V Owenovi se hnulo svědomí a konečně procitl.
„Omlouvám se,“ řekl zkroušeně a na tváři se mu objevil výraz lítosti. Posadil se na gauč a vložil si obličej do rukou.
„Já...nechci, aby jsme se dál hádali. Obzvlášť ne, kvůli takovéhle věci,“ promluvila s lítostivým tónem v hlasu Juliet. „Až s těmihle blbostmi přestaneš, vrátím se,“ poté odešla do ložnice sbalit si věci. Owen si ze začátku myslel, že ho Juliet v jeho plánu bude podporovat. Ze začátku se taky tak dělo. Když začali vyšetřovat zmizení Fordových, šli do toho spolu. Spolu vyslýchali svědky, spolu prohledávali místa činu, spolu to celé šetřili. Až když se Owen dozvěděl, že Christopher pracuje pro neznámou vládní organizaci, začal vše více prošetřovat. Na úřadech její existenci rázně popírali, v tu dobu Juliet začala pochybovat, že je moudré plést se do toho. Owen ale pokračoval v pátrání po účelu organizace dál, až se nakonec bohužel dopátral. Jakýsi černoch mu vyzradil všechno, co potřeboval vědět. Kdy byla organizace založena, kdo jí spravuje, kde získává finance a hlavně k čemu slouží. Po roce pátrání se Owen odhodlal k nějaké akci. Chtěl zjistit alespoň pár dalších informací na vlastní pěst. No a dopadlo to podle očekávání Juliet. Fiasko.
„Juliet, zůstaň...“ špitl ještě Owen, když jeho snoubenka odcházela. „Prosím,“ podíval se na ni. Ona mu pohled oplatila, ale to bylo vše. Poté se jen rozplakala, vzala malý kufr, zaklapla za sebou dveře a odešla.

*

„No konečně!“ řekl Brune, když jsem celý skleslý vešel k nám do provizorního pokoje. „Kde jste proboha byli? A proč se tváříš, jak kdyby ti ulítly včely?“ zeptal se trošku posměšně a sčísl si světlé a zpocené vlasy na stranu. Opět mlátil do pytle.
„Byli jsme za Miraltou,“ řekl jsem mu a posadil jsem se na postel. Uvědomil jsem si, že mám stále v kabátu zbraň, ale nechtěl jsem ji před Brunem vytahovat. Nechal jsem ji tam, kde byla.
„Aha. A copak se tam dělo?“ vyptával se Brune dál, mezitím co mlátil do pytle vycpaného slámou a podobným haraburdím. Trénoval takhle pořád a bylo to na něm dosti znát.
Nechtěl jsem mu říkat, co mi pověděl Carlos. Nevěřil by mi, že jsem zčásti upír. Zbytek s Miraltinými obrazy a o letadlu jsem mu ale řekl. „Říkáš letadlo padající na Washington?“ Wayce přestal do pytle mlátit a zadíval se na mě potom, co jsem mu vše vypověděl.
„Jo,“ stručně jsem mu odpověděl a lehl jsem si. Mezitím jsem si sundal kabát a zbraň jsem v něm nechal.
„Kam padalo?“ ptal se dál.
„To nevím. Nebylo to poznat.“
„No dobře. A co ještě ta ženská říkala?“ začal opět mlátit do pytle.
„Nic moc. Jen jsme se seznámili a ona pak odešla s Carlosem do zadní místnosti. Ten mi pak řekl, že prý probírali nějaké plány. Víc neřekl. Já si celou dobu prohlížel ten obraz.“
„Jak dlouho si na to čuměl, prosím tě?“ zeptal se a na tváři mu pohrával úsměv.
„A víš, že ani nevím? Tak kolem čtvrt hodiny,“ řekl jsem poklidně.
„Ty si čtvrt hodiny koukal do stěny, chlape?“ teď už se doopravdy přímo smál.
„Já nekoukal do stěny. Já celou dobu sledoval to letadlo. A celkově ten obraz.“ Brune jen nevěřícně a zároveň posměšně pokýval hlavou a začal zuřivěji mlátit do pytle. „Proč pořád do něčeho mlátíš? Nebo proč tolik trénuješ?“ ptal jsem se ho a zpod polštáře jsem vytáhl knížku, kterou mi dal ten albín, Christoph. Prý bych si ji měl přečíst. Často mi dával nějaké knihy, většinou historická dramata nebo naučnou literaturu. Samozřejmě jsem to za týden vše nestihl přečíst, ale byla to dobrá zábava.
„No, sám nevím. Od té doby, co jsme vypadli z centrály jsem moc často netrénoval, tak nechci vypadnout z formy,“ řekl, přestal mlátit do pytle a otřel se do ručníku, který měl připravený na židli.
„Vždyť je to asi týden. To chceš být jak Rambo?“ zeptal jsem se trochu posměšně a našel jsem v knize stranu 36. Na to Brune neodpověděl, jen na sebe hodil tričko a odešel z místnosti. Nejspíš asi zase někam trénovat. Já jsem na to přestal myslet a začetl jsem se do knihy...

*

Juliet rychle kráčela po ulici a prodírala se davem. V ruce držela malý kufr s oblečením, peněženkou a dalšími důležitými věcmi. Na rameni měla navléknutou kabelku. Hodlala jít ke své matce. Tam jedině teď mohla žít, dokud Owen nepřestane bláznit s těmi upíry a tajemnou organizací. Nechtěla, aby se z jejího budoucího manžela stal vyšinutý blázen, který věří takovýmhle hloupostem. Až se uklidní a přestane po nich pátrat, vrátí se k němu. Jen doufala, že to bude brzy.
Z kabelky na rameni vytáhla modrý mobil a vytočila číslo své matky. Přiložila ho k uchu a asi minutu poslouchala pípání. Nikdo to nebral. Zkroušeně vložila mobil zpět do kabelky a dala se vlevo. Kousek od ní se k nebi tyčil velký Washingtonský památník. Právě procházela kolem Arlingtonského hřbitova, kde byli asi před týdnem zavražděni dva lidé. Juliet se při vzpomínce na to otřásla. Bylo tu nalezeno mnoho důkazů, stopy po krvi, ale ta nepatřila ani jednomu ze zavražděných. Podle všeho byli lidé chladnokrevně zastřeleni. Budoucí McBrianová si přála, aby byl vrah chycen. Přímo nesnášela vraždy a vůbec zločiny. Velmi to prožívala. Kdyby věděla, kdo stojí za ní, nejspíš by utekla daleko odsud zpátky k Owenovi. Přímo za ní stál totiž jeden z vrahů.

*

„Desmonde? Můžeš na chvilku?“ ozvalo se z uvítací haly. Byl to hlas Christopha. Zavřel jsem knihu a opět ji dal zpět pod polštář. Myslím, že to bylo už pozdě večer. Brune už celý znavený tréninkem ležel v posteli a hlasitě pochrupoval. Vyšel jsem skrčený z mého pokoje. Opět jsem ucítil zápach kouře, který se rozléval po celé hale od barelů a hořících krbů. Kouř se v místnosti díky šachtě ve stropě nehromadil, ale cítit byl dost. Uprostřed místnosti stál Carlos s Christophem a pár dalšími lidmi, které jsem znal jen od vidění. Došel jsem až k nim. „Desmonde, chtěl bych ti někoho představit,“ řekl a ukázal na skupinku, která stála vedle něj. Jedna žena a dva muži. Jednoho z nich jsem znal. Byl to ten plešatý, kterého jsem se ptal, kde je Carlos. Další dva lidi jsem neznal. Já jsem jen pokývl hlavou a podíval jsem se na ně.
„Tak tohle je Paul,“ představil mi Christoph prvního člověka, který stál přímo vedle něj. "Má tu na starosti jídlo, oblečení a všechny tyhle věci. Pokud by jsi cokoliv z toho potřeboval, dej mu vědět,“ potřásl jsem si s Paulem rukou a Christoph mi poté představil ženu, která stála vedle Paula. „Tohle je Elizabeth. Její funkce tady je obstarávat zbraně, takže kdyby jsi měl problém tohoto typu, běž za ní,“ Elizabeth mi taktéž potřásla rukou. Byla to žena střední postavy s hnědými vlasy svázanými do culíku. Měla znavený, ale přesto veselý výraz. Poslední byl na řadě holohlavý muž, který měl v puse cigaretu, na sobě měl tmavě zelené tričko a džíny. Tvářil se, jako by každého nesnášel, jako by mu vadila přítomnost každého, kdo se dostane do vzdálenosti metr od něj. „Tak a tohle je Samael,“ řekl Christoph nakonec a ukázal na něj. Uvědomil jsem si, že také stál společně s albínem venku u barelu, když jsme k „bunkru“ v podzemí s Brunem poprvé přišli. Na hlavě měl vytetován nějaký čínský znak. Podal jsem mu ruku, on ale stál dál bez hnutí. Podal mi ji až po tom, co na něj Christoph sykl. Vypadalo to, jako by to dělal s velkým znechucením. „Má na starosti hlídání bunkru společně s Gabrielem, ten je ale venku. S tím se potkáš později. Tak ses seznámil, teď můžeš jít,“ řekl a usmál se. Přišlo mi
návštěvníků stránky
celkem234 440
tento týden1 361
dnes45